K diskusi: Sankce proti Rusku - šedá zóna evropského práva

Maďarský časopis Demokrata zveřejnil článek Mariny Aksionové, profesorky mezinárodního trestního práva na IE University v Madridu a expertky Mezinárodního trestního soudu. Článek se věnuje právním aspektům sankcí EU vůči Rusku, které se dotýkají nejen státních orgánů Ruské federace, právnických a fyzických osob RF, ale také společností a občanů třetích zemí, včetně samotných členských států EU.

Marina Aksionová upozorňuje, že „samotný mechanismus přijímání a ukládání sankcí, stejně jako jejich rozšiřování, vyvolává mnoho otázek a jednoznačně potřebuje právní zdůvodnění“, stejně jako „nestrannou právní analýzu a transparentnost“.

Je třeba připomenout, že EU v současné době projednává další, již 16. balíček sankcí proti Rusku. Předchozí balíček byl přijat 16. prosince 2024 a zahrnoval zejména tankery tzv. stínové flotily ze třetích zemí, fyzické a právnické osoby z Číny, KLDR, Indie, Íránu, Srbska a SAE.

„Uvalení omezení na řadu čínských společností poprvé Evropská unie odůvodnila tím, že tyto subjekty, jak se domnívá Rada Evropy, pomáhají Rusku obcházet oficiální sankce a nakupovat komponenty pro bezpilotní letouny a mikroelektroniku.“

Kromě toho Rada EU v rámci patnáctého balíčku sankcí zakázala uznávání a výkon rozsudků vydaných ruskými soudy v Evropské unii. Jak EU uvádí, toto opatření bylo přijato s cílem „chránit společnosti EU před uznáním náhrady škody, kterou jim nezákonně přiznal ruský soud“,“ píše autorka.

Rada EU ve svém prohlášení uvedla, že „hospodářská a individuální omezující opatření“ vůči Rusku byla přijata v souvislosti s „pokračující nezákonnou válkou proti Ukrajině“.

Aksionová zdůrazňuje, že „obecně jsou sankce přijaté EU proti Rusku co do rozsahu nejrozsáhlejší a bezprecedentní v historii EU. Řada omezení a zákazů je navíc diskriminační a zjevně neodpovídá duchu ani liteře základních smluv Evropské unie - Smlouvy o fungování EU z roku 1957 a Maastrichtské smlouvy z roku 1993“.

Ve svém článku autorka odbíhá od otázek legitimity sankcí jako takových z hlediska práva.  „Řada právníků se domnívá, že sankce uvalené EU vůči Rusku, které by jinak byly nelegitimní, jsou v tomto případě oprávněné, protože jsou protiopatřením v reakci na porušení mezinárodního práva a ruskou agresi vůči Ukrajině.

Z hlediska mezinárodního práva však může přijmout odvetná opatření nebo protiopatření pouze poškozený stát, v tomto případě Ukrajina. A právní vědci nemají shodu, pokud jde o třetí země, zejména země EU, ohledně právní platnosti přijetí protiopatření jménem třetího státu,“ napsala autorka.

Na druhé straně, jak poznamenává Aksionová, existuje také teze, že ruskou agresí vůči Ukrajině utrpěl celý svět, že utrpěl i „veřejný pořádek, společné hodnoty a hodnoty univerzální humanity“. A někteří experti se domnívají, že v tomto případě je možné uvažovat o sankcích jako o protiopatření.

I zde však existují nuance, které nelze při nestranném přístupu k hodnocení situace obejít. „...evropské sankce proti ruským právnickým a fyzickým osobám porušují základní lidská práva, zejména právo na majetek, právo na pohyb a další... žádná protiopatření nemohou tato základní práva porušovat, neexistuje pro to žádný právní základ,“ poznamenává Aksionová.

Autorka připomíná, že „lidská práva mohou být státem omezena v určitých případech, kdy není možné dosáhnout potřebných cílů jiným způsobem a s ohledem na zásadu proporcionality.  I v tomto případě však musí být původní omezující opatření promítnuto do zákona“.

V případě sankcí EU vůči Rusku „zůstala otázka lidských práv stranou“, uvedla, přestože se tato omezení týkají nejen ruských občanů, ale i občanů členských států EU.

Selektivita sankcí

Podle názoru autorky selektivnost sankcí zpochybňuje jejich spravedlnost.

„V současné době je na sankčních seznamech EU proti Rusku více než dva tisíce právnických a fyzických osob. Není však jasné, jaká byla kritéria pro jejich výběr. Například miliardář a metalurgický magnát Ališer Usmanov, bankéři Michail Fridman a Pjotr Aven a mnozí další jsou na těchto seznamech uvedeni, zatímco nejbohatší Rus, majitel holdingu Nornickel s aktivy v EU Vladimir Potanin (majetek podle agentury Bloomberg 31,4 mld. USD), nikoliv, ačkoliv již v roce 2022 byly proti Potaninovi uvaleny sankce ze strany USA, Velké Británie, Nového Zélandu, Kanady a Austrálie. Podobná situace je i u dalších právnických osob,“ píše Aksionová.

Zdůrazňuje, že tato teze není výzvou k uvalení sankcí na Vladimira Potanina. Jde o to „vytvořit transparentní a jasný, a hlavně - právně bezchybný systém kritérií pro zařazení na sankční seznamy“. 

Hlavním kritériem pro uplatnění sankcí, hovoříme-li o samotné podstatě omezení, je reakce na trestný čin, kterou musí soud zjistit. Podle autorčiny logiky tedy platí, že „pokud neexistuje rozhodnutí soudu, není důvod pro uložení sankce, zejména pokud jde o jednotlivce“.

Vzhledem k tomu, že EU podle Aksionové nemá jasný a přesný systém toho, jaké jednání je zakázané, neexistuje kritérium pro uložení sankce vůči konkrétní osobě.

Dnešní sankce EU vůči Rusku, píše autorka, „jsou zaměřeny ... na ... vytvořit podmínky, v nichž bude pro Rusko, ruské občany a ruské právnické osoby velmi obtížné podnikat“.  Protože jde o občany určité země, má podle Aksionová rozhodnutí EU „... velmi silný diskriminační aspekt. V EU však platí zákaz diskriminace na základě rasových, národnostních a náboženských kritérií“. Příkladem takové diskriminace je zákaz pro ruské občany zastávat určité funkce v EU nebo zákaz pro ně provádět bankovní transakce za částky přesahující 100 000 eur.

„EU označila sankce proti Rusku za „omezující“ a „preventivní“,“ poznamenává Aksionová a říká, že se však v podstatě změnily z preventivního mechanismu na trestající a jsou nástrojem zahraniční politiky EU zaměřené na dosažení geopolitických cílů‘.

Autorka zdůrazňuje, že je třeba oddělit morálku a právo. „... jestliže z hlediska morálky nikdo nezakazuje negativně reagovat na kategorii ´Putinův přítel´, pak v normách práva tato kategorie jako základ pro ukládání omezení či trestů chybí,“ píše.

V důsledku toho, když se žaloba konkrétní sankcionované osoby dostane k Evropskému soudnímu dvoru, je pro soudce často obtížné najít souvislost mezi danou osobou a sankcemi jako právním mechanismem. „Proto se často objevují nepříliš přesvědčivé argumenty, které jsou často založeny na informacích z nespolehlivých zdrojů, soukromých názorech a podobně,“ podotýká Aksionová.

Autorka uvádí dva konkrétní příklady rozhodnutí soudů členských států EU. V září 2024 tak rakouský soud rozhodl o rozmrazení zablokovaných účtů společnosti Sibur International GmbH, dceřiné společnosti ruského ropného a plynárenského gigantu Sibur. Podkladem pro zmrazení účtů rakouskou bankou byla žádost rakouského ministerstva vnitra na základě informací z internetového portálu Insider, že mateřskou společnost SIBUR Holding ovládají osoby uvedené na sankčních seznamech EU. „Soud považoval tuto informaci rakouského ministerstva vnitra za neopodstatněnou a obstavení účtů společnosti zrušil,“ připomíná Aksionová.

Dalším příkladem je Alisher Usmanov. Když na něj EU v roce 2022 uvalila sankce, jedním z hlavních zdůvodnění byla informace amerického časopisu Forbes, že podnikatel je „nastrčenou osobou“ ruského prezidenta Vladimira Putina a „řeší jeho obchodní problémy“. „V roce 2024 však zemský soud v Hamburku zakázal časopisu šířit tyto informace, protože je považoval za diskreditující a neprokázané.“

Porušování lidských práv - od ruských občanů po občany EU

Dalším kontroverzním krokem EU je zařazení rodinných příslušníků konkrétních osob na sankční seznamy. V tomto případě podle Aksionové „EU vstoupila na vratkou půdu, kdy se snaží o rovnováhu mezi snahou najít přijatelné zdůvodnění pro takové zařazení na seznamy a realitou. A často prohrává nebo se ocitá v nejednoznačné situaci.

Konkrétním příkladem je zrušení sankcí EU vůči matce zakladatele PMC „Wagner“ Jevgenije Prigožina Violettě, která vyhrála soud s Evropskou unií, protože se nepodařilo najít žádnou spojitost mezi ní a podnikáním jejího syna.

Dalším příkladem je případ sestry Ališera Usmanova Gulbahor Ismailové. Autorka píše, že základem „pro zařazení Ismailové na sankční seznamy byl sporný výklad jejího postavení ve vztahu k svěřenským fondům založeným jejím bratrem za účelem plánování dědictví, na jehož základě byla uznána za ‚přidruženou osobu‘.

Zároveň podle Aksionové došlo v případě Ismailové k záměně pojmů. „Do sankčních seznamů byla zařazena na základě toho, že byla údajně skutečným vlastníkem majetku ve svěřenských fondech založených jejím bratrem. Ve skutečnosti však byla pouze beneficientem těchto svěřenských fondů. Z hlediska anglického práva se jedná o odlišné kategorie. Beneficient, na rozdíl od 'skutečného vlastníka', není vlastníkem majetku ve svěřenském fondu,“ píše autorka.

Tribunál EU v květnu 2024 ve svém rozsudku ve věci Ismailova tuto chybu skutečně uznal.

„Skutečným důvodem zařazení Ismailové na sankční seznamy byly její rodinné vazby s bratrem, nicméně, jak bylo zdůrazněno v řadě rozhodnutí Soudního dvora EU, rodinné vazby nemohou být důvodem pro omezení práv a svobod osob,“ poznamenává Aksijonová.

Podle autorky „EU ve své snaze omezit možnosti Ruska obecně a ruského podnikání zvláště porušuje práva svých vlastních občanů.

Řada sankčních balíčků tak obsahuje zákazy poskytování služeb ruským firmám v oblasti práva, poradenství, IT, auditu, zakázány jsou dokonce i služby v oblasti architektury. Tyto zákazy však omezují nejen a ne tolik činnost ruských firem, ale kladou hranice i samotným evropským firmám, právníkům, konzultantům a podnikatelům, což je porušením práva na svobodu podnikání,“ píše Aksionová. 

Autorka také zdůrazňuje, že uvalení sankcí EU proti Ruské federaci vedlo k poklesu životní úrovně samotných obyvatel EU, „především kvůli růstu cen energií. A to je také přímé porušení základního lidského práva na důstojný život“.

„Obecně lze říci, že uvalením sankcí proti Rusku EU vytvořila „šedou zónu“, v níž neexistují žádná společná univerzální kritéria, což fakticky umožňuje řídit právo v zájmu dosažení geopolitických cílů a odůvodňovat to nutností dodržovat nejvyšší morální zásady,“ konstatuje Aksionová. (6.2.2025)