Josef Trojan: Žárlivý Emil

Emil miluje. A když Emil miluje, je to jako bouře. Blesky bijí, hromuje se a Emil žárlí. Jde po ulici s Cecilkou, a běda tomu, kdo na ni pohlédne. Emil mu při nejmenším dupne na kuří oko. V tramvaji ji nesmí žádný pán pustit sednout, neboť to Emil pokládá za poloviční vyznání lásky. V biografu musí mít Cecilka vždycky krajní místo, aby snad nějaký darebák jí ve tmě nechtěl pohladit loket.

Cecilka nejdřív trpěla, ale pak si zvykla. Ženské si na všechno zvyknou. Myslí, že to tak musí být. Jejich touha, aby měly nejlepšího muže na světě, se nakonec promění v domněnku, že ten jejich opravdu je nejlepší, nejdokonalejší, nejmilejší chlapík mezi všemi obyvateli světa.

Cecilka byla spokojena žárlivostí Emila. Dokonce se jí pyšnila. Když kamarádky vyprávěly o svých flirtech, s vítězným úsměvem říkala: „Kdepak já, to bych dostala hned pohlavek…“ a se snivým výrazem dodávala: „…a možná, že by mi i nohu přerazil…“

Ale pro jistotu to nikdy nezkoušela. Jak také, když Emil ji ráno doprovázel ke kanceláři a odpoledne už zase na ni čekal. Nehnul se od ní, dokud nešla spát. A to ještě potom i hodinu postával před domem, aby náhodou nevyklouzla a nešla ještě s jiným.

Provázel ji k obuvníku i ke švadleně. Chodili spolu pro zeleninu i pro punčochy. A když někdy musila Cecilka zajít za zástěnu, trnul Emil strachem, aby jí tam někdo neublížil. Jsou dnes lidé divní, co když třeba krejčí nebo učedník se v nestřeženém okamžiku přitočí a bude ji chtít políbit.

Proto příšerná muka zažil, když jednoho dne Cecilku rozbolely zuby a ona šla k zubaři. Ještě jí poradil, aby na sebe dala pozor, a kdyby se snad zubař divně choval, ať jen hlasitě zakašle a Emil vtrhne dovnitř na pomoc.

Pak vešla. Emil se studeně potil. Je tam sama s mužem, dobře viděl, že je to mladík, takový protivný hezoun. Teď ji posadil na židli, možná, že jí přivázal ruce, i hlavu, možná, že ji omámí rajským plynem a potom – Bože – nezaslechl teď slabě její hlas – teď zas, zas – a teď vykřikla!

Vyskočil jako splašený býček, vytrhl dveře ordinace, před očima rudá kola – zahlédl jeho hlavu a dal mu pohlavek.

„Co to děláš, Emílku…“ zakvílel její hlásek. „Dyť už je venku…“

Na malé dlani ležel velký, černý, rozsochatý zub.

*

Kajícně odprosil u soudu přestupkového a pan zubař vzal žalobu zpátky. Však se odškodní jinak. Emilek slíbil, že si u něho dá opravit všechny zuby.

Josef Trojan, Lidičky před soudem, 1939