V oddíle, vyhrazeném společenskému životu, je třeba věnovat pozornost také tomu, jak naši předkové cestovali. Touha poznat cizí kraje se uspokojovala na poutích stejně jako na řemeslnickém vandru. Mnoho zajímavého dovedli staří vyprávět o cestách do Prahy. Jako příklad vybírám, co o tom napsal lékárník Kramář, když líčil, jak se r. 1825 vracel z prázdnin zase na studia.
Z Vysokého do Prahy se šlo na Turnov, Hradiště Mnichovo, Mladou Boleslav, Starou Boleslav a Brandýs. Vzdálenost byla 14 mil aneb dva dni cesty, jak se tehdy čítalo. Tou dobou bývaly prázdniny v září a říjnu a o Všech svatých se scházeli studenti do škol. Jakkoli u nás již sníh padal, byla cesta, jakmile jsme Turnov překročili a na roviny vstoupili, velmi příjemná. Mému zraku se otevřely nevídané kraje. Dosud jsem se pohyboval pouze v horách, kdež se vrchy a doliny stále střídají, a namnoze lesy jsouce porostlé, divoký sice, ale zároveň romantický jeví ráz. Tu jsem ustrnul nejprve nad pitvornými pískovcovými balvany různě rozmetanými, jimiž se úžlabina Prachovská rovná neobydlitelné pustině. Tu opět nad ohromnými pískovcovými skupinami, které na více místech do kruhů seřaděné podobají se městům ohrazeným velkými zdmi. Dále mě překvapily, sestupujícího s posledních výběžků krkonošského předhoří, rozvinující se pestré krajiny, jež se na mnoho a mnoho mil mému zraku objevily.
U pyrámu (hranolovitého cestníku), který postaven jest půl hodiny za Turnovem, kde se sbíhá liberecká a turnovská silnice ku Praze, obdivoval jsem se krásné široké cestě, která vede v přímé čáře téměř hodinu, neboť jsem dosud žádnou tak širokou silnici neviděl, ale pouhé horské voznice anebo úzké cesty. Každé město, jímž jsme kráčeli, i také vzdálenější tu a tam objevující se novověké zámky aneb středověké zříceniny hradu byly pro mne nevídaným divadlem. Také jsem se nemohl dočkati lesa brandýského, o němž jsem již dříve tak mnoho strašlivých povídek o spáchaných tam vraždách slyšel. Těšil jsem se tam na ony nakloněné stromy, které jak mi vypravovávala stará služka, která chodívala do Prahy a na Svatou Horu na pouti, z úcty pro šlépěje sv. Václava, křivě rostou. Sv. Václav, když v Brandýse u bratra svého prodléval, z toho lesa prý chudým obyvatelům v noci dříví nosil. V Staré Boleslavi jsem se obdivoval chrámu Panny Marie, u jehož dveří byl sv. Václav úkladně zavražděn. Mezi Starou Boleslaví a Brandýsem předlouhý most, vlastně na obloucích stojící silnice pro vodu z rozvodněného Labe, i mohutné Labe vzbudilo obdiv můj, poněvadž jsem do té doby žádné větší řeky neznal nežli Jizeru.
V Brandýse jsme noclehovali. Tu se nám sdělilo, že malý kousek za Kbely již Prahu spatříme. I nemohl jsem se rána a okamžení toho dočkati. Jakmile jsme vesnici Kbely a husté za ní stromořadí přešli, napínal jsem zrak svůj, abych první pohled na Prahu nezameškal. Konečně se nám otevřela kotlina pražská! Ale husté ranní podymí podzimní krylo staroslavnou Prahu, jen tu a tam probleskovaly jednotlivé věže, stříbrolesklý široký pás Vltavy a napravo velebné Hradčany. Nicméně byl pohled pro mne překvapující, velkolepý. Taková rozsáhlá, budovami posetá prostora byla mi obrazem nevídaným. Ba celý svah vrchu vysočanského měl již pro mne něco čarovného.
Od Proseče dolů se střídaly vinice s jednotlivými domky a letohrádky. Továrnických komínů naprosto nebylo. Předměstí Karlín mělo neveliký počet domků, z větší částky přízemních, na pravé straně silnice roztroušených: po levé straně byly samé zeleninové zahrady se studnicemi k zalévání a tu a tam jeden dům. Výše k nové bráně byl holý šibeniční vrch, nedaleko sprostá krčma a mlýn se šlapacím kolem.
Vpravo, vlevo se ohlížeje a invalidovně se pro nevídanou velikost obdivuje, spěchal jsem k poříčské bráně, zvědav uviděti město pevnostními zdmi ohrazené.
Ač Praha v těch dobách ještě tak uspořádána nebyla, sotva 70 000 obyvatel měla, mnohé ulice a prostranství ještě dlažby postrádaly, po Poříčí hnojovka tekla, která z průjezdů a dvorů mnohých nákladnických (pivovárečních) domů vytékala, překvapila mě přece velikost domů, množství věží, délka a množství ulic na rozličné strany se rozbíhajících. Poříčí se mi zdálo nekonečné, taktéž staré aleje, než jsem došel do zájezdní hospody u Špínků, do nárožního domu ze starých alejí na Koňský trh (nyní Václavské náměstí), kde stával náš vozka, jenž otci lékárnické zboží vozil a mé věci přivezl.
Cestu z Vysokého do Prahy jsem konal pěšky. Na útratu mi dal otec 45 kr. S těmi a s několika groši, které mi přidal dědeček, jsem vystačil, jakkoli cesta trvala dva dny, někdy i déle. Nocleh stál 3 kr. Líhal jsem na slámě. Hospodský dal přinést do šenkovny několik otýpek čisté slámy, ta se rozprostřela podél jizby, pod hlavu něco více, a pokryla se pak prostěradly. Na takové primitivní lože ulehli všichni nocleháři oblečeni vedle sebe. Oděv zůstal na těle, i boty. Jen kabát se svlékal a tím se tělo přikrylo. Že by v noci jeden druhého okradl, nebývalo slyšet. A líhaly tu vedle sebe docela neznámé osoby všelikého povolání: vozkové, vandrovní, obchodníci, studenti, vojíni jdoucí na dovolenou nebo z dovolené, křesťané i židé.
Potrava byla také laciná. Střídmý pocestný se mohl nasytiti za několik krejcarů vídeňského čísla. Sklenice piva stála 4, 5, nejvýše 6 kr., za 2 kr. chleba a za 2 kr. másla stačilo pro mladíka. Šálek polívky byl za 4 – 5 kr., hovězí maso za 10 až 12 kr., nadívané holoubě za 12 kr., pečeně za 15 kr., šálek kávy za 6 kr. a houska za 2 kr., vážila 8 lotů (14 dkg).
S malou částkou peněz mohl tedy skromný cestující vykonati dalekou cestu. Chodilo se vesměs pěšky, dostavníky ještě nebyly. Jen boháči jeli vlastním povozem aneb s poštou (rychlíkem).
*
Pro srovnání klademe hned vedle vypsání Kramářova, co o 17 let později prožil pasecký pomocník, když putoval do Prahy dostavníkem:
Říjen 1842
Na hodinách ručička ukazovala jednu s půlnocí 1. září 1842. My vycházeli z domu v Pasekách, hodlajíce za času být u hranolu za Turnovem, kdež liberecký dostavník do Boleslavě denně jede. Poslední slova naše byla: „Peníze, nůž, hodinky, hůl, šátek a pikslu mám. Jděme s Bohem!“
Dobré dvě hodiny jsme putovali, an mi můj spoludruh praví: „Nuže, bratře, zde se ohledni a rozluč se s horami! Zde jest Kozákov. Až sejdeme níže, neuvidíš více hor našich!“ – Dnilo se očihledně. Ranní slunce zlatilo vrchole hor. Mnohý jinoch opouštěl svou noční milenku. Ona jej smutným okem provázela okénkem ve střeše, kdež vítr byl ztrouchnivělý šindel vyrazil… Blížili jsme se k městu Turnovu, an tu, onde a jinde zvoníci klekání cinkali.
Byloť 6 hodin, an sme přirazili do hostince, kde pocestní přisedají do vozu. První naše bylo jíst a pít, potom pouspořádat šaty a boty zprostit prachu. Docházela osmá hodina, an liberecký dostavník přijížděl. Zaplacené jsme měli – hrnuli jsme se do vozu. Tu seděl premovaný kočí hraběte Clama, vedle něho kočí jakého barona, za mnou v štráfových roztrhaných kalhotech kočí zeza Prahy. Z druhé strany seděla exeguce, voják starý, pod nosem podsebití dokonalé. Clamů kočí, tohoť jsem poznal hned, že to našlapaná kopa jest; jedno slovo rovné jemu nešlo z úst. V létě se nadělá z těch vaků a prachu ve voze blech, tak v té jízdě také i honba se koná. Člověk vyráží se, jak jen může. Z počátku se to dobře jede, však dlouho-li? To věčné kolíbání a házení člověkem omrzí. Prachu ze silnice je plno hrdlo. Rachot vozu není také žádná rozkoš. Když se po nějaké hodině hodně ukonejší ti lidé, nastoupí do vozu dřímota. Tu teprv je podívání! Ten se klátí jako židovský rabín, až druhému vrazí hlavou do jeho. Procitnou obá, a neřeknou si nic, poďvají se ospalýma očima na sebe a dřímají dál. Ve dne vidět spící lidi, jaké obličeje dělají, to je k popraskání! Ten má ústa otevřená, jiný je zaškmouřený.
Dojeli sme do Hradištěte, kdež před hostincem vůz náš zarazil. Honem ven ze čtyřkolejné lodě! Hubené koně dostaly hrstku sena, jako čínského čaje odměřeného, a nechaly sobě chutnati. Zde to vyhlíží s cestujícími jako s včelama v ouli. Každý po svém: ten do hostince, ten za hostinec, ten hrušky, jiný rohlíček, ten sklenici piva a vousatý voják za groš ostré kořalky. Vidím, že exekuce s námi nepojede, poněvadž do postranní vesnice přesazen byl, vytloukati z chuďasů peníze.
My zaplatili pintu špatného piva a hrnuli se do vozu. A již se trabotíme po dlažbě dál. Nepohodlí ve voze se počne s nohama a končí s hlavou. Nohy úzce pod sebe, poněvadž skoro každý nějaký uzlík pod sebou má. Má-li velký člověk na hlavě klobouk, musí hledět, by přišel nazad sedět, nebo vpředu skrze strop by nemohl mít na hlavě. Místa málo, sedadla, ač vycpaná, tvrdá nad kamení, okna roztlučená, prachu a blech!...
Vjeli sme konečně do boleslavských zdí. Před počtou se zarazilo. My z vozů. Tu bylo míhání těch kočích, pomahačů, kteří „pakují“. Byť s sebou člověk krom hole nic neměl, ti pochopové přijdou a chtějí od rozpakování, od zapakování. Jiný chce diškreci, mluví nekale německy při tom. – Vešli jsme do hostince. Tuť na stolech prostřeno, jídelní cedule na velinském papíře s krásným krajem leží u toho. Může sobě vybrati, co kdo chce. Hovězí s okurkou, pečeně, vše muselo být damascenským nožem krájené, osikový list snad je tlustší. Po obědě teprv bychom byli jedli. Což potom tu rychlost a zběhlost v počtech! Než se jeden naděje, vyjde jemu 3 zl. 22 ½ kr.
A již se pospíchá do vozu! Jeden rychtář s myslivcem se tu z kabátů svlekli. Každý z nich 180 liber vážili a nepochybně sádlo je pařilo. Začali kouřit, a to byli kuřáci, jakých sem ještě nikdy byl neviděl. V Benátkách vyvedli dva koně. Ale nechali se za vazáky táhnout, jako by věděli, že mučírnu potáhnou. Nohy zdřevěnatělé hleděl každý napravit. Až do Brandejsa měli jsme pohodlí. Kočí pobízel ustavičně koně uzlovatým karabáčem. V polo lesa, kde silnice jako mlat, chtěl hodně uhánět. Desetkrát po sobě šoustne koně, by to v ryčném vztěku uprchalo. Ale koně ostali stát, jako kdyby je někdo byl přikoval – nevím, pakli svévolností, či bolestí nebo nemožností. Pátou hodinu sme se přitarabotili do Brandejsa. Honem z vozu, do vozu! Žebrota kočích – čtyrykrát bylo potřeba platit!
Dostali jsme vůz po módě, v něm dvě lavice a víc nic. Byl plný, jako když nabije. Ti chtějí do vozu, místa nic. Poštouní přijde a nutil, a že musí a musí nás 12 sednout. U Boha milost! Chtěj anebo nechtěj, jen tlačit a rovnat se ve voze jako herniky (anebo slanečky). Dokonalé dva šimle sme měli zapřažené, ale 14 lidí na voze! V dostavníku potmě, to je pravý očistec. Tma, horko, smrad, blechy, nepohodlné sedění a věčné pobízení koní…
To vše ale netrvá věčně. Ohlédnu se oknem ven a vidím veliké budovy podle cesty stát. Toť Karolínov! Pozdravena budiž, Praho! V síních, v oknech, v krámích, venku po domích svítilny obrovské jako vědra. Věčný nepokoj to jest. Vozy, lidé, krásná pleť a ušnice s košema, virstláci, pocestní – vše jedna směsice. To trvá čtvrt hodiny, než se přijede k bráně. Nedojeda té, vyskočí několik hačířů. Táží se německy, česky a opět německy, pakli jaké bedníky, zapovězené zboží a bůhví co a co. Pocestní odpověděli, že nemáme nic. „Passiert!“ zahřmí tu jeden a náš kočí jel dále.
Sotva 20 kroků sme se hnuli, halt! Dvá, tří, čtyři s železnými hůlkami obklopí nás jako loupežníci na Chlumu, máme-li bedníky, vaky, nevyclené zboží, průvodní listy. Každý něco bručel a konečně se pravilo, že nemáme pasů ani kufrů, ani ničeho, což jeho jest. Skončilo se to jako desatero boží!
V stupátku se postaví ten hačíř a vytáhne písanku. Táže se, jak se kdo jmenuje, odkud a stav jeho. Ve voze bylo tma a ten hačíř psal potmě olůvkem, jen to škvrkalo. Ruka mu po černé tabulce ujížděla, jako pavouka když honíme a chceme jej zabít. Co psal, to psal, já bych to ale opisovat nechtěl. To byla škrabanina, vším právem se to může nazývat potměpis.
„Fort!“ vzkřikne a my se ubírali po té dlažbě ke Třem kaprům. Tam se to zboží pocestných skládá. Byloť skoro 9 hodin.
*
Metelka také podrobně zapsal průběh svých poutí do Hejnic. Ale nás zde více zajímá, co vypráví Rón o pouti do Vembeřic v Pruském Slezsku, kde je mariánský kostel vystavěný podle vzoru jerusalemského chrámu. Tam putovalo ročně na 150 tisíc lidí, mezi nimi velmi mnoho poutníků z celých východních Čech.
Pouť do Vambeřic se mi uskutečnila o svatodušních svátcích r. 1861. Tam chodili každoročně v ten čas vysočtí poutníci, vedení celfotrem (předříkávačem Josefem Neťukou-Fouskem). Ušetřil jsem sobě po krejcarech 2 zl. na pouť na Tábor u Jičína. Matka a strýc Karel byli připraveni na pouť do Vambeřic. Matka měla ušetřeno 6 zl. I zmínila se, že by mě snad mohla vzít s sebou, že by pro nás oba její peníze stačily, jestli bych ovšem tak dlouhou cestu, sedm mil denně, mohl vykonat, a když by to starý Fousek dovolil. Měl jsem se ho zeptat. S radostí běžel jsem v sobotu k večeru do posledního vysockého domu u Staré Vsi. Při tom kobrtnuv, srazil jsem sobě čepičku palce u nohy. Ve struze u Fouskových jsem to vykoupal a poraněný palec listem obtočil. Fousek si toho za šera nepovšiml a na mou žádost odpověděl: „Jestli dojdeš, kluku, tak tě může máma s sebou vzít.“ Doma jsem se nepochlubil, co se mi s palcem přihodilo. Ráno časně jsem obul boty, ustrojil se a šel do kostela na naši poutnickou mši. Po ní jsme vyšli. Za městem jsme se rozloučili s vyprovázejícími. Zbylo nás dost četné procesí. Mužských a ženských bylo hodně, a jak tehdy nebylo ani jinak myslitelno, nesla každá poutnice uzel s potravinami: chléb, vdolky, toleranc (máslo s tvarohem) a hustou slivovici, jakýsi duh slivových (švestkových) povidel.
Při pěkném slunném počasí a obdivu neznámých mi obcí cesta mi dost ubíhala. Když jsme však k polednímu docházeli k Vrchlabí, začal bolavý palec bolet a já pokulhával. Sotva jsem do Vrchlábe došel. Musel jsem s pravdou ven, boty vyzout. Když viděli můj podebraný palec, bylo zle. Hubovala matka, strýc, Fousek, poutníci, že se se mnou zdržovat nemohou, že mě nikdo neponese, abych se vrátil domů. Já zase, že netrefím. Matce ani strýci se též se mnou vracet nechtělo a jíti bosa prý není možné.
Když nouze nejvyšší, ukázalo se, že i tu pomoc nejbližší. Poutnice Šilháková vybalila z uzlíku kujony, ženské to bavlněné punčochy, podšité spodem koží, jakýsi druh opánků. Ty mi nazula na nohy a já mohl putovat dál, ovšem s bolestí, kterou jsem se však nechlubil. Mužští, zvláště celfotr, měli se mnou kříž, protože jsem se jich stále dotazoval při spatření v dáli nějakého města nebo obce, co to jest a jak se to jmenuje. V Hostinném jsem se obdivoval kamenným obrům u vchodu do radnice.
Téměř po celý čas cestování se zpívaly mariánské písně, modlil se růženec a zase jiné, k tomu přiléhající písně. Občas celfotr kuřákům dovolil kouřit; při modlitbě a zpěvu to dovoleno nebylo. „Tak, mládenci, teď si můžete zakouřit!“ nařizoval Fousek. Sotva si však mládenci dýmky zapálili, spustil: „Tak, pomodlíme se radostný růženec!“ a hned začal Otčenášem. „Kuš, dědku!“ zaslechl jsem tlumený protest kteréhosi náruživého kuřáka. Konečně byl ujednán kompromis. Nepříliš nábožní kuřáci šli odděleně vzadu a kouřili i při modlitbě.
K Stárkovu vedly dvě cesty: pěšina přímo do srázného kopce a jízdní cesta asi s půlhodinovou zacházkou. Poutníci obyčejně chodili pěšinou a každý ještě dole sebral a stárkovským kopcem vynesl kámen; tím prý vysvobodil jednu duši z očistce. Při odpočinku pod kopcem dal kdosi nepozorovaně Hájněti, statně ženě, několik kamenů do koše, který nesla na zádech. Věděla-li o tom či nevěděla, nic neřekla, jen praménky potu jí po tváři tekly, když tu tíži do kopce nesla. Nahoře, když se jí vysmívali, při vyndávání kamenů, bez hněvu řekla: „A co! Vysvobodila jsem hned několik dušiček najednou.“
Když jsme docházeli k Svatoňovicům, zasáhla nás vánice krupnatého sněhu s deštěm a byli jsme rádi, že jsme se tam usadili ve veliké dřevěné hospodě. Přílišné horko šenkovny na mne však působilo tak, že jsem za stolem omdlel. To byla opětovná příčina poutníků k výtce, proč prý mě matka s sebou brala. Vzpamatoval jsem se však brzy. Talíř teplé hovězí polévky to spravil, takže asi po jedné hodině mohl jsem jít s jinými poutníky k zpovědi, abychom na druhý den šli k přijímání ve Vambeřicích. Tam jsme dorazili k večeru téhož dne, zastavivše se u kříže, odkud bylo po prvé Vambeřice, nevelikou obec, vidět. Tam byla povinnost poutníků lehnout na zem obličejem dolů a tiše se pomodlit třikrát Otčenáš a Zdrávas. Snad jsem se modlil čerstvěji, nebo vůbec ne: ze zvědavosti jsem zvedl hlavu. Uzly na zádech poutnic mě tak nutily k smíchu, že jsem se nezdržel a tím jsem působil pohoršení. Po příchodu do Vambeřic byl jsem v svých představách zklamán. Představoval jsem si, když jsem kdysi četl poutnickou knížku o vzniku Vambeřic a dostavění chrámu anděly přes noc, že tj. ohromný chrám s klenbou nebeskou, a spatřil jsem obyčejný chrám s ochozem, do kterého vedly dvoje stupně. Prostřední byly široké, tak zvané svaté. Po nich se muselo do kostela lézti na kolenou a na každém schodu tiše se pomodliti Otčenáš a schod políbit. Druhými, postranními schody se šlo do kostela již pěšky. V průčelí chrámu byl z kamene vytesán rakouský orel.
Přenocovali jsme v soukromém domě u klempíře. Ráno po snídani mě poslal Fousek pro šňupavý tabák, prý hned blízko na rohu, ale neřekl, že v poutnické boudě, jichž tam stálo hned několik řad. Šel jsem, koukal jsem po domech, kde by bylo napsáno Tabaktrafik. Podobného nápisu jsem nenašel, ani namalovaného Turka, sedícího na zkřížených nohou s čibukem v ústech. Nevěděl jsem, že v Prusku mohla prodávat tabák každá hokyně. Nenalezl jsem trafiku, zato však zhlédl jsem jedno z poutnických míst, kde prý Kristus chodil. Byla tam zmenšená kopie oněch míst z krajiny jeruzalémské. Tak zapomenuv na tabák, šel jsem od zastavení k zastavení, až jsem náhodou přišel k domu, kde jsme noclehovali. Tam mi bylo sděleno, že mě naši poutníci nemohli nalézti a že šli do chrámu, tam abych je hledal zase já. Brzy se mi to zdařilo, právě když přistupovali k přijímání, kamž jsem i já přiklekl. Okolnost ta mě vysvobodila od domluv matky i Fouska a kdekoho.
Po sv. přijímání každý z poutníků, koupiv sobě v poutním krámku několik voskových napodobenin ruky, nohy neb jiného údu (1 kousek stál 2 kr.), voskový ten předmět vložil do bedničkového podstavce zázračné mariánské sošky, vystavené ve středu chrámu a oblečené v roucho bílé látky, dosti zašpiněné od otírání poutníků, prý aby se zahnaly bolesti oční. Matka, vybízející mě, abych si též oči vytřel, nepřiměla mě k tomu. Viděl jsem před sebou jednu ženu s bolnýma očima proceduru tu předvádějící a obával jsem se nakažení svých zdravých očí. Podobné pozdravovní očí se dělo i u rybníka Betsaidy. V jeho středu stála kamenná socha archanděla Michaela s kopistí, kterou prý jednou ročně v rybníku tom, plném zeleného povlaku, pohyboval. Ani tam mě matka nepřiměla, abych špinavou tou vodou sobě oči myl.
V chrámě za oltářem nám ukazovali veliké voskové svíce, naplněné prý střelným prachem. Jeden evangelický pruský hrabě prý je chrámu daroval, aby, až by jednou byly rozsvíceny, výbuchem chrám pobořily. Dle oprýskané ozdoby nezdály se mi voskové, ale dřevěné. Ostatně, uvažoval jsem již tehdy, proč by tak nebezpečné svíce v chrámě nechávali?
V chrámovém ochozu v jedné kapli, ohrazené nevysokým laťkovým plotem, byl dřevěný kříž. O něm hutníci tvrdili, že se třískou z něho uříznutou, když se jí šťourá v zubech, jejich bolest zahání. I vybídli mě, abych plot přelezl a třísky jim nařezal. Poslechl jsem. Kudla se mi však svezla a pořezal jsem se na prstě u ruky. Tak jsem byl potrestán za zakázané řezání hojivých třísek.
V kapli, již mimo chrám, kde se Panna Maria loučí s Ježíšem, modlili se poutníci s rozpjatýma rukama jako kněz u oltáře. To mě rozesmálo tou měrou, že jsem byl odměněn celfotrovým štulcem. Po něm jsem hleděl našim poutníkům zmizet, zaběhnuv k zahrádce poustevníka. Když jsem se mu dost naobdivoval, proběhl jsem štace křížové cesty a u čtrnáctého zastavení na poutníky čekal.
Po vykonaných pobožnostech, po obědování a modlitbách na rozloučenou nastoupili jsme zpáteční cestu, na mou prosbu přes Broumov a Hvězdu. Noclehovali jsme tu na hromadě, ženy i muži na půdě, kde bylo rozprostřeno několik šitů slámy. Na tuto slámu v jedné řadě položili se poutníci tak, že nohy jednoho poutníka nebo poutnice byly u hlavy druhého. Tak celá řada vedle sebe ležela. Mně bylo divné, proč jsme neleželi hlavami k sobě. Ještě divnější mi byl pozdější tu a tam chichot, který asi modlitbou nebyl. Když jsem sebou dlouho vedle matky vrtěl, plísnila mě: „Čerti tebou šijou, že nespíš!“ Vymluvil jsem se na slámu, která zle škrábala. V Broumově, když jsme vykonali pobožnost v klášteře, každý z poutníků nakoupil nutných darů k poděkování známých doma, a to hlavně svatojánský chléb, modlitbičky a obrázky. Voňavý šňupavý tabák byl nakoupen ve Vambeřicích. Chléb ten stál tam v Broumově 14 krejcarů. Matka si koupila též nový deštník za 1 zl. 60 kr.
Za krásného parného dne jsme na zpáteční cestě přišli zase do Svatoňovic. Tam je kaple a v ní sedmi pramenů teče velmi studená voda do bazénku před kaplí, prý zázračné hojící bolesti nohou. Mně však bolest přivodila, když mě matka donutila, abych proti své vůli ponořil rozpařené nohy do ledové vody. Toho následek byl, že jsem se pak nemohl na nohy ani dobře zprvu postavit a i pak se mi těžko šlo. Když veden matkou jsem si naříkal, že mi cesta špatně ubíhá, vzala mě pod druhou paží Šilhánová, v jejíchž kujounech jsem chodil. Tak jsem opouštěl Svatoňovice i jejich zázračnou vodu.
Před Jilemnicí se složili poutníci peněžními dary na zakoupení voskových svěc na oltář vysocké Panny Marie. Na celfotra a na mše dobrovolnou sbírku mezi poutníky vykonal Fousek již ve Vambeřicích. Mnoho-li matka na sbírky ty dala, nevím, mnoho toho asi nebylo.
Vysočtí příbuzní a známí přišli nám naproti ke kříži mezi lipami na lánské cestě za Roprachticemi. Tak jsme se šťastně všichni zdrávi vrátili. Kněz s ministranty a korouhvemi přišel nám naproti. V kostele se vykonaly děkovné modlitby u oltáře, na kterém hořely svíce poutníky darované. Nesly je svobodné dívky, jdoucí párem před průvodem, a protože nebylo dost svobodných děvčat, nesl jsem svíci i já, v kujounech. Tak končila má první a zároveň poslední pouť do Vambeřic. Pouť, která mi nábožensky bezpochyby byla málo prospěšná. Myslím, že i pro mnohé jiné byla spíše výletem.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
