.png)
Vešli do kavárny sebevědomě, jako by jim patřila. Tak to činí všichni lidé, kteří mají právě před svatbou. Jejich sebevědomí vzrůstá, neboť jejich štěstí je dokonalé. Usedli k oknu a Vratislav C. pozdravil ledabyle jednoho pána u vedlejšího stolu.
„Kdo to je?“ zeptala se tiše slečna Míla.
„Ale to je kamarád ze studií, doktor K.,“ odvětil snoubenec a zahloubal se do novin.
Míla zabořila bílé zoubky do hnědého indiánka a prohlédla si nenápadně doktora: Hezký člověk, usoudila, elegantní a zámožný.
„Už jsem ho někdy viděla…“ řekla po chvíli.
„Koho?“ zvedl krátkozraké oči z denních zpráv.
„Toho doktora…“
„Á, doktora…“ řekl a najednou se rozesmál.
„Čemu se, prosím tě, směješ?“
„Ale nic, to já jen tak,“ kuckal se Vratislav.
A chtěl se vrátit k novinám. Ale takový náhlý smích vzbudí vždycky pozornost.
„Hned mi řekneš, čemu se směješ, nebo se urazím…“
Vratislav jí pohladil ruku a řekl vážně:
„Ale nebudeš se na mne zlobit, viď?“
„To víš, že ne, vždyť mne znáš, jen to pověz…“
Vratislav ještě chvíli váhal, ale pak se rozhodl:
„Stačilo jen docela málo a byl by dnes seděl tady u tebe on…“
Míla vykulila oči.
„Pamatuješ se, jak jsme se před čtyřmi lety seznámili? Bylo to na tanečním dýchánku. Ty jsi seděla s maminkou a já jsem si pro tebe přišel. Ale této události předcházela malá osudová episoda. Přišli jsme spolu: já a doktor K. Postavili jsme se u dveří, posuzovali děvčata a tys nám padla oběma do oka. Prohlásili jsme tě jedním dechem za nejhezčí tanečnici. Hádali jsme se dokonce, kdo má pro tebe jít první. A rozhodli jsme se pro spravedlivou náhodu: Vešli jsme na jistou místnost a házeli korunou. Líc platil mně, rub jemu. Objevil se líc a já jsem si ti šel představit. Nu, a pak jsme si smluvili schůzku, první, druhou, třetí a už jsme se nerozešli. To je veselé, viď?“
„Tak vy jste si o mne zahráli a k tomu na…“ děla zamyšleně.
„Slíbila jsi mi, že se nebudeš zlobit, za takový náhodný pokyn osudu přece nikdo nemůže.“
„Ano, ano…“ mumlala slečna a za chvíli se zeptala jakoby nic:
„A čím je vlastně ten doktor?“
„Ach, ten chlapík měl štěstí: Stal se společníkem advokáta, u kterého byl koncipientem. Má jistě trojnásobné příjmy proti mně. Vidíš, jaké jsi mohla mít štěstí. A dokonce se mi později přiznal, že se do tebe zamiloval na první pohled…“
„Tak?“ poznamenala suše.
Objednala si sklenici ledové minerálky.
*
Vratislav C. měl před svatbou, ale na tom také zůstalo. Neboť Míla náhle ochladla ve svých citech. Den ze dne se omlouvala, že se nemohou sejít, pak odložila termín svatební a na konec mu poslala psaní, že se ještě vdávat nechce. Vratislav tušil, že tohle není přirozený pochod věcí.
A když ji spatřil jednou na nábřeží v kavárně sedět s doktorem K., pochopil: Děvče zvrátilo osud a sblížilo se s kamarádem, kterému před čtyřmi lety nepřálo při pádu koruny štěstí.
„Taky jsem jí nemusil říkat, že má takový prachy,“ uvažoval smutně. Ale pozdě bycha honit.
Sedl si do osamělé vinárny a pil. A když uplynula půlnoc, odebral se do baru.
Osud tomu chtěl: Seděl tam i jeho přítel, doktor K.
A jak spatřil Vratislava, vesele se rozřezal:
„Tak vidíš, člověče, ta koruna ti přece nepomohla.“
Přišel k němu jako černý mrak a zahučel jako hrom z dálky:
„Tak ty nevíš, co je to čestný slib ze sázky? Nepamatuješ se, že jsi mi ji dobrovolně postoupil? Řekl jsi, že se o ni nebudeš ucházet.“
„Ale kamaráde,“ chechtal se doktor, „přece se nebudeme hádat o takovou maličkost. Mé svědomí je klidné: Slečna se ucházela o mne. Byl jsem jí kdesi představen a ona mi vyprávěla, že ví o naší sázce. A řekla, že nevěří na osud. Koruna sem, koruna tam, musím s ní bojovat proti dílu náhody…“
Zašel mu smích, neboť dostal štulec do zad a ránu do hlavy.
*
U okresního soudu přestupkového byl Vratislav podmíněně odsouzen ke dvěma stům korunám pokuty. Bude-li je musit platit, všechny budou rubem navrch.
Nikdo svým dívkám neříkejte, jaká zatracená náhoda vás přivedla k tomu, že jste se do nich zamilovali.
Josef Trojan, Lidičky před soudem, 1939
.png?s3=1)
