.png)
Od náhradního depot vypravil náš transport sto padesáti mužů k cizímu kádru do Vídně.
Říkalo se potom „všívej transport,“ poněvadž mládenci chytili ve vozech vašky.
Vyprovodili nás s hudbou. Šlo se pěkně a z Vlčkovic na nádraží vezli kufry na voze.
Tak jsme jeli. Bylo zima. Bylo nás ve vagónu moc, tlačili jsme se, však to – hoši – znáte, člověk se v transportě nevyspí.
Jedeš – bum tadam, bum tadam – jeden leží na zemi na druhém, lavice obsadí šarže, kufrů plno.
Tak jsem dvě noci spal v koutě dobytčáku, nohy ve vejšce.
Přijedem do Vídně.
Pan obrlajtnant Perner, však je z Labský Tejnice, ze mlejna, hodný člověk, měli jsme ho rádi, pročež nikdo nenadával – spočítal nás na vídeňské nádraží – každý popad svůj pytel nebo kufírek – prostrčil hůl – a šlo se.
Přijdem na ulici – vůz nikde.
„Hrom do toho!“ rozzlobil se pan obrlajtnant a vynadal kaprálovi vídeňského kádru, proč jako nepřijely fůry.
„Mládenci,“ povídá, „přece nemůžete kufry táhnout!“
„Prosimich, s dovolením, kam to půjdem?“ ptal se frajtr Růžička a měl na čepici klim-bim a všelijakýho šmornu.
„Do Meidlingu dem!“
„Rány boží,“ povídá Růžička – byl z Vídně, hřebenář, a těšil se, že přijde zas do Vídně – „to je, hoši, čtyři hodiny a přes celou Vídeň.“
„Teda zas nějaký svinstvo,“ pomyslil jsem si. Byl šeredný čas.
Mrholilo, bláta habaděj a Vídeň samá saze a špína.
Zrovna bylo jednomu ouzko, když ses podíval na shon před nádražím, na policajty v piklhaubnách, na tramvaje a na všelijakýho divnýho lidstva – z toho koukal rajnfik hlad.
Stáli jsme teda u nádraží pod stříškou – taky už přebraná chasa, chamraď. Lidi starý, nemocný, zepsutý, některý už třikrát v poli, tlouk se po čerchmantech, po špitálech, u kádru, v továrnách a arbeiterkumpaniích – zkusil z nás každý až ouzko.
Na Vídeň jsme se tedy čmúřili…
Eště takhle kdybychom si mohli rozdělat rudánek, zahřát se!
To znáte – našinec je vším možným a nemožným prohnaný – umí leccos zavonačit – ale že neposlali vozejk, třeba i bez koní – to byl ouraz pro všechny náramný.
Stojíme pod stříškou, mrholí, kufry na zemi, stojíme a koukáme na sebe a nic nemůžeme kloudnými vypetrachtovat.
„Od Vídně nečekej nic dobrýho,“ povídá jeden. „Takhle auťák kdyby byl!“
„Vzdušnej fták byl by lepší.“
„Tak ať nás zavezou tadyhle tou parní elektrikou!“
„Jaká parní elektrika?“
„No – hlupáku – elektrika hnaná parou – copak nevidíš?“ – koukej – jedou, jako když břinčí… to mrkáš na drát!“
„Bodejť – budou tě šatit ekvipáží!“
A vopravdu! Mezi činžáky, na viaduktu hnala se lokomotiva s tendrem. Všechno zahradila. „Pane jo! Hoši – dívejte se, mašinfíra – cákra – ten jí sází…!“
„Hej! Strejdo, zavezou nás do Meidlingu!“
Ale lokomotiva zmizela a zas jezdily tramvaje a přecházeli lidi.
Na dlážkách záblo.
Pan obrlajtnant Perner přišel od telefonu!
Pokrčil rameny, my zakleli, plivli si na ruce a hup! kufry přes rameno.
Byl s náma nějaký Oščádal, takový hrdekhrom, bejvalej hulán. Sloužil už za míru a Kristus pán ví, kde už všude byl. Prostřelili mu nohu. Moc nemluvil a vozil s sebou celý krám. Měl v kufru břitvu, nitě, chleba, špek, tabák, bachořici, provázky – nač sis pomyslil.
Ve všech řemeslech se vyznal.
„Platz!“ řekl a rozmáchl se rukama.
Vyšťáral v kapse klíček a otevřel kufr.
Pane jo! Ten tam měl věcí!
Povídá mě: „Véno, podrž víko.“
Myslil jsem, že mi chce dát paklíček knastru. Když to slíbil. Za to lepší místo v dobytčáku.
Ale on vytáhl dvě lajsničky.
Koukám, Co to?
„Nakloň kufr!“
Zasunul lajsničky pod kufírek, do žlábku, to už měl tak šikovně zařízený.
Pak nasadil čtyři bílý kolečka. Už nevím, jestli to byly provrtaný pivní tácky nebo z plivátek.
Přivázal oloupanou hůl jako vojku a táh ten fajnovej vozejček po dlážkách podsíňky a rejdoval šikovně, že jsme se všichni řehtali a záviděli mu – neřádovi.
Uviděl ten vozejček pan obrlajnant a rozzlobil se.
Vede prý do Vídně vojsko, a ne flašinetáře.
Kouk se na kolečka, na vojku – zaklel – a ztratil se.
Tomu jsme rozuměli. Jak se ztratí oficín, tak to je: Pomož si, jak každej můžeš.
No jo - co taky dělat?
Kdo by kufr Oščádalovi nes?
Vůz nikde.
Přiběhl kaprál, Vídeňák, od toho cidlinského kádru, a nadával.
Oščádal nechtěl nechat kufírek v garderobě, že tam má chleba a jiný teď potřebný a silně žádaný a kradený věci a že prej je chatrný zámek. A že prej má hexnšus.
Kaprál se zamyslil a povídá německy, jako, teda, abychom vzali Oščádala mezi sebe do houfu, aby tu ostudu nebylo vidět.
Jo! Těžká věc!
Kufírek byl těžký a Oščádal kulhal.
Najednou byl vzadu.
Musili jsme zastavovat. Hoši kleli.
Tlačil jsem Oščádalovi vozíček, svůj kufr nacpanej v ruksaku – ruce teda volný.
Opustit jsem ho nechtěl, neb slíbil mně paklíček tabáku.
Tak se stalo, že jsme s tím vozejčkem na jedný křižovatce zůstali sirotci vode všech kluků vopuštěný.
Jak to Oščádal zpozoroval, povídá: „Vašku, prr… ouha!“ a opřel se o vojku.
Zastavili jsme se a vysmrkali se.
Koukáme napravo, koukáme nalevo, dozadu… mládenci jako když se do země propadnou.
Povídám: „Jeď, Oščádale, pořád rovně, nic si z toho nedělej, však tam dojedem. Kdyby nás potkal císař pán v kočáru, zasalutujeme a povíme, že nám Vídeňáci – holomci – neposlali vůz. Možná, že nás vezme s sebou, kufírek hodíme k lokajovi na kozlík – a bude po legraci…“
Oščádal, jaký byl nemluva – nic neřek – zatáh za hůl a rozjeli jsme se.
Kulhal a cesta se táhla těma šeredně poplivanýma ulicemi.
Kolečka škrampala po dláždění, zapadala do kalužin a drkotala o kanály.
Šťastně jsme dojeli na Ringstrasse.
Tam byl první ouraz.
Z chodníku, kde se nám pěkně jelo, sehnal nás policajt do jízdní dráhy.
Tu byly kolikerý koleje tramvaje a – hrome, do žlábku kolečka šeredně zapadala – a Oščádal jel jako naschvál proti elektrikám – to mu bylo jedno.
Vozy se zastavovaly, než jsme kufírek ze žlábku vyhodili – pořád tramvaje zvonily, zpředu, zezadu, auta houkala, kočí a řidiči huby si na nás votvírali. Oščádal jako by neviděl, neslyšel, naschvál špatně rejdoval.
Von se mstil Vídni za sestru, která tam sloužila a přišla mu do chalupy na krk se třema nemanželskýma dítkama.
Bože – těch koní a kočárů, pánbůh požehnej, máme ve Vídni eště všelikýho krásnýho koňstva. Tlačil jsem kufírek a s radostí se díval na Vídeň, abych něco poznal, a nejvíc se mi líbily krámy a paláce s mramorem – ti giganti a andělé s troubami.
„Moc civilistů,“ myslím si, „málo tady odváděli.“
Tak se šlo ucházejícně.
Parlament! To je krása!
Tam kolečka kufírku začala vrzat.
Trútu – tú – trútu – tú – trútu – tú…! Jak když psovi po ocasu dupeš.
Oščádal nic – ani se neohlíd.
Jsem lepší člověk, vzdělaný, mám zimní hospodářskou školu.
Styděl jsem se.
Už mě nic nebavilo, jen jsem koukal na všechny strany, jestli nás neuvidí známý z naší vesnice. Lidi se zastavovali, smáli se a nějaká nóbl slečna s pinčlem si zacpávala uši.
Jeden důstojník běžel k nám.
Oščádal zarazil: „Václave – prrr!“
Pomyslil jsem si: „Hrome, teď je zle!...“
A ten oficín: „Kdo jsme, odkud, kam jedeme?“
Pověděli jsme mu, co a jak.
Nic kloudnýho neporadil, jen nakázal, abychom se klidili.
Sotva odešel, vidím k nám cválat jízdního policajta.
Povídám: „Oščádale, honí nás policajti.“
Ohlédne se a najednou – kde se to v něm vzalo? – začne utíkat, kulhá a pádí – tlačím ostošest – nohy na ramena…
Kufírek ječel: Kukujú – kukujúú - -
A šups do průjezdu!
Tam jsme si odpočinuli.
Štastně jsme se dostali k radnici, kde kufírek začal krákorat jako vrány.
Krá – krá – krá – ťuli – ťuli –
Bylo už k polednímu.
Zastavil nás stařičký pán, civilista, kurfiršt, bílý fousy, zlatý brejle a pách vínem.
Kdo prý jsme, odkud, kam jedeme?
Pověděli jsme.
Uměl česky a představil se jako člen Spolku pro zamezení hluku.
Poradil, abychom si koupili mýdlo a namazali čepy.
Oščádal nic neříkal – najednou zatáh za vojku. Nechali jsme pána stát a jeli dál.
Mě už všechno mrzelo a byl bych nejraději utek, jen kdybych už dostal ten paklíček tabáku. Jeden smutnej dělník nám poradil, abychom šli po Lanstrasse.
Tam se stala památná událost.
Kufírek přestal krákorat a začal kokrhat jak kohout a hudrovat jak krocan.
Kikiriki – hudly, hudly –
To už jsem – teda – nevydržel.
Prásk jsem do bot.
Chodil jsem do večera po Vídni, díval se do výkladních skříní – a ne a ne ten Meidling najít. Až mě jeden voják vyved.
Lidi – to je dálka!
Přišel jsem mezi mládence večír, zrovna dávali horký kafé.
Asi o půlnoci slyším na dvoře: Mňau – mňau – mňau – mňau…
Myslil jsem nejprve, že se kočky pářejí. Ale kdepak! V tenhle zimní čas!...
Mňoukání se blížilo…
Za chvíli přišel inspekční frajtr do cimry a za ním se hnal Oščádal s kufírkem v náručí.
Praštil jím o štrůzok.
Já mu podal svý kafé, eště bylo vlažný.
Povídám: „Oščádale – seš jistě celej utrmácenej – kdepak – chudáku – taková štrapáce – až z nádraží sem – nadřel ses – viď?“
Neodpověděl, vypil kafé rázem, sněd kus chleba, leh si, nacpal fajfku a spokojeně bafčil… Chvíli jsem byl zticha.
Kouř voněl. Měl jsem strašnou chuť si zakouřit. Vytáh jsem svou fajfku, šťourám prstem, sklapnu víčko – otevřu víčko.
Oščádal nic. Leží v podvlíkačkách, luftuje si nohy, bafčí a kouká před sebe. Dám si fajfku do huby a udělám proluk – ft – ft - -
A zas Oščádal nic. Spokojeně bafčí, kouká na jedinou žárovku až u stropu. Jako by neviděl a neslyšel.
Je ticho, mládenci chrní na kavalcích.
Povídám teda: „Oščádale, slíbils mně paklíček tabáku – víš? – tento!“
On na to za hodnou chvíli: „Haž naprší…“
Přetáh jsem si deku přes hlavu a pomyslil si: „Tak mně, dědku sakramencká, můžeš políbit préé!“
Humoresky, 1918
.png?s3=1)
