Jaroslav Hašek: Z potulek po Čechách

Okresní soud v Maliboři
Zdá se být jistě trochu podivným, že cestopis hned začíná okresním soudem. Jest to však nutné, aby každý hned seznal, že i v Maliboři mají neobyčejně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Pro cestovatele jest taková skutečnost velice milou. Ví, že bude-li zabit domorodci, nezůstane ten čin nepomstěn. Proto také bezstarostně vjížděl jsem do Maliboře. Ulice prapory sice ozdobeny nebyly, nikdo mne oficiálně neuvítal, ale přesto měl jsem takovou všelidskou radost z toho, že Maliboř mne hostí ve svých zdech, že mně to připadalo jako vjezd Jošui do Juruzaléma. Vím dále tolik, že jsem se v hraběcím kočáře strašně nafukoval, a kdykoliv jsem uviděl nějakého kluka, že jsem mu hodil s aristokratickým gestem dvouhalíř. Těch kluků bylo šestadvacet. Ba, zdálo se mně dokonce, že na mou počest v Maliboři si vystavěli elektrárnu. Než jsem projel Maliboří k hraběcímu zámku, probudilo se ve mně vlastní já tou měrou, že jsem si sám sobě stiskl ruku. Měl jsem sám ze sebe velkou radost. Konečně se tedy Maliboř dočkala toho, že ve svých zdech hostí pořádného člověka. Během jízdy v kočáře uvědomil jsem si, že prokázal jsem Maliboři velkou čest, a z radostí nad tím vyprázdnil jsem přes město butelku koňaku.
V rozradostněné náladě vjel jsem do zámeckého parku. Nechci prozatím líčit tklivé seznámení s jedním baronem z Vídně. Podotýkám jen tolik, že ten pán má progresívní paralýzu a že se se mnou hádal, že mne viděl v Lodnýdě. Dělalo to dobrý dojem, tak jsem to konečně připustil. To jen mimochodem. Abych se tedy vrátil k okresnímu soudu. Zatím, co jsem na zámku říkal: Eh, eh, es freut mich“, vystrkovali na věži okresního soudu v Maliboři bílý prapor.
A po celé Maliboři se o ničem jiném nemluvilo než o bílém praporu. Ten bílý prapor byl asi také vinen tím, že má návštěva netěšila se takové pozornosti, a proto nezbývá mně nic jiného než vysvětlovat historii onoho bílého praporu. Pokusím se trochu Maliboř zostudit. A dobře jim tak. Proč mne nepřišel pan starosta na nádraží uvítat.
V každém městě jsou dva druhy občanstva. Hodní a darebáčci. Poslední tvoří v Maliboři značnou většinu. Okresní soud má plné ruce práce. V Maliboři se krade již od pradávných dob. Soud tam mají také již odedávna. Maliboř měla dokonce i své vlastní hrdelní právo. Jednou tam dokonce byli nuceni oběsit svého vlastního purkmistra Jana Vráteče ze Svin. Jeden jeho potomek má nyní v Maliboři obchod se střižním zbožím. Tedy smysl pro právo je v Maliboři silně vyvinut. V budově okresního soudu ukazují dubovou lavici z dob císaře Josefa II. Na té lavici vypláceli až do roku 1862 na základě prügelpatentu dědečky nynějších Malibořáků. A na té lavici nyní sedá sluha od soudu, kouří z dýmky, a když naproti se soudí nějaký těžký případ, pije borovičku, aby to lepší šlo panu soudci. A vězení okresního soudu od roku 1792 bylo stále plné.
Až den 2. září roku 1912 pro Malibořáky značí novou éru. Bílý prapor vlál na věži soudu. Bílá barva nevinnosti zaplála nad nešťastným městem.
A v Maliboři budou počítat nyní letopočet od 2 září 1912.
A bílý prapor se skvěl od tří hodin odpůldne do půl čtvrté téhož dne. To přivedli strážníci k soudu Josefa Vyskočila, kterého ve tři hodiny pustili.
Když sluha od soudu prapor svinoval, tu slzel. A prapor byl stále menší a menší, barva nevinnosti se krátila, ještě kousek a pak konec slávy. A dole davy Malibořáků dívaly se, jak ta bílá barva nevinnosti mizí, a když prapor byl sundán, tu ty davy občanstva provolaly bouřlivě slávu.
Čest Maliboře zachráněna. Vězení mají opět obsazeno. Josef Vyskočil ukradl viržinku a klid vrátil se do pobouřených myslí občanstva malibořského. Již Malibořáci nechodí jako bez duše. Josef Vyskočil sedí na pryčně, a ve prospěch statečného muže bude mezi občanstvem uspořádána sbírka.
A tu noc anděl nevinnosti ve dvanáct hodin postavil se před okresní soud, vyplázl na něj jazyk a vznesl se tiše k hvězdnatému nebi, zatímco v Panském domě místní inteligenti pustili se do posledního kola ferbla.
 
Co je s rodištěm Ignáta Herrmanna?
Prosím tímto tisíckrát Ignáta Herrmanna za odpuštění a zároveň ho varuji, aby do Chotěboře nejezdil, neboť dnes mu nikdo již nebude věřit, že se tam skutečně v tom mlýně u Doubravky narodil. Za celý den podařilo se mi v Chotěboři podrýt víru občanstva ve správnost tvrzení Ignáta Herrmanna, a dnes již každé malé dítě v Chotěboři ví, že s tím rodištěm Ignáta Herrmanna je to pouhý švindl. Prosím tedy Ignáta Herrmanna ještě jednou za prominutí.
Materiál, který se mi podařilo sehnat a kterým své tvrzení jsem podepřel, jest obrovský. A hlavně za něj vděčím panu Závorkovi, majiteli mlýna, o kterém Ignát Herrmann tvrdí, že se tam narodil.
Jsem přesvědčen, že věc na pohled nepatrná promění se v aféru dosti závažnou.
Co vlastně vedlo Ignáta Herrmanna, že vydává mlýn u Chotěboře za své rodiště?
Jaký jest tu psychologický motiv? Nynější majitel mlýna pan Zázvorka líčí to takto: „Jsem zde již 27 let. Ten rok, kdy jsem mlýn koupil, takhle v měsíci červenci, přiběhne děvče, že vzadu za mlýnem okukuje nějaký dlouhý, nosatý pán. Netrvá to dlouho, ten pán objeví se na chodbě a představí se mně. Byl to Ignát Herrmann. ´Máte to zde velice hezké´, povídá, ´krajina je zde báječná. Stojí ten mlýn již dlouho?´ Řekl jsem, že jistě dvě stě let. ´To je dobře,´ řekl nato Ignát Herrmann a počal zas mlýn ze všech stran okukovat a neustále říkal: ´To je krásná poloha, zde je nádherně.´ Najednou se ke mně otočí: ´Víte, milý příteli, že jsem se tu narodil? Ale neříkejte zatím nikomu nic, já se podívám ještě na mlýn v Rozsochatci, ten prý má také pěknou polohu.´ Za tři dny se vrátil. Říkal, že zběhal všechny mlýny v okolí a že tenhle se mu nejlíp zamlouvá a nejlíp hodí za jeho rodiště, neboť krajina jest romantická, kolem lesy, kousek dál skály. Vykládal také, že dosud bylo velkou chybou, že čeští spisovatelé nedovedli si ku narození najít pěkný koutek. On že to tedy začne s tímhle mlýnem. Slíbil také, že udělá tomu reklamu. Tak jsem dal mlýn ofotografovat a dal nadělat pohlednice a rozšířili jsme to v Chotěboři. Pak jsem dal zarazit tyhle lavice a stoly, jak tamhle vidíte u Doubravky, objednal jsem láhvové pivo a uherský salám. Zkrátka udělali jsme z toho výletní místo. Bude libo pivo?“
Poručil jsem si láhev, a abych měl ještě větší jistotu, jak to vlastně je s rodištěm Ignáta Herrmanna, otázal jsem se, kdo byl před tím majitelem mlýna.
„Nějaký Křička, ten měl mlýn přes padesát let. Nevím to sice určitě, ale říká se to.“
„Vy máte mlýn již na dvacet sedm roků, ten ho měl padesát let, to je sedmdesát sedm let. To se Ignát Herrmann zapletl do pěkné věci. Jezdí sem často?“ „Jednou byl uspořádán na jeho počest banket v Chotěboři, když přijel. A to byl po celý banket velice zaražený. Stala se mu totiž nehoda. Pod mým mlýnem je ještě jeden a on vedl tam několik pánů z Prahy. Spletl si to a vydával ten druhý mlýn za své rodiště. Vedl je také do jedné světnice a ukazoval, kde se narodil, kde si hrál, a říkal: „Tak je to zde stále jako tenkrát, jako by s ničím nebylo ani hnuto. Pamatuji se na tuhle truhlu, jako by to bylo včera.“ Když byl v nejlepším, povídá mlynářka: „Vašnosti, vždyť se ráčili narodit v hořejším mlýně a ne zde. Já jim ukážu cestu. To musejí jít tadyhle kolem skály a za čtvrt hodinky jsou na místě.“
„A nejsou snad v okolí Herrmannové?“
„Jsou. Jeden Herrmann je v Libici nad Doubravkou, ale ten se přistěhoval do Libice před desíti lety odněkud od Moravských Budějovic. Pak je chotěbořský Herrmann, a ten je teprve dvacet let v Chotěboři. Dříve byl ve Vídni.“
„Vy tedy myslíte, že se Ignát Herrmann zmýlil se svým rodištěm?“
„To je těžko říct. Já už prodal přes dva tisíce pohlednic s jeho rodným mlýnem. A ta sláva by mne neuživila. Kromě toho vyrábím hlavně ovesné preparáty a kostní moučku. Jako teď je sezóna, tak dávám kosti do světnice, kde se prý Ignát Herrmann narodil, poněvadž se tam hodně toho vejde, a když někdo mermomocí přeje si vidět to místo, ukážeme mu prázdnou komůrku vedle, a teď také ne, teď tam máme ovesné otruby, a tak říkáme, že se narodil na zahradě, když byla otava. A teď je právě otava, a tak to jde pěkně všechno k sobě.“
Poděkoval jsem mu za informace, ze kterých bude mít Ignát Herrmann jistě malou radost, ale nemohu si pomoci.
V Chotěboři v hotelu Na poště mají lokál, ozdobený různými hesly, a nade dveřmi skví se nápis: „S pravdou ven!“ Proto tam z lokálu vyhazují jen pravdomluvné lidi, což vím z vlastní zkušenosti, když v zájmu pravdy vykládal jsem, jak to vlastně je s rodištěm Ignáta Herrmanna.
Zdroj: Jaroslav Hašek Maloměstský pitaval, Nakladatelství Kruh 1978