Jaroslav Hašek: Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem

V každé armádě jsou darebáci, kteří nechtí sloužit. Těm milejší je, když se z nich stanou praobyčejní civilní mameluci. Tito prohnaní chlapíci stěžují si, že mají například srdeční vadu, ačkoliv mají třebas jen zánět slepého střeva, jak se při pitvě dokáže. Takovým a podobným způsobem chtí se zprostiti své vojenské povinnosti. Ale běda jim! Je zde ještě superarbitrační řízení, které jim sakramentsky zatne žílu. Chlapík stěžuje si, že je „platfus.“ Vojenský lékař předepíše mu Glauberovu sůl a klystýr a „platfus neplatfus“ běhá, jako by mu hlavu zapálil, a ráno ho zavrou.
Jiný lotr stěžuje si, že má raka v žaludku. Položí ho na operační stůl a řeknou mu: „Při plném vědomí otevřít žaludek.“ Než to dořeknou, je po rakovině a zázračně uzdravený putuje do basy.
Superarbitrační řízení je dobrodiním pro armádu. Nebýt toho, každý druhý branec by se cítil nemocným a neschopným nosit tele.
Superarbitrace jest slovo původu latinského. Super=nad, arbitrace=zkoumati, pozorovati. Superarbitrace tedy „nadzkoumání.“
Dobře to řekl jeden štábní lékař: „Když prohlížím maroda, činím tak z přesvědčení, že se nedá mluvit o ,superarbitrare, nezkoumání,´nýbrž o ,superdubitare, nepochybování,´že takový marod je nade vší pochybnost zdráv jako ryba. Z toho principu také vycházím. Předpisuji chinin a dietu. Za tři dny proboha prosí, abych je pustil z nemocnice. A když mezitím umře takový simulant, učiní to naschvál, aby nás dopálil a nemusel si ten podvod odsedět. Tedy ,superdubitare´a ne ,superarbitrare.´Pochybovati o každém do jeho posledního vzdechu.“
Když tedy dobrého vojáka Švejka chtěli superarbitrovat, záviděly mu to všechny kumpanie.
Vězeňský profous, přinášeje mu oběd do vězení, řekl k němu: „Ty holomku, máš štěstí. Půjdeš z vojny domů, budeš superarbitrovanej jako jedna fiala.“
 Ale dobrý voják Švejk řekl mu totéž, co důstojnému kurátovi Augustinu Kleinschrodtovi: „Poslušně hlásím, že to, prosím, nejde. Jsem zdráv jako ryba a chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu.“
S blaženým úsměvem lehl si na kavalec. Profous hlásil toto vyjádření Švejkovo důstojníku ode dne, Müllerovi.
Müller zaskřípal zuby: „Lumpa naučíme,“ zvolal, „aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí při nejmenším dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil.“
Mezitím dobrý voják Švejk vykládal zavřenému soudruhu z kumpanie: „Já budu sloužit císaři pánu do posledního vzdechu. Když už jsem zde, tak zde zůstanu. Když jsem voják, tak musím sloužit císaři pánu a nikdo mne nesmí z vojny vyhnat, ani kdyby přišel pan jenerál a kopnul mne do zadnice a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se k němu a řekl: ,Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii.´ A kdyby mne nechtěli tady, dám se k maríně, abych aspoň na moři sloužil císaři pánu. A kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kop do zadnice, budu císaři pánu sloužit ve vzduchu.“
V celých kasárnách panovalo však upřímné mínění, že dobrého vojáka Švejka vyženou z vojny! Dne 3. června přišli pro něho s nosítky do vězení, po zuřivém odporu přivázali jej řemenem k nosítkám a odnesli do garnizónní nemocnice. Kudy ho nesli, ozývalo se z nosítek jeho vlastenecké heslo: „Vojáci, nedejte mne, já chci dál sloužit císaři pánu!“
Dali ho na oddělení pro těžce nemocné a štábní lékař Jansa ho zběžně prohlédl: „Máš zvětšená játra a ztučnění srdce, Švejku. Tos to dopracoval, musíme tě pustit z vojny.“
„Poslušně prosím,“ ozval se Švejk, „že jsem zdráv jako ryba. Co by si, poslušně hlásím, beze mne armáda počala? Poslušně prosím, že chci ke kumpanii a že budu dál sloužit císaři pánu, věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a patří.“
Předepsali mu klystýr, a když mu jej dával saniťák Rusín Bočkovskij, tu dobrý voják Švejk v této choulostivé situaci řekl důstojně: „Bratře, nešetři mne, když jsem se nebál Taliánů, nebojím se ani tvého klystýru. Voják se nesmí bát ničeho a musí sloužit, to si pamatuj!“
Potom ho odvedli ven a na záchodě ho hlídal voják s nabitou ručnicí.
Nato uložili jej zase na postel a ošetřovatel Bočkovskij chodil kolem něho a vzdychal: „Pšakrew, máš rodiče?“
„Mám.“
„Odtud asi nevyjdeš, ty simulante.“
Dobrý voják Švejk dal mu pohlavek.
„Já simulant? Já jsem úplně zdráv a chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu.“
Dali ho do ledu. Tři dny byl zabalen v ledových obkladcích, a když přišel štábní lékař a řekl k němu: „Nu Švejku, půjdeš přece jen z vojny domů,“ prohlásil Švejk: „Poslušně prosím, pane štábarct, že jsem pořád zdráv a že chci sloužit dál.“
Dali ho poznovu do ledu a za dva dny měla se sejít superarbitrační komise, která by jej zprostila navždy vojenské povinnosti.
Den před sejitím komise, když už byl napsán jeho propouštěcí list, dobrý voják Švejk dezertoval však z kasáren.
Aby mohl dál sloužit císaři pánu, musel utéci. Čtrnáct dní nebylo po něm ani slechu.
Jaké bylo však překvapení všech, když po čtrnácti dnech v noci objevil se dobrý voják Švejk u vrat kasáren a hlásil tam hlídce se svým poctivým úsměvem na kulaté spokojené tváři: „Poslušně hlásím, že se jdu dát zavřít, poněvadž jsem dezentýroval, abych mohl dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu.“
Přání jeho se vyplnilo. Dostal půl roku, a když chtěl dál sloužit, přesadili ho do arzenálu, aby nabíjel střelnou bavlnou torpéda.
Karikatury 1911