Až do obecního zřízení z r. 1849 pečoval o obecní hospodářství a o některé veřejné věci v poměru k vrchnosti rychtář. Byl také strážcem obecní truhly s písemnostmi. Odznakem jeho úřadu byla žíla, zvaná také rychtářské právo nebo regiment. Za své služby měl úlevy na robotě a ještě jiné výhody.
Jak vypadala volba vesnického rychtáře před sto lety, poznáváme v deníku Věnceslava Metelky:
V dubnu 1840
Derou se lidé do služby, a já bych rád, abych neměl žádné starosti. Já bych rád popustil povinnost, bych nemusil hrát prim a spokojil bych se sekundem, jen abych mohl být živ bezstarostně. Já jsem pomocníkem ve škole a můj pán má ve mne takovou důvěru, že nepřijde do školy celý rok. Já mám starostí pro sebe dost. Nepotřebuji toho svatosvatého rychtářství! To vím beztoho, že každý rychtář je taškař a taškářem zůstane. Neníť službičky, aby nebylo partičky. Rychtář má být v obci, aby pokojil, mířil, radil k dobrému. Takového však muže není v Pasekách! Tady se jedná jen, jak by sobě rekrutou a s ženichy nahrnul peněz, ať o něm lidé pak mluví, jak chtějí, a byť i poctivého vlasu na něm nezůstalo, jen když má bankonoty. Příklady však máme, že ten nejhloupější člověk, jen když se rychtářem udělá, rozum se do něho nastěhuje s tím jeho tak zvaným regimentem. Vypadá to jako, zkrátka říci, jako klacek, a v tom je ta celá pravomocnost.
Ve čtvrtek přijde pan vrchní Feit do Pasek volit nového rychtáře. Mnoho štěstí! Mnoho jich jest, že by jim rádi byli, a starému se nechce z povinnosti. Ovšem, já za můj podpis nedostanu ani zlámanou grešli, a on požádá za svého, chybně psaného „Jjřj Pičman Richtar“ tři dvacetníky. Není-li to velký rozdíl? Proto se mu nechce z lopaty dolů. Rychtářka jakživa namluvila, že jim to nese velkou škodu, že s tím nemohou vyjít, tak a tak – a teď chodí, jako by byli najedeni mátonohy. Teď neříká žádný, co za škodu měli. Již 12 let je rychtářem.
Čtvrtek je den vyvolený. Ráno devátou hodinu čte duchovní u oltáře nábožně mši svatou, za mrtvé ji obětuje. Kolkolem ve stolicích, na chóru a všude se hemží hromady dospělých mužů. Nezdá se, že přišli prosit Všemohoucího, aby je ostříhal zlého, neboť se roztržitě jeden po druhém otáčí a netrpělivě očekává konce mše svaté. Najednou, a sice při pozdvihování nejsvětějšího těla a krve Ježíše Krista, pověst se roznese, že přijel semilský vrchník a očekává u farního domu!
Vyjdem z kostela a tu se plíží mnozí sousedé shrbení ku políbení ruky toho, jenž nožem neostrým co tyran nevážně odírá poddané panství jemu svěřeného. Tam stojí v koženkách a ve všední kazajce Koldovák. Ani v kostele nebyl, snad proto, by starý rychtář a jeho příznivci, kteří jej chtějí, by ostal ve službě, neměli příležitost buď k šeptu, aneb, jak on je zvyklý, bankovkami si nechat oči zalepit. On jediné dychtí, on touží, on prahne, on sobě hledá přátel, kteří by pospolitě volali: „Koldovský budiž naším rychtářem!“ Jako Židé: Krev jeho na nás a na syny naše! Loterní číslo 21 už mu sežralo 4000 zlatých, a posud nepřišlo. Lid veřejně mluví, že ani v botách v podpatkách jediný hřebík není, jenž by mu patřil. Dlužen jako pes. Jeho nebožtík otec byl rychtářem, a když jej shodili s té povinnosti, měla obec 1500 zlatých dluhů. Umělť dobře taškařit. A pakli je to přísloví pravé, že se ovoce daleko od stromu zakulit nemůže, tu očihledně patřit musíme, že by i jeho syn rád sobě udělal hodnou čáru. Že lidem, co v úřadě potřebují, sám vyřídí, rekruty od vojny vysvobozuje, cedulky nosí, ryby, sýr a peníze, med a loktové zboží, cukr a kávu do úřadu posílá, aby tam tyto němé věci za něho mluvily a na zrzavou váhu spravedlnosti aby se neohlíželo, toť pravda jistá!
Co to tuto píši, je vrchník u rychtáře. Můj starý školní hospodář praví, že se začínají od rychtáře hýbat. Zvíme to tedy za malou chvilku! Já pravím: Nejspíš zůstane starý opět ve službě.
Nač tisíc lidí čekalo, jest odbyto. Já bych mohl být cikánem, hádat umím dobře. Vrchní vyvolával po domovních číslech, kdo by byl nespokojen s rychtářem a téměř všichni byli spokojeni. Jedině sousedé a přátelé Koldovákovi spokojeni nebyli. Tak jest znova pasecký pan rychtář usazen, upevněn, že jím ani brány pekelné nepohnou. Lhali všichni. A na mutaci k varhanům co vybrali peníze, 60 zlatých, ty jsou zapřeny, že se prý ještě nevybíraly! Pro mne, nechť je, jak chce. Koldovák dostal huby, až prý hanba, a odtáhl s dlouhým nosem. To bude rychtář ztuha chodit, že jej neshodili s povinnosti!
Ve Vysokém měl být celý nový magistrát, a když přišlo do živého, ani tím nehnuli. Nechali si raděj staré taškáře, že prý jsou již pozasyceni, a noví prý jsou hladovi jako vlci.
*
S těmito neuctivými glosami preceptora Věnceslava Metelky srovnejme, co to bylo za obřady, když se v polovici XVIII. století konala instalace vysokého magistrátu. To bylo v době, kdy Vysočtí posávali Semilským hrdě: „My, purkmistra a rada města Vysokého, městečku Semilům… „Tenkrát bylo katolictví na vrcholu své moci a magistrát se uváděl církevními obřady:
13. února 1753 byla sloužena zpívaná mše svatá od dvojí cti hodného a vysoce urozeného pána Matěje Kramáře, toho času dobře meritirovaného kaplana ve Vysokém, za v Pánu zesnulé radní, za našeho dědičného pána, pána milostivého a za radní téhož času, aby mohli všecko dobře řídit, osvícení Duchem svatým. Po vyzpívaném od pana pátera evangeliu vyšel za zakristie starší kostelník v plášti, nesa právní knihu ozdobenou červenými pentlemi. Nejprve ji přinesl panu páteru, potom k radním, ke každému obzvláště. Ti na ni podle pořádku každý dva prsty položili. Když pan páter vyzpíval Pater noster, poklekli všichni radní do dvou řad před oltář, nejprve starší a po nich mladší. Při tom troubili muzikanti na chóru intrádu. Pan páter jim dával dle pořádku líbat krucifix. Potom zase odešli na své místo. Když byla mše svatá vyzpívaná, opět přiklekli. Pan páter říkal nad nimi orací a poté začal zpěvně Veni, sancte Spiritus! Na chóru byla intráda a Veni bylo slavně muzicírováno. Pak všichni dostali požehnání s velebnou svátostí oltářní. Po slavnosti v kostele byla traktace aneb oběd, připravený od nově zvolených osob radních, u purkmistra Kramáře. Při něm byl přítomen velebný pan farář a pan páter, celý magistrát a též někteří sousedi. Při kterémž shromáždění ve vší upřímnosti a lásce své posezení měli, což skrze dva dni trvalo. Všeho, jak pokrmu, tak nápoje rozličného, dostatek bylo.
Tak se čte v staré pamětní knize vysocké.
*
Dávné označení „rychtář“ dávají podnes horáci svým starostům. Činnost rychtářů je vydána veřejné kritice. Staroveský Fr. Housa zapsal charakteristiky mužů, které jeho obec stavěla na místo starostenské:
Po roce 1849 až do 1856 byl rychtářem Ján Vodseďálek. Byl to velmi přísný a úřední člověk. Podpisoval se taky sudí. Nějaký podruh u Blažků ukradl o jarmarce dýmku, ale byl při činu dopaden. Rychtář ho takto potrestal: Přivázal mu na záda tabulku s nápisem: „Za to, že ukradl fajfku, z trestu musí vyhazovat cestu k městu“. A musel prohazovat v neděli, když lidé šli do kostela, po návsi zasněženou cestu, a to odzdola, aby mu bylo na tabulku vidět, a když šli z kostela, zase odshora.
V letech 1867-1870 rychtářoval Josef Housa. Za něho ještě chodil voják na exekuci.
R. 1870 byl zvolen pekař František Vodseďálek, rýpal, který všemu rozuměl. Ale když ho zvolili, zůstal s rozumem sedět. Proto byl znova zvolen Housa a spravoval obec 9 let.
R. 1876 se 9. prosince objevil ráno na lomenici jednoho domku plakát tohoto znění:
Milí občané! Máme nové právo: Javůrek (= Ant. Koldovský), Tonda Starů (Ant. Vodseďálek) a Franta Brňáků (Frant. Kobr), Honza mlynářů (Jan Šmíd), též Kristián Čermáků. Javůrek je představený, /on má stůl a boty nový/. Janda, ten je moc zkušený /má však bradu mokrou a nos neutřený. / Franta Brňáků zná práva, /bude-li mít tele kráva. / Tonda Starů, to je soused, /jenže má zápisu kousek, / celý si jej nenechal, /polovic ho bábě dal. /Adam, ten má velké tváře, /že má zetě rychtáře. / Mlynář chce stavět železnici, /u mlýna chce mít stanici. / Školu by chtěl jako v Lomnici, /bude jednou na rychtářské stolici. / A tu Káču dlouhou (žena Kristina), /tu udělá purkmistrovou. / O těch ostatních nechci psát, /neb já se nemám kdy meškat. / Žádáme uctivě, byste toto obecní právo nemazali!
R. 1883 zvolili Františka Vodseďálka. To byl takový rozuma, že když mu jednou přišel přípis od c. k. krajského soudu v Jičíně, aby poslal seznam porotců, odpověděl, že ho nemůže najít, ale že u nás žádných porotců není potřeba, protože jsou ve Vysokém dvě porodní báby. Adolfu Vedralovi vystavil pracovní knížku na 4 000 let. A když jednou šel s četníkem rozehnat schůzi spiritistů, pravil k nim: „Jak jste se rozešli, tak se sejděte!“ Též se rád napil, ale ne vody!
*
Drastický obrázek starostovy domácnosti čteme v pamětech Antonína Zemana:
Byl jsem zvolen ke konečné revisi účtů se starostem Holým. Taková revise u souseda a starosty zajisté není příjemná. Když jsem vstoupil do bytu starostova, chtěl jsem si sednout za stůl. Starosta nebyl právě ve světnici. Tam však za stolem na lavici bylo hovno jako malá čepice. Chodil jsem tedy po světnici. Žena starostova povídá: „Zatrachocený děti, když ste vy se tam některý vysralo!“ Uklidila a umyla lavici. Zatím přišel starosta, vyňal ze stolu, s hněvem, účty a mně je předložil.
Holý byl rodák vysocký. K nám přišel v dobrém majetném stavu, avšak později se stal z něho a jeho ženy alkoholik a dopracovali to tak daleko, že zemřeli co žebráci ve vysockém chudobinci.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
