Josef Trojan: Na dědečka jdou mdloby

V Praze je jedna restaurace, která pamatuje lepší doby. Tentokrát ji vedl mladý muž, který měl mnoho nápadů, mnoho energie i chuti do práce. Dnes ji vede sedmdesátiletý dědeček. Je to tentýž mladý muž, který zatím zestárl. Nápady se vyčerpaly, energie otupěla a chuť do práce, nu, jakápak v sedmdesáti letech chuť do práce? Restaurace kráčí s duchem času let devadesátých. Žije tu vepřová, knedlík, zelí, zatím co svět si žádá masa opékaného na rožni a pomfritů. Vládne tu praženka, zatím co poctivý poplatník touží při nejmenším po polévce á la reine. Moučníky se nevedou a černá káva se uvaří ráno a do večera se ohřívá. Ubrusy vydrží třeba čtrnáct dní a ubrousky jsou hříšný přepych. Jídelní lístek se píše na černou tabuli a jinou reklamu pan restauratér popírá. V neděli býval větší obchod, ale i to upadlo, neboť jeden číšník nestačil hosty obsloužit a ti proto uraženi odcházeli ke konkurenci. Ale starý pán vzpomíná devadesátých let a vidí v nich nejzářnější příklad obchodní zdatnosti a podnikavosti. Občas ho navštíví přátelé a pokoušejí se radit. Starý pán se zlobí: Má přece zdravý rozum, co mu budou ti mladí cucáci vykládat?

Bývala to výletní restaurace. Chodívali sem důstojní otcové na svých patnáct nedělních piv. Vraceli se pozdě domů z výletu, manželky je vezly na kočárcích, zatím co děti cupaly pěšky. Tenkrát pan restauratér dovedl vydělávat. Že dnes už nic netrží? On že je vinen? Doba za to může, že mu před okny drnčí tramvaj a výletníci chodí pít do přírody pět kilometrů vzdálené. Kdyby šlo něco podnikat, podnikal by…

Tak jednoho dne zase dumal nad nešťastnými obchody a ničivou dobou, když vešel do restaurace jeho dobrý přítel. Hovořili chvíli a už zase ten přítel jako vosa začal dorážet: „Pane, pane, kdybyste to trochu rozhýbal, dal nějaký inserát, obnovil nábytek, vzal mladého kuchaře a šikovné číšníky, hned by se všechno hnulo – ale, co chcete od takového mdlého obchodu…“

Dědeček se zamračil a host se odporoučel. V deset hodin se objevil synovec a zase jako na kolovrátku zpíval:

„Doba si žádá mladé energie, síly, Bože, kdybych já měl takový obchod, zlatý důl bych z něho udělal, ale při tomhle mdlém tempu…“

Dědečkovi se hnula žluč. Co si lidi nevymyslí: mdlý obchod, mdlé tempo – „tady máš, kluku, padesátikorunu, beztoho na ni čekáš, a už ať jsi venku…“

Bylo poledne. Slavnostní doba. Sejde se pět hostů, kteří zůstali věrni obchodu a chodí denně na oběd. Přišel první, druhý, třetí, čtvrtý a konečně se objevil i pátý, poslední. Pan restauratér mu přišel složit svou poklonu. Host ponořil lžíci do polévky, ochutnal ji, zkřivil ústa a prohlásil vztekle:

„Má mdlou chuť…“

Dědeček vzpomněl na tisíce pražských tatíků, kteří na sklonku století jedli jeho polévku a byli šťastni. Byli ohniví, zpívali a pili. Tenhle chlap si dává k obědu sodovku a polévka je mu mdlá?

„Pane, vy jste u mne uličník…“ prohlásil třesoucím se hlasem.

Host vyskočil a s ním i ostatní jako jeden muž. Starý pane, pamatujete se!

„Mizera chlap jste, dám ti pár facek, ještě ti teče mlíko po bradě a už chceš rozumět polívkám…“

„Já vás budu, pane, žalovat…“ pravil host, oblékaje si kabát.

„Jen si žaluj, žaluj, každej člověk se zdravým rozumem musí poznat, že jsi uličník…“

Starý pán si ulehčil a byl několik dní šťasten, i když obchod klesl o pět obědů denně. Ale pak přišla obsílka a soud. Bylo prokázáno, že se urážek dopustil, ale pan soudce mu milosrdně uložil padesát korun pokuty nebo čtyřiadvacet hodin vězení podmíněně. Byly tu polehčující okolnosti.

Za několik dní dostal starý pán rozsudek písemně. Chtěl si lehce povzdychnout a listinu odložit. Ale když již dočetl do konce, ruce se mu zaklepaly a zařičel. Neboť četl: „Obžalovanému polehčovalo částečné doznání a mdlý rozum.“

Pod pojem mdlého rozumu podle § 264a) lze zahrnouti ovšem mnoho různých okolností, které neznamenají, že by snad byl obžalovaný choromyslný. Ale starý pán slyšel, jak z pípy ukapují jedovatá slova: mdlý obchod, mdlé tempo, mdlá chuť a – mdlý rozum. I soud, tedy i soud? Viděl, jak se mu známí smějí: „Vidíš, když jsme ti to říkali, tak jsi nevěřil – a teď to máš černé na bílém od soudu.“

Starý pán se rozhodl, že to vezme pořádně do ruky.

Podal na pana soudce žalobu pro urážku na cti. Dokazoval, že polehčující okolnost, kterou mu soud tak laskavě přiřkl, mu bude hrozně škodit mezi přáteli. Mít mdlý rozum, kdo to jaktěživ slyšel? Málokdy se stává, že si obžalovaný stěžuje na soud, že k němu vlastně byl laskavý. Ale soud musil o žalobě rozhodnout. Ovšem, že pana soudce zprostil, nebo obžalovaný postupoval správně a použil onoho výrazu z důvodů úředních.

Starý pán se odvolal ke krajskému soudu na Pankráci. A tam znovu musil slyšet, že soudce je nevinen.

Mdlý rozum už mu nikdo nevezme. Starý pán umdlévá. Už je mu všechno cizí. V devadesátých letech lidé si na polévky nestěžovali a jen ženám občas bývalo mdlo; tenkrát to bývalo v módě.

Josef Trojan Lidičky před soudem, 1939