Jak žili naši otcové: Mediánství

V 80. letech minulého století se v Podkrkonoší začal šířit spiritismus. Hnutí vyšlo z Trutnovska, kde továrník Etrich konal pro své dělnictvo týdně seance neboli zasedání, stánky. Rychle pronikalo do celého kraje pod horami a na Vysocku byl jeho propagátorem staroveský zahradník Antonín Vodseďálek, kterému říkali Tonda Starů nebo podle rodiště Tonda Drázský. Ten si také psal zápisky a jeho syn je uveřejnil pod pseudonymem Inž. J. Kalivoda v knížce „Záhady spiritismu vědecky osvětleny“ (vyšla nákladem Volné myšlenky, jako XVII. svazek její Knihovny). Vybíráme odtud, co je pro ráz podkrkonošského spiritismu nejpříznačnější.
R. 1883 slyšel jsem, že u Trutnova citýrujou duchy. Rok potom jsem byl u spiritistů v kruhu na Jestřábí a pak za rok z jakéhosi bádání se ze mne stal spiritista.
Bylo to dne 14. srpna 1885. V 10. hodinu večer při zasedání jsem viděl, jak za noční doby oheň a plameny šlehají, ale pěkně tiše a mírně. A ten obraz jsem viděl čtvrt hodiny. Žádný jsme si to určitě vyložit nedovedl. Ale za dvě hodiny hořelo skutečně. Ve Vysokém hořelo. A žádný vítr při tom nebyl, hořelo tiše a mírně.
Dne 29. srpna přišel při zasedání vyšší posel a povídal: „Dnes bude tělo medie nemocné a neuzdraví se do zejtra, dokud nepřijdou vaši spolubratří a pak vám bude vše vyjeveno.“ A stalo se. Tělo zmertvělo a přišlo terhání oudů a škubání a medie celá rozpálená přes chvíle křičala: „Haste oheň!“ A to tervalo 21 hodin. Tu k nám přišli bratří z Jestřábí a byla pěkná řeč. Pak měla i nemocná medie řeč na přesvědčení, že Bůh vládne. Bůh poslal ducha terpícího do jejího těla. Duch ten, když byl naživu, se mstil a pálil a tejď po smerti má takový trápení, že ho pálí a že vidí pořád oheň a hrůzu. A tu nás napomínal ten duch, abychme se nemstili. Odešel cuknutím těla a medie byla v tom okamžení zdráva. Nevěděla o ničem, co se dělo.
Jeden den jsem byl merzutý, že mám mnoho práce. Peršelo a bylo zima, a byla pokročilá doba podzimní. Dne 17. října při zasedání přišel jeden vyšší duch a řekl, abychme byli bez starostí, že se všecky práce ukončí. A bylo dlouho hezky.
Jiný zasedání přišel nízký duch. Naříkal, že se mu chce spáť a že nemůže usnouť. A medie počala zívať. A to trápení že už má dlouhý čas, a všude je tak tverdo, že nemůže usnouť. Na naše otázky, co uďál, i že krad, lidi v noci okrádal. O tom kradení vypravoval asi dvě hodiny. Potom přišel vyšší duch a měl řeč o sedmém Božím přikázání. Napomínal nás asi čtvrt hodiny.
Dne 7. listopadu přišlo k nám 7 osob poslouchať řeči media. Za týden jich přišlo asi 16. Naďálo to mnoho hluku. Nepřátelé spiritismu rozhlásili, že přijdou poslouchať i četníci a páni z ouřadu. Dne 21. listopadu přišlo asi 200 lidí, že byla pelná setnice a ještě venky bylo pelno. To bylo v 8 hodin večer. Po pobožnosti přišel vyšší duch a povídal: „Dnes nebude žádná řeč.“ Posluchači nebyli spokojeni; začali dělať hluk a chtěli projevy. Vtom přišli dva četníci, stráž a představený. Nakázali, aby se všichni rozešli. Já byl udaný k soudu ve Vysokém a odsouděný skerz nepovolený schůze k 10 zlatým pokuty ve prospěch chudé kasy ve Staré Vsi. A spiritismus uznali za bláznovství. Farář kázal po mnoho neděl s kazatelny proti spiritismu. Samý hany, a že to je z ďábla, že všecky síly vynaloží a že to musí přeterhnouť.
Bylo to v červnu, když bylo největší teplo, rozbolela se mně zadní část nohy od páteře až po patu, na způsob křečí. Nejvíc mě bolela, když jsem seděl anebo ležel. A toho času, když rtuť tlakoměru klesala dolů, to jsem měl největší bolesti. Mám svůj elektrický aparát, tak jsem si nohu elektrizoval. Tervalo to přes osm měsíců, čím dál, tím hůř, ani spáť jsem nemohl bolestí. Poslední dva měsíce jsem už neužíval žádných prostředků. V únoru 1886 jsem vzal jinou naději. Prosil jsem Pána Boha, aby seslal ducha, aby mi dal rady skerz prostřednici. Při jednom zasedání, jak jsme zasedli kolem stolu, najednou se rozbolela noha prostřednici. A já tu chvíli necítil žádnou bolest. Po pěti minutách přestala ji noha boleť a vstoup duch do prostřednice a povídá: „Juž tady dlouho nebudu, a to hodně ty svaly stiskať budu, aby ještě cejtil“ – a opustil prostřednici. Potom se mně teprve rozbolela noha, ani vypovědíť nemůžu. To tervalo šest dní. Pak mě přestala boleť a mám nohu úplně zdravou. Děkuju Pánu Bohu, že jsem zas zdráv.
Dne 28. prosince 1886 druhá má dcera byla obdařena darem medijnosti, skoro po dvou letech zasedání ve Vysokém. Byli jsme všickni překvapeni. Před rokem nám bylo oznámený, abychme prosili za novou prostřednici, že zas budem slejchať slova krásná. Ale skerz kterou prostřednici, to jsme si žádný nepomyslil.
Dne 25. ledna 1888 byla dcera Marie ve spánku pět čtvrtí hodiny. Povstala a pravila: „Toť je podivné, tolik melhy se sem navalilo bílý, to jste zapomněli okna zavřít.“ A šla zavírat okna. „Okna jsou zavřený“ – a sedla k jinýmu stolu. Po čtvrt hodině vstala se slovy: „Mám odejíť na své místo, a vždyť nikam pro tu melhu nevidím.“ A byla odvedena duchem na místo mezi nás. Příští zasedání nám bylo vysvětleno, ta melha že je flojd. Toť ten pervní začátek. A až se dosti nahromadí toho flojdu, budou si duchové z vůle Boží z těch flojdů tvořiť těla hmotná a viditelná.
Dne 16. května 1888 nás zasedalo osm osob. Medie přišla ponejprv v hluboký magnetický spánek. Hluboce oddychovala. Pak mluvil jeden přítel a podal nám pravici. Myslil, že ho vidíme, a pravil, že to má připověděný, že ho uvidíme. Potom mluvil vyšších duch, řídící kruh, že práce naše pokračuje, a čím větší lásku budeme míť, tím dřív že se nám budou duchové zhmotňovať.
Dne 14. června 1888 mluvil řídící duch v podobenství: „Když jsou dělníci najati na zahradě a mají snahu pěstovať stromy a květiny, marná by byla jejich práce, kdyby Pán Bůh neseslal rosy nebeské. Vy nepochopujete slov mých; až přijde čas, pochopíte. Jen mějte pevnější důvěru v Boha a lásku k bližním svým. Pak budu přinášeť rosy nebeské a zalévať vaše dílo duševní. Jen buďte terpěliví, dělníci najati na zahradě duševní. Spánembohem dávám vám.“
U mé nejstarší dcery se objevila nemoc roku 1886. Tak jako tichá paducí nemoc. Když to na ni přišlo, upadla, kde byla: doma, na cestě, nebo na poště, a ostala ležeť. Lékař řek, že to jsou křeče žaludkový, a lidi říkali, že má paducinu. Prosili jsme, aby nám Bůh udělil rady skerz některýho ducha a bylo nám řečeno: Buďte terpělivi! Ale bylo to čím dál horší. Tervalo to přes dva roky. Ke konci 1887 se z paducí nemoci objevilo šílenství to největší. Byli jsme v nemilém postavení a starostech. Z rodiny zeťovy sváděli všecku vinu na mne a na spiritismus. Ale při zasedání duch nám pravil, že není nebezpečí a že se v krátkém čase stane změna. Tak jsem byl uspokojen. Jen jsme prosili Boha, aby nám udělil rady dobrým duchem. Šel jsem k nemocné dceři s druhou dcerou, medií, k návštěvě. Když jsme byli samotní, prostřednice přišla v magnetický spánek a tiše, šeptem duch z ní povídá: „Budem klamat ten učený svět dál! To je naše dílo“ – a procitla ze spánku. Tak hned do mne vjela myšlenka, že to dělají zlí duchové. Proto jsem přemlouval dceru zlými duchy podmaněnou, aby se přemáhala, aby prosila Boha, by ní byl nápomocen.
Šílenost na pár dní přešla. Ale dcera se dál zabývala myšlenkou, aby její muž uvěřil ve spiritismus; prosila, aby ní duchové pomáhali, a přišla zas pod vliv duchů zlých. Jako citlivec hypnotizovaný magnetisérem dělá, co mangetisér chce, tak i dcera byla v hypnose zlého ducha. Plakala, modlila se na ulici vkleče; křičela, že hoří; tu zas, že je velká voda; tu zas, že musí všecky pobít. Nebo se vypravovala do blázince. Čtyři dni neslyšela. Tu zas volala, že se dějou zázraky nebo že vidí duchy. Zeť ji chtěl odvézť do blázince. Já jsem mu psal, aby ji přivezl ke mně. Vzpouzela se, ale on ji přece přivezl a musela mocej ostať u nás.
Já věřil, i má manželka a nejmladší dcera prostřednice, že to dělají zlí duchové. Proto jsem do našeho příbytku nepouštěl žádného, kdo nevěřil ve spiritismus. Přemlouval jsem dceru, aby se vší silou bránila a Boha prosila, aby přemohla ten vliv zlých duchů. A tu ní oči ostaly stáť. Když byla pod vlivem ducha, tak jsem ji jen pozoroval. Ale když to na ni přicházelo, zas jsem ji přemlouval, co síly mé stačily, aby se přemáhala. Má slova byla: Nepoddávej se tomu duchu! Vidíš, máš muže a děti a jak je trápíš, a my také máme starosti s tebou. Jen se přemoz! Nesmíš věřiť, co ti ten duch poroučí, musíš věřiť nám!
Tak byl duch přemožen. Pozorovali jsme ji: Jak ostávala tiše a oči ní ostávaly stáť, zas jsme ji přemlouvali, až to bylo kratší. Pak začali ti zlí duchové s jinou. Dcera se začala modliť a pěkně jednať. Ale to dlouhé modlení mně bylo hned podezřelé. Že jsem spirita, vzpomněl jsem, že se někteří duchové moc modlili, a přece byli nízkými duchy a neměli lásky k bližnímu. Tak jsem ji nenechal modliť. Jen krátce, ráno a večer. To bylo druhý den. Třetí den počali zas s pláčem. A co všecko udělá, že nám to musí vyzradiť. Ale já se nedal omámiť tím pláčem. Juž jsem znal ty úskoky a všelijaké šmejdy a výmysly zlých duchů, jen aby svý rejdy mohli provozovať dál. A tak naším přemlouváním, aby jen věřila nám, a ne těm duchům, byl vliv zlých duchů ve třech dnech přemožen. V únoru 1888 měla juž pokoj, nebo byla zdráva.
Dle mýho zdání, myslím, že si přilákala ty zlý duchy sama. Pořád chtěla, aby její manžel uvěřil taky spiritismu – a tak ji duchové potrestali. Je dobře nestarať se, aby uvěřil ten nebo ten. Pro všechny není čas, aby to pochopili. Na některého by ani žádný nepomyslil, že by věřil, a slyší jednou a uvěří. A kdo je herdej na svůj rozum a domejšlivej, ten zahanbí jednou sám sebe.
R. 1890 jsme měli několikrát, v jaro a v létě, předpověděnu bouři a po bouři že zase nastane pěkný čas, kdy se símě ujímá a pěkně roste. Tou bouří se od lidu vyrozumívaly všelijaké nadávky. A stalo se, že bouři vyvolal farář ve Vysokém. Kázal, že spiritisté mají nemravný spolek, že mají ve sklepě ďábla a Pána Ježíše; ďábla že nazí spirité líbají a Pána Ježíše že třikrát prutem mrskají. A bylo z toho velký pobouření a rozhořčení v lidu. I šly žaloby na pana hejtmana, až pan hejtman 16. února 1891 vydal rozkaz po všech obcích, že spiritisté se nesmějí scházet a těm, kde by se scházeli, že odebere živnostenské listy.
A přec musím dopsať, že nauka spiritická je ta nejčistší v slově i v smyslu. Věříme, že každý je odpovědný za své skutky špatné. A juž tou vírou se každý odstrašuje, aby nic zlého nedělal. A dobrý skutky že nás blaží na světě, a pak po smerti že obdržíme blaho věčné na jiných oběžnicích. A často nám duchové připomínají, že bez lásky není spásy, a abychom dávali císaři, co je císařovo, a co je Božího, Bohu.
Na pokyn ducha jsme podali proti zákazu pana hejtmana odvolání…
*
Instruktivní je mimo citovanou již práci Kalivodovu také spisek „Spiritismus v Podkrkonoší“ od Miroslava Plecháče (YMCA, Praha, 1931). Seance spiritické se na horách konají posud a mají ráz lidových pobožností. V neděli odpoledne se v některé chalupě sejde na 20 lidí, pomodlí se (v Otčenáši mají dvě změny: chléb náš duchovní a neopusť nás v pokušení), zazpívají ze svých zvláštních zpěvníků a pak následují projevy medií. Význačným střediskem spiritismu je Nová Paka, kde od r. 1904 vydával K. Sezemský časopis „Posel záhrobní“ a edici „Spirit“. Po prvé světové válce se konal v červnu 1919 velký spiritistický tábor na vrchu Kozákově. Spiritismus je hnutí mravní. Kdo se k němu opravdově hlásí, zdržuje se pití a kouření. Spiritisté také opouštěli katolickou církev, když jim faráři odpírali např. církevní sňatek. Už 23. března 1891 se konal na Vysocku první sňatek občanský. Čím byl spiritismus horákům po náboženské stránce, poznáváme také z několika děl krásné literatury. Kritický pohled je v Šírově povídce „Souboj světla“, která vyšla v jeho knize Horské prameny (1904). Karel Sezima volil z Novopacka námět k románu „V soumraku srdcí“ (1910), kde líčí zápas spiritismu s katolictvím. Tamtéž poznala nízké stránky spiritismu B. Viková-Kunětická, jak se dočteme z její knihy „Věřím“ (1908). Hned po samém vzniku spiritistického hnutí v Podkrkonoší psal Antal Stašek své „Blouznivce našich hor“ (1889).
Naši písmáci, jak vyplývá z celého jejich rozumářského založení, spiritismus přecházejí mlčením. Jen Fr. Housa zachoval dvě strofy písně, kterou na posměch složil „kterýs výškleba“:
Tonda Drázský v podvlíkačkách
vozí duchy na rohačkách,
Trenčín, Trnava, růže voňavá,
na rohačkách.
 
Kuchtík sedí na lavici,
mate ducha v nohavici,
Trenčín, Trnava, růže voňavá,
v nohavici.
 
Ve Vídni roku 1870 jsem poznal učení mediánské, spiritismus, potud u nás ve Vysokém neznámé. Spoludělník v dílně, spiritista, uvedl mě do spiristické rodiny továrního tkalce, obstaršího muže s bílým plnovousem, připomínajícího tvář Komenského. Dcera jeho byla medium. Avšak sedánky tam pořádané a manipulace se stolkem, ba ani prý z podvědomí mluvené řeči media nevzbuzovaly ve mně zvláštní rozčilení. Podobalo se to spíš strojené komedii, snad proto, že znalost němčiny nebyla u mne tak dokonalá, abych vše pochopil, třeba jsem přečetl několik spiritistických knih z francouzštiny do němčiny přeložených. Mnohem lépe se mi zamlouvaly přednášky profesora Zimmermanna, konané ve větších spiritistických schůzích ve zvláštní místnosti jednoho hostince. Přednašeč bral to spíš rozumově, badatelsky, nežli nábožensko-duchařsky, jako to bylo zde v horách později chápáno. Ukazoval, že lidstvo jest ještě daleko od probádání přírody, natož všehomíra a záhad posmrtných. Scházejí prý nám k tomu zdokonalené bádací stroje. Za příklad dal rumělku, jejíž nepatrnou částečku lučebník rozdělí na prvky, síru a rtuť, a řekne: „Další dělení není možné!“ Možné však jest a bude, až věda nalezne dokonalejší stroje, a že je nalezne a že jednou vnikne i do záhad nyní tajených, jest při stálém pokroku věd téměř samozřejmé.
Nebyl mi tedy novinkou spiritismus, když po několika letech přenesen byl z nedalekého Jestřábí do Staré Vsi. Tam pěstován a rozšiřován byl Antonínem Vodseďálkem-Dráským v domě u Starů. V Starově domě se konaly spiritistické sedánky, hojně navštěvované vysockými přívrženci spiritismu. Jedním z prvních medií zdejšího podhoří i dalekého okolí byla Marie Metelková-Kovárnická ze Sklenařic, později provdaná za Nováka, rolníka ve Staré Vsi. Dráský Vodseďálek byl dost pokrokový občan, obchodník s máslem, které donášel do Němec kolem Jablonce n. Nis. Když koupil Starovo, osvědčil se jako dobrý pěstitel ovocných štěpů. Jeho dcera byla zfanatizována až k nebezpečnému šílenství. Když lékařské léčení bylo bez výsledku, poradil jeden starší zkušený lékař jejímu muži, že kdo ji zkazil, dovede ji zase napravit; aby požádal jejího otce, aby tak učinil. A skutečně, když se otec dostavil za dcerou a uzavřen v pokoji s ní delší čas pobyl, přišly hned následky pominutím choromyslnosti.
Hned při začátku zdejšího duchařství přinesl mi A. Vodseďálek spiritistické knihy k posouzení a já na okraji poznamenal na nich své námitky i pochybnosti. Mediánem jsem se nestal, protože vědecky nejsem vzdělán a nevědomost krýt novým náboženstvím, se mi protiví.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
Více na tomto webu pod odkazem Historie/Jak žili naši otcové