Črta z malé uherské roviny
Široko, daleko, až do nedozírna táhlo se pole kukuřičné. Velké květy třepotaly se větrem a pole celé vlnilo se.
A mezi kukuřicí cikán Várga se svou rodinou.
Před třemi měsíci pravil k němu rychtář z Lócsbánye: „Slyš, Várgo, psí synu, chceš hlídat nám kukuřici? Dostaneš dvě měřice zrní po sklizni a čerstvé kukuřice naber si, co chceš, ale mnoho brát si nesmíš!“
Cikán Várga shýbl se takřka až k zemi a zašeptal: „Milostpane, jak bych já nechtěl hlídat obecní kukuřici? Vždyť je obec moje matka, živí mne, dává jíst, chvála pánubohu, žiju v obci, musím obci být vděčen, na mou duši, obec je naše matka!“
„Tak chceš hlídat, nebo ne,“ přerušil výmluvného cikána rychtář, zapaluje si dýmku.
„Proč ne,“ opáčil Várga, škrabaje se u krku, „proč ne, milostpane, obec, moje matka, jen bych prosil tři měřice a ne dvě, život je teď těžký a lidu zlého moc chodí. Musíš celé noci sedět a nedohlídáš se, pak bych prosil ještě na trochu pálenky, jsou zlé, studené noci.“
„No, dobře, ale pamatuj si, dobře hlídat, zejména ať dáš na ty huncúty pozor, na cikány z Bótfalu. Když třeba, bij, i psy poštvi. Sice nedostaneš. Dobře braň a chraň,“ ukončil rozmluvu rychtář, dávaje Várgovi na pálenku.
S mnohými poklonami a blahořečením vzdálil se cikán Várga a oznámil radostnou novinu své rodině, která rozložena malebně na trávníku před svou skrýší z bláta, za vesnicí, oddávala se klidnému, spokojenému pojídání ukradených pečených bramborů.
Tak se stalo, že již tři měsíce žila Várgova rodina mezi vysokou kukuřicí. Várga dával pozor. Ve dne ležel mezi zelenými stvoly a díval se spokojeně na mihotající klasy, mezi nimiž promodrával se blankyt nebes.
Ostatní rodina seděla při doutnajícím ohništi, ležela a napodobovala svého otce, jenom občas zvedla se se země nejstarší dcera Gáva, aby natrhala něco kukuřičných klasů, jež kladla na ohniště, aby se opekly. Někdy též vzala džbán a šla pro vodu. Donesla vody, a pak si opět lehla klidně k ostatním členům rodiny.
Když nastal večer, Várga se zvedl, vytáhl z úkrytu pod křovím u potoka starý trakař, a když slunce již dávno zapadlo za nízké vrchy na západě, počal hlídač Várga trhat kukuřičné klasy, klást je do trakaře, a pak, když umlkly zvuky rohu, jimiž ve vsi ohlašoval pastýř dvanáctou, opatrně jel Várga hlídač s nákladem pod řadu topolů u silnice, kde čekal rychtář se svým trakařem. Pak přemístili náklad, Várga vzal od rychtáře něco za namáhání na pálenku a odebral se ke svému loži mezi kukuřicí.
Tak žil idylicky až do té doby, kde se jeho dcera Gáva zamilovala do mladého cikána Boldára, který pocházel z rodiny „huncútů“ z Bótfalu, před kterými byl rychtář Várgu varoval.
Nic by snad byl Várga k tomu neříkal, kdyby jeho dcera chodila sama navštěvovat svého milého, neboť při té příležitosti mohla by leccos přinést s sebou domů, tu nějaký hrnec, džbánek nebo podobně, neboť vždy Várga napomínal svou dceru: „Jsi mladá a mladá krev leccos vidí. Nic si nesmíš z toho dělat, když se ti něco zalíbí.“
Ale takhle to bylo něco jiného. Cikán Boldár chodil sám navštěvovat Gávu, a po takové návštěvě seznal vždy Várga, že místo plné láhve dobré debrecínské slivovice nachází se jenom kapka na dně.
Milenec jeho dcery vypíjel vždy svému tchánovi in spe.
Od té doby hádal se Várga každý den se svou dcerou, ale nic platno.
I šel si stěžovat rychtáři, že cikán Boldár vždy večer chodí navštěvovat jeho dceru a přitom vypije, co kde od lihu. „Bít ho, prosím, nesmím,“ pravil smutně.
„Proč ne?“
„Prosím, milostpane, poněvadž udeřím-li ho, udeří i on mne, ale on je dvacetkráte silnější,“ odvětil poloplačky Várga.
„Tak víš co, dej mu do láhve petrolej,“ radil rychtář, „přijde, vypije a vícekrát nepřijde.“
I šel Várga, zaopatřil si někde ve vsi neznámým způsobem petrolej, dal ho do láhve a čekal, až přišel večer.
Zatím usedl do kukuřice. Tam bylo pěkně. Ticho, klidno. Várga usnul.
Probudil se až pozdě v noci. Ve svitu měsíce spatřil blízko sebe sedět svou dceru s mladým Boldárem.
Boldár měl v ruce láhev. Várga přistoupil blíže. Zápach petroleje ho ovanul.
„Co zde děláš,“ optal se nesměle mladého cikána.
„I co, jen tak sedím a piju,“ zněla odpověď, „máš to nějakou divnou slivovici. Od večera piju a dosud nevypil jsem ani čtvrt láhve. Dobrá sice, ale příliš mocná,“ a mladý cikán sklonil dumavě kučeravou hlavu do klína Gávina.
Měsíc osvětil malebnou skupinu a vysoká kukuřice ve větříku se skláněla a zvedala.
A starý cikán Várga mlčel…
Jaroslav Hašek, Národní listy 1902
