Josef Trojan: Prejt

„Sehnal jsem nový recept na jitrnicový prejt, tak nevím,“ poznamenal starostlivě pan Pikr a ovázal si břicho zástěrou. „A ty mi tady nekuř, kdopak má pořád ty záclony prát…“

Paní uhasila mlčky cigaretu a řekla, že stejně jde do biografu.

Pan Pikr osaměl a polykal slzy. Prosím, dře se jako kůň, vaří, peče, smaží, zametá a žena neocení jeho přednosti. Chodí do biografu a recept na prejt jako by nebyla žádná záležitost.

Smutně vzal deset deka vepřových jater, tak by mohli žít jako dvě holubičky, uchopil půl vepřové hlavičky, dal ji povařit, na rukou by ji nosil, přidají se čtyři žemle ve vodě rozmočené a deset deka slaniny, má to zapotřebí, aby takhle stále do jídla plakal, štipec pepře, štipec nového koření, štipec zázvoru, tři štipce majoránky, ach, Mařenko moje, proč sis mne vlastně brala, tři stroužky česneku a čtyři lžičky soli, taky kousek citronové kůry, a kdo ví vlastně, s kým do toho kina chodí, je mu to už dávno podezřelé, musí to pořádně promíchat, aby se nic nezkazilo, ale život má jednou zkažený, tak si představoval, jak bude doma vařit, zatím co žena bude zpívat jako ptáček a skotačit po kuchyňce, a teď opatruje prasečí hlavičku a žena je bez dozoru.

Když zaléval míchaninu polévkou z hlavy, domovnice zamykala dům.

A když vytahoval vonící hmotu z trouby, odbíjela půlnoc.

Už dávno vychladla (ta hmota, ne půlnoc), když vyhlédl z okna. Spatřil dva stíny přitisknuté ke zdi. Ačkoliv bydlí v mezaninu, nerozeznal přesně, co je to za chlapa. Ale ta žena, ta je jeho manželka. Tak ty tak, já se tu smažím a ty mi zatím pečeš s jinými?

Přitiskli se k sobě, že splynuli v černou skvrnu.

Vzal pekáč a obrátil jej dnem vzhůru, zrovna nad jejich hlavami. A také jim řekl, že jsou nestydaté potvory.

Škoda toho dobrého prejtu, neboť pod oknem stála docela cizí slečna a neznámý pán. Paní přišla až k ránu. Ale Pikr musil jít před okresní soud přestupkový, aby se odpovídal ze zlomyslného poškození cizího majetku a z urážky na cti. Dostal tři dny podmíněně a musí hradit škodu.

Jaternicový prejt nemůže ani vidět. Ženu také ne.

Zdroj: Josef Trojan Lidičky před soudem, vydal Alois Srdce v Praze, 1939