Kapitola I
Osiřelé dítě s modrýma očima
Jmenovala se Tonička a postrádala tepla lásky mateřské a lásky otcovské. Pak se dostala k jednomu obchodníkovi. Tam chodila nakupovat služka jednoho redaktora jistého listu.
Nato se dostavila okurková sezóna. Nebylo o čem psát. Ta Tonička měla modré oči…
Pro pláč mně vypadlo pero z ruky…
Kapitola II
Listonoš s penězi
Svižným krokem vstoupil listonoš s penězi, Jan Hromada (45 let, zachovalý, katolík, ženatý, příslušný do Libice, hejtmanství Kolín nad Labem. Zvláštní znamení: mateřské znamínko pod pupečním důlkem) do krámu, kde sloužilo osiřelé dítě.
„Je Tonička přítomna?“ tázal se hlasem chvějícím, neboť četl, co stálo na poukázce.
„Ano,“ odpověděl chvějícím se hlasem obchodník, když listonoš třesoucím se hlasem dodal:
„Nesu jí sto korun.“
„Milé dítě! Odpusť, nemohu si pomoci, déle se již nemohu zapírat. Jsem tvá matka a už jsem s tebou mluvila. Srdce mně puká. Buď pilná a důvěřuj v Pána Boha. Bůh tě neopustí. Prozatím máš sto korun. Tvá matka!“
Když to četli Toničce, upustila třílitrovou nádobu s lihem, který se rozlil po krámu.
Mohla to dělat, měla sto korun.
Kapitola III
Statečný čin pensisty Pavlíka
V následujícím okamžiku vstoupil do krámu pětašedesátiletý pensista Josef Theodr Pavlík. V ruce držel zapálený doutník. Vida, že je v krámu rozlit denaturovaný líh, statečně odhodil hořící doutník otevřeným oknem na hlavu jednomu kolemjdoucímu chodci.
Čin ten zasluhuje plného obdivu jako důkaz neobyčejně chladnokrevnosti a odvahy. Jinak by se byl možná líh vzňal, a poněvadž v krámě byl právě velký galon s benzinem, nebylo by možno dále pokračovat v pohnutlivé historii. Zuhelnatěním mrtvol, jsoucích ve vyhořelém krámu, skončila by tato pohnutlivá historie.
Kromě toho čin onoho pensisty je tím záslužnější, poněvadž bystrým nápadem zachránil státu listonoše s penězi.
Ministerstvo obchodu volá tímto statečnému muži: „Zaplať Pán Bůh!“
Když penzista Pavlík vyšel z krámu, nenalezl svůj odhozený doutník.
Ten vykouřil kolemjdoucí chodec, kterému padl na hlavu.
Kapitola IV
Obchodní čin obchodníka
Za čtvrt hodiny po přijetí 100 K pro Toničku vyšel obchodník z krámu. Koupil si lístek na elektrické tramvaji a jel do redakce listu, jehož redaktorem byl pán, zaměstnávající u sebe služku, která chodila nakupovat do krámu obchodníka, který právě šel na návštěvu k onomu redaktorovi.
Jak vidět, všechno se pěkně vyvíjí.
S panem redaktorem hovořili přes hodinu. Redaktor zářil. Taková pohnutlivá historie právě v době, kdy je okurková sezóna v plném proudu!
„Zítra to bude v listě,“ rozloučil se s obchodníkem, „dáme tam ovšem plné jméno“.
Poté šel obchodník do insertního oddělení, kde si objednal na zítřek inserát na dobrém místě.
Toho dne tržil jako obyčejně.
Kapitola V
Následky článku „tajemná matka“
Redaktor držel slovo.
Druhého dne se objevil v listu článek: „Tajemná matka“. Byl přes celé tři sloupce. Plačtivý úvod byl stlučen z Marlittové, Carlénové, Švarcové a jiných rozbrečených rodinných spisovatelek.
Pak následovalo jméno nynějšího ochránce Toničky: obchodník Václav Zeman v ulici Kaminského č. 18.
Vzadu pak v insertní části byl inserát:
„Václav zeman, obchodník koloniálním zbožím v Kaminského ulici čís. 18, doporučuje ctěnému obecenstvu svůj hojně zásobený krám zbožím kupeckým. Sýry, salámy, masité i rybí konservy. Výtečné víno, červené i bílé, 1 litr 1 K. Výtečná směs kávová za 2 K 20 h, cukr levnější. Litr rumu od 80 h výše. Vždy čerstvé čajové máslo.“
Toho dne chtěly vinohradské ženy a dívky vidět Toničku a zaplakat si s ní v krámu.
Plakalo se tam od rána do večera. Tonička už nemohla plakat, tak si musela vzadu čichat k cibuli a slzet nanovo.
Také několik starých pánů ji štíplo do tváře. Není to nic zlého, poněvadž jí bylo teprve patnáct let.
Za všeobecného pláče se ozývaly výkřiky: „Mně dejte kilo kávy!“ „Mně pět kilogramů cukru!“ „Litr rumu!“
„Láhev vína!“
Václav Zeman nestačil kupující obsluhovat. Musel si vzít na výpomoc. Jeho žena se také potila. Vinohradské ženy a dívky nakupovaly na celý týden.
Večer před desátou hodinou, když zavírali, přišla ještě jedna uplakaná paní. Až odněkud z Modřan. Už jí neměli co prodat, tak jí prodali staré mosazné závaží.
Listu s článkem „Tajemná matka“ se prodalo o deset tisíc exemplářů víc.
Kapitola VI
Hluchoněmá služka
Aby se to vše ještě lépe vyvinulo, vypátralo se, že žena, která v porodnici porodila Toničku, porodila ji na knížku jedné hluchoněmé služky, která se posuňky zapřísahala, že není matkou Toničky. Že je hluchoněmá, těžce nesl onen redaktor, poněvadž se s ní nemohl, jak přirozeno, živou mocí dohovořit.
Chystal totiž do stálé rubriky listu: „Tajemná matka a osiřelé dítě“ sloupec s názvem: „Hovor s domnělou, nepravou matkou.“
Několik vinohradských paní a dívek poslalo hluchoněmé služce pohlednice.
Státní zastupitelství vzneslo na hluchoněmou služku žalobu pro klamání úřadů, poněvadž neporodila, když na svou knížku v porodnici měla porodit.
Hluchoněmá služka, místo aby si vzala obhájce, vypravila se na Svatou Horu, zanechavši doma lístek, který všeobecně překvapil a byl ihned donesen do redakce.
Lístek zněl: „Jedu se vyzpovídat!“
Na základě toho vyslalo policejní ředitelství za hluchoněmou služkou dva detektivy, převlečené za kněze.
Kapitola VII
Nová psaní, nová odhalení a nové obchody
Tonička dostávala den co den nové psaní od „tajemné matky“. Pan Václav Zeman donášel je svědomitě do redakce, která je otiskovala s případnými vzdechy.
Pět vyrabitelů pohlednic číhalo na ni s fotografickými aparáty.
Ženatí mužové se dívali s podezřením na své ženy a vyptávali se jich, dávali jim přísahat, že před nimi neměly žádnou lásku.
Jeden muž se nemohl dopočítat v pokladně 100 korun, a maje svou ženu v podezření, že je poslala Toničce, vzal břitvu, oholil se a šel na úřad žádat o rozvodu.
Zatím došlo na Toničku všeho všudy dohromady čtyři sta korun, a domovnice počala Toničce říkat: „Rukulíbám, slečinko!“
Tonička chtěla nosit dlouhou sukni a plakala, když ji nedostala.
Hned nato dostala nové psaní od tajemné své matky:
„Milá Toničko,
vím, že pláčeš, a nemohu si pomoci. Důvěřuj v Pána Boha a buď hodná, posílám Ti 30 K.
Tvá nešťastná matka.“
Také tento dopis byl uveřejněn.
Závistiví lidé říkali: „Za 400 korun bych také dělal osiřelé dítě.“
Jeden bývalý lesník se prohlásil za důvěrníka Tonička a současně dal do novin inserát:
„Jelen není stižen tuberkulosou, poněvadž si v lesích vyhledává bylinu, která je hlavní součástkou „Lesního čaje a koření,“ které vyrábí bývalý lesník Šumavský v Kaminského ulici č. 26. Mnoho poděkování z Ameriky, z Austrálie, Nového Zélandu, z ostrova Korsiky, Michle, Londýna, Paříže a Poděbrad.“
Kapitola VIII
Rady a úvahy
Do redakce listu se stálou rubrikou: „Osiřelé dítě a tajemná jeho matka“ přicházela spousta dopisů. Za čtrnáct dní jich došlo 1256. Obsahovaly dílem rady, dílem úvahy, upozornění, napomínání, varování.
Psalo se, aby si Tonička dala pozor, by ji nevylákali někam ven.
Jiný psal, že je přesvědčen, že Toničku chtějí zbláznit. Jaký by to mělo účel, nepověděl.
Konečně otiskl list vážnou radu, Prosbu k tajemné matce, aby se objevila. Prosba ta byla dojemná. Byla vypracována s pomocí smutných románů tklivých historek. Celé věty byly opsány.
Na ulicích bylo vidět davy uplakaného lidu. Šest osob se zbláznilo z lítosti a od pláče.
Třicet vinohradských paní a dívek osleplo. Po celých Čechách ženy plakaly. Matky tiskly svá pacholátka, své dcerušky k srdci. V objetí mateřském udušeno pět pacholat a šest holčiček.
Jistý nadaný básník odrhovaček vydal nový hloupý duševní produkt. Odrhovačku o osiřelém dítěti. Zpívala se jako „Modré oči“.
Vinohradské paní a dívky chtěly, aby odrhovačku tu hrál orchestr ve Vinohradském divadle.
O tajemné matce se zpívalo celý den. Zpívajícími ženami byl napolo utlučen nějaký člověk, který, slyše píseň, neslzel.
Konečně přišel do redakce důvěrník Toničky, vynálezce lesního koření pro jeleny i lidi.
List pak vydal výzvu k tajemné matce: „Nechť se dostaví do bytu vynálezce lesního čaje. O úplnou diskrétnost a mlčenlivost postaráno! Čestným slovem se bývalý lesník zavazuje zachovat mlčení. Tajemná matka není nucena koupit si jeho lesní koření“.
A za pár dní vyšlo vydání s novou sensační událostí.
Kapitola IX
Tajemná matka objevena a diskrétnost zachována
Zvláštní vydání Večerního listu.
Tajemná matka přišla podle rady vynálezce lesního čaje do jeho bytu.
Úplná diskrétnost zachována.
V listu stálo:
„Víže nás čestné slovo, a proto zachováme úplnou diskretnost. Jen tolik můžeme říci, že ona dáma, která je matkou Toničky, je vdovou a má několik dětí. Zamlčujeme zde její jméno, poněvadž jsme slíbili jednat diskretně. Proto můžeme ještě tolik dodat, že objevená matka je majitelkou domu v samé blízkosti Toniččině. Váže nás čestné slovo, že zachováme o ní úplné tajemství, proto nemůžeme říci nic více, než že je 35 let stará a že se chtěla znovu vdávat. Jak nám sdělila, je otec Toničky živ, úředník, ženat a má též několik dětí. Více říci nedovoluje nám náš slib, že v té záležitosti zachováme úplné mlčení. Jen tolik můžeme říci, že je onen pán úplně podoben Toničce, jejíž podobiznu přineseme zítra v našem ilustrovaném listu zároveň s obrázkem tklivého shledání matky s dcerou.“
Diskretnost byla úplně zachována a Večerního listu bylo prodáno 60 000 exemplářů.
Kapitola X
Otec velmi podoben Toničce
Uveřejnění podobizny Toničky v ilustrovaném listu mělo za následek, že holiči počali hned dopoledne dělat dobré obchody.
Ženatí úředníci s několika dětmi přicházeli, dávali si shazovat vousy, jiní zohyžďovat kníry.
Dvě stě ženatých úřadníků s několika dětmi pečlivě ukrývalo před manželkami list s podobiznou Toničky.
Tři sta manželek žádalo o rozvod, dokazujíce nevěru mužovu frapantní podobou s Toničkou.
Devadesát manželů se přiznalo k otcovství.
„Copak vám je hej, vy máte ženu venku, ale já jsem podoben Toničce!“
Pak přicházely do redakce výhružné dopisy.
Prodáno listu přes sto tisíc exemplářů.
Každá manželka úředníka v Čechách si koupila jeden exemplář.
Bůhví, jak to dopadne. Nikdo neví, jak. Jen jeden sazeč mně říká, že mají přichystány nápisy do novin pod názvem:
„Otec Toničky si zoufal.“
„Tajemná matka spáchala sebevraždu.“
„A zase na tom vyděláme,“ pravil s úsměvem sazeč.
Zdroj: Jaroslav Hašek Panoptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
