Národní galerie Praha uspořádala ve Valdštejnské jízdárně výstavu jednoho z nejvýznamnějších českých umělců 19. století – Josefa Mánesa (1820–1871). Představuje na ní více než 400 exponátů z 25 veřejných institucí a soukromých sbírek, včetně originálu Kalendářní desky pražského orloje ze sbírek Muzea hlavního města Prahy.
Leitmotivem výstavy věnované tomuto umělci se stal tradovaný citát z jeho náčrtníku: „Lidé sní za nocí... já sním za dne“. Tvorba Josefa Mánesa se vyznačuje neobyčejnou šíří a kvalitou – zahrnuje práce určené do veřejného prostoru i vyhraněně intimního charakteru, díla nadčasová i zcela aktuální, podobizny, krajiny i alegorie; plátna, kresby i grafiky. Výstava ve čtyřech pomyslných kapitolách představuje stěžejní okruhy Mánesovy tvorby –portréty, krajinomalbu, ilustrace Rukopisu královédvorského a práce pro šlechtický rod Silva Taroucca či realizace pro spolky. Mánesova díla doplňují práce jeho českých současníků i zahraničních umělců, kteří tehdejší výtvarnou scénu ovlivňovali. Celkový obraz dotvářejí ukázky z Mánesovy korespondence, dobové texty a fotografie a v neposlední řadě i informace o nových objevech učiněných v rámci restaurátorského průzkumu Mánesových děl.
Cílem bylo také nahlédnout pod vrstvu po desetiletí tradovaných stereotypů, které se s Mánesovým dílem pojí. „Nalezl jsem motivy, které mi nyní působí nepopsatelnou radost; bylo toliko smutné, že jsem vše skvostné, co jsem viděl, musil zahodit do komůrky vzpomínek. Ale tak se mi často děje v životě! Je-li mi popřáno vyjádřit se světu svou vlastní řečí? Smím-li, co miluji, přitisknout k svému srdci? – Čilá fantasie stává se tak mukou a trýzní.“ (Josef Mánes Henrietě z Rittersbergu, Čechy pod Kosířem, podzim 1860)
Živo ta dílo Josefa Mánesa
Jeho otcem byl malíř Antonín Mánes, profesor krajinomalby na pražské malířské Akademii. Strýc Václav Mánes byl na této škole dvakrát prozatímním ředitelem. Umělecky založený otec i strýc měli při výchově silný vliv nejen na Josefa, ale i na jeho sourozence Quida a Amálii. Josef Mánes je považován za zakládající osobnost českého výtvarnictví a největšího mistra české malby a krajinářství. Od svých patnácti let studoval 3 roky na pražské Akademii, od roku 1844 také 3 roky v Mnichově. Mnichovský pobyt měl na tvorbu Mánesa zásadní vliv, začala se zde rodit jeho orientace na národní tematiku. V mládí podnikl i další studijní cesty – mimo jiné do Drážďan, Polska a Slezska. Na počátku roku 1849 vznikla Jednota umělců výtvarných, která vyslala Mánesa na sněm do Kroměříže, aby portrétoval české politiky. Ikonickou se stala podobizna F. L. Riegra. Jeho osobní život se zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze. Ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. O tři roky později, v roce 1850, čekala Františka s Josefem dítě. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amalie, která se o oba své bratry starala a Františku vyhnala z domu. Josef Mánes Františku údajně velmi miloval, ale zcela podléhal své panovačné sestře. Františka Šťovíčková porodila v roce 1850 dceru Josefinu, kterou poté dlouho sama vychovávala. V roce 1849 na pozvání svého přítele, hraběte Bedřicha Sylvy Tarouccy odjel na zámek Čechy pod Kosířem. Ten se stal do roku 1856 jeho druhým domovem. Zde vytvořil sérii rodinných portrétů Silvy Tarroucy a také některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle).
V letech 1851-1856 v Čechách pod Kosířem vznikl soubor olejových obrazů ve stylu t. zv. druhého rokoka. Umělec čerpal inspiraci z díla francouzského mistra A. Watteaua, které znal z Drážďan. Zlepšil se jeho duševní stav, rozvíjel i své přírodovědné zájmy, velmi jej upoutala botanika. Vyhledával zde lidové krojované postavy, opět se zamilovával do Hanaček i cikánek. Mánes se od roku 1843 nezúčastňoval pražských výstav. Věnoval se nadále krajinomalbě a žánrovým výjevům, do této kategorie patří obrazy Švadlenka a Při čtení. V roce 1863 byla založena Umělecká beseda, Mánes v letech 1863 a 1865–1866 předsedal výtvarnému odboru. Jeho zásluhou byla zachráněna rotunda Sv. Kříže na Starém Městě. Mánesova výjimečnost spočívala v suverénním malířském projevu a v překračování dobových konvencí v míře erotizmu, který vrcholí v dílech Josefina, Jitro a Večer. Podle legendy vznikly obrazy Jitro a Večer na zakázku pro veřejný dům, věrohodnější se zdá, že je malíř vydal lichváři jako splátku dluhu. Umělec je nepodepsal vlastním jménem, ale signaturou L.G. 1857. Jde o první novodobé ženské akty v českém umění 19. století. Z komplexního návrhu na výzdobu kostela sv. Cyrila a Metoděje byly realizovány pouze vstupní dveře a medailony s životem světců.
Ornament představuje významnou součást umělcovy tvorby. Mánes čerpal své ornamentální motivy ze studii románské a gotické architektury a iluminovaných středověkých rukopisů. Dospěl k vlastnímu originálnímu tvarosloví, které užil v Rukopisu Královedvorském i na spolkových praporech. Tento plošný ornament kombinující románské a renesanční motivy s vlivy lidového dekoru se stal jedním z poznávacích znaků mánesovského stylu i pro jeho následovníky. Zakázku na prapor pěveckého spolku Říp obdržel v roce 1863 na popud J. E. Purkyně.
Kalendářní deska staroměstského orloje představuje vrchol Mánesovy tvorby. Pracoval na ni od roku 1864. I přes nízký honorář 600 zlatých přijal nabídku s nadšením. Medailony s 12 měsíci pojal jako oslavu ročního koloběhu venkovského života. Hrdiny jsou vesničané zachyceni při pracích typických pro daný měsíc. Mužské figury oblékl do slovenského kroje a umístil je na pozadí českých pamětihodností-Bezděz, Kunětická hora, Trosky. Venkovskou tematiku povýšil z tradiční žánrové roviny na roveň historického či dokonce náboženského obrazu. Zlaté pozadí odkazuje ke gotickému umění, jež bylo Mánesovi trvalou inspirací. Desku dokončil v květnu 1866.Plánované odhalení bylo v důsledku prusko-rakouské války posunuto až na 18.8.1866. Záhy zazněla myšlenka, že tak cenná malba by neměla být vystavována povětrnostním vlivům. Teprve v roce 1880 byla již poškozená sejmuta a nahrazena kopii E.K. Lišky.
Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku. Jeho majitel hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti jej požádal, aby namaloval jeho milou Verunu Čudovou. Mánes ji namaloval ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu. Na Moravě vznikl také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře. Společenskou angažovanost v národním obrození projevoval zejména jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj, četné sokolské a jiné spolkové prapory, insignie a diplomy. Umělecky nejnáročnější je prapor Národní gardy z Hradce Králové. Posledním umělecky bohatým obdobím byla 60. léta 19. století. V roce 1865 pobýval na pozvání Kristiána Koce z Dobrše na zámku v Újezdu u Svatého Kříže, kde portrétoval členy jeho rodiny.
Od roku 1866 se u něj projevovaly příznaky duševní choroby. Zemřel po několika letech utrpení ve věku jedenapadesáti let.
„Kapitola výstavy nazvaná Život po životě –člověk versus legenda ukazuje přijetí Mánesovy tvorby po jeho smrti, kdy se nejprve stal ikonou tzv. generace Národního divadla a v závěru 19. století jeho jméno přijal spolek sdružující umělce, kteří se obraceli k novým výtvarným směrům. Ve 20. století se pak ‚mánesovský mýtus‘ proměňoval od národoveckého pojetí první poloviny století k ideologizaci umělce v rámci socialistického realismu,“ přibližuje kurátorka Veronika Hulíková. Tato kapitola je na balkoně. Dílo J. Mánesa mělo zásadní vliv na umělce z generace Národního divadla, rozhodující roli v jeho propagaci hrál Miroslav Tyrš. Z Mánesova díla vyzdvihl zejména ilustrace Rukopisu Královedvorského, které se staly stylovým i obsahovým východiskem v soutěžích o výzdobu Národního divadla. Tvůrčím způsobem navázali na Mánesovo dílo J. V. Myslbek a Mikoláš Aleš. R. 1887 založili mladí umělci spolek s jeho jménem. Spolkový dům vystavěl Spolek výtvarných umělců Mánes roku 1930, dle projektu arch. Otakara Novotného jako jedno z výstavních, vzdělávacích a společenských center české kultury, provozoval je do r.1956 kdy ho komunisté zabavili a spolek protiprávně zakázali. Po převratu komunistická organizace Český fond výtvarných umělců odmítla dům vydat. Spolek svou činnost neukončil a 20 z původních 22 zakládajících členů bylo stále na živu. Podobných zakázaných a později obnovených spolků je mnoho. Třeba Česká obec sokolská dostala majetek zpět. Avšak v roce 2004 vynesl Ústavní soud verdikt, že právní kontinuitu SVU Mánes nelze prokázat, a i když se jedná o morální újmu, budovu spolkového domu Mánes nedostane. SVU Mánes, který má cca 100 členů se s krádeží svého spolkového domu nikdy nesmířil. SVU Mánes uspořádal v roce 1903 první soubornou výstavu Mánesovy tvorby. Max Švabinský vytvořil v roce 1917 rozměrný dřevoryt Mánesa, který se stal mánesovskou ikonou, měl významnou roli v prezentaci mánesovských slavností v r. 1920 ke stému výročí narození umělce. Můžete se zde podívat na film režiséra Macha Paleta Lásky podle knihy a scénáře spisovatele Františka Kožíka z roku 1976 s Petrem Kostkou v hlavní roli.
U příležitosti výstavy vychází katalog a dvě publikace zaměřené na mladé publikum: Josef Mánes – přítel a umělec a Mánes-Obrazy do kapsy. Poslední samostatná přehlídka Mánesovy tvorby se konala v roce 1971. Blížící se 200. výročí narození a 150. výročí úmrtí Josefa Mánesa byly v roce 2017 pro Národní galerii Praha impulzem k zahájení badatelského výzkumu, na němž v letech 2019 až 2022 spolupracovala s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR. Výsledky projektu, který byl podpořen Grantovou agenturou ČR, prezentuje publikace Let s voskovými křídly. Josef Mánes (1820–1871), vydaná v roce 2022 ve spolupráci obou institucí a nakladatelství Arborvitae. Výstava Josef Mánes: Člověk –umělec –legenda je logickým vyústěním celého projektu.