Po válce s Pruskem r. 1866 byla u nás velmi rušná doba. Naše země nesly nejvíce tíhu války, ale po vyrovnání s Uhry v prosinci 1867 klesly na pouhou provincii Předlitavska. Když se v květnu r. 1868 vyzdvihoval na Řípu základní kámen pro Národní divadlo, byla to veliká národní slavnost. Se všech stran se tam sjížděla banderia rolníků, spolky a společenstva a účast se odhadovala na dvacet tisíc lidí. Čechové si chystali „svatyni, v níž se má zjevovat všeliká mravní pravda i krása.“ Na Řípu, kde podle staré krásné pověsti prvně stanul Čech, dán byl příklad pro veliká shromáždění lidu pod nebem. Jako před věky za husitského hnutí vystupovali lidé na hory, aby byli blíže Bohu, tak začali na sklonku 60. let minulého století na všech stranách pořádat tábory lidu z touhy, aby se české koruně dostalo důstojného postavení státoprávního. Těmto táborům dávali anglické jméno meeting, které znali z četby novin.
V Podkrkonoší byl první meeting 19. července 1868 na vrchu Levíně u Paky. Účast na něm byla veliká z celého širokého okolí. Mnoho se řečnilo a zpívalo. Oficiální program byl: Jak zvelebit blahobyt vlasti, jak šířit osvětu v lidu. Náš písmák Antonín Zeman vzpomíná ve svých zápiscích, že Stanováci se vraceli z Levína domů až v pondělí ráno. V Olešnici prý už sekli první žito.
Úřady odmítaly meetingům povolení, vidouce v nich politické demonstrace proti ústavě. Aby neutrpěla autorita vládních orgánů, stíhali účast na táborech jako přestupek zákona shromažďovacího a jako přečin shluknutí. Ale lidé se žalobám a žalářování nevyhýbali, ba sami se úřadům hlásili. V okolí Bělohradu prý bylo přes půl tisíce takových „politických procesů.“ Syn Antonína Zemana, spisovatel Antal Stašek, vypráví ve svých Vzpomínkách (z r. 1925): „Když zaváděno vyšetřování pro účastenství na některém táboru, činila se k soudu společná podání, v nichž se samovolně přihlašovali a udávali k potrestání i ti, kteří tam ani nebyli. Bylo to v skutek uvádění hesla ,Všichni za jednoho, jeden za všecky´. Takový spis jsme podpisovali i v Kolíně ke kutnohorskému soudu. Nebyla na něm jména jen hněvem rozčilených prosťáčků; podpisovali se i tací, kdo si byli dosahu toho vědomi a zrale uvážili, co konají. A nikomu potom nenapadlo, aby před soudem podpis odvolával nebo pravdu o něm pověděl. Dali se klidně odsoudit, většinou se k přelíčení ani nedostavivše. Tak jsem učinil i já.“
*
Tyto skutečnosti ilustrují názorně tehdejší náladu českého lidu. Nedivme se tedy, že se k době táborů odnášejí staré paměti obšírným líčením. Nejprve dejme slovo Fr. Rónovi!
Vysočtí svobodomyslníci, soustředění v přástvě u pekaře Jóna u kostela, scházeli se večer, čtli svobodomyslné noviny i brožury a o nich debatovali. Tam vznikla myšlenka pořádat tábor na Petruškových vrších. Poštovní výpravčí Jiří Schröter nejen financoval myšlenku, ale i prozrazoval přicházející a zasílaná úřední sdělení. To mu bylo umožněno opatřením různých úředních razítek, která mu zhotovoval Vincenc Hásek, eskamotér, vlastně všeumělec, puškař, rytec, hodinář a kdožví co ještě. Tajné rozesílání plakátů mimo poštu obstaral Josef Patočka-Kočinků, švec a hokynář, u něhož marně četníci dělali prohlídku, hledajíce tiskopisy. Měl je schované pod hruškami v koši na náměstí. Bylo zde tehdy dost v místě i v okolí zakázaných spisů Havlíčkových i „Pláč koruny české“, po kterých četníci slídili. Hlavně Stanováky měli hodně na mušce. Jednou přišel četník k tamnímu sousedovi a spustil na něho: „Vy máte uschované nějaké knihy!“ „To mám, a zvlášť jedna mě mrzí, že ji mám, a proto jsem ji uschoval.“ – „Jménem zákona vás vybízím, abyste mi ji vydal!“ – „Inu, když to musí být, tak jo.“ – Šel do přístěnku, četník s ním a tam knížku pečlivě uschovanou a zabalenou podal četníkovi. Ten dychtivě rozbalil obal a zaražen povídá: „Co mi to dáváte, to je přece berniční knížka!“ – „Inu, to je ta, co mě tak mrzí, a jinou nemám.“ – Ale měl, zakázané, mezi stěnami dvou k sobě přistavených domů. O těch četník nezvěděl a odtáhl s dlouhým nosem.
V neděli 16. srpna 1868 bylo ve Vysokém na náměstí živo. Lidé přicházeli v zástupech se všech stran. Banderisté na koních, ozdobených na každém uchu cylindrem, se sjížděli v počtu asi čtyř set. Všecko táhlo na Petruškův vrch, kde večer před tím přes četnickou hlídku vztyčen byl veliký červenobílý prapor. Tam přes zákaz mnozí řečníci řečnili. Tábor končil velikým nadšením, které trvalo ještě, když po vyšetřování u Schrötrů ve dnech 26. – 28. srpna četníci odváželi Františka Hájka a Petra Zemana ze Stanového. Ba zdálo se, že Schrötrovi vytlukou okna. Že se tak nestalo, zabránil svým rozmyslem sám starý Schröter. Jeho domu se říkalo ,síň Pilátova´, poněvadž rada krajského soudu vedl tam předběžné vyšetřování. Schröter, když slyšel před domem hluk, vyšel zadním vchodem, postranními ulicemi přišel na náměstí, položil zezadu ruku na rameno nejvíc hulákajícímu Fr. Šmídovi, zámečníku, a řekl jemu: „Tak to jste vy? Já nic, já jen chci vědět, kdo mi bude platit vytlučená okna, k jejichž vytlučení vy vybízíte.“ – Hluk utichl. Lid se pomalu rozešel a oknům se nic nestalo. Mladý Jiří Schröter zmizel, nevědělo se kam. Později jsme se dověděli, že se dostal do Severní Ameriky. Otec jeho, když z jeho dvora chtěli četníci Hájka odvézt a lid tomu bránil, byv četníkem tázán, kdo ti lidé jsou, neprozradil jejich jmen a vymluvil se, že není zdejším rodákem a že málo zdejších lidí zná.
Druhý tábor lidu v témž roku se konal na Petruškových vrších o mladém posvícení 20. září. Byl to tak zvaný ženský tábor. O něm ženské banderistky na koních na vrcha přijely, Šilhánova pernikářka, Zemanka olešnická a jiné. Ovšem i ten se konal proti úřednímu zákazu, a neproslavil se ani tak politickými řečmi; vždyť ženské řečnice si zvolily thema: Jak si mají vést hospodyně vzhledem k neblahým vyhlídkám do budoucna. Jednaly i o tom, mají-li mužům povolit vypít ráno jednu nebo dvě kořalky. Ale stal se památný tím, co předcházelo, i svou pozdější dohrou.
Nával lidu na tento druhý tábor nebyl tak veliký jako na první, ale přece hodně lidí se dostavilo, provázeno hudbou, na vrch obsazený četníky. V průvodu šel i soudní komisař, uniformovaný a provázený městským radním, kloboučníkem Votočkem. Když průvod vyšel až nahoru a utvořil kruh, vytáhl tento komisař z pochvy úřednický kord a zvolal: „Luzo, rozejdi se!“ Vtom k němu někteří přiskočili, šavli mu vyrvali a zlomili a již se rány na něj sypaly. On kruh prorazil a utíkal, snad neobeznámen s místem, myslím však, že úmyslně hnán davem v místa, kde je srázný spád do lomu, z kterého se před lety lámal stavební kámen. Do toho lomu Froreich spadl přes to, že jeden z pronásledujících, Makovec, zámečník, chytil jej za šos, který zůstal v Makovcově ruce a od pádu Froreicha nezachránil. Froreich nejen že se pádem zranil, ale čekající tam na něj rozvášněný lid ještě mu naložil tak, že zkrvaveného odvedli četníci do hotelu Na poště. A i na této cestě Lojza Kočinkova do něho bušila, když před tím na vrších v lomu, kam spadl, jej přes oči smrkovou větvičkou praštila a hvězdičky z úředního kabátu a růžici s čepice mu trhla. A to proto, že jejího otce po prvním táboru odvezli do Jičína.
Proč četníci neužili zbraní, aby nás rozehnali, a proč mohl být tábor až do konce proveden, nedovedu vysvětlit. Snad měli tak nařízeno. Když jsem byl později téhož roku na táboru v Návarově, tam četníci byli v zámku ubytováni a na místě, kde se tábor konal, se neukázali, ani když semilský hejtman v průvodu barona Maxe Ehrenburga syna přišel v civilu a pravil: „Nepřišel jsem vám tábor zakazovat, přečtu vám jen paragraf zákona o následcích neuposlechnutí zákazu.“ – A když přečetl ty paragrafy, ubezpečoval: „Já vykonal svou povinnost, nevyhrožuji vám, dělejte, co za dobré uznáte.“ Jak přišel, tak odešel a my jemu provolávali slávu. Průběh tábora nevyzníval příkře proti Rakousku. Jakýsi staroveský občan, sedící na šimlu, mluvil páté přes deváté. Nebylo to slané, ani mastné. Brzy jsme se rozešli, jen někteří v hostinci zámečníka Koldovského se ještě posilňovali pivem, které baron ze svého pivovaru k popití věnoval.
Následky nepolitického, ale nerozvážného ženského táboru na Petruškových vrších se brzy dostavily. Kde se vzali, tu se vzali vojenští kvartýrmachři a nařizovali, aby město a okolní obce, které se zpěčovaly platili daně, připravily byty pro pěší vojsko a pro hulány. Obecní úřad udělil hned repartici a nařídil občanům, kdo a kolik vojáků musí ve svém domě ubytovat. Nám byli přiřknuti dva pěšáci, pro které otec, stará vojna, hned upravoval místo a matce nařídil, co je povinna vojákům vařit. Vůbec nebylo tehdáž slyšet, aby se někdo bránil vojáka přijmout, ba druhý den před příchodem vojska mnoho občanů čekalo na náměstí, aby sobě přiřknuté vojáčky domů odvedli. Jen manželka Antonína Noska, vysockého rolníka, se osopila na svého muže, když domů s vojáky přišel: „Proč jsi ho bral, aby nás vyžral!“ Tím pak dlouho jsme Noskovy dcery škádlili.
Před poledním dne 23. záři po ženském meetingu se roznesla městem zpráva, že vojsko táhne od Roprachtic a že před městem nabíjí zbraně. První přijeli červení huláni s pikami, za nimi pěšáci Maďaři z posádky v Josefově. Hulánů snad škadrona, celkem 21; pěších prý bylo 120. Bylo všech plná polovina náměstí. Velitelé vojska byli překvapeni, mile či nemile, to nevím, když byli uvítáni městskou radou a když občané s lístkem v ruce sháněli se po svých přidělencích. V krátké době bylo náměstí vyprázdněno, jen na podsíni hostince U zlaté koruny, kde seřízena byla vachcimra, zůstala stráž. Tam jí byl pořízen stojan na pušky, zachovaná to bíločerveně natřená památka po gardě z r. 1848.
Tehdy ještě nebyl zde okresní soud, ani četnická stanice. Brzy po příchodu vojska se dostavila z Jičína soudní komise s radou Majerem a úřadovala v „Hotel de poste“. Vyšetřováno na 30 osob, mezi nimi bezpochyby hlavní vinníci, Makovec a Lojza Patočková-Kočinková; ti byli odvezeni do vazby do Jičína. Později voláni byli do Vrchlábe a do Jičína k přelíčení také hudebníci, kteří se účastnili toho táboru. Někteří z vyšetřovaných prý vypovídali – asi nikoliv úmyslně – víc než měli a museli a jejich protokoly, čtené při přelíčení, snad některým obžalovaným uškodily. Tak naříkali sobě mezi jinými na Adolfa Adeého a Josefa Lišku pilníkáře, takto hodného mluvku a prášila, považovaného za špicla. Najednou kde se vzal, tu se vzal na bílé zdi jeho domu dehtem pěkně nakreslený na bobku sedící pes a nad ním nápis: Špicl!!! Nic nepomohlo znovunabílení zdi, kresba stále pronikala; místo černé barvy se objevila hnědá, což bylo ještě pěknější. Starý Schröter, který v tom viděl křivdu Liškovi, nakreslil též dehtem přes nezmara špicla obraz domu, z jehož komína vycházející kouř zakryl celý nápis, špicla i vykřičníky. Clona tato nezůstala dlouho, deště ji spláchly, nezmar zůstal nezmarem, však již nevšímaným. Drsné zdejší počasí, hlodajíc na něm každoročně, kus po kuse špicla ohlodávalo, až zmizely i tlapky.
Vyšetřující jičínský soud měl s sebou sluhu, který zdejším občanstvem byl považován za tajného, a když jednou odpoledne vyšel si s mladým synkem vyšetřujícího rady na procházku do Šachet, byli přepadeni dvěma silnými muži, maskovanými za Talijány (fáma šuškala, že to byli Stanováci). Ti požádali mladého panáčka, aby se vrátil zpátky. On rád uposlechl. Domnělého tajného zavlekli do blízkého lesa a tam prý mu naložili, co se do něho vešlo. Možná též, že nezaslouženě. Unesen pohledem na Krkonoše, mladík nespěchal s návratem. Mezitím kdosi oznámil na poště, že starší muž, který šel s mladíkem do Šachet, byl i s ním zavražděn. To ovšem všecky polekalo, a když již vycházeli se přesvědčit, co je na tom pravdy, přišel jim radův syn vstříc a ani dost málo nepolekán vyprávěl, jak v lese potkali dva statné muže, prý mezi sebou taliánsky hovořící a ti prý ho lámanou češtinou vybídli slušně, aby se vrátil zpět, a jeho průvodce že vzali s sebou do lesa. On sám, vraceje se, zahleděl se na hory, o druhého se pak nestaral a že neví, co s ním jest. Později i ten druhý se přikobrtal, ovšem nikoliv v růžové náladě. Zavedené o tom vyšetřování bylo bez výsledku.
Exekuční vojsko při svém dost dlouhém pobytu (vyjma hulány, kteří dřív odjeli), s občanstvem se dobře snášelo, zvláště s mládeží obojího, hlavně ženského pohlaví, i v tanečních zábavách. Vojáci se spokojili domácí stravou, kterou hospodyně neskrblily, navzájem zase, když třeba bylo, zvlášť u rolníků, přiložili vojáci ruce k práci. Ve Stanovém, kde se nejdéle zpěčovali platit daně, také nejdéle měli vojsko, spíše dělníky, kteří i v stodolách vymlacovali rolníkům obilí. Stanováci, poznavše konečně bezúčelnost odporu, začali daně platit. Loučili se jedni i druzí neradi, zvláště vojáci prý při odchodu i plakali.
Jako dohru toho meetingu mám osobní vzpomínku. Bylo to v hromničném týdnu r. 1869. Tehdy odešel otec s vysockými hudebníky, kteří se účastnili ženského táboru, k hlavnímu přelíčení do Jičína, kde každý hudebník byl odsouzen k čtrnáctidennímu vězení. Jen František Hásek-Učiků, pernikář a klarinetista, ušel trestu za dost legračních okolností. Byv radou tázán „byl jste tam? Že jste nebyl!“, vyjádřil se Hásek: „Prosím vás, pane rado, co mám říct?“ „Že jste nebyl,“ rada nato. „Inu, tak nebyl,“ zmaten odpověděl Hásek. Druzí hudebníci na něj neprozradili, že byl s nimi a tím byl osvobozen. Hudebníkům bylo povoleno odbýti si trest v Rokytnici u okresního soudu, kam dříve Vysoké soudně patřilo. Soudním adjunktem byl tam tehdáž Vambera, potomní adjunkt vysockého okresního soudu, r. 1875 založeného, rodák chrudimský. Ten se postaral o největší volnost uvězněných hudebníků, kteří volně, za dne bez uzamčení, mohli se pohybovat i ven vycházet a přijímat návštěvy bez dozoru. Potravy i nápojů měli stále dost nejen donesených od svých rodin, ale i sousedé rokytničtí jim donesli. České noviny půjčoval jim Vambera. Když pak, odseděvše si trest, dali si z domova přinést hudební nástroje a s hudbou se loučili v Rokytnici, byli Rokytničáky provázeni.
Za činnou účast na prvním vysockém meetingu byl potrestán obchodní příručí F. M. Hájek žalářem jednoho roku a selský syn Petr Zeman patnácti měsíci. Tresty po ženském meetingu byly mnohem vyšší: Makovec dostal 3 léta, Patočková 6 let.
Ve verších, složených na nápěv národní hymny, pokusil se neznámý horák vyjádřiti náladu po meetingu na Petruškových vrších:
Kde mysl má, kde mysl má?
Kde na Petruškově vršku
lidstva budí upomínku.
Kde stával český prapor
rakouské vládě navzdor,
kde se český lid scházíval,
na tom vršku mysl má.
Kde mysl má, kde mysl má?
Kde v Petruškových vrších
tisíc jezdců, mnoho pěších
o vlasti své jednalo,
ukřičet se nedalo.
Komisaři nad tím bděli,
o čemž dosud mysl má.
Kde mysl má, kde mysl má?
Tam, kde svobodné slovo,
hlas volající o právo,
do vězení vstrkají,
zloděje zastávají,
tam, kde pravdu každý tlačí,
na tom vršku mysl má.
Kde mysl má, kde mysl má?
Kde ouředník starší hrůzou
a národ nazývá luzou,
kde Frohreich lid potupil,
za to v kamení se utopil,
prchal, až se země třásla,
o čemž dosud mysl má.
*
Jak to ve Vysokém vypadalo po prvním meetingu, při vyšetřování a zatčení, pak ve vazbě v Jičíně a v Praze, vypsal ještě v trestnici F. M. Hájek svému příteli, učiteli Fr. Nečáskovi. Tyto zápisky vydal Jaroslav Skrbek r. 1936 tiskem a doprovodil je údaji, kterých se dopátral, a četnými kresbami i několika fotografiemi.
Odsouzený Makovec zemřel na Pankráci po desíti měsících vazby, kdežto Patočková se dožila věku 89 let.
Pozornosti zasluhuje dále kapitola „Z doby táborů“ v uvedených již Vzpomínkách Antala Staška (str. 259-272), založená též na zápiscích jeho otce. Nejmladší z bratrů Staškových dovede také přispěti nejednou podrobností k vylíčení meetingů:
V době meetingů byl jsem malý chlapec, ale mám přece na tu dobu hodně vzpomínek.
Ve Stanovém bylo také rušno. Sháněla se sedla na koně i jiné věci. V tu srpnovou neděli r. 1868 jsme všichni putovali na Petruškovy vrcha. Doma zůstaly jen babičky, které se modlily růženec za ty nemodlence. K Peci přijíždělo banderium vyšlé ze Zásady; cestou se k němu všude připojovali noví jezdci. V čele banderia pak jel můj bratr Petr na bělouši a olešnický Balatka, který držel prapor. Zpívaly se písně a volání Nazdar! nemělo konce. Když jsme večer rozjařeni šli domů, křičeli jsme do taktu, aby se nám lépe šlo, jména neoblíbených ministrů Herbst-Beust! Herbst-Beust!
O ženském meetingu vyplatili účastníci soudního aktuára Enesta Froreicha, protože jim vyhrožoval, urážel je a šavli tasil. Ten, když se vrátil do Jilemnice, psal ještě týž den do 11 hodin v noci podání k místodržitelství.
V té pohnuté době přestali Stanováci kouřit, třeba byli někteří z nich kuřáci vášniví, a také neplatili daně. Proto k nám byli posláni exekuční vojáci. U mého otce na sále mívali při zamčených dveřích nějaká cvičení. Polnice se pravidelně ozývala a na buben se ramplovalo. Stravu dostávali vojáci takovou, jak se obyčejně u nás vařívalo. Maso měli k obědu jen poddůstojníci. Jednou uvařili ve statku krupičnou kaši, polili ji máslem a dali to horké na stůl. Vojáci jedli ze společné mísy. Byli to velcí jedlíci a každý chtěl to nejlepší co nejrychleji sníst. Tenkrát prý nebylo jediného, aby si nepopálil ústa. Má tchyně uvařila švestkové knedlíky a dala jich plnou mísu dvěma důstojnickým sluhům. Ti se do nich pustili a všechny snědli. Po jídle si jeden z nich povolil řemen u kalhot. To vše pozoroval důstojník, přiskočil k vojákovi, utáhl mu řemen na poslední dirku a poslal ho na dvůr, kde musel celou hodinu takto utažený chodit.
Našemu čeledínovi se tenkrát ztratila dýmka dřevěnka niklem vykládaná. Našli ji u jednoho vojáka a ten za to dostal tři dni vězení. Odpykával si je v černé kuchyni, kterou ještě měli v čísle 6. Do ní ho strčili a hodili mu tam na noc vždy otep slámy. Za ty tři dny dostal jen jednou vařené jídlo, jinak byl živ o chlebě.
Můj tchán prodal v tom čase řezníkovi býčka. Když to viděl přítomný setník, povídá tchánovi: „Dostal jste peníze, tedy zaplaťte daně! My vojáci dříve ze Stanového neodejdeme, dokud nebudou všechny daně zaplaceny.“ Toho se sousedé polekali, šli do Semil, potřebné peníze si vypůjčili, a co byli dlužníci, zaplatili. Hned potom vojsko ze Stanového odtáhlo. Stanováci si oddychli, hlavně jejich hospodyně. Nejvíce se ulehčilo hospodyni z čísla 13, kde byl ubytován švec. Ten se jí s verpánkem rozložil u okna a přicházející vojáci jí nanosili na bagančatech do světnice plno bláta.
*
Údaje Rónovy a Zemanovy doplňuje, co ze Železnobrodska uveřejnil ve Sborníku okresu železnobrodského (ročník VI, 1930, str. 104 – 109) Michal Fišer:
Pro sucho a neúrodu r. 1867 spadlo na dobytku. Pěkná kráva se koupila za 40 – 50 zlatých. Za jeden cent hovězího sena placeno 3 zl. Chudí neměli práci. Broušení skla zaniklo, ale rok předtím ještě ženská při broušení vydělala 1 zl. – 1 zl. 50 kr.
Toho času se počaly konati tábory lidu, meetingy. Svolávali je na nějakém vrchu. Uprostřed postavili vysoký kůl, na něm vlál národní prapor, by jej lidé z dálky viděli. Okolo něho se střídali řečníci. Sedláci tvořili banderia, i selky se účasnily.
6. září, na den Anděla strážce, byl meeting v Návarově. Nad špejcharem postaven byl veliký smrk, na kterém vlál červenobílý prapor. O 5. hodině se blížil od Držkova velký průvod, s praporem a hudbou. Provolávali Nazdar! a Sláva! Druhý průvod přicválal později od Lhotky a Stanového. V čele jelo 40 banderistů na koních. Ti tvořili ohradu, plenkovali kolem celého shromáždění. Semilský hejtman v gala spěchal od špejcharu tábor zakázat. Chvěl se na celém těle jako osika, když naň banderista Žanta dorážel slovy: „Sláva, pane hejtman!“ Úředník váhal to opakovat, ale Žanta naléhal stále prudčeji, až konečně hejtman pronesl: „Sláva vám!“ Celý tábor provolal hromové „Sláva!“ Hejtman odešel. Za soumraku se střídali řečníci, poučovali lid a ten přizvukoval. Bylo už tmíčko, když odcházeli, kteří měli dále k domovu. Ale ještě na jílovské cestě uslyšeli, že se na vrchu řeční a provolává Sláva! a Nazdar!
20. září byl tábor lidu na Poušti z Železného Brodu. Účastnilo se ho asi 2000 lidí. Scházeli řečníci. V městě viselo několik praporů. Účast měšťanstva byla slabá. Báli se oplétání s úřady a špiclů. Meeting byl brzy ukončen.
28. září byl zase tábor v Návarově. To byl první tábor dovolený. Návarovský baron dostal od Pražanů hedvábný prapor.
4. října byl ohlášen tábor lidu u borovice u Jirkova. Ten však byl bídný a bez účasti.
11. října byla neděle. Ráno se šeptalo: „Dnes odpůldne bude tábor nad Těpeři u Dupačky.“ Opatrnost kázala vyhnout se vyšetřování. Sta meetingářů bylo už voláno k soudu, do Železného Brodu i do Semil. Banderie vpašovala do tábora řečníka, který se vydával za Francouze. Měl škrabošku a byl oblečen do několika kabátů. Přicválal na koni z břidličných lomů. Za velebného ticha začal řečniti:
„Při velikém vedru ve Francii podnikl jsem cestu přes Prusko do Čech. Za obchodem jsem zabloudil do těchto břidličných lomů. Na cestě jsem slyšel všelicos i také vidět tu a tam bídu. Stěžovali si na velké daně, na špatné výdělky. A pak prý ta vláda!
V jednom lomě jsem prohlížel břidlici. Nalezl jsem nějaký papír, čemuž u nás říkáme brožura. V ní stojí, že ta vaše vláda v Praze r. 1848 štvala Čechy proti Němcům. Proč, to už víte z novin. R. 1849 ustanovili najednou trénásobnou daň. R. 1854 vypsali dobrovolnou národní půjčku. R. 1857 opravili chytře daň z pozemků, r. 1859 oblažili nás válečnou přirážkou a nejinak šroubují to dále. My snášíme med jako včelky, ale ten nám berou! Taháme pluh, ale pro ty, co nám kůži derou! Povolali do ministerstva cizího, saského prodělance Beusta, proto platíme, až se ohýbáme, a běda tomu, kdo cekne! Našim poslancům uzamykají ústa, naše novináře na tucty pozavírají, aby vám pravdu nepsali. Na Prahu uvalili stav obležení a nám zákonité, konstitučně povolené schůze lidi zakazují a rozhánějí. A nás, národ Husův, prohlašují za zpupný, i že nejsme hodni svobody.
V Uhřích se platí 6, v Čehách 13 zlatých daní od každé duše. Čech bývá vůbec ve všem zkrácen, ale břemeny je ztížen. Kdežto se v Solnohradsku platí 28 kr. z jitra půdy, ve Štyrsku 48 kr., v Rakousích 96 kr., platí Moravan 1 zl. 25 kr. a Čech dokonce 1 zl. 40 kr. Když přijde k říšským volbám, má 11 milionů Slovanů 48 poslanců a 6 milionů Němců 120 poslanců.
Kam nás ta vláda přivedla? Na kraj bankrotu…“
Lidé provolávali Nazdar! a Sláva!
Potom se seřadili kolem praporu Němci a Francouz začal řečnit německy, v týž smysl.
Nakonec se šikovně odstranil.
Tento tábor dopadl dobře. Účinek politické řeči byl velkolepý.
Dne 9. října byla vytlučena okna železnobrodskému faráři Václavu Zimovi, za to, že udal semilskému hejtmanovi, kdo se činně účastnil táboru na Poušti. Farář se dlouho neúčastnil pohřbů, ani nevycházel na procházku.
Na sta meetingářů bylo předvoláno k soudu. Vyšetřování nemělo konce. Mnoho lidí bylo pokutováno, někteří také uvězněni.
Dne 18. října, o císařském posvícení, v neděli zrána přicválalo po silnici od Loužnice 120 ulánů. Podrželi se 14 dní. Město jim muselo dát futráž, slámu rekvirovali na venkově.
15. listopadu se konaly 4 poslední tábory: na Plchově nad Loužnicí, na Ještědu u Liberce a jiné dva na horách.
Na plchovské planině bylo nastavěno lavic a stanů, přichystáno jídel, piva a kořalky. Přišlo 50 junáků v svátečním obleku, měli na hlavách poděbradky s lemováním modré barvy a v nich zatknuté vysoké pero. Tábor byl četně navštíven, lidí bylo na 2500, ale scházeli řečníci, které by lid rád byl slyšel.
*
Jaké byly konce tohoto táborového hnutí, které vedlo asi ke 40 meetingům? V říjnu r. 1868 byl nad Prahou vyhlášen výminečný stav. Země dostala vojenskou správu. Svoboda shromažďování byla zrušena a soudy projednávaly dlouho meetingové přestupky, přečiny i zločiny.
Lid projevoval za meetingů své smýšlení také politickou písní. V zápiscích Housových jsou dvě. Jedna ironisuje neškodné rebelantství, druhá líčí svízele, stíhající člověka od pondělka do neděle.
Nešťastný týden.
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
V pondělí se platí daň,
platí daňka.
Nejprv zaplať gruntovní,
potom zaplať domovní!
Běž, běž, běž!
Tisíc vojska dostaneš!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
Outerej se platí daň,
platí daňka.
Ze živnosti platy slož,
dej ze příjmu každý groš!
Běž, běž, běž!
Sekvestora dostaneš!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
Ve středu se platí daň,
platí daňka.
Pozemkový fond pro okres!
Co máš v kapse, ještě nes!
Běž, běž, běž!
Upomínku dostaneš!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
Ve čtvrtek se platí daň,
platí daňka.
Na obecní vydání
plat a pivní krejcary.
Dej, dej, dej,
jsi-li občan poctivej!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
V pátek se též platí daň,
platí daňka.
Kdybys čím platit neměl,
nejsi občan poctivej.
Plať, plať, plať,
sic ti prodají oprať!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
V sobotu se platí daň,
platí daňka.
Na obchodní komoru,
živnostníka podporu,
klop, klop, klop,
chceš-li mít nad sebou strop!
Vstávej, Jozo! Jozo, vstaň!
V neděli se platí daň,
platí daňka.
Dej jim svého synáčka,
aby měli vojáčka,
dej, dej, dej,
do hrobu dobrej!
To jsme rebelanti!
Hosana, bratří, rodáci!
Už nejsme více nuzáci,
už nejsme muzikanti!
Teď trefili nám na jméno,
teď znaj´už naše plemeno –
my prý jsme – rebelanti!
Byly to ňáké trampoty,
když Košut dělal bankroty
a Němec Graf Deutschlandy!
Tu začali jsme nejdřív hřmít:
My chcem Rakousko pevné mít!
A přec jsme rebelanti!
Když pan minister počal zvát,
my sešli jsme se na rajchsrát,
ti čeští deklaranti.
Ten zaklel, jiný zavzdechl,
nakonec každý poslechl –
a přec jsme rebelanti!
„Ta vaše zem je pravý ráj!“
Tak nám ti páni povídaj´,
když přijdou na bažanty.
A my loupáme zemáky
a podlepujem šestáky –
Tak hrajem rebelanty.
Náš tatík Žižka kdyby vstal,
ten asi by se zachechtal:
„Vy smutní švingulanti!
Pod lebkou máte rampouchy,
v pěstích plácačky na mouchy,
a to jste rebelanti?“
František Jíler-Oberpfalcer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946