Prostou a mnohdy až mile dojemnou víru našich otců provázely stíny. Věřilo se ve strašidla. Výborný povídkář českého Podkrkonoší Josef Šír píše v povídce „Pašerák“:
„Co se napovídalo o raráškoj, jak sedlákům kolo od vozu vzal a vozil se na něm po městech, nebo přízi z rance někomu vytáh a nacpal mu tam kamení! Jednomu tkalci skočil na ranec a pořád mu do rance kopal nohama. Tkadlec přiběh domů málo živej a tu vidí: byly to řemínky od rance. Jedna ženská zas nesla kolečko k přádlu, a tu jí v háji někdo začal ze zadu plácat! Utíkala, div duši nevypustila – a byla to podnožka: vysmekla se a plácla ji při každém kroku.“
Mnoho pověrečného strachu bylo spojeno s představou oběšence. V Roprachticích mají u Nováků v č. 3 knihu se starými zápisy, kde je jedna strana vyhrazena záznamům o sebevrazích. První z nich má toto znění:
„Roku 1797 vejměník Koucků se voběsil dne 19. Marcí na svatého Josefa, jmenovitě při samé mši svaté. Jméno jeho bylo Josef. Peněz po něm vostalo na váhu 19 liber. Pochovanej byl dne 29. Marcí na rolí u Malý Přísnice pod hromadu po slunci západu, jmenovitě tu středu před Smrtelnou nedělí.“
Celý způsob pohřbu prozrazuje, jaká to byla pro vesnici událost, takový dobrovolný odchod ze života. Jiný záznam praví: „Roku 1822 oběsila se manželka Josefa Svatýho dne 12. máje večír. Rodička byla z Lánů vod Havlů. Pochována byla dne 20. máje na kirchově u samý lípy pod vobrubou, 10 hodin po mši svatý.“
*
Z lidské pověry vždy těžili chytráci a nebázlivci. Potvrzuje to také případ, vylíčený staroveským Housou.
Kdysi našli V pustých na stanovském gruntě Žantově u potoka na olši oběšeného neznámého muže; měl u sebe růženec. I pohřbili ho jako sebevraha do blízké hromady kamení. Ve Stanovém byl v tom čase člověk, který, jak sám říkal, ani čerta se nebál. K tomu přišel v noci majitel té hromady a prosil ho, aby toho oběšence z jeho hromady odstranil a někde jinde zakopal, že se bojí, aby tam nestrašil. Ten jistý se zdráhal, ale za slušnou odměnu to konečně o půlnoci provedl. Ale druhý den šel na pobyt k tomu sedlákovi, kterému ho na pozemek byl zakopal, a mezi řečí mu povídá: „Žantů se bál, že by mu tam ten oběšený strašil, tak jsem ho přenesl na tvé. Nemáš proti tomu nic?“ Hospodář se ulekl a honem ho uplatil, aby ho nesl jinam. Ten ho zase o půlnoci přenesl a zakopal na staroveský grunt Petrů. Druhý den šel na pole, kde ruchal Slavík-Petrů a zase to tak vypravoval. A dopadlo to zase tak. Následující noc byl nebožtík na Vitošově, potom na Novákově, pak zase na staroveském Kubově. A tak s ním dělal ten Stanovák obchody tak dlouho, pokud se mrtvola nerozpadla. Když to už déle nešlo, zahrabal ho do té dlouhé hromady na Štěpánově gruntě.
Potom o stanovském posvícení hráli staroveští muzikanti ve Stanovém u Bochů. Cestou domů po posvícení v pondělí večer, když byli v Kubově háji, začal Pavel Večerník od Blažků o tom oběšeném vypravovat. Byl plný kuráže a veselé nálady a měl z toho smích, jak ostatním zuby cvakaly. Napomínali ho, aby mlčel, ale on vedl stále svou a přál si, aby se jim duch toho oběšence zjevil. Tak přišli konečně do Staré Vsi a pod Krčovím se rozešli. Sotva byl milý Pavel sám, přišla na něj taková hrůza, že sebral nohy na ramena, a co by dupl, byl doma a rovnou za pec! Zuby mu cvakaly, bylo mu střídavě horko a zase zima a kolik neděl stonal.
*
Pověrčivý nádech mají některé staré zvyky venkovské, o nichž vypráví Jan Zeman:
O Květné neděli nosili lidé k posvěcení tak zvané kočičky, pruty s jívovými květními poupaty. Tyto pruty pak v neděli na Boží hod do žita do země zapíchali a při tom se modlili. Pevně věřili, že žito kroupy nepotlukou.
Na sv. Blažeje nosili báby k posvěcení housky a potom je prodávaly jako svěcené blažejovské housky, aby toho, kdo sobě housku koupí, nebolelo v krku. Také kněz na tento den přikládal lidem na krk nevelký šat a při tom dal obloženému požehnání. Potom prý nebolelo v krku.
Ten den před svátkem Tří králů odpoledne po požehnání světil kněz vodu. Lidé nosili ve džbánkách vodu k svěcení a doma ji lili do kropeniček. Když šel někdo z domu na nějakou delší cestu, smočil v kropeničce prsty a pokřižoval se. Také se ten den světila křída. Kantor takovou křídou o Třech králích psal nade dveřmi letopočet. Jaký měla svěcená křída význam, to nevím. V pohádkách, do kterého domu chodili čerti, ten, kdo se tam o půlnoci odvážil a okolo sebe svěcenou křídou namaloval kruh, čert prý na něho přes ten kruh jíti nemohl. Pakli objevivšího se čerta pokropil svěcenou vodou, čerti ten dům vícekrát nenavštívili.
O Božím vzkříšení, když kněz pálil svěcené oleje, lidé čekali, až oheň vyhasne, a zbylé uhlíky brali sobě domů. Doma je strkali za krovy, aby do domu hrom neuhodil a vůbec, by ten uhlík chránil před požárem.
O svatebním veselí dostali oba novomanželé po skrojánku chleba. Ty skrojánky si uložili a poznamenali si, čí který je. Který skrojánek dříve zplesnivěl, jeho vlastník měl dříve umříti.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
