Až do 70. let se horská pole modrala květy lnu a v každém domě hrčely kolovraty. Obšírně o tom vykládá lékárník Kramář:
Předení bylo v horách krkonošských zeměstnáním velmi důležitým a hlavní výživou rodin chudších; proto nebylo ani mužské osoby, která by nebyla uměla přísti. Byloť to zaměstnání velmi výnosné. Příze šla na odbyt, měla cenu obstojnou a obchod přezný zaměstnával mnoho rodin v místě a okolí. Výživa Krkonošanů závisela téměř výhradně na předení a tkaní. Len se pěstoval v našem okolí hojně a poskytoval rolníkům znamenitý zisk. Kde nestačoval len domácí, dovážel se nejvíce ze sousední Moravy. Len moravský byl sice jadrný, ale hrubšího vlákna než len domácí; proto se potřeboval více na hrubší předivo. Toho příčinou jest bujnější půda moravská. Len ale žádá polohu chladnější, hornatou, kde se vyvinu vlákno sice slabší, ale štíhlejší a jemnější.
Příprava lnu k jemnému předivu byla velmi pracná. K účelu takovému se musí odstraniti netoliko veškeré pazdero, ale i veškerá uzlovitá, nestejná, chundelatá vlákna; jenom stejných jemných, dlouhých vláken se může použíti. Toho se dosáhlo dvojím i trojím vochlováním na vochli, prvé hrubé (strhovačce), pak jemnější a ještě jemnější; konečně škrabáním zvochlovaného lnu ostrou plechovou lžíci aneb nožem. Zato ale se platila jemná příze, z níž se dělaly nejjemnější batisty a holandské krajky, dvoj- i trojnásobnou cenou naproti přízi obyčejné, hrubší. Taková příze slula lotová, poněvadž štuka nejvýše lot, i také jenom půl lotu vážila. Jemnost čili tenkost se třídila také podle toho, kolik štuk mohl dospělý člověk palcem a ukazováčkem sevřít. Odtud jména osmigrifná až desítigrifná příze, když se udaným způsobem osm až deset štuk sevřelo.
Předení jaké stálé zaměstnání vyvolalo přástvy, tj. vzájemné večerní návštěvy předoucích osob. Mladá děvčata i také starší osoby se sešly v zimní době navečer v některých domech, kdež se přástvy konaly, každá všemi potřebnostmi k přádlu opatřena. Tam předeno o závod, zpívány písně národní i také nábožné a baveno se hovorem. Že si i mladí synkové na přástvách účastnili, nebude se žádný diviti. Pro mnohé děvče se nalezl takový ctitel, který ji z přástvy k domu otcovskému doprovodil.
Tou dobou se svítilo téměř všude a při předení vůbec loučí. Loučí nazývali v horách krkonošských bukové dračky, dvě a půl stopy dlouhé, palec až půldruhého palce široké, tenké, hoblované z bukových štěpin. Dělaly se v dědinách lesnatých ve velkém množství a dovážely na trhy sousedních městeček. Tu se prodávaly na kopy. Kopa obsahovala 60 svazků, svazek šest otýpek a jedna otýpka 30 loučí. V každé obci se zabývali obyčejně pekaři překupnictvím a prodávali louč po jednotlivých otýpkách občanům. Jedna taková otýpka vystačila na dlouhý večer i déle; široké louče se ještě ve dvě půle rozedraly. Stála pouze dva krejcary a vydala světla dostatek pro osm i deset přádnic, které usedly na lavicích aneb židlicích ve dvou řadách. Mezi nimi nastrčeno bylo svítivo ve zvláštním svícnu.
Svíčky lojové byly tehdy ještě vzácným svítivem. Upotřebilo se jich pouze při důležitých pracích na stole aneb do lucerny k chození v místnostech hospodářských kvůli požární jistotě.
Na svítivo příspívaly přástevnice domácí hospodyni krejcarem. Odpolední přástvy se nazývaly (s kuželem). Toho nepochybně původ hledati v oněch dobách, když se předlo na vřeteno; k tomu je třeba pouhého lnem nadětého kužele, jenž se nastrčil na přeslici.
Jak důležitým zaměstnáním bylo předení národu čechoslovanskému, vysvítá i z toho, že posloupnost po matce slula posloupností (po přeslici). Len a veškeré k předení potřebné náčiní bylo nevyhnutelnou částkou výbytné nevěsty.
Názvy (přástva) a (s kuželem) se tak pevně zakořenily v mysli horáků, že i potom, když předení již přestalo býti obvyklým zaměstnáním ženské pleti, mladé pokolení, když se s jakoukoli ženskou prací vzájemně navštěvovalo, takovou odpolední návštěvu dlouho ještě a snad podnes (s kuželem) a návštěvou večerní přástvou jmenuje.
Přádlo podléhalo zvláštní policejní dohlídce, která motáky měřila a kolkem opatřila, když měly patřičné rozměry, motanou přízi přepočítávala a trestala, když byla podvodně motána. Jen motáků vypáleným kolkem opatřených se smělo používati. Kdo měl moták nekolkovaný, byl pokutován, a tím více, byl-li moták ten kratší než býti měl. Příze nedomotaná, tj. podvodně motaná, byla dvojím způsobem: buď byla částečně smotána, místo na čtyři jen na dva rohy motáku, měla tedy jen poloviční délku; aneb neobsahovala patřičný počet nití. Kdo tak přízi motal, byl veřejně na pranýř postaven. V neděli, když měli občané jíti ze mše svaté, musil se postaviti na vyvýšené místo u kostela a držeti přadénko podvodně motané v pozdvižené ruce, aby lid jdoucí z kostela v tvář viděl podvodníka neb podvodnici. Aby utéci nemohl, hlídala jej policejní stráž. Tak se dělo za mých dětských let.
Přadní policie, jako vedl policejní komisař mého rodiště, prohlížela motáky i přízi v celé horní části našeho panství a měla právo vkročiti v obvodu svého působení každou dobou do příbytku přádníků a prohlížeti motáky i smotanou přízi.
Délka motáků byla dvojí: pro přízi krátkou čili kratinu 18 palců čili ¾ lokte a pro přízi dlouho 21 palců české míry. Dle míry metrické je to pro kratinu 44 2/5 a pro přízi dlouhou 51 1/2 centimetrů čítaje.
Moták se skládal z kulaté neb hranaté hůlky, která končila na obou stranách tenkou, plochou, drobet zakulaceno příčkou. Tyto příčky se křížily proti sobě pravým úhlem. Když se mělo motati, uchopila se prostřední hůlka motáku levou rukou, příze s cívkou se nastrčila na vřeteno a vzala do ruky pravé; nit se upevnila na příčce motáku a natáčela střídavě na obě příčky a obě strany příček motáku, což se usnadňovalo otáčením motáku. Schopný přádník vykonával motání velmi rychle. Jedno otočení příze na moták obsahovalo 4 délky motáku a jmenovalo se jednou nití. 40 takových nití tvořilo jedno pásmo, které se zatrhlo pro lehčí přehled zvláštní, k tomu připravenou nití, pásmicí. 10 pásem skládalo jeden štěník, který se pásmicí dvakrát zatrhl; tři štěníky byly jedno přadénko. Někde zatrhovali dvacet nití pásmicí a jmenovali to jedním malým; počítali tudíž 20 malých na štěník. – Přadénko bylo celek, více se na moták nemotalo. Někde motali tlusté příze pouze po dvou štěníkách, tak zvané dvojánky, ba nejtlustší příze po jednom toliko štěníku i ještě méně.
Přadénko, jež obsahovalo 3 štěníky o 10 pásmech, každé pásmo po 40 nitích (aneb o 20 malých po 20 nitích) slulo plné, k rozeznávání příze prodejové, při které se povolal schodek jednoho malého ve štěníku a jedné niti v malém. Plné přadénko mělo tedy 60 malých po dvaceti nitích, přadénko prodejové 57 malých po devatenácti nitích.
Obsahovalo tedy plné přadénko (kratina) 3600 loket, přadénko prodejové 3240 loket a přadénko dlouhé, které se vždy jen plně motalo, 4200 loket.
Čtyři přadénka aneb šest dvojánků skládaly jednu štuku, 15 štuk jeden mandel a 4 mandele jednu kopu příze. Kopa příze obsahovala tedy 240 přadének aneb 360 dvojánků.
Kupováním příze se zabývali tak zvaní přezáci, jichž bylo v našich horách mnoho. Množství tisíců kop se zavezlo každodenně do Němec, nejvíce do Krásné Lípy (Schönlinde), kdež se konaly každý týden veliké trhy na přízi.
Odpadky lnu, při vohlování, jmenovaly se koudelí. Koudel byla dvojí: hrubší ze strhovačky, jemnější z vochličky. Z obou se připravovaly tak zvané náčešky (kytky) rozčesáním dvěma drhlinkami s řadou dlouhých přišpičatěných drátů; použilo se jich k předení hrubší příze. Zbytky náčešků sluly cucky a poskytovaly ještě prospěšnou hmotu k předení příze na nejhrubší, cuckové plátno. Tak prospěšně použito lnu.
Důležitost přádla vysvítá konečně i ze zvyku, který se v horách krkonošských zachoval, že se před Štědrým dnem celou noc přádalo, aby se nastávající svátková zahálka aspoň částečně nahradila; noc ta měla jméno dlouhá noc. Svátky vánoční se světlily pět dní: Štědrý den, den Božího narození, den sv. Štěpána, den sv. Jana a den slavnosti Mláďátek; pak podle mluvy horáků nastalo opět Přáďátek.
Tou dobou bylo málo slyšeti o nouzi, leč po veliké neúrodě. Žebráků nebylo. Obyvatelé žili sice jednoduše a šetrně, ale uživili se, aniž jim bylo třeba obtěžovati prosbou své bližní. Každá téměř rodina měla své vlastní ohniště (barák) a kromě toho kousek pozemku pro zemčata a zelí i také píci pro krávu neb kozu. K ostatní výživě postačilo přádlo neb tkalcovina. Rodiny chudé, jež neměly svého přístřeší, bývaly v podruží u hospodářů zámožnějších buď zadarmo, aneb za malý příspěvek penězi, palivem neb prací. Jmenovali se podruzi.
Byly to arci šťastné doby pro horáky, kteří v své prostotě neznali větších potřeb, spokojeně a svorně mezi sebou žili, a o ostatní svět se nestarajíce, zachovali přísnou poctivost a zbožnou mysl.
Nelze však zastavit světový pokrok.
První a hlavní ránu zasadili naší vlastí Angličané vynalezením předoucích strojů a rozšířením bavlněného zboží; zboží lněné musilo ustoupiti do pozadí. Nízká cena a větší úhlednost látek bavlněných zaslepila v krátké době veškerou ženskou pleť, že vyměnily hrubší, ale trvanlivé tištěnky za vetché kartounky.
Příze lněná pozbyla tím obecné důležitosti. Mnohé, prve výhradně lněné výrobky, na příklad i krajky, počaly se nahrazovati lacinější bavlnou. Prvním následkem toho bylo klesání přediva a menší odběr příze vůbec. V Anglicku povstaly velkolepé přádelny na bavlnu, které se brzy počaly šířiti na evropské pevnině a zároveň i v našich horách.
První taková přádelna byla dle mého vědomí zbudována v Liberci a druhá v Tanvaldu roku 1827.
Předení lnu se u nás sice udržovalo ještě delší dobu, ježto pokusy, rozšířiti předoucí stroje i na předení lnu, dlouho se nedařily. Konečně i tato obtíž překonána a ve čtvrtém desítiletí XIX. století se objevila anglická, strojem předená, lněná příze i na našich trzích. Nízká cena, úhlednost, stejnost a hladkost, které se nedá rukou lidskou nikdy tak dokonale dosíci, razily jí cestu, že ji v krátké době tkalci i také obchodníci na nitě k šití kupovali.
Tím se zasadila poslední rána horskému přádku. Ruční přízi nekupoval již nikdo, leč za cenu velmi levnou, a přádník pozbyl dosavadní své výživy. Přádlo se obmezilo na kruh rodinný; tam se ještě předlo na plátno domácí, poněvadž bylo pevnější.
Ježto předení pro výdělek úplně přestalo, musili přádníci hledati práci pro obživu v přádelnách, které se co den v krajinách horských množily. Tím pozbyli netoliko dosavadní samostatné domácnosti, ale i bývalého blahobytu. Z usedlých a samostatných, byť i namnoze nuzných občanů stali se podřízení, na továrníku závislí otroci.
Ještě se držel stav tkalcovský, který tkal zboží bavlněné a plátna z přízí strojem předených. Ale i ruční tkalcovině odzvonily v krátké době stroje tkalcovské, které pracují mnohem rychleji a stejněji. Tisíce a opět tisíce tkalců ztratily tím svou výživu. Jenom někteří nalezli útočiště v sílových tkalcovnách jako továrenští dělníci. Zavedení tkacích strojů zavinili a urychlili zajisté také podvodní tkalci, kteří hleděli nepořádným a nestejným tkaním obdržené příze ušetřiti pro sebe a toho, kdo jim dal látky ke tkaní, velmi nestydatě šidili. Že tkadlec každého zákazníka třikrát (na délce, na šířce a na hustotě tkaniny) ošiditi dovede, stalo se tudy příslovím. Takové šizení činí důmyslné zařízení stavů sílových nemožným a tkaniny jsou úplně stejné.
Vláda se delší dobu vzpírala zakládání přádelen v našich horách. Když však nátlak ten se množil a ona viděla, že jí těžko odolati časovému pokroku, nařídila nejprve, aby se vyšetřila důležitost a rozsáhlost přádnictví v krkonošských horách. Obecný lid ale, přestrašen starými neblahými zkušenostmi a snad i sveden náhončími oněch, kteří chtěli zakládati přádelny, zapíral důležitost a pravé rozměry přádnictví i tkalcovství, v liché obavě, že mu z něho nové vzejdou daně. Statistika horského přádnictví i tkalcovství vypadla tak nepatrná, že nebylo podstatné obavy, že by se zavedením přádelen obživě obyvatel citelně ublížilo, a přádelny byly povoleny. To jsou neblahé následky vzájemné nedůvěry mezi občany a vládou.
Želeti musím více ještě úpadku mravního než hmotného, jejž zavinila tato katastrofa mezi horáky, ztrátou samostatné obživy. Starý, jemnější mrav, poctivost a nábožnost ustoupily ješitnosti, surovosti a zpustlosti, jaká obyčejně uchvátí lid zbavený osobní samostatnosti a závislý na milost hrabivého velkoprůmyslníka, když mu nekyne žádná naděje, domoci se nezávislosti, po které každý touží. K tomu nemálo přispívá jednotvárná, duchamorná práce, kterou musí každý dělník stále a stále vykonávati, a nevyhnutelné setkávání obého pohlaví v dobách nočních bez pečlivé dohlídky laskavých mravokárců.
Za svého dlouhého života – zemřel 80letý (1895) – byl Kramář svědkem rozmachu v domáckém předení lnu i těžkého úpadku tohoto zdroje obživy a všech krisí, které to provázely. K jeho slovům nezbývá mnoho, co dodati.
*
Ze vzpomínek Antonína Zemana vybírám těchto několik údajů:
Toho času i sedlák se staral více o přádlo nežli o pole. Proto ta polní úroda za mnoho nestála. Ze Tříče Bartoníčka propřad statek. Ano, pořád přadli a statek přišel do prodeje. Bílkova Prokopa dědeček, místo aby byl v jaře rozváděl vodu po lukách, seděl doma a motal děvečkám – služky od vánoc do jara, co v noci napřadly, měly pro sebe, jedno přadýnko za jeden krejcar.
Lněné semeno sil každý hospodář, také chalupníkům a baráčníkům, když slušně zaplatili. Co se nevysilo, doneslo se do záboje k Bělonožníkoj. Ten ho zpracoval na olej, jehož jsme, dokud nebyl starý, používali k mazání chleba. Pokrutiny se skrmily dobytku. Když bylo to veliké draho, jedli ty pokrutiny ze semena i lidé, jak mně vypravoval můj otec.
Len naši předkové močili v močárnách a teprve v pozdějším čase rosili. Pod naší mlíčnicí byly dvě takové močárny, já jsem je hlínou zavozil a urovnal. Močení se neosvědčilo, len zůstal tvrdý a musili jsme ho ještě rosit. Naše pramenitá voda je tvrdá.
Semeno se prodávalo na úvěr; teprve v zimě se splácelo, a to většinou lněnou přízí. Mně bylo 14 roků, když jsem musil v zimě chodit do Staré Vsi za semeno upomínat, každý týden v sobotu. Někdo dal na dluh půl štuky, někdo celou štuku, totiž 4 přadýnka. Na jedné štuce se při prodeji vydělaly 2 krejcary. Byl to obchod dost dobrý.
V době meetingů šel len dobře na odbyt, do továren, kde se z něho předla příze, jak lid říkal, mašinová. Za jeden vídeňský cent dobrého lnu nám platili 36 až 38 zl. šajnů. Jeden rok jsem zasil lněného semena pod 18 korců, a to před Bílkovy okny ten celý kus a pod křížem. A tak se urodil, že hrubý příjem za něj činil přes 2.300 zl. šajnů. S bratrem Čeňkem jsme taky len kupovali a v sušírnách třeli. V mé pazdrni třívalo 18 až 20 tředlí, v baráku u Přidanů 12 i 14 tředlí. Práce ta ovšem pohodlná nebyla.
*
Také u Fr. Róna je několik doplňujících poznámek:
Tření lnu, ruční zbavování vrchního povlaku pazdeří dřevěnou trdlicí, z vlákna lnu vymočeného a v sušírně (pazderně) usušeného, vykonávaly ženské. Byla to práce dost obtížná a nezdravá vzhledem na veliké prášení a na celodenní stání za mrazů v místnosti, zbité z prken. Práce ta se konala od pozdního podzimu obyčejně do jara a placena byla od libry vytřeného lnu. Vydělávalo se na ní za čas od 4 hodin ráno do večera, jak dlouhou stačil v sušírně usušený len, 40 až 60 krejcarů. Pěstovalo se tehdy ve Vysokém a okolí hodně lnu, zvláště když v Trutnově vznikla továrna na jeho zpracování na přízi. Nevím, jaké okolnosti přiměly k lenaření Matěje Slavíka-Kubáčkova, obecně zvaného Modráka, ze Tříče přistěhovalého. Skupoval od rolníků len, umočený rosou a deštěm, pak na vzduchu usušený a do otepí svázaný. Dal jej v pazderni zbavit pazdeří a takto na vlákna zpracovaný a do svazků svázaný podle jakosti třídil a do Trutnova na prodej dovážel. Tak se stal zakladatelem lenaření ve zdejším podhoří. V několika letech většina zdejších polí koncem léta se modrala příjemným pomněnkovým květem. Jako nyní v kraji řepaření, tak v letech sedmdesátých a osmdesátých minulého století rozvětveno bylo v horách lenaření.
Jako vždy, když někdo něco původního začne se zdarem, vyskytli se i u nás konkurenti, kteří původce dusili. Avšak udusili nejen Modráka, ale na malé výjimky i sebe, a to tak důkladně, že lenaření u nás nadobro zaniklo. Příčin zániku bylo několik, hlavní však ta, že při nakupování lnu přeplácel jeden druhého, ba kupovali i úrodu ještě nezasetou. Říkalo se tehdáž o některých lenařích, když v Trutnově jim bylo vyplaceno za dovezený len, že neznali cenu peněz, libujíce sobě ve všem na zpáteční cestě. Poslední smrtelná rána zdejšímu lenaření zasazena byla překupníkem, který na sebe soustředil veškerý nákup lnu pro továrny trutnovské a nakonec ohlásil konkurs.
*
Vzpomínkou na doby, kdy předení tolik znamenalo pro horáky, zůstala v jejich řeči podnes některá rčení. Na pobesedování ve dne se dosud sousedka zve slovy Přijďte s kuželem! a ta potom říká, že byla na skuželi. Kdo si namlouvá ženatého nebo vdanou, ten přepřádá. Slyšeli jsme již, jak byla koudel připravována k přádlu. Co při tom zbylo, nazývalo se cucky a z těch se dělaly látky nejhrubší. Proto není žádnou chválou, řekne-li se o někom, že má paměť z cucků.
Přístroj na domácké předení jmenují horáci přád nebo přádek. Všem jeho částem dali výrazné názvy. Je to třínohá stolička; dva sloupky se nazývají starce, mezi nimi je na vodorovné ose kolečko. U osy kolečka je na ručičce (mrcátku) navléknuto táhlo spojené s tlapkou (podnožkou). Nahoře je na delším sloupku strojek, jehož součástí jsou panenky, vřeteno a přesel. Vřeteno je železné a má dvě ohnutá křídla, peříčka.
Kužel se svazečkem koudele (náčešky) se navléká na přeslici. To je svislý sloupek, 120-150 cm vysoký, na nízké třínohé stoličce.
Všecko toto nářadí bylo zdobeno vrubořezem, soustruhováním nebo cínovým kováním.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
