Josef Trojan: Nesmělá dívka

Dívka je nesmělá. Dívka často pláče. Miluje studenta z třetího poschodí. Ale student si jí nevšímá. A dívka nedovede koketovat. Konečně, je těžké, aby mladého muže sváděla. Mladý muž je flamendr. Vrací se obyčejně kolem šesté hodiny ranní, zrovna ve chvíli, kdy dívka opouští dům, aby se dostala včas do kanceláře, která je až na druhém konci města. Tak ho vídá dvakrát, i třikrát týdně. Student těžce kráčí do schodů, na každém ohybu poschodí odpočívá a pach alkoholu se za ním táhne jako ohon za kometou. Jakpak si má ještě všimnout nesmělé dívky! Takový hezký mladý člověk, co by z něho dobrá žena mohla udělat. (Je vám snad známo, že v každé dívce je ukryta touha napravit jednoho nepořádného muže a zavést ho v pořádku na radnici ke sňatku). Jakpak si má všimnout jejích pěkných vlasů a hnědých očí, když musí dávat pozor, aby nezakopl o schody.

Tak kolem sebe chodili měsíce. Dívka plakala slzami bolesti a student zase dumal ve smutku nad tím, že nestuduje.

Až jednoho rána přihodila se taková divná věc. Dívka vyšla ze svého podkrovního bytečku a už na prvním schodu slyšela, že zdola někdo běží. Cože, student? že by byl střízlivý a již po ránu se proháněl jaře po schodech? Ach, ne, nebyl to student. Nějaký muž kolem ní přeletěl a zmizel kdesi u půdy.

Dívka si muže nepovšimla. Myslila přece na studenta. Sešla do druhého patra. A najednou z mezaninu uslyšela vysoký ženský hlas: „Pomoc, zloději, chyťte ho!“

A nějaký hluboký, těžký hlas odpovídal:

„Co je vám, paní, nechte mne, nic jsem vám neudělal.“

„Á, ještě to drží v ruce…“ ječela ona žena.

Dívce se zastavilo hrůzou srdce. Ten hluboký hlas to je přece hlas studenta z třetího poschodí. Znala ho dobře. Vždyť občas, když se po ránu šátral nahoru, bručel si pijácké písničky. Co se mu stalo? Čeho se dopustil?

Cesta do přízemí trvala věčnost. Bála se pohlédnout hrozně pravdě ve tvář. A tak přišla na místo činu v okamžiku, kdy z ulice vběhl sem udýchaně strážník. Na chodbě stáli již tři ženy a domovník. Drželi pevně studenta a paní z přízemí mávala v ruce paklíčem:

„Tohle držel v ruce. A stál u dveří. Byly vypáčeny. Byt sousedů je vykraden. Jistě to udělal tenhle flamendr.“

Oči studentovy dívaly se s jednoho na druhého, vylekány, bez porozumění. A nakonec spočinuly na dívce, jež sestupovala s prvního patra.

„Slečno…“ vykřikl, „slečno, já přece nejsem zloděj…“

Najednou se dívce vrátil klid:

„Ne, ten pán není zloděj,“ pravila pevným hlasem –„zloděj je schován nahoře u půdy.“

Podrželi studenta a strážník běžel k půdě. Našel tam chvějícího se zlodějíčka. Doznal se: Ano, vloupal se do bytu, trochu se zdržel, stále někdo chodil po domě, bál se vyjít, pak chtěl utéci, ale v tom proti němu vyšel z přízemí student. Pustil paklíče a běžel na půdu.

„A já jsem paklíče zvedl…“ uvědomil si student. „Děkuji vám, slečno…“

Řekl to bezbarvě, ale dívce se zdálo, že je to nejkrásnější řeč, jakou kdy slyšela.

Ano, příběh se končí. Ne, abych nezapomněl: Student už prý nepije. A večer chodí po Petříně s nesmělou slečnou z podstřeší. Ano, to je všechno. Ne, ještě maličkost: Ten chvějící se zlodějíček dostal u soudu osm měsíců těžkého žaláře. Starý, známý zloděj to byl.

Z: Josef Trojan, Lidičky před soudem, 1939