Mezi našimi písmáky je truhlářský mistr Fr. Rón, a proto můžeme tento oddíl doplniti obrázky ze života tovaryše, z řemeslného vandru do cizích krajů a z jednání cechů. I tu všude se velmi mnoho změnilo.
Léta ubíhala a já se učil již tři a půl roku u otce truhlářství. Byl jsem hodně obeznámen v pracích stavebních, nábytkových i v práci tvrdé, polírované a toužil jsem dostat zavyučenou. Otec se však k tomu stále neměl. Když pak sousedův syn Frant. Skrbek, zámečnický učedník, dostal zavyučenou, vymořil jsem na otci, aby i mně dal výučný list. Tak jsme společně se Skrbkem sobě v Rokytnici u soudu pracovní knížky vyzvedli 28. září 1865.
Byl jsem tovaryšem a první, v čem se mé tovaryšství mělo ukázat, byla fajfka a pajtlík. Dýmku mně otec starou, okouřenou koupil a dal jako symbol tovaryšství. Nesmělť tehdáž žádný učedník kouřit ani doutník, ani dýmku; mistr neb tovaryš mu to hned od úst urazil. Darem otcovým jsem nebyl příliš potěšen, maje už za sebou nemilou kuřáckou zkoušku, od dalšího kuřáctví zrazující. Když jsme jednou s kamarádem Frant. Skrbkem šli v neděli večer k Doleňovům do šejdovce (tancovačky), každý jsme sobě zapálili u Bílkova rohu dobrákový doutník (jeden a půlkrejcarový), tak zvaný šusterkuba, a po nekuřácku dýmali tak důkladně, že než jsme došli k Doleňově hospodě, byl doutník vykouřen za velmi neblahých následků pro mne i pro Skrbka. Mne to sice nenutilo za roh domu sobě odlehčit, jako Skrbka, ale zmalátněnost a bolest hlavy mi to přivodilo a chuť k dalšímu kouření zahnalo, abych mu již nikdy potom neholdoval. Otci jsem se vymluvil škodlivostí na plíce.
Tovaryš jsem byl, ale bez platu. Otec říkal: „Co potřebuješ? Stravu máš, šatstvo a prádlo taky, a jiné nepotřebuješ. Chceš-li mít nějaký krejcar, udělej si po fajruntě nějaký kafekastlík (politýrovanou skřínku ke kávovému mlýnku)! Forotu ti na to dám.“ A tak jsem pracovával do pozdní noci, zvláště před vánocemi, abych nějaký šesták vydělal. Za skřínku k mlýnku i se zasazením dovnitř skolkem pro železný strojek jsem dostával od zámečníka 80 kr. V neděli se u nás pracovat nesmělo; bylať naše matka pracovitá, čistoty milovaná a nábožná.
Koncem dubna 1868 jsme se vypravili s kamarádem Frant. Skrbkem, zámečníkem, na vandr, a to do Němec přes Liberec. On neuměl německy nic a já téměř nic. První noc jsme noclehovali v Německém Jablonci u Skrbkova bratra Josefa, kovářského dělníka tam zaměstnaného. Pak se šlo vesele přes Liberec, Kracavu a Krotavu do Žitavy, kdež jsme si každý koupil mapu Rakouska a Německa. Platili jsme za ni každý papírovou zlatku. Stříbrné zlatky byly v Rakousku vzácností, ale v Německu jich bylo dost. Platila tenkrát 13 stříbrných saských grošů. Co však stála mapa, jsme nevěděli, neboť knihkupec nám každému dodal několik stříbrných mincí i ošoupaných měděných penízů. Z těch, když jsme si na náměstí u hokyně kupovali housku a ukázali jí je na dlani, vybrala sobě měďák a několik menších ještě dodala.
Na noc jsme došli do Marientalu. Tam v dřevěné hospodě nás po německu uvítal starý hostinský. Něco povídal, čemu jsme ovšem nerozuměli. Já jen jakž takž jsem si dovedl poručit ,pír´. Hostinský však porozuměl a přinesl každému sklenici ovesného piva s hnědou pěnou. Ztěžka jsme je vypili. A pak ta starost, jak říci o nocleh! Konečně jsem to v mysli sesumíroval a nocleh vyjednal, napomáhaje si mimikou. Vzal jsem totiž hlavu do dlaní a přiklonil ji na stůl. Němec se usmál, řekl ,Jou´- a bylo vyhráno. Pak mě prosil kamarád, abych i jemu nocleh objednal. Učinil jsem tak, ukázal na něj prstem a řekl: ,Tos auch´. Nato Němec se smíchem: ,No jou´, a bylo po starosti. Přinesli do šenkovny, hosté tam nebylim slamník, na kterém jsme se dobře vyspali. Ráno jsme zaplatili po pěti fenikách a šli jsme se pomodlit do tamějšího kláštera. Spíš nás vedla zvědavost zhlédnout vnitřek kostela, ale snad přece i potřeba modlitbou se posilnit na další cestování. Když jsme vycházeli z kostela, šla s námi též jedna ženská, který nás klečící v kostele pozorovala. Ta nám cosi povídala, čemu jsme nerozuměli. Zavedla nás pak do chodby před dveře s okénkem, na něž zaklepala. Po chvilce se objevila v okénku tvář starší, nepříliš hezké ženy, s kterou naše průvodkyně něco hovořila. Obličej z okénka zmizel, ale zakrátko přišla ona žena k okénku zpět a podala nám každému po stříbrném pětigrošáku. Poděkovali jsme oběma ženským a vesele putovali dále k Ochranovu, Herrnhutu.
Před Ochranovem nás stihlo krupobití s velkým větrem, který nás se silnice smetl do příkopu. Tam jsme skrčeni čekali, až bouře poleví. Stalo se tak asi po půl hodině a my zase při slunci vešli do města velmi čistého, uspořádaného, s obyvatelstvem velmi hodným, úslužným, pracujícím při veškerých pracích společně jako jedna rodina. V polou náměstí stála velká budova, hostinec, snad i radnice to byla. Tam vejít a o noclech požádat jsme se neosmělili a hledali jsme hospodu v postranní ulici. I zdál se nám jeden dům, kam lidé chodili. Vešel jsem tam, ale místo hospody byla to jakási pisárna a jeden ze zaměstnanců se mne tázal, co si přeju. Když pak z mé lámané němčiny poznal Čecha, spustil na mne lámanou češtinou. Jak zvěděl naše přání, řekl cosi druhému, tam sedícímu pánovi, a sám s námi šel na náměstí k oné hospodě, kam jsme se předtím ostýchali jít. Uvedl nás tam a vysvětlil, že v celém Ochranově je jen jeden hostinec, společný pro všechny, i pro vandrovní, kteří tam zadarmo dostanou nocleh, večeři a snídani a za nepříznivého počasí ještě i druhý den tam bylo možno koupit jen jednu sklenici. Místní hosté dostali dvě za večer. Hra v karty i jiná pak dovolena jen darmo, k tomu sloužili mosazné penízky, špílmarky. Spali jsme každý na jiné posteli v dost velké světnici, dříve prohlédnuti, jsme-li čisti, bez příživníků. Rádi bychom byli tam práci přijali, ale nebylo jí ani pro jednoho, ani pro druhého, a tedy nám nezbylo než vandrovat dál.
I přišli jsme do Neugerdorfu, do veliké to obce katastrem sousedící s Rumburkem. V místě tom bylo více továren na cajkové, štruksové zboží a konaly se tam každoročně o svatodušních svátcích veliké šicnfesty, spojené s trhy na všemožné zboží. Trhy tyto trvaly mimo dny výkladní a skladní plných osm dní i nocí, a to nejen v postavených boudách, nýbrž i v pronajatých soukromých domech. Trhovci se sjížděli až z Berlína, Vídně, Brna a jiných měst. Tam jsem přijal práci jako třetí dělník u Arnošta Neumanna, zároveň majitele skladu nábytku. Bydlil v domě saské celní stráže. Ani tam neznal nikdo česky, až jeden tovaryš z Hajdy. Ale žádným způsobem nechtěl připustit, že jsem Čech, nýbrž Österreicher. Musel jsem se důkladně sbírat, abych pochopil, co mi mistr poroučel, když mi křídou na hoblici načetl předmět, který jsem měl zhotovit. Na neustálé, ´,Verstehen Sie?´ jsem odpovídal ,Ja´, ale rozuměl jsem pramaličko. Pomalu jsme na sebe zvykali a já, abych trochu víc němčiny uchytil, chodil jsem s tovaryšem, pocházejícím z blízkého Georgswalde, večer do přástvy. Tam jsme hatlapatlali, já německy, oni česky a bývala z toho švanda. U mistra jsem se zase naučil pít kafe, vlastně jen bryndu bez cukru a téměř bez mléka. Doma jsem je již po dva roky nepil, neboť mně je zhnusila matka. Přimíchávala do něho drastický lék, vytlačenou šťávu z čerstvých koňských buchet, prý pomáhající proti silným bolestem břicha. Těmi jsem od dětství trpěl; později však pominuly.
Mistr i celá obec byla evangelický, luteránská, s pěkným evangelickým kostelem. Do toho mi při první mé návštěvě mistr půjčil silnou knihu, zpěvník. V kostele tom stál v průčelí oltář, v jeho horní části byla uprostřed kazatelna a po stranách sochy sv. Petra a Pavla. Vedle kazatelny byla s obou stran ještě jakási okénka, kam se zastrkovaly tabulky s čísly, souhlasící s čísly písní, které se měly ze zpěvníku zpívat. Celý spodek kostela, vyplněný lavicemi, byl pro ženské; široké kruchty kolem, též s lavicemi, byly pro mužské. Usadil jsem se do jedné lavičky, a když zpívali, listoval jsem ve svém zpěvníku. Vedle sedící soused mi ukazoval na čísla na oltáři, a když jsem tomu nerozuměl, vyhledal ono číslo ve zpěvníku a tím mě přinutil zpívat. Co jsem tehdáž zpíval, snad ani sám luteránský Pánbůh nerozuměl.
V den sv. Jana Nepomuckého pracoval jsem s nechutí, ale odpoledne mi to nedalo. Složil jsem hoblík a šel do Rumburku světit svátek. V den Božího těla jsem nepracoval vůbec a hned ráno jsem odešel do Rumburku na slavně tam konaný průvod, při kterém celá cesta od kostela ke všem oltářům byla silně vystlána zelenou trávou. Podobný slavný průvod se tam konal též v den sv. Trojice k štátvi na náměstí, a to jako prosba, aby Bůh ochránil město před ohněm, který kdysi před lety město zasáhl. Mistr se asi nehněval pro zmeškání jednoho dne, jen povídal: „Náš Franc je nábožnej!“ Vždyť viděl, co lidí evangelíků šlo kolem naší dílny do Rumburku na slavnost. Nesměliť ten den pracovat evangelíci ze Saska, kteří měli své pozemky na rumburské půdě.
Jednou jsem byl poslán na práci k jednomu pánovi, který se mne ptal, znám-li, za jakých prken pracuji. Podle znamení v koncích prken jsem poznal, že prkna jsou ze Štěpanic, a také byla. Když jsem pak řekl, že jsem z Vysokého, tázal se mne ten pán na starého Šrétra a potom, co znamená slovo (sakramente), které prý často jeden pán, byl to Kramář-Bílků, říkal při hraní karet v Šrétrově hostinci na Staré poště, kde ten pán nocoval.
Po několikanedělním pobytu u Neumanna stala se mi nemilá zmýlená s dopisy. Psal jsem rodičům a své milé, s kterou jsem si v Marinkově přástvě již před dvěma roky udělal známost. Byla to hodná, pracovitá služebná holka, ale chudá a o rok starší než já. Známosti té mojí rodiče bránili, snad se zřetelem na mé mládí, a obávali se asi, aby nezůstalo jen při pouhé známosti. Já však byl na ty věci stydlivý, nyní by se asi řeklo hloupý, a stejně tak i má milá. Měli jsme se opravdově rádi. Myslili jsme, že čtyři zdravé ruce a chuť k práci stačí k manželskému štěstí. Rodičové moji, hlavně matka, která trpkost života zakusila měrou vrchovatou, byli jiného náhledu. Snad i uvažovali o tom, že v manželství je rozhodně lépe, když je muž starší. Zkrátka, bránili tomu a propustili mne z domu v domnění, že sejde s očí, sejde s mysli a že bude i s mým milováním konec. Ale nebyl. Zbyl nám ještě papír a inkoust. Z neopatrnosti zaměnil jsem obálky. Brzy potom jsem dostal z domova dopis hodně ostrý, jako bych prý schválně pro posměch ono psaní poslal. Nerozmýšlel jsem se dlouho a krátce jsem domů odepsal, že zde z práce vystoupím a jinam povandruji, aby mi již psaní neposílali, žádné ode mne nečekali a po mně se nesháněli. Mistrovi jsem dal týdenní výpověď z práce, vymluviv se na dopis z domova, v kterém prý mne nemocný otec žádá, abych přišel hned domů. Několik dnů do soboty čerstva uteklo a pak, maje své věci sbaleny v obalu z černého voskovaného plátna se zeleným popruhem, jižjiž jsem v podkrovní komoře, ložnici to nás tovaryšů, tento pinkl zavěšoval na rameno. Tu slyším volání mistrové: „Franz, kommen Sie herunter!“ Sestupuji se schodů, a koho tu nevidím dole v chodbě státi, jako otce, který, spatřiv mne s pinklem a holí, povídá: „Kampak? Domů asi ne, jak jsi mistrovi nabulíkoval. Tak pěkně zase pinkl rozbal a zůstaň pracovat, anebo, chceš-li, pojď se mnou domů! Ale dřív mě doveď do Philipsdorfu, tam prý se stal zázrak a chodí tam tolik poutníků!“ O psaní a i milence otec ani muk; nebyl on v tom směru tak přísný a umíněný. Ale s mistrem měl již vyjednáno, že mohu zůstat pracovat dál. Prozrazením mé lži byl jsem dost zahanben a potrestán, však nezůstalo jinak, než u mistra pracovat dál.
Na druhý den v neděli jsem zavedl otce do Philipsdorfu, kam od nás z dílny bylo asi pět minut cesty. Za pěkných letních dnů po obědě, když jsem měl hodinku odpočinku, jsem se díval, na mez opřen, do oné místnosti dřevěného domku, kde v minulém roce měla být zázračně uzdravena Pannou Marií nemocná dcera chudého tkalce. Poslouchal jsem modlitby a zpěvy četných poutníků; někteří byli zdaleka. Přišlo jedno procesí, vedené knězem a doprovázené hudbou, až z Maria Zell; říkalo se, že bylo přes sto účastníků. Onen posvátný dřevěný domek měl dvě světnice. V jedné přebývala rodina a druhá, ta zázračná, do které byl zvenčí upraven vchod, byla uvnitř zcela polepena poutními, hlavně mariánskými obrázky. V místě pak, na kterém při zjevení prý stála Panna Maria v bílém rouše, byl zasazen veliký truhlík. Tam stavěli poutníci láhve s vodou, která tím prý nabyla zázračné hojivé moci. Při zjevení byla prý ona místnost ozářena a bylo slyšeti příjemnou hudbu. Ptal jsem se na to šenkýře z hostince, který stál přímo za tím domkem. Ten mi však jako tajemství sdělil, že o ničem takovém neví, a aby nezkazil dobře se vzmáhající obchod, přisvědčoval tomu, co se povídalo. Zázrak byl prý dílem georgwaldského kaplana a doktora, aby pomohli chudé obci, vklíněné mezi evangelíky. Co na tom pravdy, nechci posuzovat, neboť nevím, zda ten, co mi to povídal, nebyl sám luteránem. Otec přinesl s sebou též plochou láhev pro zázračnou vodu, kterou jsem napumpoval u našeho domu, neboť jsem věděl, jak na to tam lidé hubují, když poutníci jedinou tam studni do dna vyberou. Otec se bránil, nechtěje beranskou, evangelickou vodu přinést domů jako zázračnou, a svolil jen s tou podmínkou, bude-li ve philipsdorfské studni voda, že napumpovanou již vylejeme a nabereme ze studně. Když jsme však k studni přišli, byla již vybrána až na bláto. Pak jsme se tlačili v domku s tlačícími, což se podobalo všemu jinému, jen nikoli nábožnému zanícení, a byli jsme šťastni, když jsme se dotlačili k onomu muži, který se tam denně modlil a jenž nám onu láhev s vodou na chvilku na ono posvátné místo postavil. A ještě jsme byli šťastnější, když jsme se protlačili zpět ven. Zda a jak ona zázračná voda doma působila, již nevím; zapomněl jsem se zeptat.
Otec, myslím uspokojen druhého dne odešel a tím přestalo i bránění mé známosti. Když se mi pak narodila sestřička, dali jí rodiče jméno mé milenky. Známost naše trvala ještě jeden a půl roku, do doby, kdy jsem ponejprv přijel domů z Vídně. Brzy po mém příjezdu byla přerušena její nerozmyslností. Však toho ještě ve svém stáří litovala, ač žila v dobrém postavení, provdána za mého kamaráda, který dříve, než s ní navázal známost, se mnou se domluvil, že opravdu jsem s ní známost přerušil. Tak skončil prostě můj první milostný románek.
*
R. 1869 jsme se smluvili s Josefem Skrbkem, kovářským tovaryšem, že se vypravíme do Saské Kamenice, kde byl zaměstnán jeho bratr při výrobě obchodních balančních vah. Vyšli jsme 24. května ku Praze. O dva dni později se k nám ve Vysočanech přidružil muž v lesnickém šedém obleku se zeleným límcem a pérem za kloboukem, jakoby lesní zřízenec z vysočanského zámku. Nedaleko za Vysočany seděl v silničním rigole mladík a hrál s třemi hracími kartami. Přehazoval je mezi sebou. Domnělý lesník – vpravdě to byl náhončí hráče – zastavil nás a pravil: „Počkejte hoši, zkusím, co tenhle s tou (červená platí) umí. Kolik dáváš za jeden?“ – „Pět!“ – „Tak dobře, tu máš dvoušup a házej!“ Karty byly prohozeny rukama hráče a položeny vedle sebe. Při přehazování občas ukázal, kde červené eso je, takže se zdálo lehko uhodnout, kam bylo položeno. To také ten, co vsadil, uhodl a dostal vyplacenu 1 zlatku. Vsadil znovu celou výhru a zase trefil tu pravou kartu. Když po třetí zase vyhrál, odvedl nás trochu stranou a tam nám tiše povídal: „To je ňáký ťulpas, z toho můžete nějakou zlatku vyhrát, na vandru vám budou dobrý.“ Oba jsme měli peníze, já hlavně v stříbrných tolarech – platil tehdáž 1 tolar 180 kr. r. čís. – a něco jsem měl v rakouských penězích, celkem 29 zl. Nechali jsme se oba přemluvit a začali sázet, nejprve po dvou šestácích, kde i nám nechal vyhrát, každému asi dvakrát. Když viděl nás do hry zapálené, prohlásil, že hraje nejméně o zlatku a že vyplatí za jednu deset. Jak jsem se vytasil se stříbrnými tolary, slíbil dáti při výhře též za jeden deset. Ale všechny mé se octly v jeho kapse. Zpátky mi nepřišel ani jeden a zbyl mi v kapse jenom dvoušesták; ten jsem tam teprve v Praze vyšťáral. Skrbek byl rozvážnější. A když sázel celou peněženku s drobnou mincí, já byl již se svým jměním hotov, nepřijal to bankéř (červená platí), i byl konec hry. Zmizel bankéř a jeho náhončí nás zrazoval udat to policii, že prý by i nás zavřeli pro hraní zakázané hry a konečně by nás poslali domů šupem (postrkem). Vrátil se do Vysočan a my smutní vandráčkové, táhli jsme ku Praze. Umínil jsem sobě tehdy vícekrát v karty nehráti a slibu tomu jsem dostál, třebas karbanili nejen sousedé, hlavně sedláci – v hospodách, nýbrž i mládež o přástvách.
Na další cestě jsme zafechtovali na faře v Kněževsi. Farář vyšel na chodbu a oba si nás prohlížel. Vida nás slušně oblečené, zavedl nás do kuchyně a tam se nás vyptával, odkud jsme a kam máme namířeno. Vyzpovídali jsme se mu jako zpovědníkovi, že jdeme do Saské Kamenice. „No, a jaké máte řemeslo?“ – „Já truhlář, Skrbek kovář.“ „Tak vidíte, já zase farář,“ praví on, „samé –ář nakonci!“
Po dost příjemném farářově jednání s námi dělali jsme si laskominy na něco pro žaludek. Bylo právě před polednem. Jaké však bylo naše zklamání, když farář z kapsy vytáhl čtyrák a dal nám jej, abychom se rozdělili. A jeho „Provázej vás Pánbůh!“ nás dost hladovějící nenasytilo.
Byli jsme oba ještě nesmělí do fechtování. Já úplně bez peněz, nemohl jsem se ani ohlásit v truhlářských dílnách, aby mi nebyla nabízena práce, když jsem ji nechtěl přijmout, vymlouvaje se na to, dostane-li zde můj kamarád kovář v místě práci, že bych ji i já přijal. Byl jsem rád, když jsem nedostal vynadáno od mistra. Ovšem 2 krejcary, obvyklý to dar truhlářského mistra dělníkovi, když pro něho neměl zaměstnání, jsem nedostal. Skrbek byl šťastnější. Jemu nebyla tak často nabízena práce. A bylo u kovářů zvykem, že kovářský pocestný tovaryš měl veškeré své věci zabaleny v kovářské kožené zástěře (to byl pingel) a na vrchu v řemeni měl zastrčené kladívko, potřebné při okovávání koňů. To kladívko před kovárnou z pingle vyndal, v kovárně před kovadlinou postavil se ve vojenský postoj a třikrát kladívkem zaklepal na kovadlinu na znamení, že hledá práci. Když mistr neměl pro něho zaměstnání, dal mu šesták (10 krejcarů). Poněvadž se mu denně takto několik šestáků sešlo, kamarádsky mě finančně podporoval, mne na příjmy tak chudého!
Přijal jsem práci v horním městě Freibergu. Město se mi zalíbilo. Chtěl jsem poznati život horníků, dobývajících stříbro a cín. Kovkopové s modlitbou fárali do šachet a po ukončené práci při vyfárání neopomenuli modlitbu. Nevím, zda ze zvyku, z nařízení nebo ze zbožnosti to konali. Byli to asi samí evangelíci vyznání luterského, jako většina Sasů. Nedělní klid ve Freibergu se zachovával přísně i v dílnách, a byl-li přistižen v neděli dělník při práci, zaplatil 2 tolary a zaměstnavatel 20 tolarů. Ulice, vedoucí ke kostelům, byly v neděli dopoledne po čas bohoslužeb silným řetězem pro provozy uzavřeny, aby šramotem nerušily kostelní výkony. Každou neděli na úsvitě žáci horní akademie se svými profesory, v talárech oblečenými, procházeli ulicemi města a zpívali nábožné písně. Pěkné podívání to bylo na horníky v krojích o jejich slavnostech. Při těch zvláštní jejich hudební kapela provozovala hudbu ze samých rohů, od malého asi 10 cm dlouhého až asi po 1 m délky. Byly zčásti rohové, zčásti kovové, hudba z nich byla dost melancholická.
Město v pěkné poloze, za hradbami kolem města parky, hřiště pro děti, velmi praktická místa k bílení a sušení prádla. Ale jest hodně štolami podkopáno. Pracovalo se tehda na třech šachtách. Z každé šachty cinkal nepřetržitě večer i za dne zvonek, pravidelně jako hodiny; přestal-li cinkat, bylo to znamením poruchy čerpacích strojů, a pro každou domácnost to bylo tak citlivé, jako když v místnosti přestanou klapat hodiny. V oběhu byly tam samé nové stříbrné tolary, prý pro Freiberg zvlášť ražené.
*
Taky se mi se Skrbkem jindy na vandru přihodilo, že v jednom domě mezi moravskými Slováky hned zrána nás vlídně přivítali při snídani a dali nám, co sami měli: každému hodnou misku černé, husté, snad smažené polévky. Nabídli nám k sedění lavici u kamen. Rodina seděla v rohu kolem stolu. Světnice byla bez podlahy, slepice tu hrabaly jako na dvořišti, ba i s námi se chtěly z našich misek krmit. Najednou se rozevřely vedle stolu dveře a koňská hlava přes rameno hospodáře nad mísou stolovníků vesele zařehtala. Hospodář jej popleskal po šíji. Že roj much nescházel, samo sebou se rozumí.
To všecko, hlavně ale polévka nedráždila chuť k jídlu. Nevěděli jsme sobě s ní rady. Vtom jsem zpozoroval pod lavicí, na které jsme seděli, hospodářovy vysoké boty. Nepozorovaně jsem vlil polévku do boty a do druhé zase kamarád. Poděkovali jsme a spěchali, abychom se brzy dostali hodně daleko za humna.
Myslím, že to naše darebáctví nebylo ojedinělé. Vandrovní všelikých čertovin ledakde provedli, ovšem v neprospěch vandráctva.
*
Zbývá ještě promluviti o dohasínající slávě mistrovských cechů. Byly to kdysi privilegované korporace živnostníků; měly pravomoc nad členy, byly policií nad jejich prací. Ale když byl r. 1859 vyhlášen nový živnostenský řád, zůstala jim hlavně povaha bratrstev. Poskytovaly svým členům ochranu a podporu v nouzi a v nemoci, dávaly čestný průvod pohřební. Na prvém místě byla v cechovních řádech zbožnost a pak mistrovská čest. Čtvrtletně, o suchých dnech, měly cechy své schůze. Slavností světských i církevních se okázale účastnily. Fr. Rón vzpomíná především slavnosti božítělové:
Průvodu o Božím těle se účastnili cechové se žengrouty, velikými tok korouhvemi o jedné hlavní žerdi a šesti postranních. Korouhve sahaly nad střechy jednopatrových domů a nosili je: uprostřed cechmistr nebo starší mistr, postranní žerdi čtyři tovaryši a další dvě postranní žerdi dva nejmladší mistři nebo nejstarší tovaryši. V příčné žerdi byla upevněna látková korouhev, opatřená na jedné straně olejomalbami svatých a na druhé straně znakem cechu a nápisem, kdy a za kterých správců cechu byla tato korouhev seřízena. Na koncích této příčné žerdi byly šňůry, jež táhli dva učedníci, aby vítr korouhví příliš nezmítal.
Tovaryši dostali za nesení od svého cechu 2 zlaté (všichni dohromady) a učedníci po 20 krejcařích. Bývalo ještě za mého tovaryšení ctí, nésti žengrout.
V neděli večer po oktávu Božího těla se končila slavnost taneční zábavou v sále Zemanů, vyzdobeném božítělskými věnci a břízkami. Mistři tuto neděli odpoledne konali u svých cechmistrů kvartální schůze, na jejichž programu bylo v době mého učení: účetní zpráva, přijímání nových mistrů a nezbytná hostina s pitím. Nově jmenovaný mistr byl povinen zaplatit 2 libry voskových svěc, půl sudu piva a nepamatuji již, jakou peněžní částku do cechovní pokladny. Svěc se užívalo při pohřbech zemřelých mistrů neb jejich manželek, neboť byl cechovní mistr povinen jít zemřelému mistru nebo jeho manželce na pohřeb a tam jemu serbousek (cechovní sluha, říkalo se mu ´mladší´) dal svíci, kterou při vystavení mrtvoly v kostele rozžehl a na hřbitově zase mladšímu odevzdal. Ten ji v plechové krabici donesl zpět, k cechovnímu mistrovi. Povinnost mladšovství musel po řadě splniti každý nový mistr. Trvala jeden rok nebo také déle, když se do roka nepřihlásil nový mistr k cechu. Že pivo se vypilo, není pochyby.
Žengrouty byly čtyři a neseny byly v následujícím pořadí: ševcovský byl bleděmodrý, z hedvábného brokátu; sedmerácký byl tmavohnědý, soukenný; krejčovský byl červený, soukenný a nejvyšší; pekařský byl soukenný, modrošedý.
Střelba z moždířů, silná hudba, stejnokroje spolků, dvě řady bíle oděných družiček od malých capartů do nejodrostlejších žákyň, zastoupení elity v průvodu, úředníků v parádních krojích, břízky v ulicích a domy věnci na oknech okrášlené, to vše přilákalo vždy veliký nával lidu, i Němců z Příchovic. Z velikých těchto návštěv prospěch měly hostince, pekaři, řezníci i obchodníci.
U cechmistrů byly v uschování pokladnice, dřevěné truhýlky, v nichž byly cechovní privilegie a jiné spolkové knihy; peněz asi málo. Sedmeráci měli ve víku z vnitřní strany zasazen stříbrný tolar Marie Terezie, dar to vysockého kaplana Koubleho. Též byl v této truhlici starý majstrštyk soustružnický. Bývalať kdysi povinnost tovaryše, majícího se státi mistrem, aby zhotovil na zkoušku mistrovský kus. Cechovní korouhve i příkrovy na máry k pohřbům byly též u cechmistrů. Pěkné příkrovy soukenné s vypouklými tepanými šesti obrazy, upevněnými na sametových podložkách, a s kovovým křížem do vrchu měli semeráci (zlacené figury) a pekaři (stříbrné). Ševci s krejčími měli společný, již za mého mládí zchátralý příkrov s obrazy malovanými na plátně. Světlo pohřební bylo též v úschovně u cechmistrů. Že i stoly, jídelní příbory a skleněné holby na pivo v žádném cechu nechyběly, bylo samozřejmé.
František Jílek Oberpfalcer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946