Církev se duší českého lidu zmocnila pronikavě. Dala mu modlitby pro každou dobu denní, byla se svými obřady při všech význačných situacích životních a pro všecko měla zvláštní světce i světice. Stavěla kříže při cestách a kapličky na návrších. I selské domácnosti byly zcela prostouplé rozmanitými projevy zbožnosti. Jak to vypadalo u Zemanů ve Stanovém?
V dětském věku, když jsme ráno byli probuzeni vstát, nejprve jsme se umyli, pak jsme musili na lavici kleknout a modlit se Věřím v Boha, pak Desatero přikázání, Zdrávas, královno a Navštiv, Bože, ten příbytek, ať v něm není žádný zmatek, atd. Když zvoník zazvonil, ráno, v poledne, i večer, všichni v domě, ano i když jsme byli na poli, poklekli a se Anjel Páně pomodlili. Umřel-li někdo, hned, jak se zazvonilo, vše pokleklo a za duši zemřelého se modlili.
Před každým jídlem se modlili otec aneb matka: Oči všech doufají v tebe, Pane, atd. Nejprotivnější byla nám modlitba před spaním večer a v postě každou noc modlení růžence. Při něm jsme nesměli dřímat a hlasitě jsme museli odpovídat. Sotva jsme u přádku na tlapku dostali nohou, a už jsme musili příst! Já měl úkol ráno před školou a večer po škole 20 pásem napříst. A toužíce po spaní, ještě jsme se musili trapný růženec, ovšemže jen v postě, modliti.
Šel-li někdo třeba jen malý kus cesty, byla u dveří zavěšena kropenička se svěcenou vodou: každý se tou vodou pokřižoval. V neděli musil jít jedenkaždý do kostela. Staří šli na ranní bohoslužby, my pak mladí na velké. Avšak z kázání jsme musili sobě něco zapamatovat a otci povědět.
*
Tak píše Antonín Zeman. Zprávou o rázu mariánských poutí na Turnovsku to doplňuje Dlask:
Roku 1884 bylo od zdejší Panny Marie do Turnova třetí procesí o velký pouti. Napřed šli žáci všecky za křížem, za nima páni a pak obrazem Panny Marie bylo 12 drúžiček. Pak šly zase svobodný ženský a za nima šla muzika, 9 muzikantů. Za nima šli muský a pak ženský. A na Rohozci po každým zvonili, až sme došli k Turnovu.
Jsou to stručná slova, ale obrázek poutního průvodu podávají zcela názorně. Z Dolánek se šlo k Turnovu před drobnou obec Rohozec se zámkem.
*
O zvonění při průchodu procesí mluví také Jan Zeman, jehož informace o náboženském životě venkovanů jsou nejpodrobnější.
Za našich otců se lidé modlili v každé době. Ráno, jak vstali, děkovali Bohu za přešlou noc a večer za šťastně přešlý den. Modlili se před každým jídlem a místy i po jídle, a to vždy vstoje. Před jídlem bylo modlení společné a teprve po modlitbě zasedli všichni ke stolu.
Času nedělního musel každý zdravý člověk jíti do kostela. Ženatí lidé chodili na mši ranní a svobodní na velkou, tenkrát říkali na hrubou. Na chození do kostela měl i rychtář dohlížet. Můj dědeček byl v Stanovém rychtářem 30 let. Jednou vypravoval:
Byl jsem v Olešnici v kostele a farář po kázání vyzval všechny rychtáře z přifařených obcí, by se po mši svaté dostavili na faru. Ovšem, tenkráte poslechnout jsme museli, neb nad tím bděl vrchnostenský úřad. Když jsme přišli na faru, farář nám nakazoval, abychom více dohlíželi na lidi, kteří nechodí do kostela. A mne zvláště na to upozornil. Konečně mi povídá: „Poslouchejte, rychtáři, vy sám málokdy chodíte do kostela, jaký jest to pořádek!“ Já však dosti ostře odpověděl: „Důstojný pane, já nežiju od školy, já mám jiné práce a starosti jen dost!“ Po té odpovědi farář všechny rychtáře z fary přímo vyhnal.
Mimo chození do kostela, kde lid takřka nic jiného neslyšel, jenom samé vyhrožování peklem a očistcem, chodila mládež do ukončení svých osmnácti let na křesťanské cvičení. To se konalo buď ve škole aneb v některém soukromém domě. Toto cvičení měl kněz a také někdy kantor. Rychtář byl odpovědný za řádnou návštěvu. Na cvičeních kněz přednášel i zkoušel z katechismu. Tato cvičení měla velký význam pro kandidáty ženění. Když se děvče neb mladík chtěli vzít, museli před ohláškami jít na faru na examen. Farář snoubence přísně zkoušel z katechismu. Běda tomu, kdo při této zkoušce neobstál! Byli i takoví kněží, kteří špatně odbytý examen ohlásili s kazatelny.
O pravidelné chození do kostela na mše dbali otcové i matky rodin. Kde ve statku byla čeleď, dbal o návštěvu hospodář. V celé vsi měl hlavní dozor rychtář. Nade všemi bděla vrchnost, vrchnostenský úřad. Četl jsem jeden gruntovní zápis ze stol. XVIII., kde vrchnost dává povolení k stavbě domku ve Stanovém č. 15. Tam mezi jiným stálo: Kdyby se stalo a majitel toho domu neposlouchal, jak náleží, svých vrchností aneb nedbal přikázání Božích a církevních, byl svárlivý aneb klel neb proklínal, poručí se, aby dům byl roztrhán a více povolení k stavbě nedostane.
Z toho jest viděti, jakými tresty vrchnost hrozila bezbožným a svárlivým lidem. Při takových poměrech nemožno se divit, že času nedělního a svátečního byly kostely přímo lidem nabity. Ano, lidé se do kostela ani nevešli a stávali před kostelem. To bylo v dobách, kdy byly slouženy v kostele až tři mše, neb kněží bývalo na farnosti více nežli dnes. Cestou do kostela sdělovali sobě lidé všechny novinky, své slasti a strasti. Někteří ženatí muži stavěli se po ranní mši také v hospodách, by sobě dopřáli jednou za týden trošek piva.
V čase nedělním neb svátečním nesměl žádný na polích pracovati, a to ani v senoseči a ve žně. Jen tenkráte to bylo možné, když farář s kazatelny práci na polích dovolil, a to ještě až po odpoledním požehnání v chrámu Páně. Jednou se odvážil můj dědeček a otec, že půjdou hned po obědě v neděli vázati žito. Šli však na pole nad hájem, kam nebylo takřka odnikud vidět, a přece to nebyli lidé bojácní!
Lidé chodili s procesím na různá poutnická místa, jako do Bozkova, do Hejnic, na Tábor u Lomnice, do Staré Boleslavě, do Vambeřic v Kladsku, na Svatou Horu u Příbramě, ba až do Maria Schein a do Maria Zell. Procesí vodíval tak řečený celfotr. Ten ohlašoval kdekomu, že se půjde s procesím tam a tam. Mimo to šel požádat faráře, aby den odchodu ohlásil s kazatelny. Ráno před odchodem se sešli zbožní poutníčkové v kostele a po mši a s kněžským požehnáním se vypravili na cestu. Někdy šel s procesím i farář; při tom nescházely ani kostelní korouhvičky. Z Olešnice se vypravilo do Bozkova procesí s farářem a hudbou. Bíle oděnými družičkami byla nesena nevelká soška P. Marie na zvláštních nosítkách.
Poutí se účastnilo mnoho lidí, kteří měli nějaké přání. Ano, byly některé bezdětné mladé manželky, které šly vyprostit sobě k Panence Marii těhotenství. A skutečně prý se stávalo, že se jí po devíti měsících narodilo dítě.
Celfotr byl člověk, který v době putování nic jiného nedělal, nežli vodil procesí. Bylo to také zaměstnání! Staral se na dalekých poutích poutníkům o noclech a stravu. Hospodský, kde bylo procesí noclehem, celfotra zdarma pohostil. Ještě dostal bakšiš a mimoto od každého poutníka nějaký peněžitý dar. Cestou na poutnická místa předříkával nábožné písně a modlitby a poutníci to po něm opakovali. Znal jsem v mládí jednoho celfotra, takto zaměstnáním ševce, který měl ve svém baráku všechny stěny ověšeny mariánskými, lacino zarámovanými obrázky. Když mu ani stěny pro obrázky nestačily, věšel je i pod lavice. Domnívám se, že ty obrázky buď dostal v poutnickém místě od obrazářů, nebo mu je koupili poutníci.
Lidu na poutích bývalo někdy až na sta. Když byli někde noclehem, líhali i v stodolách a v šenkovnách. Musíme sobě představiti, jaký to byl na takovém noclehu pořádek, když leželi společně děvčata, mladíci, vdané ženy a mužští a že všichni nebyli tak přísně bahobojní.
Mimo pouti chodili lidé také s procesím na sv. Marka za vedení faráře do polí a prosili Boha za dobrou úrodu. Při tom se stavěli u blízké sochy některého svatého, kde se modlili. Také se chodívalo s procesím o Křížových dnech, a to zrána po všechny tři dny. Toho se obyčejně účastnily také školní děti. Přes Stanový chodívali lidé letního času takřka týden co týden do Bozkova, poutnického to místa. Poznámky též zasluhuje zvyk, když šlo přes Stanový procesí, že zvoník zvonil obecním zvonkem.
O vánočních svátcích chodili chudí lidé koledou. Býval to krásný zvyk. Koledníci, když přišli do domu, zpívali různé vánoční písně. Zvláště bylo milo poslouchat, když koledníci přišli společně. Chodívali i času večerního, ovšem to byli koledníci z naší vesnice. Matka domácím koledníkům dávala po koláči.
O Novém roce chodívali kluci i mládenci do domů, kde byla děvčata, a žádali na nich kus křehtíku. To byl bochník z bílé mouky, upečený s rozinkami a také mandlemi. Kluci za kus křehtíku dávali děvčatům o návarovské pouti zase nějaký marcipán. Mládenci odplatou zase s děvčaty o masopustních muzikách tancovali. Na den Tří králů chodíval kantor se třemi kluky, kteří představovali svým oblekem tři krále, po domích a zpívali píseň: „My tři krále jsme přišli k vám“ atd. Kantor napsal nade dveře začáteční písmene K. M. B. a datum nového roku. Byla to také koleda. Za tehdejších dob byla kantorovi při jeho praskrovném příjmu vítána.
V čase velikonočním chodili lidé ke zpovědi, tenkráte říkali ke správě Boží. Při zpovědi dostal každý od zpovídajícího kněze stvrzenku, že obřad ten byl vykonán. Když šly školní děti ke zpovědi, kantor se s nimi cestou hlasitě modlil.
Největší katolická slavnost bylo Božího těla. V ten den nejen byl kostel přímo natlačen, ale lidé stávali i před kostelem a ještě více jich bylo na náměstí. Očekávali zde příchod průvodu farářova. K oltářům v průvodu šla napřed školní mládež se svými učiteli. Za těmi bíle oděné družičky ve stáří od čtyř do dvanácti let; sypaly z košíčků kvítí na cestu. Potom šel farář se svátostí pod nebesy. Nebesa ve Vysokém nosili purkmistr, oba radní a jeden z nejstarších výborů; byla to čestná funkce. Nežli průvod došel k prvnímu oltáři, střílelo se moždířů a vyzvánělo všemi zvony. Když nastalo spolkaření, účastnily se průvodu i spolky, zvláště hasiči a vojenští veteráni. Účast cechovních korouhví byla nevyhnutelná. Všechny čtyři oltáře byly pořízeny z cechovních pokladen. Byly to: cech krejčovský, ševcovský, pekařský a sedmerácký, v kterém bývala ostatní řemesla. Cechovní kohouhve byly na vysokých žerdích se čtyřmi dosti dlouhými opěradly. Každá korouhev byla nesena pěti silnými členy z jednotlivých cechů. Dva učedníci drželi od korouhve dvě dlouhé šňůry. Když se průvod ubíral od jednoho oltáře k druhému, bylo opět vyzváněno a z moždířů stříleno. Nás kluky nejvíce zajímal kominík, který v černém odění stál uprostřed náměstí, nehybný jako socha, na staré čtyřkolové stříkačce a otáčel se jako hodiny se špičkou směrem k průvodu. Šornu ovšem měl, jak náleží, krásně do běla vyleštěnu a zavěšenu na rameně.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
