Kraj pod horami je na jazykovém pohraničí. Bylo mnoho nevyhnutelných styků mezi příslušníky obou národností, a proto se rodiče starali, aby se už děti učily druhému jazyku. Selský synek Antonín Zeman šel na handl dvakrát. Třicet neděl byl u řezníka ve Wiesentalu, ale tam se ve škole, mimo trochu čtení, ničemu nenaučil, protože si ho nikdo nevšiml. Po krátkém čase šel na výměnu znova, do Karolintalu za Liebwerdou, a tam se mu vedlo výborně. Učitel se o něho staral snad více než o jiné žáky, protože v učení vynikal.
*
O handlu se ve svých Pamětech rozhovořil Josef Kramář, ale sám byl za plat u felčara, a více mluví o něm než o vlastním učení:
V době tehdejší nebylo dovoleno, z národní školy do škol latinských přestoupiti. Školy hlavní byly jedním mostem, přes který se do studií kráčelo, a úplná zběhlost v řeči německé byla nevyhnutelná, poněvadž veškeré vyšší i také hlavní školy byly německé. I Němci prospěch znalosti jazyka českého uznávali, a především ti, kteří s českými obcemi sousedili a s nimi v obchodním byli spojení, dítky své do Čech posílali, aby se češtině přiučily. A to se dělo obyčejně výměnou (na handl), aby se výdajů uspořilo. České dítě se vyměnilo, když se rodičové oboustranně shodli, na jistou dobu, obyčejně na rok za dítě německé, a bylo oběma pomoženo, aniž rodičové měli při tom jaké výdaje. Za mne však otec platil. Dal mě k lékaři Neumanovi v Polubném na stravu. Ten, jsa mužem již obstárlým, žádných malých dítek neměl.
Dům doktora Neumana vynikal nad všemi sousedními domy úhledností, jakkoli byl také dřevěný. Při zemi měl dvě pěkné světnice k obývání, mimo hospodářské místnosti, v podstřeší velký malovaný hostinský pokoj a domácí lékárnu, kterou měl doktor Neuman, poněvadž na kolik hodin v okolí žádné veřejné lékárny nebylo.
Neobyčejné důvěře těšil se řečený doktor Neuman nejenom u domácích obyvatel, nýbrž i u přespolních a vzdálených, jakkoli řádným doktorem ani nebyl a toto čestné jméno jemu nepříslušelo. Byl toliko samoukem. V mládí sloužil v Hejnicích u Frýdlantu v klášterní lékárně jako laborant a osvojil sobě tam, poněvadž v klášterních lékárnách lékařství zároveň se provozovalo, všeliké kusé vědomosti lékařské, jež pilným čtením knih lékařských rozšířil. Jsa muž vtipný a pilný, podstoupil později zkoušku v dobách tehdejších pro ranléky předepsanou s dobrým výsledkem. Obdržel pak dekret ranléčitelský, jenž jej oprávnil léčiti na venkově.
Takových případů se událo v osmnáctém století a ještě na začátku nynějšího věku více. Požadavky pro ranléčitelství nebyly ještě takové jako nyní a doktorů bylo málo. Mnohý, když se naučil u ranléka holiti, náplastí mazati, rány obvazovati, krev pouštěti, baňky sázeti a některé malé operace prováděti, stal se snadno ranlékem, byť i jiného předběžného vzdělání neměl. Takový ranlék léčil na venkově, kde doktorů nebylo, i vnitřní nemoci. Ve velké francouzské válce, která trvala téměř 23 let, byla veliká nouze o vojenské lékaře a takový nedostatek ošetřovatelů raněných, že každému lékaři přiděleno bylo několik tamborů i jiných obratnějších vojenských osob, aby se raněným alespoň nejpotřebnějšího ošetřování dostalo. Když se takové osoby prokázaly schopnějšími v obvazování ran, vyřezávání střelných kulek, amputování, mazání náplastí, holení a hojení ran, obdrželi po vysloužení dekret, že rány léčiti mohou. Pak provozovali na venkově i lékařství. Odtud odvozovalo se zobecnělé na venkově jméno felčař (Feldscherer) pro takové lékaře.
Doktor Neuman získal sobě velikou důvěru. Nemálo k tomu přispělo šarlatánství, jež dovedl výborně provozovati. Každá nemoc byla u něho povážlivá, vždy krčil rameny, někdy dokonce léčení odmítal a radil, aby sobě jiného lékaře vzali, poněvadž nevidí možnost zdařilého výsledku. Tu býval prošen, aby se o to přece jen pokusil a něco na prubu dal. Když pak pruba dobře dopadla, připsal se výsledek veliké jeho šikovnosti. Když nedopadla, řeklo se: Vždyť doktor sám tak pochyboval, že ani léčiti nechtěl. A jeho pověst rostla.
Doktor Neuman měl tolik pacientů, že je sotva mohl obsloužiti. V neděli bývala světnice, v níž jsme obývali, téměř plná. I já musil pomáhati. Čistil jsem láhve, dával do nich zátky, připravoval jsem odvary a cedil je. Od rána až do tří hodin po poledni trvávala expedice nepřetržitě; pak teprv jsme sedli k obědu. Pamatuji se, že v takový den natržil plnou přihrádku stříbrných dvacetníků.
*
Do starostí, jaké naléhaly na horáckého chlapce, když přišel do nového prostředí, dává mnohem hlouběji nahlédnouti dopis poslaný koncem 70. let z Rokytnice nad Jizerou:
Milí rodiče!
Vědomost Vám dává, že jsem zdráv, a doufám, že i Vy jste zdrávi. Tady není nic nového. Jak jste, maminko, odešla, šel jsem s tou tetkou až do rynku, totiž ke kostelu. Hned, jak jsem šel s ní, potkali jsme Provazníkovi s Němcem; šla domů, poněvadž tam také hocha vedla. A potom Patočkova tatínka s Blahoutovým; byli nedaleko Vás, jestli se Vás dohonili, nevím. Tu jsem se ještě drobek s hochy promluvil a šel jsem domů. Hned někde v tom kopci je Hladík, Vincenc Šalda a ještě jeden, ale nevím, kde.
No, já co jsem, tady se mám dobře. Hlad nemám a hodní jsou túze obá dvá. K snídani máme vždycky kafe a brambory. Já dostanu větší hrníček skoro než doma, ale já ho nesním; vždycky ho ní vrátím, aby mě přehandlovala menším. Brambory mají dobrý. Tak se pěkně rozvaří a jsou moučnatý. Ke kafe máme chleba a na něj máslo a tvaroh. Já když si ukrojím malej, tak mně ukrojí pán velkej a másla mně dá na něj hodnej kus.
Dopoledne a odpoledne dostanu svačni, když jsem doma. To mně vždycky ukrojí a namaže tvarohem a máslem.
K vobědu míváme rozšťouchaný brambory, pomaštěný dost hodně, anebo jenom tak brambory a kafe.
K večeři míváme kafe nebo brambory nebo kyselo, ale k tomu vždycky hrníček kafe.
No, knih se tady ukrutně mnoho spotřebuje ve škole, proto peníze letí. Tak ten nastrkáč, ani ten už nemůže být, poněvadž prý je tuze tenký; proto si musím prý koupit jiný. Ty knihy, které mám od Müllera, ty jsou kalý, ale dvě z nich jsou nekalé. Tejdě jich už mám osm; už jsem si dvě koupil: katechismus a bibli. A musím ještě mít kolik!
Tuhle Vám píšu součet, co jsem už peněz utratil. Měl jsem 1 zlatý 80 krejcarů. Jak jsme tam přišli, tak jsme si koupil každý za krejcar sliv, poprvní, ale já jsem si nikdy nekoupil.
1 kr. slívy, to nemuselo bejt; 2 kr. tlustý papír na přijímací zkoušku početní; 1 kr. lenoch, také musí být, ale jinačí než doma, užší; 1 kr. inkoust do kalamáře, musí být; 11 kr. kreslicí knížka, musí být; 2 kr. dešky na ni, to také musí být, aby se neumazala; 4 kr. kuma na vymazování, na inkoust a tužku; 10 kr. metr na kreslení, tím se musejí vyměřívat tečky; 11 kr. knížka na sloh, musí být; 44 kr. bible, 30 kr. katechismus, to jsem od Müllera neměl. Já musím míť ještě více knížek, no, to až tatínek sem přijde. 20 kr. dešky, aby se rohy nezmátly u knížek; 7 kr. krasopis, do něj jsme dnes psali; 1 kr. piják červenej do knížek.
Už mám utracenýho 1 zl. 45 kr., ještě mám 35 kr. Hoši už mají, jako Patočka, dluhu 60, až někdo přes zlatku u Housy, poněvadž jest na začátku toho mnoho třeba. Ještě musím potřebovat všelijaký měřítka, barvy, knihy atd. No, tejdě to ještě není potřeba, až ale asi za měsíc, a něco za 14 dní a ještě dýl.
Jo, nastrkáč mně kupte, buďte tak dobří, u Kramáře Vincence, třeba za krejcar! Tady nemají za krejcar, nýbrž za pět. Ale ne takovej tenkej, jako já mám, červenej!
Tady v Roketnici mají, myslím, takovou hlídku, poněvadž tak bičem práskají túze. Tak po první jak jsem byl, tak jsem slyšel i ptal jsem se jich, co to. Já myslil, že to tak ptáci řvou, poněvadž se to jináč vozývá. Oni povídali, že jo, voni mně nerozuměli a já nim. I potom jsem nim ukazoval, jestli jdou pod čepici chytať. Oni se mně dali do smíchu. Až druhej den jsem poznal, že jsou to lidé. Oni mají takové dlouhé biče a to s nima večer práskají, celou noc, na každé straně se to ozývá.
Buďte tak dobří a pošlete mně po Patočkoji nebo po Blahoutoji košili, poněvadž oni příjdou v sobotu domů! A pošlete mně také nastrkáč! A odepište mně!
Sobotáles se musí zaplatit do tohoto měsíce ukončení u ňákého Feiksa, kupce, nebo jak se jmenuje. Na svatého Václava půjdu na pout do Pasek.
I buďte tak dobří a pošlete mně košili, dopis a nastrkáč. Jestli Vám Jan psal, že dostal psaní s mapou. A co s tím rajscajkem, jestli mně ho pošle.
No, víc Vám toho nemám co psát, to ostatní povím tatínkoji, až přijde. Piště mně, kdy přijedete!
Nemrzte se na mně, neboť než půjdu do školy, tak to musím napsať, a zejtra hoši už půjdou, poněvadž mně to dopoledne řekli. Psaní posílám po nich a Vy pošlete to také po nich.
Naškrábaný to mám, no až po druhé Vám to pěkněji napíšu. Už je tma.
Všecky pozdravuju, tetičky, strejčky a obzvláště Vás, rodiče, Annu, Marii, Jana a ostávám Váš věrný syn.
Šalda Václav.
V Roketnici, v pátek 1879
*
Práskání bičem, o němž píše dvanáctiletý hoch, byl lidový zvyk při podzimním slunovratu. Opětovně se v dopise ozývá starost o držátko na psací pero, kterému horáci říkali nastrkáč. Na ochranu rohů u knížek si Šalda kupoval desky. Píše po horácku: aby se nezmátly.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
