Kdo s námi byl účasten besed se starými pamětníky, poznal, co změn nastalo v životě našeho horského lidu. S tím ovšem šel zánik mnohých řemesel a zaměstnání. Když přestalo lnářství, vymizeli přezáci, kteří obchodovali s přízí, vozili ji do pohraničních měst a tam ji prodávali. Výdělku pozbyli cuckaři, skupující po domech odpadky vyvochlovaného lnu a prodávající je lidem, kteří je spřádali na hrubou přízi; z té se kdysi tkalo na zvláštních stavech hrubé plátno na pytle apod. Ztratili práci soustružníci kolovratů, přádkaři. Jen jména (Na záboji) nebo (U zábojských) zůstala po zábojnictví. Záboj byla lisovna na lněné semeno. To se tam napřed drtilo, pak se drť pražila a za horka se z ní táhl olej. Čerstvý olej příjemně voněl a také chutnal; býval i omastkem. Truhláři z něho vařili fermež do barev na almary a truhly. Vylisované zbytky semene, pokrutiny, dávaly se dobytku.
Ale dejme na závěr slovo Janu Zemanovi. Ten vzpomíná, přehlížeje svůj dlouhý život:
Zaniklo řemeslo jirchářské. Jirchaři vydělávali hlavně kůže z kozlů, sedlákům na kožernice (praskavice). Koženky z jelenice bývaly vzácné. Také se vydělávaly kůže telecí a kozí.
S jircháři zašli koželuzi.
Starý význam kožišníků také již přestal. Sedláci a mlynáři nosili v zimě kožichy z ovčích kožišin. Kožišníci sami kůže vydělávali a sedlákům z nich zhotovovali kožichy s pověstnými vyšívanými tulipány. Bývaly bez soukenného povlaku. Také nosívali lidé kožešinové rukavice (palečnice). Kdo měl palečnice z liščí kožešiny, býval na ně hrdý.
Když lidé přestávali nosit kožené opasky, začali někteří na zvláštních malých stavech tkát ze silné bavlněné příze stávkové šle. Byly laciné, avšak měly tu nevýhodu, že při ohýbání těla trhaly u kalhot knoflíky.
Po vesnicích i městech chodili vlasaři. Kupovali a stříhali ženské dlouhé vlasy, i šedivé od starých žen. Platívali za ně dosti slušný peníz, od 6 do 10 zlatých. Také nabízeli za ně šátky na hlavu. Ženy však braly raději peníze.
Jest záhodno vzpomenouti lidí, kteří dům od domu kupovali, vlastně vyměňovali staré hadry. Lidé jim říkali hadráři. Za kupu hadrů, které jim hospodyně nanosila, dostávala nějakou jehlu, trošku šmolky (mořidla) nebo nějakou tkaničku.
Za mého dětství chodíval po vsi kůžičkář pode jménem Paška Židů, šišlavý a již starší. Kupoval kůže z kozlat, zajíců, králíků atd. Býval, když přišel do vsi, posměchem všech kluků. Nadával jim, avšak kůžičky kupoval každoročně.
Když se rozbil nějaký hrnec, nezahodili ho, ale se střepy počkali, až přijde drážník, aby rozbité střeby zdrátoval. Takový zdrátovaný hrnec vydržel více nežli hrnec nový. Dráteníci mívali své domy, kde už na svého drataře s rozbitými hrnci čekali. Známí dráteníci přinášeli a roznášeli po krajině různé zprávy. To jejich: „Máte-li co drátovat?“ dnes není slyšet.
Dům od domu chodili také sklenkaři. Nosili na prodej různé skleněné zboží, většinou barev křiklavých, a to v proutěných nízkých, podlouhlých koších, vždy na hlavě. Aby je koš netlačil, měli pod ním sešitý, slamou vycpaný věnec. Sklenkaři se lišili od dráteníků oděvem. Nosili dlouhé pláště, takřka až po kotníky, z hrubé vlny utkané, barvy světle šedé, kdežto dráteníci měli pláště kratší a tmavohnědé a nosili je jenom přes ramena přehozené.
Asi tak jednou v roce přijeli znenadání do naší krajiny cikáni koltáři. Ti spravovali měděnce. Měděnec byla veliká, z měděného plechu zhotovená oblá nádoba na ohřívání vody. Byla zasazena do bývalých kamen. Když drahocenný měděnec byl propálen a voda z něho vytékala, nezbylo hospodyni, nežli že musela čekati s opravou, až přijedou cikáni-kotláři. V chudších domech mívali podobné nádoby z litiny a na rozdíl od měděnců říkali jim kamnovce.
Tenkrát se šetřilo se vším možným. Ani staré rozbité sklo se nepohodilo. Čekalo se, až přijde sklář, že se za ně přece nějaký krejcar dostane. Skláři nosili staré sklo do skelných hutí.
Jedno z dovedených a dosti výnosných řemesel bylo sekernictví. Když ještě nebylo vodních turbin, stavěli sekerníci vodní kola do mlýnů a továren a celá zařízení mlýnská. Mistr sekerník, když měl postaviti stroje do nového mlýna, nejprve musel zjistit a vypočítat normální vodní sílu. Podle vodní síly určil průměr a šířku vodního kola a potom teprve počet kamenných mlecích složení, jejich velikost a rozměry. Všechna hnací kola i s převody byla ze dřeva, kromě čepů. Když se některý zub (říkali palec) ulomil, musel mlynář co nejrychleji srazit vodu, aby kola zůstala státi; na palečním kole by se byly všechny palce ulámaly.
Když se ještě ozývalo klapání mlýnů, chodili tam plátýnkáři. Nabízeli pánům otcům ke koupi řídká, hedvábná plátýnka, kterými se prosívala mouka.
Mezi zaniklá řemesla náleží též šindeláři. Majitel statku porazil sobě v lese taková dřeva, která se dobře klála, štípala. Šindelář přinesl nástroje a ve stodole nebo v kolně zpracoval dříví na šindel. Některý sedlák dal nadělat více šindele, nežli sám potřeboval na své střechy, a přebytečný potom prodal. Zhotovený šindel se před upotřebením srovnal do hranic a navrchu zatěžkal velikými kameny, aby se o vyschnutí nebortil.
Hřebíky vykovávali cvočkaři ve všech rozměrech, až po krováky a nárožníky.
Když ještě byly vozy s dřevěnými nápravami, vozili kolomazníci po vsích i v městech na trakaři v sudě dřevěný dehet, kolomaz. Svoji přítomnost v obci oznamovali křikem: Kolomaz, kolomaz, kolomáááz! Tu kdejaký majitel vozu šel s nějakou nádobou a kolomaz kupoval.
Bývalá kamna chodívali čistit peciválci. Do kamen vlezli prskem a uvnitř je vyčistili a vymetli. Zimní dobou někdy peciválek i v kamnech přenocoval.
Obuv mazávali lidé rozpuštěným lojem. Aby byla černá, přidávali do něho kopt (saze). O kopt se starali koptaři. Chodili dům od domu a nabízeli své černé zboží za laciný peníz. Bývali umounění, z toho bylo pořekadlo: Jdi se umejt, jsi jako koptař.
Můj otec vypravoval, že lidé chodívali do horských lesů na houby s trakařem a pytli. Doma je sušili a vyměňovali za žito.
Po vesnicích chodily kvasničkářky a nosily na zádech v putnách pivovarské tekuté kvasnice. Prodávaly je na žejdlíky. Když žena kvasnice koupila, vlila je na velkou mísu nebo do krajáče a nalila na ně čisté, studené vody. Kvasnice se na dně krajáče usadily a voda se slila. Pak se zase na ně nalila čerstvá voda, dobře se promíchala a nechalo se to opět usadit. To se opakovalo třikrát, čtyřikrát. Která žena kvasnice dobře nevyprala, měla potom pečivo hořké.
Kdo měl na louce mnoho krtičin, povolal sobě krtičáře, aby mu krtky do pasti vychytal. Za chyceného krtka dostal krtičkář 10 krejcarů, kromě stravy. Znal jsem jednoho, že jich některý den nachytal 10; někdy byl rád, když chytil dva. Dnes si musí každý sám krtky chytat, když nechce mít z louky oračku.
Odrostlejší hoši, když neměli jinou práci, chodili s kladívkem a pytlem po lesích a hromadách kamení a vytloukali čistý, bílý křemen. Ten nosili na Nový Svět do skelné hutě.
Za mého mládí neminul měsíc, aby se ve vsi neobjevil komediant. Někteří měli loutky, jiní zase byli eskamotéry. Když komediant a jeho pomocník vzali bubny, my kluci jsme je provázeli a poslouchali jejich vyvolávání. Mezi potulné lidi patřili i medvědáři.
*
Závěr
Jsou mezi námi škarohlídové, kteří se odvracejí od přítomnosti k dobám dřívějším, jimž říkají „staré zlaté časy“. Člověk rád idealisuje, co bývalo. Ale když se podíváme do všedního života svých otců a dědů, neubráníme se jistému uspokojení, že je nesporný pokrok v tisíci drobnostech, z nichž se skládá náš život. A protože věříme ve veliké, ještě skryté schopnosti českého člověka, hledíme v budoucnost s dobrými nadějemi. K posílení tohoto optimismu šli jsme tedy do odlehlého kraje na samém pomezí našeho národního území. Vyrudlé litery na zažloutlých listech po starých pamětnících prozradily nám mnoho, nač by se v rychlém chodu událostí zapomnělo. Vidíme, jak se žilo před námi, jaké měli naši předkové radosti a co je tížilo. Že jsou to skoro jen samí lidé prostí? Pán Bůh má takové rád, proto jich tolik stvořil. Význam těch venkovských vrstev v národě hleděl ukázat a oslavit básník, našim srdcím zvláště drahý, Josef Václav Sládek. Verši z jeho „Selských písní“ zavíráme tyto besedy s podkrkonošskými písmáky:
Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd,
to náš je celý rodokmen,
kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál,
ni naděj v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám
jen u hřbitova věž,
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles
nám slovo řekne víc:
jak prapraděd náš trpěl kdes.
Jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí,
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!
*
Milí čtenáři, skončil náš cyklus ohlédnutí do minulosti, do doby podkrkonošských písmáků. Všechny části naleznete pod odkazem Z historie/Jak žili naši otcové. Rádi bychom Vás v této souvislosti upozornili na předcházející cyklus Zeměpis hladu, který je pod stejným odkazem.
Pohled do naší minulosti tím nekončí. Tentokrát bude z jiného „soudku“. Připravili jsme pro Vás Sokolské epištoly. Jejich účelem bylo, jak píše jejich autor v předmluvě: „ukázati cestu štěstí každému, kdo si štěstí opravdu přeje“. Chceme tak přiblížit historii sokolstva a ukázat jeho roli v životě našich předků. Sokolové byli mezi těmi, kteří se od počátku postavili na odpor okupantům v Protektorátu Čechy a Morava. Mezi aktivní odbojové skupiny patřila Sokolská revoluční rada a následně organizace „Jindra“, sokolská síť, jejíž členové mj. pomáhali parašutistům, kteří 27. května 1942 spáchali atentát na Heydricha. Mnoho z nich a jejich rodinných příslušníků za to zaplatilo životem.
