Rok 1848 měl veliký význam v ústavním vývoji Rakouska. Pařížská únorová revoluce zasáhla svým ohlasem i naše kraje. Císař propustil z význačných míst osoby, které představovaly absolutistické řády. Dne 13. března odešel státní kancléř kníže Metternich. K účasti na zákonodárné moci měli být přibráni zástupci lidu, říše se měla přebudovat ve stát ústavní. To byla změna veliká a je zcela přirozené, že se ještě po dlouhých letech živě na ni pamatovali ti, kteří ji prožívali.
Antonín Zeman o tom píše:
Okolo 14. března přišel nám vzkaz z Vysokého, že máme konstituci. Lid se ptal, co to je. Já a otec jsme věděli, co je konstituce. Já běžel od dělání plátna bos pro otepě roští, hoši z druhého domu také a topili jsme na poli nad stodolou až nahoře veliký oheň. Ve Vysokém bylo osvětlení. Jen prý neiluminoval rychtář Petrušků a hluchý Pepík. Těm se to zdálo předčasné. Lid byl tím vším překvapen. Já jsem to nečekal bez revoluce. Ovšem, že se pak na svatodušní svátky dostavila, pro nás však nešťastně.
Po 14. březnu lid už nechtěl robotovat, je prý svoboda. Ba mnozí lidé šli do panských lesů pro dříví, jako by ty lesy patřily nám. Musili jsme je důtklivě varovat, aby tak nečinili, že by byli trestáni. Dlouho to trvalo, že se o ničem jiném skoro nemluvilo, nežli o konštituci a svobodě.
Léto bylo pohodlné. Večer sprchlo, ve dne slunce svítilo. Úroda byla výborná, i peněz byl dostatek. Šenkýři brali pivo tam, kde bylo dobré a laciné. Dříve musil brát od své vrchnosti, ať to byla břečka nebo kyselo. Máz piva klesl v ceně z 12 kr. na 10 kr. Někde, okolo Nové Paky, prodával se máz o za 8 kr. Proto se pilo dost a dost, ano koupili si piva i ti, kdo sobě božího toho daru nikdy nedopřáli. Máz byl větší než nynější litr; 40 mázů je 56 litrů. My v horách počali roku toho v jaro pracovat 19. března a ani jediný den už nám nebyl překažen. Byl to rok raný, na něj jsme vždy rádi vzpomínali.
A zřizovali jsme gardu. Nejprve jsme dali zámečníku Šmídoj ve Staré Vsi udělat 20 pik i s držátky. Každou neděli jsme se na našem sále cvičili. Bylo nás 24 mužů, já mezi nimi nejmladší. Cvičil nás Šourek z Trojánek, starý to kaprál. Chodili jsme taky cvičit na Skrbkovy vrcha, skoro až k Peci; byl tam úhor. Patočka, k stáru oslepnul, a Josef Kubů byli šámaví a způsobili tolikrát tolik smíchu, až jsme se za břichy drželi.
Hejtman od kardy byl zvolen, na návrh kardy vysocké, jménem Kašpar z Vysockého. Bydlel u vinařů, měl dceru vinařovu.
Když v Praze vypukla revoluce, přiběhl domů theolog Nečásek z Vysokého. Pravil, že utekl přes barikády, a co se tam činí. Vybízel nás, abychom šli Praze ku pomoci. My stanovští kardisté šli do Vysokého a někteří jsme se stavěli v lékárně u p. Kramáře, poradit se o tom. Kramář lékárník byl svobodomyslný a vážený muž. Někteří navrhovali, bychom si vzali ku Praze potravní látky, jiní zase, že vezmem tam na cestě, kde co bude. Pan Kramář pravil, brát že nesmíme nic násilím, a tomu přisvědčeno.
Odtud jsme šli k vonařom. Ptáme se po panu hejtmanovi, prosíme, aby vyšel ven. Bylo nás mnoho. Jeho paní, celá ulekaná i uplakaná, vyšla nám vstříc a táže se nás, co žádáme. „Chceme se s ním poradit, co vše s sebou máme vzít ku Praze.“ – „On není doma, někam odjel.“ Později jsme se dověděli, že se uschoval do sklepa.
Bylo všem dobře, že jsme nikam nešli. S pikami bychom byli v Praze bývali málo platní, když vojsko do lidu i do kardy střílelo.
*
Zeman se zmiňuje o vysockém lékárníkovi. I v jeho Pamětech čteme, co se dálo pod Krkonošemi v tom památném roce:
Vysocká národní stráž omezila se na jednu setninu. Za velitele zvolen vinárník A. Kašpar a já za nadporučíka. Dva bubny se objednaly a ustanoveno, že každodenně podvečer, po odbytých denních povinnostech, cvičiti se budeme. Měli jsme schopného a mladého ještě vysloužilce, poddůstojníka, jejž jsme za šikovatele zvolili, a ten řídil cvičení. Vše se dařilo dobře.
Pro týdenní a výroční trhy se ustanovily zesílené patroly k udržení pořádku a zamezení krádeží. Tyto patroly přecházely po dvou náměstím, všemi ulicemi mezi krámy; jakmile se známý taškář objevil, byl ihned zatčen a zavřen. K obědu dostal chléb a vodu a nepropustil se až po trhu, když kramáři zboží své složili. Národní strážník, který službu vykonával, dostal od obce 10 kr. ve stříbře denní mzdy.
Odznakem naší národní stráže byl pouze bílý klobouk s ohrnutou u jedné strany střechou a poboční zbraň. Jinak nosil každý obyčejný svůj kroj; ani pušky jsme nekupovali. Šavle robili domácí řemeslníci, taktéž piky, jež jsme k hlídkám nočním opatřili. Za kroj jsem navrhoval kalhoty z křížového, tzv. plachetního plátna a haleny z téže látky. Na tom také zůstalo. Ne tak skromně sobě počínali strážníci míst okolních.
Nám postačily k cvičení pušky dřevěné aneb všeliké staré nahodilé brokovnice, jež ten nebo onen strážník měl. Ani veřejných okázalostí jsme nehleděli, nechtíce času mařiti na újmu svých povinností, kromě průvodu při pohřbech a při slavnostech kostelních. Jeden spolustraník v dobách těch zemřel a toho jsme doprovázeli slavně, ale bez střelby k hrobu. Národní odznaky, jež jsme na kabátech nosili, požívaly úcty. Všichni sledovali jeden jediný cíl – svobodu a blahobyt společný. Mysli všech se spříznily poznenáhla s novým stavem věcí. Prvotní rozčilení míjelo a ustupovalo chladnější rozvaze. Naděje kynula na lepší, blaženější budoucnost.
*
S ohlášením konstituce šly proklamace o volbách poslanců. Lékárník Kramář byl také zvolen do zemského sněmu. Poslyšme, co o tom vypráví!
Když se roku 1848 přiblížily volby do zemského sněmu, ustanoveno bylo Vysoké za volební stanici pro semilský vikariát, protože leželo téměř uprostřed vikariátu. Voličům příslušících osad bylo oznámeno, kdy a v jakém pořádku mají odevzdati své hlasy volební komisi. Každý volič volil čtyři osoby, dva poslance a dva náhradníky.
V ustanovený den uvítalo představenstvo a národní stráž před městem komisi s hudbou a doprovodilo ji ke stanu, zřízenému pro ni na náměstí. Ježto ale počasí bylo sychravé, volilo se v příbytku purkmistrově. Volební síň hlídala čestná stráž.
Při té volbě jsme dostali nejvíce hlasů já a Dr. Fr. Ladislav Rieger, rodák semilský, jenž se stal napotom vůdcem české strany a výtečným řečnictvím sobě získal obecnou vážnost. Byli jsme tedy potvrzeni jako první konstituční poslanci do zemského sněmu a v kostelích veřejně prohlášeni.
Podotknutí zasluhuje zvláštní směšná událost, která se sběhla při té volbě. Zámečník Fr. Vodseďálek, jeden z nejzuřivějších chalupníků vysockých, volil ve své přepjatosti Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha svatého a sebe samého, ježto se volily čtyři osoby. K jiným že nemá důvěry. Řečený Vodseďálek nepochopil, jak shovívavě naložila obec s chalupníky, ba cítil se ukřivděn a brojil stále proti sjednanému narovnání. Vše, co vydělal, obětoval na marné protesty a vžil se do své neblahé domněnky tak, že pozbyl vší rozvahy a stal se polovičním bláznem. Škoda bylo toho jinak velmi schopného řemeslníka, že sobě tak zbytečně živobytí své zhořčoval, sám sebe trápil, předčasně zestárnul a brzy potom zemřel!
*
S novými řády šly ještě jiné stíny. V Pamětech Kramářových o tom stojí psáno:
Zároveň s novým řádem po konstituci bylo zavedeno četnictvo. Četník se míchal do všeho. Káral kázání duchovního, káral vyučování učitele. Byl oprávněn vkročit do školy v době vyučování v plné zbroji s nasazeným na pušku bodákem a poslouchat takto vyučování dítek tímto výjevem vyděšených a podávat o tom, co viděl, dobré zdání svému komandu. Každé vystoupení četníka značilo hrubství, každé setkání s ním kárání nebo dokonce pokutu. Rolník nebyl před ním jist na poli, pocestný na cestě. Nebyl-li ten dost vznešeně ošacen, zadržel jej četník a oslovil hrubě o průvodní list. Kdo jej neměl, byl dodán představenému k postrku, byť i přicházel z blízké obce. Jeden občan šel do nejbližší vesnice ke kováři, aby mu opravil pluh; protože neměl průvodní list, byl od četníka bez pořízení poslán postrkem nazpět. Jednoho podnapilého na náměstí ťal četník šavlí do hlavy, protože zavrávoral, když jím četník strčil. To zavrávorání měl četník za protivení se.
Jedné noční četnické patrole přišla na cestě Tříčí chuť ke kouření. Neměla zápalky, a proto zatloukla na jedny dveře. Zděšený občan uslyšev, že četníci jdou v noci do jeho domu, rychle otevřel a tázal se, co žádají. Aby rozžal světlo, zněla odpověď. Ihned se stalo podle rozkazu. Rozžal louč a posvítil jí četníkům vstupujícím do síně. Mezitím vyběhl domácí pes lomozem probuzený a štěkal na četníky. Četníci vstoupili do světnice, zapálili sobě dýmky, ale udali pak řečeného občana, jehož jméno a číslo domu si hned zapsali, ze tří přestupků: 1. Že šel do síně s neopatřeným světlem; 2. že nechá psa svobodně běhat; 3. že suší louč na kamnech, což je také proti požární jistotě. Trojí pokutu musil ten občan platit, že tak ochotně četníkům posloužil.
Se všech stran se ozývalo reptání a žaloby se zdvíhaly až k nejvyšším místům. Sám místodržitel Meczery se prý jednou vyjádřil k veliteli četnictva: Ihre Gandarmerie ist eine Landplage geworden; das muss anders werden. – A stalo se. Když četnictvo asi osm let lid obecný takto týralo, změněna jest instrukce jeho činnosti. Ale zase se chybila svého účelu. Četnictvo pak nedělalo téměř nic, jen eskortovalo provinilce.
*
Horáci měli s orgány veřejné správy své staré zkušenosti. V pohraničním tom pásu měli význačnou úlohu dozorci, kteří dbali, aby se nepašovalo. Jejich německé pojmenování Aufseher bylo v ústech lidu předěláno na obšour. Obšoury neměli horáci rádi, protože je přiváděli do pokut a trestů. Oba Zemanové, otec i syn, o tom zachovali svědectví. Otec Antonín vypráví:
Šel-li někdo cestou a nekouřil, a potkal ho obšour, zastavil ho a ptal se ho, jestli kouří: „Jo, kouřím.“ „Okažte mi pajtlík!“ Měl-li tabák prajský, musil platit pokutu.
Jednou jel Petr Žanta do Jesenného s vozem na robotu hnůj vozit a měl vidle na voze. Potkal ho obšour a povídá: „Počkejte, jaký kouříte tabák?“ Žanta vytáhne z kapsy pytlík s tabákem a povídá: „Tuhle je tabák a tuhle jsou vidle!“ Vidle držel v druhé ruce. Obšour nic neříkal a šel svou cestou. A nic z toho nebylo.
A syn Jan Zeman zapsal tuto příhodu s obšoury:
Ti setmilijánští vobšouři shánějí pašovaný tabák, jak jen kde mohou. Nějak se dověděli, že u Blateckých v Haraticích byli pašeráci. Nejdřív dva vobšouři šli na rychtu, a to hned časně ráno. Rychtář byl ještě v podvlékačkách, když tam vrazili. Haratěcký rychtář si však dal na čas. Vobšouři hned na něj zhurta, že musí jít hned s nimi k Blatenckým a že tam mají pašovaný tabák. Rychtář něco pořád pobručíval a šel ven. Tam řekl svému pacholkovi, aby běžel zadem k Blateckým a řekl jim, že tu jsou vobšouři, aby tabák někam schovali, že tam půjdou hledat. Když rychtář přišel zas do světnice, ještě byl v podvlékačkách a dal se zvolna do oblékání. Nejdřív nemohl najít kožené kalhoty. Když natáhl konec konců na sebe kožernice, dal se nejdřív do vřelého kysela. Vobšourům byla už dlouhá chvíle. Rychtář při jídle povídá ženě, aby mu to včerejší bláto s uherek nějak odřela, že musí ty uherky pořádně namazat lojem, než někam půjde. To bylo pro vobšoury tuze moc. Nechali rychtáře u horkého kysela a šli sami. Když přišli k Blateckých do světnice, starý seděl za stolem, jako by nic. Uvítal je a ptá se jich, co si přejou. Vobšouři ale zhurta na něj: „Kde má ten pašovaný tabák?“ „Ale, páni, vždyť já ani nekouřím, k čemu bych kupoval tabák?“ Vobšouři se ale nedali tak lehko odbýt. Začali hned šťárat ve světnici. To se ví, že tam nic nenašli. Když prohledali světnici, tu aby jim ukázal komoru. Blatecký, ten se taky hned tak nelekne. Šel za nimi a že půjdou na komoru.
Když vobšouři vrazili do síně, najednou se na ně shrnulo šest chlapů a začali vobšoury holemi mlátit, hlava nehlava a kam kdo mohl. Vobšouři řvali, nadávali a letěli od Blateckých. A chlapi za nimi a ještě venku házeli po nich koháty. Vobšouři šli pak se svými modřinami rovnou k Semilům.
Ale kde se vzalo tak najednou tolik chlapů? Blatecký, jak mu to pacholek rychtářů pověděl, hned poslal do sousedních domů dceru a chlapi přišli. Zatím se schovali do kůlny. Haratičtí už měli dávno na vobšoury zlost a byli už na ně, až jednou zas přijdou, přichystáni. Dobře ještě, že tam s nimi nebyl rychtář. Možná, že ani vobšouři nevědí, kdo je tloukl tak nehorázně.
*
S konstitucí přišlo uvolnění svazků mezi poddanými a vrchnostmi. Selský lid se osvobodil od nenáviděné roboty a dosáhl občanských práv. Proto pozdravil nové poměry vtipnou obměnou modlitby Zdrávas, kterou jsme našli v zápiscích Housových:
Zdráva buď, matko konstituce, radosti plná, jenž jsi s námi! Zaplať finance svobodného občana! Slavná konstituce, matko naší svobody, pros za nás, tvrdohlavé Slovany, u Beusta v hodinu jeho smrti! Amen.
Zákonem ze 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a bezplatná práce pro vrchnosti a patentem ze 4. března 1849 vstoupily v život vyvazovací komise. Přestala robota pěší i tažná, orná i sečná, platební i honební atd. Radosti nad tím dal český venkovan výraz v písních, jako je tato zaznamenána Fr. Sušilem od moravské Třebíče: Sedláci, jonáci, to jsó ničky páni, nesmí jim poróčet na robotu žádný. Modli se, sedláčku, modli se každý den, že nemusíš smekať čepicu před drábem. Svoboda je zlatá, poddanosť proklatá; z toho se radojem, že padla robota. Nevstane robota, nevstane už více, hrany jí zvonili na staré hrabice.
Lidový soud o robotě zůstal uložen také v příslovích a pořekadlech: Kdo se na robotě potrhá, ten čertu duší dá. Chodové napomínali své syny, když orajíce k setí udělali chybu, když jim radlice sjela mimo brázdu a zůstalo místo neobrácené: Zadrž, na svém se oře rovně, nejsi na robotě! Na chybě totiž neztluče, jak dobře vědí hospodáři, protože se na takovém místě nic neurodí. Když se něco nedařilo, když bylo pomalé tempo, říkali: Jde to jako na robotě. Co kdo dělal nerad a povrchně, dělal jako z roboty, odbýval robotou.
Z téže duševní pohody vznikla „Úmrtní píseň roboty“, kterou zapsal staroveský Fr. Housa.:
Poslyšte sedláci,
tu novou legraci,
která se jest letos stala,
ta se pánům nelíbila.
Přestala nám psota,
pošla nám robota
a sní všecko trápení
na sedláky smyšlený.
Musejí si páni
robotovat sami,
bude si pan vrchní
hakovat s kravami.
Teď budou jiné desátky,
farářům klackem na zadky.
My se pekla nebojíme,
my před Bohem obstojíme.
Naše jsou vesnice!
Střílíme zajíce!
To všecko nám císař dal.
Aby ho Bůh zachoval!
Moc pánů je pochována
a robota zakopána.
Nevstane už, mrcha, více,
zvonili jí na radlice.
Skomponíroval Jan Novák.
To byl ze Starý Vsi sedlák,
jenž též roboty zakusil
a na farské jezdit musil.
*
Ke zmínce o zajících je dobrým dokladem hlas Josefa Dlaska, z jehož zápisů jsou zřetelné sympatie k pánům a vrozený konservatismus:
Roku 1848 sněhu málo bylo, asi čtvrt lokte, jen do hromnic, pak nic. Toho roku při horách od Semil nahoru tuze lidé mřeli.
Bylo mnoho strachu a lží a žádné bázně. Neb jak lidé jen o konštituci, o svobodě zaslechli a knížky s patentem sobě koupili, tak hned od té doby, totiž od měsíce března 1848 žádný na robotu nejel, ani nešel. Kdežto měla robota trvat až do r. 1849. Tak se tento rok celý změnil a žádný se nic nebál. A hned skoro napořád všechny zajíce sedláci na svých polích pobili. Neb na jednom rameně nesl sedlák na pole motyku a na druhém flintu. Jedním slovem: žádná bázeň, jako dřív byla.
Dlaskovo stanovisko k tomu, co přinesl rok 1848, liší se velice od názorů, jež vyjádřili naši horáčtí písmáci. Dlask si mnoho zakládal na svém přátelském vztahu k pánům. Podrobně vypisuje, jak k němu jezdili o posvícení a jak s paní hraběnkou tančil. Co selské jeho pýchy tušíte jen mezi těmito řádky o milostivé vrchnosti!
Roku 1839 přijímal zdejší pan hrabě František panství dne 9. Juli v neděli odpoledne v pět hodin. Jeli sme naproti němu na koních až ke dvoru Kyselovsku za Trutnov. A jelo nás sedláků na 60 koních a 11 kočárů proti němu přes město, neb on jel od Brna. A vždycky koně byly každý pár stejný barvy.
Ve městě byla karda na rynku a mnohokrát vystřelili z kverů a z moždířů. A hned zase na Rohozci pořád z moždířů, až se zem třásla. No, byl den ten nejkrásnější, jasno, ticho, však tuze teplo. Přitom lidu ve městě plný ulice, plný rynk, takže sme se tam i zas s koňma sotva pro lidi prodrali.
Pak na Daleměřicích u poslední židovny byla první brána velmi ozdobená, na způsob josefštatský, když tam byl František císař. Od té brány po celé vsi dalměrský dle cesty stáli naše poddaný s tabulkami, na nich jména vesnic a míst. Však mezi tím mnoho set lidu z okolních všech i vzdálených panství.
Při té bráně stál vartu Josef Podaník, zrozený z Kobylky Nr. 21 z Bačálky, vysloužilý, však pensírovaný a mnoho u vrchnosti naší každý i u pánů vážený, nábožný a na cti svobodný, zachovalý a 77 let starý, v mnohých bojích a v cizích zemích dobře povědomý a zkušený, ve francouzské vojně jistě od Boha obhájený, však přitom velmi nábožný. Ten stál s vytaženým mečem, až jsme přijeli.
Pak brána druhá ve vratech u hospody, brána třetí ve vratech u zámku na mostě s opnem hraběcím.
Pak bylo požehnání vikaria. Večer iluminace, troje muzika, v zahradě kolik set světel a střelba, na Turnovsku rachejtle a fajrverk až do půl noci 9. Juli 1839.
Roku 1841 se narodil mladý pan hrabě na den svatého Marka (25. IV.) o jenšovský pouti časně ráno v 5 hodin v neděli. Tu hned bylo 15 moždířů a dvě švihavky venku a neustále do odpoledne do 5 hodin stříleli. Každou minutu šla jedna rána, obzvláště při mši svatý dopoledne. Však před porodem na tejden byly třikrát z naší školy dítky a sloužící na mši svatý a chudý dostávali dvakrát peníze: po prvé po 20 kr. mince, po druhý po 10 kr. mince pro množství lidu, a malý dítky po 5 kr. mince.
*
Historik Josef Pekař, když psal o Dlaskových zápiscích (v časopise Politik, 25. XII. 1898), soudil, že celý selský stav projevoval přibližně stejné mínění o konstituci a jejích následcích, že hnutí vzniklo z nespokojené inteligence třetího stavu. Viděl v tom potvrzení své devisy, že masy jsou trpný předmět dějin. Ale odpor proti robotě a proti všemu, co s ní bylo spojeno, je pro písmáctví zvláště příznačný. Proto je v našich pramenech nad změnami z r. 1848 tolik radosti! Nebudu zde doklady rozmnožovat; stačí, uvedu-li ještě tři místa z pamětí sedláka Antonína Zemana:
Rolní i jinou práci rád jsem konal, jen na robotu jsem velmi nerad jezdil. Ano, toho mušketýra – tak ho jmenovali proto, že zavíral lidi do muškatýrny a holí sázel na zadek – toho jsem velmi nenáviděl. Kdykoliv jsem okolo Jesenného šel a hodiny na tamější dvorní kapli bily, byl mi ten zvuk do duše odporný a otroctví, v němž jsme vězeli, smutně připomínající.
Na jaře jsme se jednou sešli a počítali jsme, kolik zajíců se v zimě u domů v Stanovém zabilo, a napočítali jsme jich 84. Byla to bonifikace za krmení zajíců pánům, těm krutým utiskovatelům.
Roku 1847 byla šlechta volná robotu nám prodat, čili abychom se z ní vykoupili. Jenže za ni mnoho žádali. Můj otec jako rychtář svolal obecní hromadu a oznámil, oč jde. Někteří sousedé mlčeli, jiní byli ochotní. Pravilo se, že v Držkově je jich už několik, kteří se vykoupili. Vojáček-Skrbků byl tiše. Otec povídá: „A co ty, švakře, tomu říkáš?“ „Já nebudu nic kupovat, Arnošt mně povídal, že robota pojde.“ Otec se smál: „Tak nebudem kupovat, když to Arnošt povídal.“ Bylo po celé koupi a sousedé šli domů.
Arnoštem byl u horáků někdejší vrchní jesenského panství Arnold, k němuž měli vztahy velmi přátelské.
*
Zkušenosti s robotou byly velmi trpké. Pilný zapisovatel starých pamětí Fr. Housa podal tento obrázek z úředního jednání za časů poddanství:
Amtstag. Rychtáři jdou na zámek. Před kanceláří musí stát třeba celé dopoledne, než se panu direktorovi uráčí je zavolat. Pak dostávají příkazy: Sedláci s potahem pojedou do lesa pro bukové dříví! Chalupníci a domkaři se dostaví na panské mlaty, by mohli milostivé vrchnosti, co jste vy zaseli a posekali, zase oni vymlátit! – Rychtáři poslouchají mlčky. Odpovídat nesmějí, to se přísně trestá.
Potom se direktor ptá jednoho po druhém. „Co je u vás nového?“ – „Posud se nám nepodařilo onoho zloděje polapit.“ – „Snad mu nadržujete! Až ho polapíte, přiveďte ho sem v poutech, dostane bílý kabát!“ – To bylo něco pro rychtáře. Selský synek nemusel jít na vojnu, protože by vrchnosti ubylo robotníků.
„Co je nového ve Staré Vsi?“ – „Jan Michálek utekl nočního času ze statku.“ – Na toho byl poslán list k okolním vrchnostem, jestli by tam pod tím jménem přišel a chtěl se usaditi na jejich panství, aby byl poslán v řetězích zpátky.
Jiný rychtář ohlašuje, že se ve vsi stala menší nebo větší krádež, polní pych. Jiný, že se chasa v noci toulá a dělá špatnosti.
„A co u vás?“ – „Vše v pořádku, jen že se jedna holka dopustila.“ – Musí smýt svou vinu. V neděli bude stát před kostelem, neučesaná a v jedné sukni. Dráb u ní a neustále ji pobízí, aby když někdo jde do kostela, křičela: „Vítám vás do kostela ve jménu Božím. Já jsem se dopustila! Kde své kosti složím?“ Chasa si z ní tropí žerty. Házejí po ní blátem. Ženy před ní plivají, za vlasy ji tahají.
Jeden semilský vrchní chtěl mít sedláka z Příkrého hned po rozkazu u sebe stran nějaké věci. I nakázal drábovi, ať ho dopadne kdekoli, aby ho hned s sebou přivedl. Dráb ho zastihl při vožení hnoje. I šli spolu hned do Semil na zámek. Vrchní si sedláka prohlížel a pak zařval: „Co, ty si myslíš, že zde je dvořiště? Marš!“ Sedlák tedy šel, aniž zvěděl, proč byl zavolán.
Jeden z Ehrenburgů, pánů na Návarově, byl tak necitelný, že dal naschvál v největších mrazech vybubnovat, by šli poddaní kácet dříví, a ve zlosti prý třeba po robotníkovi střelil. Před robotou ráno se museli nejprv jak v Jesenném, tak v Návarově ve dvorské kapli pomodlit.
Josef Nesvadba-Staropánů z Roztok u Vysokého jezdil na robotu s párem strakatých volků a měl postraňky z koudele. Celá řada potahů musela zastavit a čekati, až si spravil svůj furverk. Dráb ovšem nadával, ale robotníci nespěchali.
Starý Snovádek z Helkovic měl dělat v jesenském dvoře povřísla. Poručili mu je dělat pěkně, stejná a jedno jako druhé. On si tedy rozpočítával slámu a vskutku na každé povříslo přišlo stejně slamin. Večer se ho ptali: „Kde máš povřísla?“ Když jich ukázal šestadvacet, byl rámus. Řekli mu, aby po druhé dělal, jak umí.
Josef Václavík ze Stanového hakoval na panském. Jak tak jezdí v řadě s ostatními, všimne si ho správce a křičí: „Válcavíku, kde máte hak?“ Václavík se moudře podívá na hakoviště: „A prachsakramilionská! Toť jsem ho musel někde ztratiť!“ Ale dávno věděl, že mu spadl a že už mnoho brázd hlomozil jen splazem hlínu.
Kdo si utrhl panskou švestku, platil kopu grošů pokuty. Toho přestupku se dopustil roztocký Staropánů a hlídač mu vzal čepici. Hříšník se ptal, jaká je pokuta, a když slyšel, povídá: „Tak mi vraťte půl kopy! Má čepice stála půl druhé kopy.“ Hlídač rozzloben mu jeho čepici hodil.
Majitel Barejtova gruntu v Roztokách měl za rok 365 robotních dnů. A tak mu jesenský pán jeden den slevil, aby aspoň na Boží narození mohl zůstat doma. Pak se nedivme, že sedláci měli většinu pozemků zarostlých křovím! Potom, když přišla neúroda, chodili sedláci prosit vrchnost, aby jim půjčila obilí potřebné k setí nebo k výživě. To se muselo splácet tzv. měřičným. Tak šel jednou prosit roztocký Král, nejsilnější člověk na jesenském panství, a hrabě Lamotte mu pravil, že si může naměřit tolik hrachu, co ho najednou unese. Král si přinesl kolik pytlů a naplnil je hrachem. Hrabě se jeho počínání smál. „Jsem zvědav, jestli se s tím ten chlap nepotrhá!“ Ale Král si vysadil u stodoly jednu vráteň, vyzvedl to a šel domů. Hraběti bylo najednou líto tolika pytlů hrachu a dal proto za Králem pustit hrozně zlého býka. Ale Král to včas zpozoroval, otočil se, uchopil prý býka za ocas a přihodil si ho na tu vráteň.
*
Ještě hlouběji do poddanské minulosti nás uvádějí tyto soudní protokoly, jež uveřejnil J. V. Šimák v Sborníku okresu železnobrodského (roč. I, 1924, str. 143 n.):
Josef Nesvadba, 38 let starý, ze Stanového, otec tří dětí, vypovídal při vrchnostenském sídelním právě panství Jesenného dne 27. června 1789:
Letos v jaru v setí já z domu vyjel na robotu v šest hodin ráno a v půl osmý hodiny ráno jsem na místo přijel. Když bylo půl sedmý zvečera, pan správec přišel na pole a ptal se mne, kam pojedu. Já odpověděl, že budu vypřahat. Tu mne pan správec popadl za brustflek a rozpřáhl se na mne s holí, sakramentskejch šelem mně nadal, a to proto, že jsem chtěl vypřahat. Já odpověděl, že já nejsem žádný sakramentskej taškař. Tu mne zase pan správec za brustflek popadl, strčil se mnou a pravil: „Jeď, sakramentská šelmo, zatracená duše, třebas do horoucího pekla!“
Že bych byl řekl, kdyby se mne oficín dotekl, že bych jej na sto kusů roztřískal, to nejní pravda, nýbrž jsem odpověděl, že jest takový oficín nemrát, kterej do horoucího pekla odsuzuje.
Václav Kopal, 26 let starý, přísežný pomocný panský, svědčil:
Letošního roku v jarním setí vovsa v šest hodin zvečera nařídil mně pan správce, abych lidi robotní nepouštěl, až přijde k zápisu. Tu pak, jak pan správce na pole přicházel, už ten Nesvadba vypřahal. Pan správce šel, aby eště chvíli hakovali, poněvadž pozdě přijeli. Ten Nesvadba odpověděl, že ani jednou nedrapne. Tu pan správec ho vzal za ruku a vedl ho na brázdu, aby eště hakoval. On Nesvadba myslel, že ho pan správec chce udeřiti, a tu povídá: „Pane správec, kdybyste mne byl uhodil, na sto kusů bych vás byl roztřískal.“ To povídal na poli nahlas, mohli to všichni druhý robotníci slyšet. Vypřáhl a jel domů, ani se nedal zapsat. Druhý ale ještě všechny tam a zas jeli. Ten Nesvadba ráno teprv v půl devátý přijel.
To všechno beru na mou přísahu.
V uvedeném soudním protokole z r. 1789 je asi nejstarší klad přezdívky nemrát, která na Vysocku značí nemravu nebo mírněji i člověka, který si rád jídla nebo nápoje vezme více, než se sluší. Nemráti jsou horákům zpod Krkonoš obyvatelé města Vysokého, protože prý vítají příchozího slovy: „Copak nám nesete? Copak nám dáte?“ Přezdívkou nejsou postiženi jenom Vysočtí. Sami zase říkají sousedům z Roprachtic kobyláci a obyvatelé Pasek jsou vlasáči. Ve Tříči čert křičí – proto jsou tam čertí – ve Staré Vsi koza visí. V tom překřtívání a v takových říkankách o sousedech se horáci nijak neliší od jiných krajů. Básník Viktor Dyk, který měl Vysoké rád a mnoho svého volného času na Vysocku strávil, nazval v jedné své vtipné básnické improvizaci město Vysoké Nemrátovem. Slyšel totiž, že blesk omráčil manželku spisovatele Antonína Nečástka, bydlícího v domě na Záboji, a že manžel, když se ho pak ptali, jak se jí vede, řekl: Na mou ženu jeden hrom nestačí, už zas mluví od božího rána nepřetržitě. Dyk pohotově hned veršoval: „Jednou málem stal se úraz! Kterýsi hrom kladl důraz na rozbití Záboje. Ponechav choť živlů zmatku, bendil manžel u Mařatků. Duše, važ si pokoje! Jeden hrom však nepostačí. Proto čeť jsem máslem v pláči inserát dnes těchto slov: Koupím pro klid svého domu aspoň sto cvičených hromů. A. N. Záboj, Nemrátov.“
Z časů roboty mají ve stanovské pamětnici – tak tam říkají pamětním knihám – zapsán tento náladový obrázek:
Dva mladí lidé ze Stanového se měli rádi. Ale oba byli chudí a nemohli si od vrchnosti vymoci povolení k sňatku. Známost trvala a dívka se chystala k radostné události. Jak se o tom milostivá vrchnost dověděla, zavolala vinníka na úřad. Pan aktuár spustí: „Člověče, je pravda, že jste se s tou a tou holkou dopustil?“ – „Milostpane, je!“ – „A víte, že vás čeká trest, udělat deset sáhů dříví?“ – „Milostpane, to vím, ale když jsem byl v té ráži, tak se mi zdálo, kdybych musil celý návarovský háj zdělat, že si pomoci nemohu.“
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
