Jaroslav Trojan: Seksepíl nebo glejt?

Pan Likva se už dlouho potuluje mezi filmaři. Nosíval kotlety jako Valentino, pak knírek jako Menjou a teď si češe vlasy do čela jako Greta Garbo. Ale plátno v biografu přece jen nenahradí plátno, z kterého se šijí prostěradla manželského lože. Pan Likva se rozhodl, že se ožení. Ovšem jeho žena musí mít vlastnosti filmových hereček. Tvář jako Merle Oberonová, tělo jako Joan Crawfordová a nohy jako Marlene Dietrichová. A hlavně sex-appeal. Půl roku sháněl ženu se sex-appealem a když se již chtěl oženit se slečnou Věrou, která měla sbírku filmových hereček a z každé kousek sex-appealu, zjistil, že sex-appeal už vyšel z módy. V Americe si dnes váží na hvězdách jiné vlastnosti. Říkají jí glazur. Vášeň už nemá zírat z očí, ramena se nemají zvedat v rytmickém rozvlnění a nohy se také nesmějí plížit dopředu jako jaguár za vlaštovkou. Nadešla doba myslících žen. Svůdnost se tolik nežádá. Zato pěkné chování. Jemnost úsměvu, mateřkost citu, obětavost a pochopení. Konec Grety Garbo, nechť žije Pavla Wesselá.

Pan Likva opustil svou sbírku filmových hereček. Bloudil zoufale po kavárnách i promenádách, marně se rozhoduje pro sex-appeal nebo glazur. Copak filmařům se to řekne: Dnes je v módě to a zítra ono. Ale co udělá on se ženou, až mu vyjde z módy? Po světě budou chodit třeba zase sex-appealy a jemu zbude glazur. Nebo půjdou glazury a sex-appeal bude ve psí. Hledal ženu, která by třeba zepředu měla sex-appeal a zezadu glamour. Nakláněl se k slečnám a důvěrně šeptal: „Slečno, máte sexepíl nebo glejmur?“ Někdy byl insultován, někdy slečna řekla: „Mám grenadýnu a dvě černé kávy…“ a Likva musil platit.

Také se vrhl na alkohol. Asi by ho čekal osud doktora Uhra, kdyby náhle prozřetelně nezakročil osud v podobě paragrafu. Slečna se sbírkou filmových hereček ho žalovala pro svedení pod slibem manželství: Dokazovala fakt poznámkami v albu, neboť pan Likva si žádal, aby sedala nezbedně jako Franciska Gaalová, lehala svůdně jako Anna Stenová a skákala přes stůl rozkošně jako Anny Ondráková. Když se jí povedlo napodobit některou dámu ze sbírky, nakreslil u fotografie srdíčko. A pak ji hluboce miloval.

Sliboval jí sňatek. Přišlo několik svědkyň. Ano, sliboval jí sňatek odjakživa. Při seznámení, i když už byl skoro konec známosti. Jedna svědkyně tvrdila, že tehdy příšerně klel.

„Co říkal?“

„Já se to stydím opakovat.“

„Jen to řekněte.“

„No, chvílemi křičel: Tisíc sexepílů, ty budeš má žena! A za chvíli zase: U všech rohatých glejtů, ty a žádná jiná…“

Pan Likva vzdychal. Ta holka mu opravdu připomíná filmové hvězdy. Obličej má jako Wallace Beery, tělo jako Stan Laurel, nohy jako Rin-Tin-Tin.

„Já si tě, Věruško, vezmu, to byla jen mladická nerozvážnost,“ řekl se sklopeným zrakem.

Věruška radostně vzdychla. Byla šťastna.

Odešli. On zosobňoval neštěstí šesti žen Jindřicha VIII., ona retrospektivní film.

Ale žvatlala rozkošně – jako Shirley Temple, ten diblík.

Zdroj: Jaroslav Trojan, Lidičky před soudem 1939