Kdyby se měřilo štěstí na činžáky a knihovny ze samých spořitelních knížek, nejšťastnějším člověkem na světě byl by rozhodně pan Matěj Bezkočka, typ nefalšovaného domácího pána, který sotva ráno oči otevře, již nadává na zákon na ochranu nájemníků, sotva posnídá, proklíná daně, než mu služka vyleští boty, vynadá všem ministrům a poslancům a posléze v nějaké zastrčené vinárničce slupne pikantní ovareček s hořčicí a zalije jej několika čtvrtkami tokajského. Při tom spokojeně hladí své kulaťoučké bříško a mysli si: Bože, to jsem se dnes nadřel.
A kdyby se měřilo štěstí na kopy dětí, byl by pan Matěj Bezkočka tím nejnešťastnějším tvorem na světě, protože po celých dvacet let jeho manželství s paní Martou rodily se mu sice v hlavě plány na zbohatnutí a všelijaké myšlenky zlé i dobré, ale žádné děti.
Jednoho říjnového dne probudil se Matěj Bezkočka o chvilinku dříve, než obvykle, posadil se v posteli, a tupě se díval před sebe, až se ho paní Marta ulekla a kolena se jí strachem roztřásla.
- Pro boha, Matějíčku, co se stalo? – zatetelila se a vyskočila z postele.
- Dnes nás potká něco nemilého – tragicky pronesl pan Matěj.
- Ale, ale Matějíčku, ty mne lekáš.
- Nelekám. Dnes se něco stane. Měl jsem sen - těžce vyrazil ze sebe pan Matěj a veliké krůpěje potu zaperlily se na jeho lesklé lysé hlavě.
- Ježišmarjá! – Pokřižovala se paní Marta. – A co se ti, pro boha, zdálo?
Pan Matěj učinil tragické gesto, jakoby umíral a žehnal okolostojícím, pak zhluboka vydechl a stísněným hlasem jal se vypravovat:
- Zdálo se mi, že jsem seděl „U vinného soudku“. Byl tam lékárník, kapitán z druhého poschodí, ředitel Vančura, no, samí staří známí. Zrovna si tak povídáme, v tom kde se vzal tu se vzal přiběhl takový ošklivý zrzavý pes a zakousl se mi do lýtka…
Paní Marta znovu se pokřižovala, rozběhla se do kuchyně a v mžiku vracela se se snářem. Byl to starý, osvědčený snář, přecházející jako cenný odkaz z rodiny do rodiny. Jeho úctyhodné stáří bylo zárukou pravdomluvnosti a paní Marta věřila mu více nežli písmu svatému. Se starostlivým obličejem usedla vedle pana Matěje na postel a jala se v snáři listovati.
- Počkej Matějíčku, hned to najdu. Z … ze … z … zr … zrada, zrádu, zrození, …
aha, už to mám: zrzavého psa viděti: malé nedorozumění … zrzavého psa odkopnouti … ne, to není to … aha, zde to je: zrzavým psem býti pokousán: velká nepříjemnost v rodině.
Oba pohleděli současně na sebe a zamyslili se.
- Ale Matějíčku, snad bys věřil snům - snažila se ukonejšit paní Marta svého muže, který seděl jako Napoleon po prohrané bitvě.
- Nebuď bláhový. Jaké pak nepříjemnosti v rodině. Vždyť je to k smíchu. S nikým v domě jsem nic neměla, žádné mrzutosti – leda ta zatracená domovnice, s tou mám věčnou patálii. Ta hadrářka si bův ví co o sobě myslí. Že ji raději nevyhodíš.
Při vzpomínce na domovnici udělala se na čele paní Marty vráska, potom druhá, třetí, ruce se jí zachvěly a snář vypadl z nich na podlahu a rozletěl se na všechny strany.
Pan Matěj s údivem pohlížel na náhlou změnu se ženou, ale neřekl ani slova, vypil rychle kávu, oblékl se, zapomněl na obvyklý polibek a vyšel na ulici.
V kanceláři neměl stání. Chodil od stolu ke stolu, vadil se se svými podřízenými a žádný z nich nemohl pochopiti, co to dnes do „starého“ vlezlo. Ještě hůře bylo po odchodu listonoše, který na stůl páně Bezkočkův položil s náležitým respektem malé psaní.
Dlouho nemohl se pan Matěj odhodlati psaní otevříti. Tušil, že dopis je splněním dnešního snu, otálel, nadával pro nic za nic, až konečně, aby učinil konec trapné nejistotě, roztrhl obálku, zběžně přelétl dopis očima, zbledl, ruce se mu zatřásly a nebýti pořádné židle s lenochem byl by se jistě svalil pod stůl. Dopis obsahoval několik slov, psaných těžkou rukou, která patrně vládla dobře smetákem, ale špatně perem:
„Vážený pane!
Vosoba která to mislý svama dobře varuje vašnostu před jejich paničkou kerá jich podvádí z mladým fešným člověkem.
Dají si pozor.“
Sen se opravdu splnil. Zrzavým psem býti pokousán: mrzutost v rodině. A tady je to černé na bílém.
Pan Matěj vzpomněl si, jak jeho žena při vzpomínce na domovnici zneklidněla a byl hned doma. Dopis nepsal nikdo jiný než domovnice a musí tedy na tom něco býti. Domovnice jsou strážným duchem domu a jejich očím nic neujde.
Po malém uvažování se pan Matěj rozhodl předati vše soukromému detektivnímu ústavu. Domů se vrátil jako by se nic nestalo, byl veselý, smál se, žertoval, ale pod maskou kypěla v něm žluč a chvílemi zmocňovala se ho neřízená touha všechno rozbít, rozbít celý svět na cucky i sebe.
Za týden dostal pan Bezkočka první zprávu z detektivního ústavu. Byl ohromen. Jeho žena nejenom že přijala dosud dvakrát mladého muže, jehož jméno se nepodařilo ještě zjistiti, dokonce ale navštívila ho jednou v jistém hotelu, kde s ním prodlela celý večer. Bylo to ve čtvrtek, právě toho dne, co pan Bezkočka jako předseda spolku pro mravní povznesení padlých děvčat předsedal a řídil schůzi do dvou hodin do rána, a byl domů doveden noční bludičkou, která v těsném obětí vyfoukla mu z kapsy tlustě napěchovanou tobolku.
Po těchto důkazech nevrátil se více pan Matěj z kanceláře domů, ale najal si prozatím byt v hotelu a paní Martě poslal po svém příteli advokátu sdělení, že po tom všem je konec naprostý konec, jehož dokončením bude rozvod.
K soudu dostavila se paní Marta skleslá na duši i na těle. Mlčky vyslechla důvody žádosti pana Bezkočky o rozvod od stolu a lože, jenom při zmínce o neznámém milenci se zapýřila, vzdorně pohodila hlavou a tichým, plačtivým hlasem se ohražovala:
- Neměla jsem milence. Je to lež, sprostá lež!
- Ale důkazy…
- Důkazy? Jaké důkazy? Navštěvoval mne mladý muž. Dobrá. Ale kde máte důkaz, že to byl můj milenec?
Soudce zpytavě pohlédl na pana Bezkočku, pan Bezkočka zase na přítele advokáta, ten se podrbal za uchem a vítězoslavně změřil paní Martu zdrcujícím pohledem.
- A což ta noční návštěva v hotelu?
O paní Martu pokoušely se mdloby. Vzpamatovala se však, drtivým pohledem změřila svého manžela a hrdě vypnula své dosud svěží a pružné tělo.
- Nemám příčiny zapírati. Přiznávám se. Přijímala jsem návštěvy mladého, hezkého muže. Byla jsem u něho v hotelu. Naše známost již trvá celých třicet let. Ano! Tři-cet let!
Panu Bezkočkovi musel sluha běžeti honem pro studenou vodu, nebo by se byl zalkl.
- Dva-cet let již chodí ke mně. A nebýti té mizerné domovnice, chodil by ještě dnes.
Najednou se v paní Martě cosi zlomilo, slzy vydraly se jí z očí, hlava sklesla a ona s hlasem zoufalým, poníženým vrhla se svému manželovi k nohám.
- Odpusť, Matějíčku! Proboha odpusť, vždyť to byl můj syn!
Kdyby byl v tu chvíli hrom udeřil do pana Matěje, nebyl by ho mohl více udeřiti než tato slova. Oči vylezly mu z důlků a on koktal jako pomatený.
- Sy – sy – sy – n? Sy – sy – sy – n – n?
- Ano, můj zlatej Matějíčku. Před třiceti lety podlehla jsem, nezkušená dívka, svodům neznámého studenta u nás na slavnosti.
Bylo to v máji, vzduch voněl mateřídouškou a já byla tehdy tak hloupoučká, nevědomá …
Mé kamarádky seznámily mne s neznámým studentem a pak … pak … Bála jsem se s tím svěřiti se, když jsem tebe poznala, ale to už bylo mému hošíkovi deset let…
Panu Matěji cosi problesklo hlavou. Nějaká melodie kdesi slyšené písně zašuměla mu v uších. Bylo třeba hodně namáhati paměť, aby vyvolala v určitých rysech matné stíny minulosti. Nejistě, s jistou obavou zašeptal:
- Nebylo to v lesní restauraci?
- V lesní restauraci o studentském výletě …
- Hořely tam lampiony …
- Hudba hrála …
- Tančilo se …
- Ty jsi měla bílé šaty …
- S modrou pentlí …
- A na hlavě slaměný klobouk –
- Ale, proboha, Matějíčku –
- A ten student nejmenoval se též Matěj?
- Ano, můj Matějíčku, zrovna jako ty a jako můj syn - -
- Nikoliv tvůj, ale náš! – zakřikl téměř pan Bezkočka, zvedl paní Martu a objal ji tak prudce, až to v ní zachruptělo.
- Marto, zlatá Marto, to jsem byl já, který tenkrát …
- Ty zlý. Proč jsi zmizel a nestaral se více o mne? Co jsem jenom pro tebe vytrpěla a ani jsem tě neznala – štkala paní Marta, ale její pláč proměnil se v radostný úsměv, když se dveře soudní síně otevřely a dovnitř vstoupil mladý, hezký muž, který se vrhl zaslzenému panu Bezkočkovi kolem krku s radostným výkřikem: Tatínku!
A soudce srovnal dohromady spisy Bezkočka kontra Bezkočková a slavnostním gestem jako když požehnává novomanželům, přetrhl je na dvě půlky.
A tenkráte byl pan Bezkočka opravdu tím nejšťastnějším člověkem na světě.
Alois Hetzl Za zápisníku soudního referenta, 1925
