Jaroslav Hašek: Rodinná tragédie

Ze zápisků malého Františka (3)

Tatínek se nám kazí…

Takhle jednoho dne večer přišel k nám zas pan Fingulín. Tatínek ještě nebyl doma. Byl jsem na záchodě a ten je vedle dveří, takže jsem slyšel, jak pan Fingulín maminku líbá a jak jí říká, „má zlatá Fanynko!“ Maminka ho napomínala, aby to neříkal tak hlasitě, že jsem doma. Aby se tedy zdálo, že mně do toho nic není, spustil jsem vodu. Maminka povídala: „Můj bože, ten kluk je pořád na záchodě!“ a odešla s panem Fingulínem do jídelny. Chvilku jsem ještě pouštěl vodu, načež jsem také šel do jídelny. Pan Fingulín se tvářil překvapeným a říkal: „Kdepak ses tady vzal, Františku?“ Maminka mne potom napomínala, poněvadž jsem mluvil neslušně, že mne bolí břicho. Já si nemohu pomoci, já jsem takový chlapec, že když mám škrkavky, říkám to každému na potkání, poněvadž mne lidé litují a říkají, že jsem hodný chlapeček.

Pan Fingulín mně přinesl pomeranče a byl jsem zase hubován, poněvadž jsem mu kůrou stříkal do oka.

Nato se ptal pan Fingulín maminky, co je se štěnicemi. Máme totiž doma štěnice od té doby, co maminka byla s panem Fingulínem v Budějovicích. Přivezli je s sebou v ručním kufříku a tatínek říkal, že hugenoti, vypuzení z Francie, přivezli je s sebou do Londýna, z Londýna přišly prý do Dánska, z Dánska do Němec a z Němec do Čech.

Vykládal jsem panu Fingulínovi, že proto štěnice v noci kousají člověka, aby i v noci myslel na pánaboha, a že jsem se i v noci, když mne tuze štípaly, modlil Andělíčku, můj strážníčku, načež jsem pak k ránu usnul a štěnice šly také spát. Pan Fingulín mne pohladil a ptal se, mám-li rád milého pánaboha. Tak jsem mu všechno říkal, jak přijdu do nebe a jak si tam budu moci hrát se sirkami, utrhovat mouchám nožičky a myším vypichovat oči, radovat se s andělíčky, lézt po stromech a spát oblečený v posteli. Také jsem mu říkal, jak si budu hrát s andělíčky na loupežníky a zajatým uřezávat nosy.

Maminka podotkla, že jsem roztomilý, a tak jsem tedy pokračoval, jak budu na zemi hodný a poslušný, abych mohl v nebi střílet strážníky a klamat četníky, jak každý den se modlím na dobrý úmysl Otčenáš i Zdrávas Maria, Anděl Páně a Věřím v Boha. Pak jsem si klekl a spustil: „Savardz airam ánlpitsolim ánanhežop isj izem imanež a ýnanhežop dolp atoviž ohévt.“ Myslili, že jsem se zbláznil, a tu jsem jim teprv řekl, že to je začátek Zdrávas Maria říkaný pozpátku slovo za slovem, že jest to náramně těžké takhle se modlit a že se tak někdy modlím večer, abych nemusel pořád jen říkat Otče náš, jenž jsi na nebesích. Pan Fingulín se zlobil, že to není pravá modlitba. Pan Fingulín je velmi nábožný a maminka včera říkala tatínkovi, že byli v Budějovicích ve všech kostelích.

Když mne tedy napomenuli, abych ve všem neviděl jen hračky, ale obracel se k pánubohu jako křesťanský chlapec s láskou a zbožností, počala se maminka zlobiti na tatínka, že dlouho nejde. Jindy bývá přece už doma! Pan Fingulín mínil, že tatínek asi nejde kvůli němu domů. Maminka ale říkala, že naopak si tatínek váží pana Fingulína jako dobrého společníka.

Pan Fingulín se usmál a pohladil maminku po tváři, načež se oba dali do smíchu. Ale když jsem se já, ubohý chlapec, také tomu počal smát, odvedli mne do kuchyně.

V kuchyni připravovala naše služka řízky a povídala, že když byla v městě, viděla prý milostpána (mého pana otce neboli tatínka), jak vystupoval před jednou vinárnou ještě se dvěma pány z fiakru. A tatínek prý byl moc veselý. Možná, že to nebyl tatínek, ale veselý ten pán byl. Jak skočil z fiakru, málem byl by upadl. Možná, že to nebyl milostpán, ale že ten pán málem byl by upadl, na to prý může vzít jed. Milostpán tohle nikdy nevyved, byl večer už vždy doma, a je jí tolik líto milostpaní, co ta bude vyvádět!

Šel jsem do pokoje, tam seděla maminka na pohovce u pana Fingulína a pan Fingulín měl jednu nohu přes maminku. To dělává vždy, když se mu rozváže bota, poněvadž si vždycky, kdykoli jsem to viděl, zavazuje botu a říká: „Tyhle šněrovací boty působí samé obtíže.“

To se ví, že se na mne zlobili, proč nejsem v kuchyni, a já hned začal povídat, že služka viděla moc veselého pána lézt z kočáru do vinárny a že to byl náš tatínek a že by byl málem upadl.

Sotva jsem to řekl, začala maminka křičet a pan Fingulín jí přizvukoval.

„To je pěkné, začíná se kazit!“ Maminka spínala ruce, pan Fingulín říkal: „To je úpadek mravů, to je hrozné, to je zkáza, to je neslýchané, on se veřejně opíjí! On nám dělá hanbu! Milostpaní, mohu vám jen jedno poraditi: Nepustíme ho domů, už je deset pryč, jak nepřijde do jedenácti, tak je konec. On by si zvykl na hýření a zkazil by se úplně! Rozhodně ho nepustíme domů. Ať zvoní, klepá nebo dělá co chce! To je přece přílišné! To se nedá ani omluvit! Takové starosti vám dělá! Tohle dosud nevyvedl, aby nebyl v deset hodin doma! Dál to nejde!

Pan Fingulín si svékl kabát, zul boty, vzal si trepky tatínkovy na nohy, oblékl jeho župan, zapálil si doutník a natáhl se na pohovku.

„To je hrozné,“ povídal, „k jakým koncům spěje toto spokojené manželství. Muž se stává opilcem a opouští svou choť!“

Nato mně maminka řekla, abych se svlékl a šel spát. Šel jsem a modlil se za tatínka pozpátku Věřím v Boha. Slyšel jsem, jak pan Fingulín povídá si s maminkou tiše, že v jedenáct hodin půjde spát do tatínkovy postele a pak, ať tropí tatínek sebevětší rámus, že ho nesmí maminka pustit domů. Maminka říkala, že v jedenáct hodin půjde tedy ležet, a ať tatínek zvoní a pláče za dveřmi, že ho domů nepustí a že mu řekne, aby šel spát do hotelu, že rodinný krb není žádný holubník. Pan Fingulín na to povzdechl: „Kdyby už bylo jedenáct!“

Potom jsem usnul a spal moc dlouho, až mě najednou probudily v ložnici hlasy. To bylo už k ránu.

Slyšel jsem, jak vedle někdo škytá a povídá: „Dej pánbůh dobrýtro, pane Fingulíne!“

To byl tatínek. Můj zlatý tatínek měl klíče od bytu.

Také jsem slyšel, že tatínek křičel: „Dobré jitro, pane Fingulíne, rukulíbám, milostivá paní!“ Pak počal mlátit něčím do piana. Pak jsem viděl tatínka pootevřenými dveřmi, jak má na hlavě cylindr pana Fingulína a jak jde ležet. Ten cylindr byl promáčknutý a to bylo také asi to, čím mlátil do toho piana. Nato jsem usnul, poněvadž už nebyla žádná legrace. Ještě jsem slyšel, že tatínek si zpíval: „Uřízněte mně hlavu, ať mám ňákou zábavu!“

Ráno přišla služka mne probudit, musel jsem se umýt, obléci a jít vzbudit tatínka, že si s ním přeje pan Fingulín mluvit. Tak jsem šel a byl jsem rád, že mohu budit tatínka jednou zas já a že se to teď obrátilo, dřív budil tatínek mne. Poklepal jsem mu na čelo, aby se dušička probudila, on se otočil a zamumlal: „To víno dejte do ledu!“ Vlezl jsem do postele a stáhl z tatínka peřinu. Tatínek měl na sobě boty a kalhoty, co nosí v neděli a ve svátek, a pod sebou měl ten cylindr a v cylindru měl manžety a límeček. Ale bylo to všechno zmačkáno, jako když jsem jednou sedl na škatuli od modistky a probořil se dovnitř na maminčin klobouk. Pod botami měl tatínek sametovou vestu, poněvadž měl boty od bláta a bál se, aby nezamazal peřinu. Když jsem ho štípl do nohy, převalil se zas tváří ke mně a zabručel: „Je nás tady šest, tak sem přineste tři láhve!“ Musel to jen tak zabručet, že mu nebylo moc rozumět, poněvadž měl v ústech roztřepený doutník. Vzal jsem mu doutník z úst a on se mně přetrh, kus zůstal mému zlatému tatínkovi v ústech, tatínek se oblíz a spolkl to a obrátil se na druhou stranu a mručel si: „To je doba, to se to víno teprv dělá, vemte si, páni, zatím ještě kus lososa, já už nemůžu.“

Šel jsem vedle do pokoje, kde stojí šicí stroj, a vzal jsem si odtamtud špendlík, a jak byl tatínek obrácen proti mně zády, píchl jsem ho špendlíkem nahoře do kalhot, a hodně, poněvadž tatínek je velký člověk, který už něco snese. Tatínek sebou tak škubl, že jsem už nemohl špendlík vytáhnout, a jak se chtěl obrátit, tak ho špendlík počal píchat a tatínek se plácl na ty vystrčené kalhoty přes okraj postele a přišel z bláta do louže. Tak sebou házel legračně, jako když jsem jednou z vaničky vytáhl kapra z vody a dal ho na podlahu, takže to trvalo chvíli, než jsem mohl ten špendlík chytit a vytáhnout. To už byl polovzhůru, poněvadž si mnul rukama oči. Pak se posadil na postel a začal zívat a nepřidržel si ruce u úst, jako to já musím dělat, abych nedostal pohlavek.

Ale nebyl ještě přece jen úplně vzhůru, poněvadž když se na mne podíval, ještě mne nepoznal a mluvil něco, že v tomhle hotelu jsou štěnice. Tak jsem řekl, že jsem jeho malý František a že pan Fingulín s ním chce mluvit a že je moc hodin. Tu si sáhl na hlavu a podíval se na své boty a sedl si na pelest: „To jsme to mazali, Františku, to byla žába!“ Měl takový chraplavý hlas, jako měla jednou na jedněch křtinách maminka, když pila víno. A zas se dal do zívání a měl takové smutné oči, jako potažené hedvábným papírem. Pak povídal něco o chlastu. To je slovo, co nesmím říkat, poněvadž jsem byl bit, když jsem dědečkovi řekl jednou, aby se nachlastal kávy. „Františku,“ řekl mžouraje, „pití ubíjí inteligenci, a kdybych tě někdy viděl se sklenicí v ruce, tak ti ji vyrazím z ruky.“ A teď na něho přišlo zívání a škytání, a když se držel za nos nějakou chvíli, tak ho škytání přešlo a tatínek povídal, abych až začnu škytat, držel se za nos a zadržel dech, co napočítám devět. Nato šel k umyvadlu a vypil tam vodu ze sklenice, co měl na čištění zubů, a strčil hlavu do umyvadla a mně řekl, že musím mu lejt na hlavu vodu, poněvadž teď se musí něco stát. Tatínek kolem sebe nalil, tolik, že kdybych já jen kapičku z toho někdy nalil na podlahu, už bych byl u všech doma „čuně“. Když se umyl a utřel ručníkem, posadil se zas na pelest postele a povídal, že mu teď bude špatně a že má žaludek jako v povětří. Šel k umyvadlu a bylo mu tak špatně jako mně jednou, když jsem se přejed a strčil si do krku rákosku, abych mohl jíst dál. Vždycky zas pozdvihl hlavu od umyvadla a řekl: „Fra…“ a už zas byl v tom. Šel jsem k němu, on mne jednou rukou hladil po vlasech a druhou si držel na žaludku a pořád vyrážel ze sebe „Fra…“, až konečně mohl říct „Franti…“ a nakonec: „Františku, to je mně strašně, to tatínek zkusí!“ Myslel jsem, že dostanu krejcar, tak jsem začal plakat, jako když jednou bolely tatínka zuby a on mně dal dva krejcary, abych přestal. Tatínek také vytáhl z kapsy tobolku a koukal do ní a řekl: „Už jo, peníze jsou v pekle!“ Pak chodil po pokoji a říkal: „Neplač, však ono to tvému ubohému tatínkovi přejde!“ Pak si zul boty a řekl, abych mu podal trepky, co jsou pod postelí, že se nesmí shýbnout, aby mu žaludek netíhnul k zemi, a hledal ve skříni župan. Řekl jsem mu, že župan má už od večera na sobě pan Fingulín. Viděl jsem, že se počaly tatínkovi ruce třást a slyšel jsem, jak tatínek, dívaje se do otevřené skříně, povídá: „Můj bože, co jsem panu Fingulínovi udělal? Napřed mne připraví o ženu a pak o župan.“ Vtom se otevřely skleněné dveře do pokoje a vstoupil sem pan Fingulín s maminkou. Tatínek si sedl na postel a koukal se jako řeznický pes řezníka Vejvody, když jednou ukradl kus plic a paní Vejvodová na to přišla. Pan Fingulín tvářil se vážně a byl bledý v obličeji, a měl na sobě ještě župan. Maminka byla celá červená v obličeji, a když mne uviděla, řekla, abych šel do kuchyně. Dělal jsem, že jdu, ale vrátil jsem se hned za dveře a díval se dovnitř skleněnou tabulkou. Pan Fingulín přistavil k tatínkově posteli dvě židle, na jednu si sedl sám, na druhou maminka.

„Ctěný pane,“ pravil slavnostně pan Fingulín, „zajisté mně dovolíte, jako domácímu příteli, abych promluvil k vám několik dobře míněných rad.“ Maminka řekla, že se tatínek tváří jako lotr, ale tatínek odpověděl, že se jako lotr netváří. Pan Fingulín rozhazoval rukou a pravil, že považuje za svou povinnost říci tatínkovi do očí, že manžel, který nechá celou noc manželku o samotě s domácím přítelem, je největší vyvrhel na světě. Tatínek přestal se dívat jako řeznický pes Vejvodův a koukal se jako učedník od kupce Hořejše, když ho pan Hořejš jednou tahal za ucho po krámě a křičel: „Já ti dám plivat do povidel!“ Pan Fingulín pokračoval, že manžel, který kvůli zhýralé společnosti opustí svou manželku, aby mohl provádět orgie, je nejničemnější člověk, poněvadž ztratil již všechnu čest a je mu jedno, zdali jeho manželka po něm touží či ne a zdali nemá strach, aby se mu něco nepřihodilo. Slyšel jsem, že tatínek povídá:  „Myslel jsem, pane Fingulíne, že vy necháte mou manželku o samotě.“ Pan Fingulín vyskočil a začal křičet, že si vyprošuje všechny narážky na svůj poměr k milostpaní. A maminka postavila se před tatínka a křičela: „Fuj, ještě jednou fuj, z tebe mluví alkohol!“

Tatínek seděl jako zařezaný. Pan Fingulín se opět posadil: „Manžel, který vrací se opilý k ránu domů ke své ženě, musí předpokládat, že trhá všecky svazky, které ho ještě poutaly k rodině, a nevíte-li, že tím svým jednáním dáváte najevo nevážnost vůči posvátnému stavu manželskému, pak vás velice lituji.“

„Nelitujte ho, bídáka,“ pravila maminka.

Tatínek jen vrtěl hlavou a říkal: „Prosím, já nejsem bídák!“

„Naše poslední rozhodnutí je,“ pravil pan Fingulín, „že musíte odjet zítra k tchánovi na venkov. Vezmete si zítra dovolenou v úřadě a odjedete s Frantíkem ještě odpoledne. Tam pak na venkově za dozoru tchánova, kterému jsem již poslal psaní, ve kterém jsem ho důkladně informoval, budete se snažit po šest neděl zapomenout na pražské orgie. Občas vás s paní manželkou navštívíme, a budete-li se řádně chovat, přijmeme vás jako polepšeného opět do lůna rodiny. Dnes obědvat nebudete a prospíte se na zítřejší cestu. Dnes podniknu s milostpaní malý výlet na Závist, aby pookřála po té strašné noci, kterou jsme spolu strávili v trapném očekávání, v jakém stavu se navrátíte. Pojďte, milostpaní.“ Tatínek také vstal, a tu uviděl za ním na posteli cylindr pana Fingulína. Pan Fingulín počal znovu mluvit, jak se obětoval v noci a jak mu za jeho obětavost můj zlatý tatínek spal na cylindru. Pak řekla maminka, že od zvrhlého člověka nemůže se nikdo dočkávat odměny a že si pan Fingulín musí vzít cylindr tatínkův. Pak odešli a já dělal, že si hraju se stavebnicemi u dveří. Když odešli, podíval jsem se dveřmi, co dělá tatínek. Můj zlatý tatínek byl už v podvlékačkách a počal se válet vztekle na posteli po cylindru pana Fingulína, jako psi po slanečku, a říkal si:

„Já vám ukážu, kdo je v domě pánem!“

Karikatury 1910