Josef Trojan: Přijme se svobodný pán na byt

„Je ti, holka, dvacet let, je čas, abys pomýšlela na vdavky,‘‘ řekla jednoho dne vdova Marie S. své dceři Slávce.

„Tobě se to, maminko, řekne, ale ženiši dneska nevisí právě na každém rohu. Měla jsem už tři známosti a vždycky se našla jiná, která mi hocha přebrala…‘‘ vzdychla si smutně Slávka. „Já vím, že to tentokráte dopadne zase tak.“

„Jen se neboj, Slávinko, když já to vezmu do ruky, už ti neuteče. Neboj se, já v tom dovedu chodit. Vy, mladá generace, jste takoví ztřeštěnci. Musíš si vybrat pravého a hlídat ho, obklopit ho nástrahami tak, aby se k němu žádná jiná nedostala. Nech to jen na mně.“

A Slávinka kývla. Pozorovala pak maminčiny přípravy.

Paní S. pěkně upravila pokoj, ve kterém nechala jen jednu postel, druhou přenesla do kuchyně.

„Budeme obě spát v kuchyni, pokoj pronajmeme …“ rozhodla krátce. A hned příštího dne objevil se na vratech domu nápis: „Zde se přijme mladý, slušný, svobodný pán na byt, po případě i stravu…“

Dům je pěkně na ráně a tak se přihlásili jeden, dva, tři zájemci. První se nelíbil mamince, druhý zase dceři. Ale na třetím se mlčky shodly. Byl to montér, asi pětatřicetiletý, dobrého zevnějšku. Slávka tvrdila, že je trochu starý, ale matka ji krátce odbyla: „Aspoň to není žádný ztřeštěný blázen, a když si něco začne, bude to myslit doopravdy…“

Montér se ráno slušně nasnídal, v poledne s chutí naobědval a večer se držel doma. Vypil jeden nebo dva džbánky piva, pobesedoval s matkou i dcerou a chodil časně spat. „Je to člověk k pohledání,“ tvrdila matka, a Slávinka se dala přesvědčit. Koupila si dvoje nové šaty a sama mu přistrojovala stůl. Montér uměl zajímavě vyprávět o svých zkušenostech, o zaměstnání, které miloval, i o zkaženosti dnešního světa. Slávinka nevěděla, ani jak – ale náhle se do něho zamilovala.

Ráda by hladila jeho ruce s uzlovitými prsty. Ráda by mu hrábla do vlasů, ve kterých se tu a tam již objevovaly stříbrné nitě. Bez říkání večer běhala pro pivo a na talíř mu kladla nejlepší kousky masa. Občas se k němu naklonila hodně zblízka, aby si přece všiml jejích hezkých očí i svižné postavy.

Ale montér byl rozvážný člověk. Raději hovořil s matkou o věcech světa, než aby zapřádal s dcerou rozhovory o lásce. Slávka občas tedy odcházela z domova. Snad se zeptá, kam šla, snad začne trochu žárlit. Ale montér neučinil ani to, ani ono.

Vybral si snad už jinou, uteče mi jako ti tři předcházející? Maminko, maminko, vy jste přece říkala, že ho přidržíte tak, aby neutekl!

Matka jen krčila rameny: „Holka, zázraky se nedějí, kdo ví, jak se věci vyvinou.“

Slávka si občas poplakala, ale koupila si ještě jedny šaty a vypůjčila si od kamarádky předpis na nejsladší moučníky. Sama montérovi spravila prádlo a pečovala o jeho ponožky. Stala se z ní Marta pečlivá. A netušila dlouho, kdo je onou biblickou Marií, které lepší stránku vybrala sobě.

Až jednou došla k trudnému poznání. Vrátila se z procházky domů. V kuchyni nikdo nebyl, jen z pokoje k ní zazníval tichý šepot. Dveře byly pootevřeny. Nahlédla do nich a rázem pochopila, proč si jí montér nevšímal: Seděl s její vlastní matkou u stolu, hladil ji po rameni a říkal, že ji má strašně rád. A matka se nebránila, matka neprotestovala. I jejích čtyřicet let ještě toužilo po lásce, po muži, po společenství, které je přirozeno každému člověku.

Slávka se od toho dne uzavřela do sebe. Neřekla matce, čeho byla svědkem. Jen přestala péci moučníky a spravovat montérovi prádlo. Myslila si: „Zapomenu a bude mi dobře.“

Ale, jak zle zapomenout, když ten, který měl být jejím manželem, pojednou počal toužit po místě otcovském? Matka se trochu styděla, bála se svěřit to dceři, bylo to všechno tak neuvěřitelné, nepochopitelné, hle, pro dceru chtěla připravit štěstí a nyní sama ji o ně okrade.

Montér netušil, co se děje v nitru obou žen. Byl to opravdu poctivec, který si najal bezelstně pokoj a stejně bezelstně se zamiloval do té, jež se mu zdála věkem bližší.

A proto tím hroznější bylo překvapení, když jednoho večera při návratu z práce zastaven byl nenápadným mužem a odveden na policii.

Byl obviněn, že odcizil Slávce S. z uzamčené skříně zlaté hodinky a šperky v ceně dvou tisíc pět set korun. Zapřisahal se svou nevinou. Ukázal na svých pětatřicet let, které nebyly zkaleny ani jednou skvrnou. Proč by najednou kradl hodiny dívce, jejíž matku miluje?

Byla učiněna prohlídka v bytě. S. Slávka byla ještě jednou vyslechnuta. A děvče, stejně poctivé jako montér, jen láskou i žárlivostí popletené, nakonec propuklo v pláč. Chtělo se pomstít, krádež nastrojilo samo, hodinky a šperky si schovalo u kamarádky a učinilo trestní oznámení.

Montér byl očištěn, ale jeho hrdost byla krutě zraněna. Konečně pochopil, co se to vlastně s ním dělo. Zřekl se matky, odstěhoval se – a Slávka S. octla se před trestním senátem pro zločin křivého obvinění. Kajícně se ke všemu přiznala a dostala tři měsíce těžkého žaláře, ovšemže podmíněně.

Z: Josef Trojan Lidičky před soudem, 1939