Inflace v Česku je stále nebetyčně vysoká, ministerstvo financí by mělo zapomenout na změny DPH. Ty totiž dále inflaci zvýší

Komentář Lukáše Kovandy

Inflace v Česku je přes svůj určitý pokles stále nebetyčná. V březnu vykázala úroveň patnácti procent v meziročním vyjádření, takže předčila prognózu České národní banky. Ministerstvo financí by proto mělo zase rychle zapomenout na zvýšení DPH. Tento týden vypustilo do éteru veřejné diskuse pokusný balonek – právě ke zvýšení DPH. Ale potázalo se se zlou. Zrušení opravdu nejnižších sazeb s DPH doprovázené kosmetickou redukcí nižších sazeb a "škatulat" s položkami totiž v souhrnu představuje zvýšení daně.
Nebude-li plán úpravy daně z přidané hodnoty kompenzován snížením jiné daně, bude znamenat růst celkové daňové zátěže. Donedávna se přitom vládní politici dušovali, že tuto zátěž nezvýší. I voliče pětikoalice tudíž tento balonek namíchl opodstatněně. A vůbec je neuklidnilo, že jediná daň, o jejhímž snížení vláda uvažuje, je ta loterijní. Zlevní-li lidem hazard, skousnou snad pak snáze dražší léky nebo vodu?
V DPH, jak si s nimi pohrává ministerstvo financí, znamenají jak růst daňové zátěže, tak i zvýšení zátěže inflační. To vše v době, kdy je inflace stále dvouciferná. A i když se dá v pololetí očekávat její sestup do jednociferného pásma, není zaručeno, že v druhém rychle dosáhne na úroveň dvouprocentního cíle NB. Ve skutečnosti může zůstat třeba na úrovni pěti nebo šesti procent, což jsou stále nebetyčně vysoké hodnoty. Rošáda s DPH, pokud by změny příslušné platily od příštího roku, by k nim "přirazila" další až jeden procentní bod.
I inflace je svého druhu "daní". Na rozdíl třeba od zvýšení DPH nebo daně z příjmu sice nikdo lidem z kapes nebere ještě více peněz, ale za peníze si toho kvůli jejich inflačnímu znehodnocení – ztrátě kupní síly – pořídí méně. Takže výsledek je z pohledu osobních financí a možností každého z nás vlastně stejný. S jedním zásadním rozdílem: inflační daň je výhodná pro dlužníky.
Umazává totiž logicky z kupní síly peněz, ale také z kupní síly peněz, které tito dlužníci dluží. Znehodnocuje, čili reálně snižuje jak úspory, tak dluhy. Inflace je vlastně daní, kterou dlužníci uvalují na střadatele a všechny, kdo žijí a podnikají bez dluhu.
A nezapomeňme, největším dlužníkem není nikdo jiný než vláda samotná.
Veřejnost ale není vláda. Takže je z vypuštěného balonku roztrpčena dvojitě. Kvůli zvýšení daně, tedy zdražení řady položek. A také kvůli zvýšení obecné inflace, které růst DPH způsobí. Přitom existují daně, které nemají potenciál inflaci zvyšovat, ale naopak snižovat. Třeba daň z příjmu.
Když stát vybere víc na dani z příjmu, bere lidem peníze z kapsy. Do oběhu tedy půjde peněz méně, zvláště pokud stát ty vybrané navíc použije ke snížení rozpočtového deficitu či k umoření části svého dluhu. Oboje je protiinflační. Jenže zvýšit daň z by v Česku znamenalo alespoň částečně vrátit krok z konce roku 2020, kdy se zrušila superhrubá mzda. To v praxi znamenalo, že od začátku roku 2021 jsou výdělky zaměstnanců daněny nikoli sazbou zhruba 20procentní, ale jen 15procentní. Veřejná kasa tím ovšem přichází o více než sto miliard korun ročně.
Pod zrušením superhrubé mzdy je ale podepsána také ODS. A pro ni je politicky nepřijatelné tento krok vzít zpět. Míní zjevně, že by ztratila tvář. Jenže v době, kdy pomohla zvýšit snížení zaměstnanecké daně prosadit, se zaklínala, že to není populistický krok, protože ví, jak a čím vzniklé "manko" zahladit. Po půldruhém roce, co vládne ministerstvu financí, se ale zdá stále zřetelněji, že si rady neví. V takovém případě dává dobrý smysl vrátit daň z příjmu zaměstnanců na původní úroveň nebo ji k ní přiblížit.
Hodnotová pravicová politika jistě spočívá ve snižování daní a ve zmenšování státu. Pokud se ale daně sníží za cenu narůstajícího dluhu, stát se ve skutečnosti nezmenšuje, protože bobtná jeho dluh. V takovém případě jde mnohem spíše o populismus než o pravicové hodnoty.
Nicméně na hodnotovou pravicovou politiku je stále ještě trochu času. Byť čas zbývající do sněmovních voleb se krátí. A rok před nimi už bude vládní stranou chybět k nepopulárním krokům. Takže mají ještě letošek včetně sestavení rozpočtu na příští rok. Pak už žádné zásadní škrty a řezy nečekejme.
Z hlediska naplňování hodnotové pravicové politiky působí včera nadějně, že ministerstvo financí zamýšlí proškrtat dotace za desítky miliard korun, jak oznámilo.
Snad se nejedná jen o mediálně-marketingovou klonu onoho nešťastně vypuštěného balonku ke zvýšení DPH. Zrušení dotací za desítky miliard by přechodně vedlo k růstu nezaměstnanosti, ale ten si Česko dovolit může. Míra nezaměstnanosti v březnu klesla rychleji, než se čekalo. Volných pracovních míst je přes 284 tisíc, takže jejich počet o více než 10 tisíc převyšuje počet uchazečů. V tom je Česko unikátní v EU a v celém ekonomicky vyspělém světě.
Kdy také propouštět mezi státními zaměstnanci jindy (a nejen mezi těmi z rušených poštovních poboček a finančních úřadů) než nyní? Vždyť loni se počet zaměstnanců placených státem vyhoupl na historicky rekordní výši přibližně půl milionu, tedy více než o deset tisíc hlav. Pokud by se počet státních zaměstnanců podařilo snížit na úroveň roku 2016, veřejná kasa může ušetřit přes 50 miliard ročně. A to by byla ta hodnotová pravicová politika, zmenšování státu. Samozřejmě za předpokladu, že by propuštění nalezli většinově uplatnění v soukromé sféře. Což je realistický předpoklad vzhledem k tomu, že firmy nyní nemají kde brát.
Pokud vláda najde odvahu k hodnotové pravicové politice, pokud bude dotace a státní zaměstnanec a pokud si bude ochotna přiznat, že snížení daní bez zajištění pokrytí výpadku vlastně není pravicová, její voliči pro ani najdou mnohem více porozumění a nakonec se její šance na úspěch v dalších sněmovních voleb spíše zvýší, než sníží. Půjde-li ale cestou zvyšování DPH, veřejné finance neozdraví a své šance na volební úspěch nezvýší. (13.3.2023)