Jaroslav Hašek: O misionářích

(I)
Českomoravská vysočina zachovává jistou a určitou důslednost. Mezi švestkami a adventem vyskytují se průjmy a knedlíky ze syrových brambor, tzv. bosáci.
Po průjmech a bosácích přijdou misionáři v nejkrásnějším období čerstvého kyselého zelí.
Jest to týž produkt předadventní sezóny, jako krouhané zelí, toliko s tím rozdílem, že se misionáři nenakládají do sudů a nešlape se po nich bosýma nohama.
Na Českomoravskou vysočinu dostavují se současně se zahájením prasečích hodů.
Není též nemístné poznamenat, že ku svým návštěvám velice správně vyvolují si tu nejpříhodnější dobu, kdy věřící v ráj i v peklo mají své husy dostatečně vykrmeny.
Jest to skutečná idyla misionářská, kdy se sluha boží může na farách pořádně naprat. Takový misionář připomíná tak krásně středověk, že by v zájmu našeho muzea bylo záhodno provést prostřednictvím Národního shromáždění návrh zákona, aby byli neprodleně všichni misionáři, potloukající se po republice, schytáni, vycpáni, preparováni a postaveni do vitríny našeho muzea vedle jiných historických památek.
Mohlo by též ovšem dojít ke zdokonalení návrhu z čistě hospodářských důvodů, neboť, počítáme-li, že vycpání jezevce stojí dnes 1500 korun, přišlo by vycpání jednoho misionáře nejméně na 15 000 korun. Z tohoto důvodu navrhoval bych nakládat je do lihu, jako do nejpřirozenějšího prostředí.
Všichni misionáři, s kterými jsem se totiž setkal na Českomoravské vysočině, měli červené nosy.
(II)
V letech třicátých minulého století objevil se v čínské provincii Su-Čau francouzský misionář z řádu jezuitů. Muž ten byl velmi horlivý a neúnavný v rozšiřování víry, a když se na delší dobu usadil v městečku Ma-Dze, podařilo se mu mezi čínským obyvatelstvem založit oddanou křesťanskou obec, ku které přistoupilo i několik mandarinů a též i místní kat se svými čtyřmi pomocníky.
A misionář mluvil ku své obci tak přesvědčivě, že tato den ode dne více se zdokonalovala v křesťanské víře.
Jednoho dne misionář kázal pokřtěným Číňanům o tom, jak je krásné a vznešené podstoupiti pro svou víru mučednickou smrt, a jaká odměna čeká toho, kdo podstoupil muka pro svou víru. Ta největší odměna, neboť ten vstupuje v řady světců.
Potom misionář, vylíčiv ještě rajský požitek mučedníků v nebi, odešel a shromáždění zůstalo pohromadě samo.
„Milí přátelé,“ řekl k nim vrchní mandarín, „my všichni zajisté milujeme našeho veledůstojného otce, třebas by měl tvář takovou, jako mají bílí ďáblové ze západu. Tuto svou lásku a vděčnost k němu musíme mu osvědčit nějakým darem.“
Tu počali jeden po druhém navrhovat různé dary. Jeden několik párů jedlých psů čau čau, druhý dvě mongolské tanečnice, třetí vědro rýžové kořalky saki atd.
Tu konečně vstal opět nejstarší mandarín a laskavým hlasem promluvil:
„To vše nemá trvanlivé ceny. Neřekl-liž nám náš veledůstojný otec, že největší a nejkrásnější odměnou bohulibého života jest, státi se světcem? A neřekl-liž nám též, že toho svatí dosáhli vždy mučednickou smrtí? Pojďme, přátelé, useknout hlavu našemu veledůstojnému otci, udělejme z něho mučedníka a darujme mu království nebeské.“
Návrh ten byl s jásotem přijat, i vedli zuřivě se bránícího misionáře za město, utěšujíce ho: „Hned budem na místě, veledůstojný otče. Než napočítáš šestkrát dvě stě, budeš svatým.“
Poslední myšlenkou nešťastného misionáře, než mu usekli hlavu, bylo: „Proč jsem nedržel hubu o té slávě mučedníků?“
Potom se stávalo, že se misionáři vyhýbali křesťanům z Ma-Dze na sto honů.
Křesťané z Ma-Dze ještě dnes s radostí ukazují cestovatelům hrob nešťastného misionáře, pyšníce se tím, že mají svého světce vlastní výroby, žádný padělek.
(III)
Při příležitosti zájezdu misionářů na Českomoravskou vysočinu nelze se též nezmíniti o tom, jak upravují misionáře domorodci na Nové Quinei a na Polynésii.
Když misionář skončí své kázání, jest přivázán za ruce a za nohy ke čtyřem kůlům zaraženým do země, opatrně rozpárán, čistě vykuchán a hlava se mu uřízne, vyvaří zvlášť, z lebky potom vyrobí se pohár, z kterého pije pokřtěný náčelník za slavnostní příležitosti.
Na to vykuchaného misionáře prošpikují tučnými řízky želvího masa a dovnitř do něho dá se nádivka z jednoho druhu prosa, promíchaného s lístky velmi aromatické rostliny katutáury. Nato misionáře zašijou a pomalu ho udí nad ohněm z větví keře pao, jehož pryskyřnatý kouř dodává misionáři velejemné příchuti.
Dokázáno bylo dále, že obyvatelé zmíněných ostrovů opovrhují vnitřnostmi misionářů, kdežto naopak na ostrovech Hebridských střeva misionářů jsou považována za nejlepší pochoutku a dostávají se jen mužům nejzasloužilejším o svůj kmen.
Poukázáno bylo k tomu, že dle věrohodných zpráv tyto procedury s misionáři provádějí se až potom, když dotyčný ukončí svá kázání.
Naproti tomu, dle článku uveřejněného v Časopise Českého Duchovenstva z roku 1837, stěžuje si biskup lorrainský, že na Novém Zélandě bylo snědeno pět vyslaných jím misionářů, aniž by se byli dostali ke slovu.
V témže časopise jest patrně i pro ostrovany druhých souostroví a zemí podán recept, jak vypékati misionáře. Týká se to osudu jednoho z výše zmíněných chráněnců biskupa lorrainského.
Jaroslav Hašek Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978