Jaroslav Hašek: Rodinná tragédie

Ze zápisků malého Františka (2)

Návrat pana Fingulína se psem, s maminkou a služkou.

Už jsem tedy povídal, jak jsme s tatínkem čekali na maminku, na pana Fingulína, služku a psa. Nejvíc jsem se těšil na pana Fingulína, poněvadž utekl s maminkou, a tatínek říkal: „Já mu povím, zneužívat mé dobroty i mé ženy!“ Ptal jsem se tatínka, zdali pan Fingulín zneužil také psa a služky. Tatínek řekl, že pan Fingulín je všeho schopen, že také jednou až budu větší, budu o tom přemýšlet; zatím abych si šel lehnout.

Šel jsem spát a už jsem o tom nepřemýšlel, poněvadž mne po cukroví bolelo břicho. Proto jsem také nemohl dlouho usnout, slyšel jsem tatínka chodit po pokoji a mluvit pro sebe: „Má zlatá ženo, kdo by tohle v tobě hledal!“ Potom šel tatínek k pianu a počal na něm brnkat, jako dělám já, když chci rozzlobit našeho psa. Pak zase tatínek zavřel piano, chodil po pokoji a mluvil německy. Nato šel k mé posteli a povídal: „Celý pan Fingulín! Kde jsem měl oči, já hovado!“ Byl jsem rád, že si tatínek nadává, a dělal jsem, jako bych spal, až konečně jsem usnul opravdu.

Probudil mne za nějaký čas hovor vedle v jídelně. To už byla maminka doma. Vyběhl jsem v košili rovnou k ní. Byl tam také pan Fingulín. Hned jsem objímal pana Fingulína i maminku. Psa měli také mezi sebou, a služka stála ve dveřích, každé chvíle klekala, plakala a křičela: „Milostpane, odpouštějí mně to, já nemohla milostpaní opustit, já nad ní bděla! Milostpane, proboha jich prosím, já jsem čistá a nevinná v tom ohledu. Milostpaní říkala, že pan Fingulín má v Budějovicích starou tetu, která je nemocná, a poněvadž pan Fingulín nedovede nic vyjednat a nikoho obsloužit a bojí se někam přijít, že jela s ním, aby mu poradila – proboha jich prosím, milostpane! Ach, můj bože nebeský, to jsme, milostpane, zkusili s tím psem! Pořád kňučel a jen by po cestě žral. Koupili jsme si, proboha jich prosím, milostpane, na cestě salám. Potvora nám ho polovic sněd a v kupé udělal tři loužičky a dvě hromádky, proboha jich prosím, milostpane!“

Nato počala se šoupat po kolenou k nejbližší židli, sedla si na ni a utírala si nos do spodničky.

Pan Fingulín zatím kašlal a ptal se tatínka, zdali nemá doutník. Tatínek přinesl doutníky, ale pan Fingulín neměl ani sirky, a tak mu tatínek sám zapálil. To spolu nic nemluvili. Pan Fingulín díval se tatínkovi na boty a tatínek panu Fingulínovi. Pes koukal z tatínka na maminku, z maminky na pana Fingulína a radostně vrtěl ocasem.

Konečně jsem se optal pana Fingulína, jak se měl v Budějovicích.

Hned nato mne tatínek vzal za ruku a odvedl do kuchyně. Pes šel za mnou.

V kuchyni slyšel jsem, jak pan Fingulín povídá: „Ctěný pane! Jako čestný muž osmělil jsem se přijít taktéž nahoru, abych se omluvil, že jsem milostivou paní vzal s sebou na návštěvu ku své ubohé churavé tetě v Českých Budějovicích. Věřte mně, že nikdy už si nevezmu žádného psa s sebou na cesty. Váš pes je potvora mazaná všemi mastmi. Jeli jsme přes Veselí a v nádražní restauraci jsme snědli párky s křenem. Dobré párky…“

„Ale toho křenu moc nebylo za dva krejcary,“ povídala do toho maminka.

„Ale byl dobrý,“ řekl pan Fingulín, „některý křen štípe nepříjemně. Tento však neštípal a měl příjemnou nasládlou chuť. Abych tedy nezapomněl, váš pes, zatím co jsme jedli párky s křenem, přiblížil se ke stolu se studenými jitrnicemi. Rozhlédl se, rychle se rozhodl a hup! Vzal si hned dvě. Podobných kousků prováděl mnoho. Ani v noci nám nedal pokoje. Každé vrznutí ho probudilo, štěkal na celé kolo a vyburcoval celý hotel. V Táboře, kde jsme spali první noc, kousl panskou, když nám přinesla do postele kávu. Panská se spokojila na štěstí s pětikorunou.

„Milostpane, proboha jich prosím,“ ozvala se plačtivě služka, „věřejí mně, je to hrozný pes!“

Tatínek chodil po pokoji, držel se za hlavu pořád říkal: „To ale nic nedokazuje, pane Fingulíne, to nic neomlouvá!“

Pan Fingulín vstal také, chodil po pokoji a říkal: „Každý jezevčík je takový, ctěný pane, je potměšilý, lstivý, kde co může, zhltne a uteče. Můj bratr měl také jednoho jezevčíka, a ten, kam přišel, buď udělal nečistotu, nebo něco ukradl.“

Tatínek na to vzdychal: „Můj bože, můj bože!“ Maminka vzpomněla, zdali není doma víno, když jsou přece u nás hosté!

Tatínek přinesl tedy láhev a služka přinesla skleničky. Potom maminka nalila a pan Fingulín ťukl si s tatínkem a pravil: „Na vaše zdraví, pane vrchní oficiále!“

Tatínek vypil a už zase chodil po pokoji, ale rychleji a rychleji, čím dál rychleji, až shrnul na jednom místě koberec, a maminka se zlobila, poněvadž se tím koberce lámou.

Konečně si tatínek sedl ke stolu a počal mluvit o tom, zda-li pamatují na boží přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého. Kdo měl pamatoval, to tatínek neřekl, ani o co tu manželku požádat. Jen hned zas říkal, že se v panu Fingulínovi zklamal, že ho považoval za svého přítele. Pan Fingulín mu na to odpověděl, že na jeho přátelství mohl spoléhat, a kdyby nebylo té jeho ubohé staré churavé tety v Budějovicích, že by nebyli nikam jeli, mají prý však té cesty oba dost. Ten pes byl jen zbytečnou přítěží.

„A dělal nám hroznou ostudu,“ pravila maminka, „v Budějovicích dorážel na psy nestoudně a nestydatě, a když jsem ho chtěla uhodit deštníkem, uskočil a deštník se rozbil o dláždění.“

Potom si pan Fingulín nalil znovu vína, vypil, vzal klobouk a podal tatínkovi ruku a přál mu dobré noci. Když se s tatínkem loučil, řekl: „Nehněvejte se na mne, ale mohu-li vám radit, dejte toho psa pryč!“

Tak tatínek dal psa donést k pohodnému – až se k nám pan Fingulín přistěhuje, aby ho neměl pořád na očích.

Pokračování