Josef Trojan: Matka a milenka

Na okraji Prahy, skryt v temné zeleni, stojí starý dům. Jednopatrová vila, jejíž okenice jsou skoro napořád zavřeny, a na vrátkách nápis „Pozor, zlý pes!“

Žebráci už dávno přestali u těchto dveří čekat na laskavou ruku. Listonoš zde skoro nikdy nezastaví. Návštěvy sem nedocházejí. A obyvatelé okolních vil neradi tudy chodí za temných nocí. Ten domek zde stojí již skoro sto let. Na jeho místě býval hřbitov či dokonce popraviště. Skučívá tu za mlhavých podzimů vítr, kvílí meluzína a nahnilé listí věje člověku přímo do obličeje. A tak nikdo neví o obyvatelích toho domku víc, než že je to stará paní se svým psem. Navečer vycházívají někdy spolu zavěšeni, jdou polní cestou k polozbořeným božím mukám, chvíli postojí, vyčkají západu slunce a zase se vrátí.

Přes den syn bývá v kanceláři a stará paní jen občas nesměle vejde do krámu, jedním slovem požádá o zeleninu nebo máslo nebo o chléb – a zmizí tiše jako jeden z bloudivých stínů její zahrady. A večer vyhlíží dveřmi syna. Přichází rychle, neohlíží se ani do prava, ani doleva, v jeho tváři nepohne se ani sval, vchází do dveří, matka ho obejme, políbí na čelo, zmizí v domě, a když se slunce sklání k západu, vycházejí k božím mukám.

Tak tomu bylo léta. Mladému muži je sedmatřicet. Vlasy mu na skráních šedivějí a pod nosem se mu usadil rozšafný vous.

Ale v poslední době se cosi změnilo ve strašidelném domě. Pravidelný řád byl porušen. Matka přestala čekat u vrátek, syn se vracel až za tmy a už nevycházel s matkou na procházky.

A mezi zvědavými lidmi v okolí se začalo povídat, že mladý muž bloudí často v okolních ulicích s nějakým děvčetem, v laciných šatech, ale nebesky pěkné tváře.

Za měsíc ji dokonce dovedl k božím mukám. A za další měsíc paní od naproti spatřila, jak ve večerním šeru otevřel mladý muž vrátka zahrady a vešel s děvčetem do starého domu. První den to byla důležitá novinka, ale pak se z novinky stal málem zvyk. Děvče někdy přicházelo samo, mladý muž čekal u vrátek, líbal jí obřadně ruku a pak vcházeli dovnitř. Někteří pozorovatelé tvrdili, že matka vychází nyní sama odpoledne a vrací se až pozdě večer, kdy děvče dům již opustilo.

Skutečností zůstalo, že 20. března k večeru děvče přišlo k domu a zazvonilo. Po dlouhé době vyšla stará dáma, cosi děvčeti řekla a podala jí obálku. Děvče list rozevřelo a rázem, jako by se dotklo hada, hodilo jej na zemi. Pak se otočilo a prchalo pryč. Na konci ulice vypuklo v bouřlivý pláč.

To byla první příhoda, jež upoutala celou ulici. Ale ještě jiná sensace je čekala: Po osmé hodině večerní vrátil se syn. A za půl hodiny potom, kdy se za ním zavřely dveře domu, vyběhla stará paní v županu a mumlajíc nesrozumitelná slova, belhala se rychlým krokem na nejbližší policejní komisařství.

Co se stalo? Obyvatelé v okolí marně si lámali hlavu. Ani syn ani matka se s nikým neznali a nikomu se nesvěřili. Za několik dnů zastavil před vilou stěhovací vůz a za synova dozoru odvezena byla knihovna, skříň, stůl, lůžko a několik kufrů.

*

Senát zprostil z obžaloby třicetisedmiletého úředník Stanislava Č. Byl obžalován ze zločinu veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním a poškození na těle. Oba delikty spáchal na své stařičké mamince. Ta dobrá žena však se vzdala svědectví a proto byl Stanislav Č. pro nedostatek důkazů osvobozen.

Náhodný divák byl by dotčen. „Zase jeden z dokumentů dnešní doby,“ řekl by, „kdy děti přestávají ctít své rodiče a nerozpakují se ani vztáhnout na ně ruku. Trestat by se měly a hodně přísně.“

A přece by se mýlil.

Nebyl to dokument o zkažených mravech dnešní mládeže. Byl to příběh o lásce stárnoucí ženy k jedinému člověku, kterého na světě měla: k synovi. Poslušný a dobrý Stanislav až do svých třicetisedmi let nepomyslil na jinou ženu. Existovala pro něho jen maminka. Ale pak se seznámil s Miladou. Nejprve jen tak konvenčně rozmlouvali, pak se sblížili a konečně za sychravých zimních večerů dovedl ji k sobě do bytu.

Řekl matce o své známosti. Matka neprotestovala, ale také neprojevila zájmu o milou svého syna. V čas, kdy děvče přicházelo, buď nebyla doma, nebo se uzavírala ve své ložnici. Syn myslil: Snad je to dobře. Kdyby se rozešel s Miladou, nebude nutno matce dlouze nic vysvětlovat. A Milada, upřímně řečeno, se maminky trochu bála, zrovna tak jako v ní vzbuzoval strach šerý dům, zanedbaná zahrada i nápis Pozor, zlý pes.

Ale 20. března syn náhle zjistil, že musí být v kanceláři až do večera a že tedy Milada by na něho čekala marně. Poprosí matku, aby jí odevzdala list, kterým se omlouval.

Stará osamělá s poselstvím lásky. Uvidí dnes po prvé dívku, která jí co nevidět odvede syna. Zůstane sama v domě jen se vzpomínkami a s praskotem starých podlah. Tolikrát jí sliboval, že se s ní nikdy nerozejde, pokud bude živa. Ale od nějaké doby již neslibuje.

Matka a syn. Syn a milenka. Kdyby bylo v tom listě něco hrozného, hnusného – aby se děvče poděsilo a zanevřelo na jeho syna, jak by se rázem všechno obrátilo k lepšímu!

Tak seděla nad listem až do chvíle, kdy zadrnčel zvonek. Její ruce zmačkly list.

A za drahnou dobu stanula tváří v tvář děvčeti. Řekla stroze:

„Pan Stanislav Č. už se s vámi nebude stýkat…. Tady vám posílá…“

Děvče vzalo obálku, otevřelo ji – a na zemi se snesla papírová tisícikoruna.

S hrůzou prchala až na roh. Jako s prostitutkou že se s ní rozchází. Tisícikoruna místo rozloučení?

Ano, tak tomu bylo ve starých románech, které čítala stará paní. Ale skutečnost není romantická.

První telefonní budka spojila ji s milovaným hlasem, který hlaholil úřadem: „Všechno byl, miláčku, omyl, nechápu, napsal jsem ti přece omluvný list, snad se maminka zmýlila…“

Ale věděl, že se nezmýlila. A proto přiletěl domů jako blázen a po prvé za celý život promluvil hrubě na starou ženu. Po prvé strhl se zdi pušku, po prvé matce stiskl ruce tak, že na nich zůstaly oděrky. A matka šílená smutkem, zklamáním i strachem běžela na policii.

*

Stará zahrada je přistižena. Šerý dům nabílen. A lidé, kteří čtou tabulku „Pozor, zlý pes“, se usmívají, když spatří, jak se v trávě kutálí malé, roztomilé střapaté štěně.

Stará žena chodí vážně po pěšinkách, čte knihu, ale co chvíli se podívá ke vrátkům: Objeví se tam její syn – a třeba ještě někdo s ním?

Volské oko a sny o štěstí

Slečna Katapultová si poručila malé černé pivo a snědla dva rohlíky. Chřupaly, až žaludek radostí poskakoval, ale slečna Katapultová usoudila, že tři už by bylo moc. Až leda, že by se jí vyplnil sen o štěstí. A podívala se nyvě na pana Utíkeje.

„Moje je krvavej bifteček a bramborovej salát. To je moje. Ať se jiný pachtějí po bohatství a slávě, já mám bifteček, a to mi stačí…“

Není špatnej, ten starej paprička, ale ta jeho bude zlá. Ale jakápak zlá, když mám chuť na večeři? Zavrtěla slečna Katapultová nožkama pod stolem a kopla mírně pana Utíkejte do holenní kosti.

Pan Utíkej se zakuckal. A podíval se na paní. Ale paní má dnes jiné starosti než manžela.

„To se ví, člověku biftek vždycky nechutná stejně…“ vede monolog pan Utíkej, „já ho nejrači takhle – copak máme dneska, středu? Takhle ve čtvrtek, to bejvá nejlepší…“

SLečna Katapultová sklonila hlavinku a něžně se zarděla. Paní Utíkejová má starosti: pustilo jí oko na punčoše.

„Ale k vobědu, ne, to bych nechtěl, večer je klidnej, jako stvořenej pro bifteček…“

SLečna Katapultová dychtivě naslouchá. Paní Utíkejová má starosti: oko už uteklo od kolena až ke kotníku.

„A aby člověk mohl dobře jíst, musí mít prostředí. Barrandov se hodí k biftečku a bramborovýmu salátu. Je tam čistej vzduch, nikdo člověka nepřekvapí…“

Slečna Katapultová opět pozvedla nožičku a něžně okopávala levé lýtko pana Utíkaje.

„A volský voko,“ vzdychl pln blaženosti, „na to bych zapomněl. Volský voko patří k biftečku jako farář do kazatelny. Takhle v sedum hodin večer je čas na volský voka s biftečkama.“

Slečna Katapultová ještě dlouho snila o štěstí, ale paní, které pustilo oko na punčoše, řekla Utíkejovi: „De se domů!“

Šlo se. Slečna Katapultová v zahradní restauraci osmaměla.

*

Přesně v sedm hodin večer zasedli za prostřený stůl. A panu Utíkejovi bylo do smíchu:

„Řek sem, že du na schůzi. Ani nemukla. Že prej si aspoň v klidu zalátá punčochy.“

Hnědočervený podklad masa tvořil nádherný rám pro důstojná volská oka z vajec.

„Chachacha,“ smál se pan Utíkej, „vy jste bystrá hlavička: Já sem řek, že rád biftek ve čtvrtek – a vy jste kejvla, ale k vodbědu ne, spíš k večeři, a vy ste rozumněla, a takhle na Barrandově by nám chutnal a volský voko nejradši v sedum hodin, chachacha…“

Slečna se zarděla:

„A také jsem vás přece kopala pod stolem.“

Pan Utíkej náhle, jako by ho ledem polil:

„Ježíšmarjá, že ste někoho kopala pod stolem? A to jsem teda nebyl já. To ste šlapala na nohu mý starý. A proto vona, že má puštěný oko. A je, a jé, to zase bude zle. Pane vrchní, platím a honem pryč…“

Osudu neutekl. Na barrandovských cestičkách byl přistižen. Zbit a děvčete zbaven.

Smířil se s osudem, ale méně děvče. Ztropilo skandál, zavolalo strážníka. Paní Utíkejová byla odsouzena k padesáti korunám pokuty.

Ale děvče zapomnělo, že má zakázanou Prahu. A tak musí své sny o štěstí hledat jinde.

Pan Utíkej se nějakou dobu na biftek ani podívat nemůže: má dojem, že byl právě tak také natlučen. Ale konečně: není to po prvé ani naposled. Sny o štěstí se musí dost draze vykupovat.

Zdroj: Josef Trojan Lidičky před soudem, Průmyslová tiskárna v Praze 1939