Cukr
Obchodník s cukrem Tereba zvýšil cenu cukru na 1 K za 1 kg. „Příčinu toho sluší hledati ve velké krisi hospodářské,“ říkal všem, „podívejte se na bursu, co tam dělají s cukrem!“ Ve skutečnosti však sto kg cukru ve velkém bylo zvýšeno jen o 8 haléřů.
Pan Tereba se však rozčiloval: „Tato vleklá krise hospodářská bude mít ještě své dozvuky, copak se mám jít pást?“
Aby se nemusel jít pást, zvýšil o dva dny později cenu cukru na 1 K 10 hal. za kilogram.
Pak četl v novinách, že vláda chce snad vydat ceník, ve kterém podle § 56 živnostenského řadu ustanoví ceny potravin.
„A pak přijdu zkrátka,“ řekl si pan Tereba, „musím zachránit, co se zachránit dá“. A přirazil na jeden kg cukru nových 10 h. Stál už tedy 1 K 20 h.
Pan Tereba byl velkoobchodník s cukrem. Od něho brali cukr menší kupci a hokynaří.
Ti se vrhli s chtivostí na ceny a každý, aby vydělal, přirazil nových 10 haléřů na kg.
Když to viděl pan Tereba, dobře si věc rozvážil a řekl k sobě: „Já prodávám za 1 K 20 h a oni za 1 K 30 h a je to taková chudá pakáž. Ne, přítelíčkové, já chci být také živ a ne, abyste jen vy všechno zhltli!“ a přirazil hned 20 haléřů na jeden kilogram.
O této věci se rozepsaly noviny. Psalo se o všeobecné drahotě, o strašně vyšroubovaných cenách cukru. Pak byla historická reminiscence o dějinách cukru a stálo tam, že jedna libra cukru, když se začal vyrábět, stála tři tolary.
„A tenkrát byly menší výdělky,“ řekl si pan Tereba, „a lidi dali rádi za cukr tři tolary za libru a teď se jim zdá jeden kilogram za 1 kor. 50 haléřů drahý, já je naučím!“
A napsal křídou na tabuli před krámem: 1 kg cukru za 2 K.
Týž den ho přistihli, že to píše na zeď vedlejšího domu. Byl rozpálen v obličeji a večer škrábal uhlem na Národní divadlo 1 kg cukru za 6 K.
Na radu příbuzných se uchýlil do sanatoria dr. Šimsy v Krči. Od té doby klesla cena cukru opět na 80 h za 1 kg.
Případ magistrátního praktikanta Kološky
Magistrátní praktikant Kološka měl 60 korun měsíčně a chodil do jedné rodiny na obědy. Za oběd platil 50 h. Když nastalo první zdražení potravin, musel platit za oběd 70 h. Za týden 80 h, za čtrnáct dní 1 K, za tři neděle 1 K 40 h, za čtyři neděle dvě koruny. Aby mohl vyjít se 60 K, chodil na obědy, když byla zvýšena cena oběda na 2 K 40 h, jen obden, pak za šest neděl stál oběd 3 K, později 4 K, a tu chodil na oběd jen třetí den, konečně stál oběd 5 K, a tu chodil jen čtvrtý den na obědy a spadl se tak, že vážil jen 28 kg, později jen 22 kg. A to založilo jeho štěstí! Jedem impresário ho angažoval do svého panoptika, kde představuje „Člověka – vrabce“ a má gáži 500 měsíčně. To mu teď stačí při nynější drahotě, že jí každý pátý den. Kdyby byl zůstal u magistrátu, mohl by nyní obědvat teprve každý čtyřicátý den.
Agrární idyla
V Kozovazech si živili dědečka Plivance v pastoušce. Dostával od obce brambory, mléko a mouku.
Když pak nastala všeobecná drahota, šel mu to agrární starosta Jančů vysvětlit.
„To se ti to, dědku zatracená,“ povídá, „hezky válí. Takhle brambory žrát, mléka chlastat, mouku brát zadarmo, to dovedeš. Ale Pán Bůh se už na to nemohl koukat. Brambory nejsou, tak je nedostaneš a přestaneš se cpát, mléko ti taky nemůžeme dát, poněvadž je ho málo a tak ti přejde voblizování, a obilí málo sypalo, tak jsme ti z deputátu mouku taky škrtli, a teď mně řekni, starý lenochu, co budeš dělat?“ „Poníženě prosím, pantatíku, že se budu muset jít pást.“
„I ty lumpe, ty by ses chtěl jít pást, trávy je letos málo, že musíme prodávat dobytek, a ty bys chtěl ještě ten dobytek vokrádat,“ zvolal starosta rozčileně a šel zlořečený úmysl dědečka Plivance rozhlásit po vsi.
Zdroj: Jaroslav Hašek, Paniptikum měšťáků, byrokratů a jiných zkamenělin, Nakladatelství Práce 1950
