Nebyli bychom ani mezi písmáky, kdyby se neozvaly tóny kritické ještě zřetelněji, než je to na předešlých stránkách. Pokrokovost je nutná složka písmáctví a bylo dost podnětů, projevit soud o institucích i o jejich představitelích. Jsou to zvláště zástupci církve, jejichž slabé stránky písmáci posuzují.
Antonín Zeman nesouhlasil s mnohým, co druzí třeba omlouvali:
Olešnický farář Dufek byl despota. Starce 80leté oslovoval ty, sám ale všudy natahoval ruce lidem k líbání. Žáky trestal nemilosrdně. Kdyby byl některý v kostele jen trochu nepokojně stál, musil ho kostelník odvést do kostnice a tam i dvě hodiny nechat stát. Tehdáž bylo ještě v obyčeji, že mnozí kosti svých rodičů aneb svých dítek omyli, svázali a do kostnice uložili. Jak to asi na ty dítky tam v kostnici o samotě působilo, lehko si domysliti.
Ženich a nevěsta musili chodit k faráři i čtrnáct dní na cvičení. Jestli nešli, nevydal jim atest. Měl-li jít zaopatřovat nemocné svátostmi a neměl-li nemocný, jak se říkalo, nějakou dišposici, nechal jich mnoho umřít bez zaopatření. Lidé uvalovali odpovědnost za nebožtíka na faráře, aby prý si to na onom světě zodpovídal. Býval často hostem u Bílků, ale když tam měla babička pohřeb, že nechtěli dát faráři tolik peněz, co on žádal, byla pochována bez zvonění a vší slávy. Tak se odměňoval těm, kdo ho hostili.
Ke zpovědi měl jít každý a dostal při tom cedulku, my tomu říkali kvitanec. Postní čas odbýval v každé farní obci katechismus, většinou u rychtáře, kde se k pohoštění pekly, říkali tomu milosti, takové malé placky, snad z mouky a vajec, na másle pečený. Při tom náboženském cvičení musil každý člen rodiny odvést faráři zpovědní cedulku, jinak byl prohlášen za kacíře. Že na Vysokém tak přísná kontrola nebyla, kupovali jsme lístky od stanovských hochů z farnosti vysocké.
V neděli jsem musel odpoledne, kdy jsem sobě trochu měl pohovět, do Olešnice na cvičení do kostela. Nejít, byla by pokuta. Dokud nebylo po požehnání, nesmělo se ani obilí vázat, tím méně v kuželky hrát, jichž jsem byl milovníkem. Farář sobě vymohl dávat povolení k tanečním zábavám. Jak ty omezoval a hostinské poškozoval, snadno si domyslit.
Na kazatelně farář do nás hřímal, vady, jež sám měl, lidem vytýkal, kacířů a mudrlantů nadával. Ano, kázal tak, že mnozí pryč z kostela odcházeli, nechtěli jej poslouchat.
Byli jsme tehdáž více závislí na kněžích než na soudu.
Farář Verunáč byl člověčiště dobrý, avšak jesuita. S kazatelny nám říkal: Vy světáci! Vy mudrlanti!
Kostlán z Jílového byl jednou v Držkově v kostele s jedním sousedem z Vlastiboře. Vikář Šourek je posílal, aby šli do kostela. Kostlán, že nepůjde. Vikář povídá: „Ale kam vaše duše přijde!“ – „Slepá nebude, půjde tam, kam půjdou páni.“ Vikář prý mlčel a nechal Kostlána být.
Když jsem po požáru r. 1834 složil šífr na kostel, páter Kavalír povídá těm řemeslníkům: „Dělejte, lidičky, dělejte!“ Jeden z dělníků na to povídá: „Když se stavěl chrám v Jerusalemě, pracovalo prý tam přes 300 lidí. Kolik asi tam musilo být nutitelů a poručníků!“ Pátek Kavalír mlčky odešel.
Mimo nábožné knihy jsme neměli co čísti. Jednou četla Barbora Chalupská shromážděným tam sousedům z Pekelného žaláře: že čerti v pekle hříšné duše strkají vidlemi na rozžhavené plotny. Ano, kdyby se moře v inkoust proměnilo, že není na světě tolik papíru, aby se mohla ta muka popsat, co hříšné duše v pekle vytrpět musí.
Vše nad tím užaslo. Antoš, její bratr, povídá: „On tenkrát musil nebejt ještě Račánek na světě.“ – Račánek k nám chodil s papírem ze Semil. Mimo Barku dali se všichni do smíchu a bylo po čtení.
*
Pokrokový horák si pozorně všímá činnosti fanatických představitelů církve. Čtěte jen tyto Housovy vzpomínky na misie!
Za faráře Holého byli ve Vysokém dvakrát misionáři. Každý den měl jeden stav kázání a zpověď: mládenci, potom panny, vdovy atd. Když měly panny, šly tři ze Tříče a jesuita se jedné ptal, zda má milovníka. Když přisvědčila, tázal se, jestli na ní nežádá něco nemožného. I řekla, že ano. Misionář: „Až na vás bude chtít, lehněte dolů břichem.“ Těch druhých se též něco podobného ptal a dával jim otcovské naučení. Ve stolici pod kazatelnou se holky smluvily a smály se tomu. Jesuita dával po nich pozor, vstoupil ze zpovědnice a hrozil jim prstem.
Viděli jsme, kterak školní děti byly vlečeny v průvodu svých učitelů. Viděli jsme hloučky bab v sukních i těch v kalhotech srážet se v houfy a natahovat krky na očekávání Spasitele. Ba nescházely tu ani obecní výbory. Tlačily se k černé honoraci, aby měly podíl na uvítání. Aby to bylo slavnější, postaral se farář o značný počet kluků, kteří zvonili všemi zvony jako na poplach, aby jenom vše bylo na nohou.
Jesuité započali také hned týž den svou blahodárnou činnost. Odborníci ale ve svém řemesle či umění museli být, to bylo znát podle jejich přednášek. Úkoly si rozdělili snad podle schopností nebo podle zkušeností. Jeden tak uchvacoval, že se ovečky při kázání cítily brzy v nebi, brzy v očistci a hned zase v pekle. Přednášel jen o šestém přikázání, až ovečkám zelenaly tváře studem. „Takové řeči do kostela nepatří,“ rozmlouvali, když vyšli z kostela. Páter při řeči hned plakal, hned se smál, jako choromyslný. Takoví lidé mají vychovávat lid? Mezi dnem pracovali o odpuštění hříchů věřícím, zpovídali, by měli hodně materiálu ke štvaní. Pak štvali ženy proti mužům a muže proti ženám, lámali důvěru v manželském stavu v mnohých rodinách. Některá ovečka si to vzala tak k srdci, že s ní nebylo možno bydlet.
Od mnoha hodnověrných lidí jsem slyšel, co se ptali, že si ani sprostý člověk v kostele nepomyslí, neřku-li se druhého ptá.
Tito jesuité zde byli asi týden, pak odtáhli. Na památku zanechali farnosti dřevěný kříž u kostela. Nějaký neznaboh u něho nařízl ramena. Taky mělo být procesí k soše Jana Nepomuckého u silnice ke Sklenařícům, ale přes noc ho někdo namazal kolomazí. Jedné noci vytloukli kamením a hrázkami okna u fary. Jeden z těch, kteří to dělali, volal při tom ještě cosi latinského, co mu poradil nějaký student. Po čase se stalo, že jednomu vysockému čeledínovi vrazila náhodou při nakládání jetele děvečka do ruky vidle. Dostal z toho brant (sněť), zemřel a jeho tělo zčernalo. Lidé uvěřili, že on svatého Jana načernil a Bůh že ho takto potrestal.
*
Mnohé slabosti a nedostatky duchovního pastýře dovedl omluvit starý vysocký truhlář Rón, jen když měly nad nimi převahu sympatické rysy lidské osobnosti:
Farář Nečásek byl osoba originální. Byl vysocký, chodil v dlouhém modrém šosáku, v botách s vyleštěnými holínkami a na hlavě půlcylindr. Všechny lidi měl za hodné a říkal: Češi hodní, Němci taky, taky hodní. Přišel do Vysokého z Příchovic. Dověděl se, že si ho Vysočáci za faráře nepřáli, a tak prý první kázání ve Vysokém začal (měl zvyk říkat „tak tuhle tuhle“): „Tak tuhle tuhle mě tu máte. Vím, že mi nepřejete, ale tuhlečky tuhlečky sobě už ode mne asi nepomůžete.“ A nepomohli, neboť zemřel ve Vysokém, chudičký a ode všech, kdo ho znali, bylo a je na něj v dobrém vzpomínáno. Kazatelem nebyl, mleto to, že mu bylo těžko porozumět, a většinu svých kázání měl o marnotratném synovi. Zpověď bral tuctově. „In nomine Patris“ šlo rychle za sebou, proto jeho zpovědnice bývala námi, jeho žáky, obléhána. U oltáře poklekal tak důkladně, že zadunění bylo slyšet při otevřeném kostele až venku. Když po hlavní mši monstrancí dával požehnání, při třěch verších stál obrácen k lidu, drže monstranci v ruce a hlasitě předzpěvoval: Pange lingua, Genitori genitoque a Tantum ergo. Tyto verše prozpěvoval zároveň i lid. Poněvadž se o plat za náboženské výkony nehandrlikoval, byl na pohřbu často s oběma kaplany, Koublem a Manželem. A vždy, scházeje se stupní bokových dveří k Zákostelí, prozpěvoval: „In pradisum perducant te angeli!“ Ministrantům platil každou sobotu po čtyráku, a měl-li náhodou v kleriční kapse šesták, dal šesták. Každý pátek chodila zde řada místních chudých prosbou. Ti utvořili v síni fary dvě řady a farář každému z nich dal po penízi, jaký v klerice nachmátl. Vtlačil mu jej do dlaně se slovy: „Tu máš!“ Měl zvyk, každému říkat ty.
Za jeho farářování se ještě láskovalo. To byl jakýsi druh roboty. Majitelé potahů obdělávali zdarma farní nepronajaté pole za stravu a krmení dobytka. V ten čas bylo vždycky vidět faráře s uzlíkem v jedné a se džbánem v druhé ruce. Nesl pracujícím na poli svačinu a pivo k občerstvení. Tehdáž se ještě líbaly ruce kněžím při potkání. Ve škole, když kněz vcházel do třídy, byl vítán žáky povstáním a voláním: „Poníženě vítáme a ruce líbáme!“ a při odchodu: „Poníženě děkujeme za křesťanské vyučování!“ Když někdo zvláště z dětí hnal se mu po ruce, zdvihla ruku, zastavil sobě kluka nebo děvče a tázal se ho: „Tak tuhle tuhle, čípak ty jsi? Co dělá táta a máma?“ Když mu tázaný odpověděl, tu zase farář: „Tak tak, hodnej táta, hodná máma.“ Potkal-li později, třeba po hodině, totéž dítě, opakoval se týž rozhovor. Hospodyní na faře byla švagrová farářova, vdova po jeho bratru, která měla dvě dcery a tři chlapce. Nejmladší byl Karel, který měl řadu kamarádů. Mezi nimi jsem byl i já. Téměř denně jsme se na faře scházeli a tam ve dvoře, na stáji a ve stodole klukoviny prováděli. Farář tomu nic neříkal, ale staršímu kaplanovi, zlému Manželovi, to nebylo po chuti. Rád by nás byl zpohlavkoval, ale rozlítli jsme se vždycky jako vrabci. Měli na faře vysoko kurník, kam se muselo lézt po žebříku. Ten byl vždy jedné části válčících kluků nedobytnou baštou. Jednou, když jsme se potýkali v největší válečné vřavě, zvolal kdosi: Manžel! To byl signál k uzavření příměří a přítel nepřítel spěchal po žebříku zachránit se v kurníkové pevnosti. Nežli pak Manžel přešel dvůr, byli jsme všichni nahoře. Ovšem, nezapomněli jsme žebřík vytáhnout za sebou nahoru. Marné bylo kaplanovo dole láteření, nikoho nás dolů nedostal. Odešel tedy, ale čekal, skryt v síňce fary, asi v domnění, že se nás dočká a že mu z uzamčeného dvora neutečeme. A utekli jsme! Když nás omrzelo uzavření v kurníku, rychle jsme spustili žebřík, sjeli jsme po něm, a než nás mohl někdo dostihnout, přes vysoko nakupené hnojiště jsme se dostali na zeď a s té jsme seskákali do úzké uličky, která vedla od kostela mezi farními stájemi a Slavíkovou zahradou.
Zadarmo jsme však na faře neuličničili! Museliť jsme v den, kdy jsme měli ve škole prázdno (byla to sobota), vynášet ze dvora na půdu fary rozštípané dříví. Za to jsme dostali stravu a každý čtyrák (měděnou minci, platící čtyři krejcary).
Smutně se skončilo naše uličničení na faře. Bylo to 9. července o jablonecké a bozkovské pouti, k večeru. Houpali jsme se ve farní stodole. Seděli jsme při tom na klacku, uvázaném na jednom konci dlouhého provazu, jehož druhý konec byl uvázán na trámu patra. Právě se houpal Honza Langů. Rozhoupal prý ho jiný hoch – který, nevím, nebyl jsem při tom – Honza spadl s houpačky a zůstal na mlatě ležet mrtev. Zavolán doktor Syrovátka, ten však konstatoval již jen smrt. Událost se skončila bez soudního vyšetřování, ale z nás kluků se již nikdo na faře neukázal.
Farních polí větší část měli pronajatu vysočtí domkaři, za velmi skrovné nájemné, nejvýš tři zlaté z jednoho korce pozemků; mnohý prý ani to nezaplatil. Štola též mnoho nevynášela, faráři asi 10 zl. nejslavnější pohřeb. Obvyklé tehdy pořádání kněžských hostin o pouti, o vikářské visitaci a o jiných příležitostech požadovalo výdaje finanční, neméně též vydržování četné rodiny po zemřelém bratrovi. Proto nebylo na vysocké faře bohato. Zajisté všecky tyto věci faráři starost působily, což on truňkem zmirňoval, zvláště v dobu odpolední. Bylť knížecí rohanský patronát povinen ze svého pivovaru v Semilech nebo Jesenném dávati vysocké faře ročně 28 sudů piva, a zaplatil-li by farář nějaký příspěvek na ječmen, tedy ještě o dva sudy více. Protože tedy o pivo nebyla na faře nouze, naskytovala se farářovi příležitost k růžovější náladě, kterou projevoval tím, že v hořením rohovém pokoji sobě vykračoval a z houslí a hlavně z flétny dojemné zvuky vyluzoval.
Dospělé neteře se neostýchaly dobráka strýčka oblafnouti. Byla móda krinolin tak zakořeněná, že i písničky byly na ni skládány. Z jedné jsem sobě zapamatoval jeden verš: Matka jde žebrati, na dceru prositi (jen aby byla krinolina). Farská děvčata nemohla být přece z jiných, nemohla žít bez krinoliny, bez (rajfů), jak se zde říkalo. Dovedly sobě k ní pomoci takto: Potřebné zboží od kupce kupovaly na knížku, kterou někdy při placení ani farář nekontroloval. Proto se vzala i za 15 zl. krinolina. Ale tenkrát farář, přehlížeje náhodou při placení knížku, zavolal k sobě kuchařku a otázal se jí: „Poslouchej, Pavlínko! Tuhlečky tohlečky, co pak to, že za 15 zl. krinolina!“ – „To je, pane strýčku, na omáčky!“ – „Tak tohle tuhle po druhé nekupuj a dělej omáčku lacinější!“ – Zajisté dobře věděl, co se pod tím kořením do omáčky skrývá a jak se s jeho penězi hospodaří. Vždyť jednou, když se naskytl dobrodineček, který mu vykládal, jak je od příbuzných okrádán, byl odbyt slovy: „Takhle tuhle mně nic nepovídej! Nevíš, nevíš, že je to rodina po bratrovi a co by tuhle tohle řekli lidi: Mají strejčka faráře a ten je vyhání na žebrotu! Tak spánembohem!“
Stáří a statnou osobu farářovu uvrhlo na lože. Nemoc byla vážná, naděje na smrt, proto příbuzenstvo, co se dalo z fary odklidit, odklidilo. Tak i jeho oblek se uložil k sousedovům. Jednou ale se ulehčilo na čas nemocnému. Přál sobě vyjít na procházku a chtěl, aby mu podali jeho oblek. Jak ale oblek sehnat, když byl u sousedů, kteří pracovali v dost vzdáleném lese a dům měli zamčený. Proto hospodyně všelijak faráře od jeho úmyslu zráželo, vymlouvajíc se na doktora, který vzdálení z postele zakázal. – „Tuhlečky tohlečky, zakázal nezakázal, já chci ven!“ Mnoho dalo práce, přemlouvat jej tak dlouho, dokud posel vyslaný do háje, nepřivedl někoho ze sousedových a oblek farářův jim nevydal.
Smrt byla však neúprosná a brzy zkosila staročeského dobrého faráře, který nikoliv jmění, ale dobré jméno po sobě zanechal a čestnou vzpomínku nás, kteří jsme ho znali.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
