Jaroslav Hašek: Rodinná tragédie

Ze zápisků malého Františka (1)

Jak zneužil pan Fingulín tatínkovy důvěry, maminky, psa a služky

Můj tatínek se nerad zlobí, poněvadž má rád klid, aby mohl spokojeně trávit. Je tlustý, velmi hodný, má v obličeji červenou, zdravou barvu a je úředníkem u místodržitelství. Vousy nosí přistřižené, po anglicku, aby se nemusel namáhat s jich kroucením. On se vůbec nerad namáhá. Odpůldne přijde o půl třetí k obědu. Jí až do čtvrt na čtyři, potom si zapálí dýmku, lehne si na pohovku, pustí dýmku z ruky a spí do pěti. Nato jde do kavárny, kdež zůstane do šesti hodin. V kavárně pije černou kávu, kouří doutník a dívá se v herně, jak hrají karty, aby se nemusel namáhat čtením novin.

Pak jde do své restaurace na večeři, vypije tam svá čtyři piva a poslouchá, co se kolem povídá. V deset hodin navečer je vždy doma a jde si hned lehnout a spí až do půl osmé, kdy vypije v posteli kávu. V osm hodin jde pak do kanceláře. Maminka je mladá a hezká. Je mladší o dvacet let než tatínek, a vždycky když k nám přišel jeden mladý pán, poslala mne pryč se služkou. Ten pán je známý našeho tatínka a také s ním někdy večer poslouchá v hostinci, co se povídá. Jednou jsem viděl, když jsem náhle vešel do pokoje, kde byl s maminkou, že mu maminka sedí na klíně. Ptal jsem se ho, je-li maminka těžká. Řekl, že není, a hledal v kapsách. Tu mu maminka podala svou tobolku, on z ní vzal korunu a dal mně ji. Když potom odešel, maminka mně ji vzala a povídala, že by se tatínek na mne moc zlobil, kdyby mu řekla, že jsem vzal od pana Fingulína korunu. Že nesmím od něho nikdy brát peníze a nikdy na něm nic chtít, poněvadž by to chudákovi tatínkovi, který má tolik starostí, bylo líto, jakého má nezpůsobného chlapce! Maminka je velmi hodná ke každému. Každého pohladí a dá mu hubičku. Hladí mne, tatínka i pana Fingulína i našeho psa, a na každého se směje, na mne, na tatínka i na pana Fingulína i na psa, a hubičkuje nejvíce mne a pana Fingulína. Tatínek, když přijde domů, vypije něco koňaku a hned jde lehnout, ani s námi mnoho nemluví. Zato pan Fingulín, ten chodí k nám i večer, když je tatínek v hostinci a sedí s maminkou potmě. Já musím být v kuchyni, poněvadž kdybych se nimi seděl ve tmě, narostlo by ve mně na nose peří, jak říká maminka, a nikdo by mne nemohl míti rád.

Jednou když přišel tatínek z hostince domů, opal jsem se ho na to: „Tatínku, je to pravda, kdybych seděl potmě, že by mně narostlo na nose peří?“ „To víš, bobečku, že ano,“ řekl tatínek. Vždycky, když se ho na něco zeptám, říká: „To víš, že ano!“ Jednou jsem se ho ptal, má-li maminka ráda pana Fingulína, a on řekl: „To víš, že ano!“

Jednou za čas přijde dřív domů s panem Fingulínem z hostince a tu u nás pije pivo nebo víno, pak tatínek jde ležet a prosí pana Fingulína, aby ještě chvíli zůstal s maminkou sedět a ji bavil, což on také dělá a nikdy neřekne, že ne. Tatínka vždycky v ložnici zamkneme, aby se nebál, a pak mne pošlou také spát, a tu jsem se vždycky modlil za pana Fingulína.

Předešle jsem přišel z procházky se služkou domů, když už byla tma, jak maminka nařídila. Ale maminka ještě nebyla doma, nebyl tam ani pan Fingulín. Otevřeli jsme dvéře do pokoje a rozsvítili. Pak jsme prošli všecky pokoje, ale nikde nebyli.

Služka říkala, že se jí to nelíbí. Mně to bylo jedno. Maminka pořád nešla. Pak odešla služka a mne zamkla. Mně to bylo jedno a začal jsem vyvádět „svoje divy“. Hrál jsem na piano, až mne to omrzelo, a čekal jsem. Nešel stále nikdo, ani maminka, ani služka, a náš pes byl také pryč. Pak přišel tatínek a zvonil. Když mu nikdo nešel otevřít, s oddychováním otevřel si svým klíčem, svlékl si v předsíni zimník a šel do pokoje, kde jsem seděl v houpací židli. Šel jsem k němu a povídal, že je maminka pryč, pan Fingulín pryč, služka pryč a pes také.

Tatínek napřed na to nic neříkal, a potom pravil: „Čekejme!“ Posadil se ke stolu a poslal mne vyhledat víno ve spižírně.

Nebyl tam klíč, a tak jsem víno nepřinesl. Tatínek řekl: „Ještě tohle ke všemu!“, zapálil si dýmku a seděli jsme. Sedíme dlouho a nešel nikdo. Tatínek počal choditi po pokoji a říkal: „Už jo, bajo, bude to takové!“ Pak si sedl do houpací židle, chvíli se houpal, a potom si nacpal poznovu dýmku, počal si zouvat boty a řekl: „Počkáme do dvou hodin v noci a pak se půjdeme vyspat. Zítra půjdeme do kavárny na snídani.“ Čekali jsme tedy do dvou hodin a pak jsme šli spát. Tatínek vzdychal a říkal na posteli: „Tohle mně nejde do hlavy.“

Spali jsme, až najednou jsem se probudil, poněvadž tatínek povídal na posteli: „Už je to takové! Peníze budou asi taky pryč!“ V ložnici máme malou pokladnu. Tatínek vylezl z postele a šel k pokladně, otevřel, podíval se dovnitř, vlezl si zase do postele a povídal: „Vždyť jsem si to myslel, peníze jsou taky pryč!“

Měl jsem tam také v prasátku osm krejcárků, proto jsem se dal do pláče a ptal jsem se, je-li prasátko také pryč. Tatínek řekl, že je prasátko tam, a tak jsem byl rád a usnul jsem. Potom mne zas probudila tatínkova řeč, jak k sobě povídal: „Jsou okamžiky v životě lidském, že i hovado se zblázní!“ Tatínek to říkal u skříně s maminčinými šaty. Je to zrovna naproti mně, a tak jsem viděl, že je skříň prázdná. Vedle má skříň tatínek, otevřel ji také, ale tam bylo všechno v pořádku a tatínek bručel:

„Byly by mu příliš velké. Fingulín je proti mně cvrček.“

Ozval jsem se: „Viď, tatínku, že je pan Fingulín hodný pán?“

Tatínek se na mne chvíli díval a pak řekl jako vždy: „Ba jo, bobečku, ale spi!“

Zas jsem tedy spal a tatínek šel také ležet. Ráno mne probudil a měli jsme práci, než jsme si nanosili vodu. Když jsme se umyli, ptal jsem se, kde je maminka, pan Fingulín, služka a pes.

Tatínek řekl, že jeli na výlet a že vzali psa s sebou a že je budeme hledat.

„Nic mně neřekli,“ povídal jsem.

„Mně také ne,“ řekl tatínek. Pak jsme šli na kávu a já byl rád, že to tak hezky jde a že něco uvidím.

Nato po kávě jsme šli do jedné velké budovy, tam byli samí strážníci a páni v čepicích. V jednom pokoji psali pořád něco a tatínek před nimi mluvil německy. Jeden z pánů mne hladil po hlavě. Tatínek přestal mluvit německy a ten pán se mne ptal, jak to bylo, když pan Fingulín k nám chodil, když nebyl tatínek doma. Tak jsem mu říkal, že by mně narostlo na nose peří, kdybych s nimi seděl potmě, a jak jednou mně maminka vzala korunu, když seděl předtím na klíně panu Fingulínovi, a jak on mně říkal, že maminka není těžká, a tu korunu že mně dal pan Fingulín, ale vícekrát že jsem od něho nic nevzal, poněvadž by se tatínek zlobil, že jsem nezpůsobný chlapec. To si také zapsali a řekli tatínkovi, že jest to úřední tajemství, načež tatínek šel se mnou k cukráři a koupil mně stavebnici, abych si hrál. Oběd dali jsme si přinést z hostince a já měl radost, že mám stavebnici. Večer přišel nějaký pán a říkal, že je od policie a že maminku chytili i s panem Fingulínem, se služkou i se psem v Budějovicích a že ji posílají nazpátek. Když toto vyřídili, tatínek spráskl ruce a povídal: „zaplať pánbůh, že ji budu mít zas doma, takhle by do mne v úřadě nic nebylo!“

A tak čekáme dneska maminku.

Pokračování