Když se v Podkrkonoší nastavěly továrny na zpracování bavlny, byla pracovní doba 15 hodin denně; teprve od r. 1870 snížena byla na 12 hodin. Horáci vyzáblí a shrbení se belhali z práce, těžko se žilo pod horami.
R. 1868 se začaly po domácku sekat skleněné rafiky na korale. Faktor koupil ve skelných hutích rafiky (stébliny) a odevzdal je horákům, aby je rozdělili na krátké kousky. To se dálo na klemprdách. Byly to stojany, na nichž byl šlapáním poháněn brus, vybroušený z pískovce do ostří. Pilný sekáč nasekal denně až 5 tisíc tuctů. Od tisíce se platilo 20-30 krejcarů. Surové takto nasekané bůstky dostal brusič, který je zase po domácku šlejfoval. Napřed je ovšem musely stařeny a děti navléknout na dráty. Obroušené korálky přišly zase zpět k faktorovi a ten se postaral, aby dostaly polírováním lesk. Potom je znova dával mezi lid k návleku na niti. Tato práce byla z počátku placena 10 krejcary od tisíce. Lidé v tom neměli zručnosti; za den 3 navlékači dosáhli nejvýše 12 tisíc.
Ale brzy se do toho horáci vpravili a pod Krkonošemi zase nastal lepší život. V selských usedlostech korale sekali, v chalupách je navlékali. Každý týden přicházely do domácnosti slušné peníze. Mohl se koupit pytel mouky, později namnoze i kousek vlastního pole.
Ale na sklonku 80. let zavedly továrny sekací stroje. Takový stroj chrlil denně až 150 kg bůstků, tj. 1,800.000 veletuctů skelných perel. To byla dříve práce pro 360 sekáčů, 360 navlékačů na dráty a 120 brusičů. Nyní stroj obsluhovalo pouhých 7 lidí. Mzdy rázem klesly, až na 4 kr. od tisíce, a na hory přišla znova veliká nouze. Největší bída byla v zimě 1889/1890. Dělníci se vrhli na továrny a rozbíjeli stroje. Ale vzpoura byla potlačena a továrníci koupili stroje nové. V 90. letech zaniklo sekání koralů docela.
*
I v městě Vysokém byla téměř v každém domě aspoň jedna klemprda. Fr. Rón o tom píše:
V krajině od Buchberku po Liberec zavedl průmysl skleněných korálků, perlí a tlačených knoflíků Josef Riedel. Po všech tamějších vsích již v letech šedesátých a sedmdesátých bylo viděti učouzené domky o samotě v polích, kde se buďto ze skla tlačily knoflíky, nebo tam pulírovali (pálili) korálky sekané po domácku ze skleněných rafíček na tak zvaných klemprdách. To bylo kolo, brus nohou poháněný, do velmi ostrého kraje zeslabený. Klemprdy zatlačily po roku 1866 i z Vysokého a z celého Podkrkonoší nadobro přády a z Vysokého úplně a z okolí většinou tkalcovské stavy. Výdělek na klemprdách zahnal z chudších rodin bídu a nouzi a přivodil nový blahobyt, ano u některých i rozmařilost. To u těch, kteří viděli chloubu a hrdinství v tom, když papírovými dvoušestáky, ano i zlatkami, zapalovali sobě tabák v dýmkách.
Když sekací stroje hlavních výrobců korálků vytlačily klemprdy z domů a chaloupek, výdělky přestaly. Jen mnozí rolníci byli tak rozumní, že dovedli znát cenu peněz na korálech vytěžených a zbohatli. Faktoři, kteří se neradi loučili se značnými výdělky, vrhli se na zprostředkování návleku korálků, strojem vyráběných. To se provozuje až doposud, někdy s většími, někdy s menšími výdělky. Ale povětšinu zase jen faktoři bohatnou a navlíkači často zbytečně utrácejí. Riedel, starý prostý muž, stoupal na majetku výš a výš. Měl svou huť v Buchberku i v Dolením Polubném. Postavil v Kořenově velikou textilní továrnu a lázně. Jmenovali jej obecně „bohatý Riedel“.
*
Za návlek platili faktoři v 90. letech jeden a půl krejcaru. Ale navlékalo se až 15 jehlami a u jednoho sedláka se dosahovalo denně 60-80 tisíců. Proslulá byla navlékačka, která dovedla navlékat na 25 jehel.
Po první světové válce přišla návleku nová konjunktura, a posud zcela nezanikl.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
