K diskusi: Věda o klimatu a historie teplot

Lidé, kteří by rádi potlačili veškerou diskusi, obvykle tvrdí, že přírodovědné aspekty globálního oteplování jsou „vyřešeny a uzavřeny“. I kdyby tomu tak ale bylo, neznamenalo by to konec problému – již jsme si řekli, že jsou zde i hlediska ekonomická, politická a etická. Skutečnost je navíc taková, že i čistě přírodovědné otázky globálního oteplování mají do vyřešení a uzavření daleko.

To je pro naše politické představitele pochopitelně nanejvýš nevítaná skutečnost. Byl to údajně Winston Churchill, kdo se domáhal nějakého „jednostranného“ ekonoma – již se mu totiž zajídali ti, kteří na každou otázku vždy odpovídají: „Na jedné straně…, avšak na druhé straně…“. I z vědců každé vládě nejvíce vyhovují ti „jednostranní“.

Pravda je však taková, že zatímco z určité části vědecké aspekty plně vyjasněny jsou, pořád zbývá rozsáhlá oblast, která objasněna není. To neznamená, že by v nevyřešené části neexistovalo většinové mínění – těžko by tomu mohlo být jinak – které budeme nadále poněkud nepřesně nazývat „oficiální názor“. Míra nejistoty v tomto relativně novém a složitém vědním oboru je značná – o tom se mohl nedávno přesvědčit i zvláštní výbor Sněmovny lordů pro ekonomické záležitosti, který před několika lety celý problém zkoumal a výsledek zpracoval do jednomyslně schválené zprávy.

Tak či onak, vědeckou pravdu nelze ustanovit hlasováním. Dějiny vědy znají řadu případů, kdy nové informace postavily na hlavu to, co se dosud pokládalo za oficiální a obecně uznávaný názor. A důkazem vědecké správnost nebo „vyřešenosti“ vědecké hypotézy není ani její otištění v recenzovaném odborném časopise. U přírodovědných časopisů navíc publikování ani nemusí znamenat, že autorovy údaje a metody jsou k dispozici jiným vědcům k dalšímu prověřování a že výsledky jeho práce jsou reprodukovatelné. Přírodovědné časopisy to totiž na rozdíl od většiny ekonomických titulů nevyžadují. I když může být systém odborných recenzí užitečný, znamená doporučení vlastně jen to, že příslušní recenzenti z řad ostatních kolegů-vědců usoudili, že daná studie je hodna publikace v časopise, jemuž byla nabídnuta. Takový systém přitom bezpochyby plodí určitou tendenčnost, neboť podporuje jakýkoli momentálně přijímaný názor.

Přitom navíc není jisté, zda je současná teorie globálního oteplování vůbec skutečnou vědou. Slovy nestora enviromentalismu Jamese Lovelocka: „Pozorování a experimenty vyšly z módy; většina důkazů se nyní vyvozuje z virtuálního světa počítačových modelů“. Či jinak: jeden z nejvýznamnějších filozofických teoretiků vědy Karl Popper již dávno řekl, že aby byla určitá teorie nebo hypotéza opravdu vědecká (a nikoli svou podstatou metafyzická), musejí být její předpovědi falzifikovatelné pomocí poznatků z reálného světa. Není ovšem nijak patrné, jaká reálná fakta by mohla otřást vírou horlivých zastánců teorie globálního oteplování a změnit oficiální mínění o této věci, protože v současné situaci nová fakta přimějí strážce teorie nanejvýš k tomu, aby upravili své počítačové modely.

Ať je tomu s vědeckostí teorie globálního oteplování jakkoli, nesporným faktem je, že konec 20. století byl o něco teplejší než jeho začátek. Renomované Hadleyho centrum pro předpovědi a výzkum klimatu při Met Office (britském státním meteorologickém ústavu) konstatovalo:

I přes značnou meziroční variabilitu ročních průměrů globální teploty lze jasně sledovat rostoucí trend (na grafu, k němuž je tento komentář připojen); nejprve během období zhruba 1920-1940, které bylo vystřídáno obdobím bez větších změn a mírného ochlazení v letech 1940-1975, po němž následoval trvalý růst po celá další tři desetiletí.

Pasáž pochází z roku 2005 a již tehdy znělo její závěrečné tvrzení poněkud falešně. Ve skutečnosti příslušný graf (a další údaje tento trend potvrdily) ukazoval, že „trvalý růst“ teplot se odehrával pouze v poslední čtvrtině minulého století. Od přelomu století již k žádnému globálnímu oteplování nedochází, třebaže důsledky oteplení 20. století jsou přirozeně stále patrné. Nejnovější řada globálních teplot za 21. století, publikovaná Hadleyho centrem společně s Oddělením klimatického výzkumu (CRU) Východoanglické univerzity, vypadá takto:

(Čísla ukazují, o kolik stupňů Celsia byla v daném roce teplota vyšší než odhadovaný globální teplotní průměr let 1961-1990)

Odpovídající hodnota pro rok 1998 činí 0,52 ^oC. Zastavení růstu globálních teplot ve 21. století, které se přitom odehrává v době, kdy světové emise CO₂ rostou rychleji než kdy jindy, je něčím, co oficiální názor s jeho počítačovými modely vůbec nepředvídal.

Od té doby, kdy Hadleyho centrum vstoupilo s výše citovaným tvrzením, tamní vědci své názory na tuto záležitost výrazně revidovali. Došli k závěru, že dosud používané klimatické modely nebraly dostatečně v úvahu přirozenou teplotní variabilitu, svůj model modifikovali a nyní předpovídají, že po nepředvídané a téměř desetileté stagnaci globální oteplování opět propukne přibližně v roce 2009. Možná opravdu propukne, uvidíme. Jiní vědci se však domnívají, že teplotní stagnace 21. století může být způsobena významným poklesem sluneční aktivity (jehož nejviditelnějším projevem je úbytek slunečních skvrn) po období výjimečně vysoké aktivity v poslední čtvrtině 20. století. Pokud tomu tak je a pokud bude současná nízká sluneční aktivita pokračovat, pak je jasné, že se můžeme nadít čehokoli. Takže zopakujme – jak bude, to se teprve uvidí.

Nynější období teplotního klidu je zprůměrovaným výsledkem mírného oteplování na severní polokouli (kde žije většina lidí) a nepředvídaného mírného ochlazování na polokouli jižní. Vědci z Hadleyho centra nyní, trochu jako generálové po bitvě, připisují toto ochlazení vlivu chladnějších vod v tropických oblastech Tichého oceánu a zjevné odolnosti jižních moří vůči oteplování.

S ohledem na to, že v 21. století žádné globální oteplování zaznamenáno nebylo, přišla nyní mezi alarmisty do módy formulace, že „11 z posledních 12 let bylo nejteplejších od začátku přístrojového měření teplot“. Je to podobné, jako kdyby se zastavil růst světové populace a všichni domegrafové by začali tvrdit, že v 11 z posledních 12 let byl počet obyvatel na světě nejvyšší v historii. (Není mimochodem vůbec těžké si představit, co by sevřené šiky klimatických alarmistů říkaly, kdyby graf globálních teplot v prvních letech tohoto století pokračoval v růstu).

Avšak ani tvrzení „11 z 12“ nemusí být pravdivé, třebaže přesně se to asi nikdy nedozvíme. Výpočty průměrné globální teploty totiž nejsou zdaleka tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Jsou zde dva problémy: nejprve jde o to, jak co nejlépe vypočítat globální průměr ze záplavy dat od jednotlivých meteorologických stanic po celém světě. Druhým problémem je spolehlivost dat, zejména těch z rozvojového světa a zemí bývalého Sovětského svazu, a to zvláště v časech před dnešní vlnou zájmu o teploty. Stojí za to porovnat teplotní data s údaji ze Spojených států, které jsou všeobecně považovány za mnohem spolehlivější než údaje z řady ostatních oblastí světa, zvláště v oblasti hospodářství. Vzhledem k obrovské rozloze tamní pevniny by teplotní záznamy z USA měly být poměrně dobrým reprezentantem teplot celé severní polokoule.

Oficiální historie teplot v USA podle údajů NASA (nedávno revidovaných a zbavených počítačových chyb) zřetelně ukazuje jak ochlazení kolem poloviny, tak oteplení během poslední čtvrtiny 20. století. Ochlazení je zde však mnohem výraznější, než ukazoval graf Hadleyho centra pro severní polokouli. Ve Spojených státech se na seznam nejteplejších roků od začátku záznamů dostaly z posledních dvanácti let pouze tři a nejteplejším rokem se po revizi kupodivu stal rok 1934.

Další možnou komplikací při používání dat z teplotních záznamů je vliv urbanizace. Je jasně prokázáno, že urbanizace zvyšuje teploty v okolí zemského povrchu; znalci tomu říkají „efekt městského tepelného ostrova“. Poprvé byl tento jev pozorován v Londýně počátkem 19. století a nyní se dá měřit infračerveným satelitním snímkováním. Jsou s ním spojeny dva problémy. Nasnadě je především otázka, jakou část ze zaznamenaného globálního oteplení přičíst tomuto procesu, který sice rovněž způsobil člověk, avšak s emisemi skleníkových plynů vůbec nijak nesouvisí. Druhým a pravděpodobně větším problémem je, do jaké míry byl zaznamenaný vzestup povrchových teplot na konci 20. století zkreslen faktem, že značná část meteorologických stanic je umístěna ve městech nebo na letištích obklopených bouřlivě se rozvíjejícími okraji velkých měst, tedy v oblastech, které v posledním století prošly zesílenou urbanizací.

Vedle těchto tendrů zde samozřejmě vyvstává i problém absolutních údajů. Graf Hadleyho centra ukazuje pro první fázi oteplování v letech 1920-1940 vzestup teploty o 0,4 ^oC. Mezi lety 1940 a 1975 došlo k ochlazení o zhruba 0,2 ^oC. Nakonec od roku 1975 se dál oteplilo o přibližně 0,5 ^oC, což pro celé 20. století dává nárůst o nějakých 0,7 ^oC (v letech 1900 až 1920 celkově žádná změna zaznamenána nebyla). Určité mírné globální oteplování, i když poněkud nesouvislé, tedy nastalo. Proč k němu však došlo?

Politici a média všeobecně přijali za své, že vědci již jako jedinou příčinu globálního oteplování prokázali růst člověkem produkovaných emisí oxidu uhličitého (CO₂), které se ve větší míře objevily v 19. století jako důsledek průmyslové revoluce a od té doby neustále rostou. Skutečná věda je však mnohem složitější než toto jednoduché tvrzení a také si je mnohem méně jistá. Začněme tedy od toho, co je víceméně nepochybné.

Předně není pochyb, že atmosférické koncentrace oxidu uhličitého se během 20. století podstatně zvýšily, konkrétně o více než 30 %, a jejich nárůst pokračoval i ve 21. století, tedy v období, kdy se růst teplot zastavil. Není ani příliš sporu o tom, že tento vzestup je z převážné části způsoben člověkem a že je důsledkem uhlíkových emisí produkovaných rychlým celosvětovým růstem spotřeby energie založené na uhlíku, tedy z fosilních paliv (nejprve uhlí, poté ropy a zemního plynu).

Vědecká shoda panuje také v tom, že oxid uhličitý (jehož většina je mimochodem přirozeného původu, nikoli vyprodukovaná člověkem) je jedním ze skupiny takzvaných skleníkových plynů, které společně působí v atmosféře tak, že udržují planetu podstatně teplejší, než by byla bez nich. Zjednodušme si to možná až příliš a řekněme, že většina tepla, jež Země dostává ze Slunce, se odráží zpět do kosmu ve formě infračerveného záření. Skleníkové plyny v zemské atmosféře však části tohoto infračerveného záření, a tím i části tepla, v úniku zpět do vesmíru brání. Bez tohoto jevu by život, jak jej známe, nebyl možný. Zdaleka nejvýznamnějším z těchto plynů, ten, o němž se předpokládá, že se na skleníkovém efektu podílí nejméně dvěma třetinami, je vodní pára, včetně vody zadržované v mracích. Co do významu až daleko za ní je druhý plyn, tolik obávaný oxid uhličitý.

Při této příležitosti je nutné poznamenat, že označovat oxid uhličitý v atmosféře za znečištění je stejně absurdní, jako kdybychom za znečištění považovali i oblaky. Ti, kdo to dělají, překrucují vědu a klamou. V atmosféře se samozřejmě vyskytují škodlivé látky (jako například aerosoly sloučenin síry, o nichž budeme mluvit později), a čím více se nám jich podaří odstranit, tím lépe. Oxid uhličitý však takovou látkou není. Je naopak životadárnou silou; stejně jako lidé (a všichni ostatní živočichové) potřebují k přežití kyslík, rostliny (všech druhů) zase potřebují k životu oxid uhličitý, takže obecně platí, že s vyšším objemem oxidu uhličitého v atmosféře se bude rostlinám na planetě dařit lépe. Je to známo jako „zúrodňovací efekt“ CO₂ na němž nic špatného není.

Co se týče skleníkového jevu, dá se považovat za vědecky prokázané, že zjištěný nárůst koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře, způsobený z většiny člověkem, ve 20. století přispěl k mírnému oteplení planety. Daleko složitější a zdaleka méně jistou věcí však je, jak velký tento příspěvek byl. Je očividné, že odpověď na tuto otázku bude mít přímý dopad jak na předpovědi globálních teplot v budoucnu, tak i na účinnost a náklady jakýchkoli opatření, kterými se budeme snažit nadměrnému oteplení bránit. To, co vyvolává naše obavy, jsou právě předpovědi vývoje teploty, a nikoli její dosavadní mírný nárůst.

Právě proto, aby vládám radil v těchto a dalších věcech spojených s klimatem, byl v roce 1988 pod záštitou OSN založen Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Je to orgán, který v podstatě sám žádný výzkum neprovádí a nemonitoruje ani klima; jeho úkolem je osvojovat si všechno, co se v tomto oboru udělalo, a dodávat vládám souhrnné informace.

Když dostane nějaká organizace globální kvazimonopol na oficiální vědecké (nebo jiné) rady, nese to s sebou velmi reálná nebezpečí. Založení IPCC byl v principu rozumný krok, došlo však bohužel k tomu, že postupy praktikované panelem začaly být podstatně závadné. To bylo i jedním ze zjištění zprávy Sněmovny lordů, o níž jsme již mluvili; tyto vady byly podrobněji popsány v řadě následných studií.

Problém pramení zčásti z toho, že organizace, která měla podle původního zadání vlád pouze zjišťovat fakta a dělat analytickou práci, zmutovala postupem času v myslích většiny svých vedoucích činitelů na politicky korektní a alarmistickou nátlakovou skupinu.

Tak například informace listu Financial Times o tiskové konferenci 2. února 2007 v Paříži, kde byla zveřejněna první část nejnovější zprávy IPCC, začíná slovy: „Pouze bezodkladný mezinárodní zásah ke snížení emisí dokáže zabránit klimatické katastrofě, varovali vědci. Zpráva IPCC (ani její vědečtí autoři) ve skutečnosti nic takového neříká, citovaná informace však je téměř přesným shrnutím prohlášení, která na tiskové konferenci přednesli funkcionáři OSN – generální ředitel Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) Achim Steiner, generální tajemník Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu Yvo de Boer a předseda IPCC Rádžendra Pačaurí.

I přes tyto vady a škodlivé postupy dělá IPCC v zásadě užitečnou práci, protože jeho zprávy vytvářejí oficiální (většinové) mínění o všech klíčových aspektech globálního oteplování. Hlasů, které argumentují ve prospěch převládajícího oficiálního názoru, je samozřejmě nespočet, IPCC je však zdaleka nejautoritativnější a nejvlivnější a jakákoli vážná debata o tomto tématu se musí vyrovnat se zprávami, které panel vládám a médiím předává.

Stěžejní problém, čili do jaké míry lze mírné oteplení 20. století připsat na konto člověkem produkovaných (v žargonu IPCC „antropogenních“) emisí, pojímá poslední zpráva IPCC takto:

Pozorované rozsáhlé oteplování atmosféry a oceánu… podporuje závěr, že je… velmi pravděpodobné, že jej nezpůsobují pouze známé přirozené příčiny.

A dochází k závěru, že:

Většina pozorovaného nárůstu průměrných globálních teplot od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně vyvolána pozorovaným nárůstem koncentrací antropogenních skleníkových plynů.

Zatímco proti prvnímu z obou těchto tvrzení se vcelku nic namítat nedá, to druhé již řada renomovaných klimatologů zpochybňuje. Může být samozřejmě správné, a v tomto ohledu musíme mít na paměti, že „většina“ prostě znamená více než 50 % oteplení o 0,5 ^oC od 50. let 20. století; stejně tak je ale možné, že správné není. Ukažme si nyní, odkud pramení nejistoty.

Jde zaprvé o otázku oblačnosti, která má klíčový význam (přinejmenším proto, že vodní pára, jak jsme již uvedli, je zdaleka nejdůležitějším činitelem skleníkového efektu), avšak je jedním z nejméně pochopených aspektů vědy o klimatu. Patří sem důležitý problém vzájemného působení mezi oblačností a dalšími skleníkovými plyny, zejména oxidem uhličitým, a také vztahu mezi oblačností a vyšší teplotou. Jak později uvidíme, právě tyto hypotetické zpětné vazby mají do značné míry určující vliv na počítačové modely, na nichž spočívají oficiální projekce klimatu. Většina současných klimatických modelů použitých k předpovědím budoucích teplot pojímá oblačnost jako nástroj, který zesiluje oteplovací efekt oxidu uhličitého, jenže o toto pojetí se vedou velké spory.

IPCC v této věci přiznává: „Zpětné vazby v působení oblačnosti zůstávají největším zdrojem nejistoty.“ Otevřeně to uznává i Hadleyho centrum: „Existuje řada těchto zpětných vazeb, jak pozitivních, tak negativních, z nichž mnohým plně nerozumíme. Toto nedostatečné porozumění je hlavní příčinou nejistot klimatických předpovědí; platí to zejména pro změny oblačnosti“. O nejistotách u zpětné vazby oblačnosti se přitom ví již asi 30 let a během té doby se ani přes veškeré úsilí klimatologů na tomto poli nepodařilo dosáhnout výraznějšího pokroku.

Další nejistota ohledně přisuzování příčin oteplení ve 20. století pramení z toho, že zatímco vzestup antropogenních emisí oxidu uhličitého a tím koncentrací tohoto plynu v atmosféře po celé století neustával a s neztenčenou silou trvá dodnes, globální průměrná teplota, jak jsme již zjistili, narůstá naopak přerušovaně a ve vlnách. Zejména pozoruhodný úkaz je to, co Hadleyho centrum označuje za „téměř nezměněné teploty nebo mírné ochlazení v letech 1940-1975“.

Předpokládá se, že příčinou tohoto ochlazení je zřejmě skutečnost, že před rokem 1975 vypouštěly elektrárny (které byly z většiny uhelné) do ovzduší velká množství aerosolů síry, které fungovaly jako clona slunečního svitu, a tím eliminovaly oteplovací efekt zvýšených koncentrací oxidu uhličitého. Tak to aspoň tvrdí oficiální podání, náležitě podpořené ohromně složitými počítačovými modely Hadleyho centra a dalších ústavů, které tvoří podklad pro závěry IPCC a generují konkrétní růst teploty pro jakýkoli předpokládaný nárůst emisí a koncentrací oxidu uhličitého. Připomíná se přitom, že od poloviny 70. let, jakmile západní průmyslové země omezily znečištění ovzduší sírou, převládl opět vliv oxidu uhličitého.

Samozřejmě, může to tak být, zatím je to však jen pouhá hypotéza. Aerosoly v ovzduší sice planetu vskutku do určité míry ochlazují, přední experti v tomto oboru však pohotově dodávají, že rozsah, v němž se tak děje, je nejasný. Říkají dokonce, že dobrým způsobem, jak by se to dalo zjistit, je vypočítat u aerosolů velikost „forcingu“ čili radiačního působení, potřebného k anulování radiačního působení vyvinutého během příslušného období oxidem uhličitým – to je ovšem tak trochu důkaz kruhem. Hadleyho centrum výslovně připouští, že podle jejich modelu je možné, že „oteplovací efekty antropogenních skleníkových plynů i ochlazující účinky člověkem produkovaných aerosolů byly nadhodnoceny“.

Jiný problém s teorií aerosolů, která je nedílnou a kvantifikovanou součástí modelu Hadleyho centra, je to, že ztěžuje antropogenní vysvětlení zjištěného oteplení v období 1920-1940, kdy byly emise z elektráren stejně špinavé. Hadleyho centrum tvrdí, že asi 0,1 ^oC z nárůstu globální teploty o 0,4 ^oC v tomto období se dá vysvětlit zvýšeným slunečním zářením, větší část tohoto jevu je však stále neobjasněna. A pokud je nevysvětlená přirozená odchylka jedinou možnou příčinou velké části oteplení mezi lety 1920 a 1940, proč by nemohla být jedním z hlavních faktorů i později?

Další příčinou nejistoty je problém tropické troposféry, tedy atmosféry tropického pásma mezi obratníky Kozoroha a Raka do výšky 15 kilometrů. Jak přiznává Hadleyho centrum, „analýza satelitních údajů ukazuje podstatně menší oteplení než u zemského povrchu. Klimatické modely předpovídají, že v troposféře by oteplování mělo být relativně větší než u povrchu; tento potenciální nesoulad mezi modely a pozorováním není příliš dobře pochopen, i když jako pravděpodobnější vysvětlení se nabízí nejistota v pozorováních“. Dojdeme, že stejně tak tou příčinou může být to, že modely se prostě mýlí, nebo to, že údaje ukazují oteplování, které se skleníkovými plyny nesouvisí.

Další práci na tomto problému vykonal od té doby respektovaný americký vládní Program vědeckého výzkumu klimatických změn (CCSP). Někteří klimatologové tvrdí, že tato práce rozpor mezi pozorováním a modely urovnala, jiní však namítají, že nic takového se nestalo. Tento problém je rozhodně velmi důležitý, protože má přímý vztah k otázce, zda člověkem způsobený skleníkový efekt je hlavní nebo jen podruženou příčinou oteplení z konce 20. století.

Než opustíme stále problematickou otázku klimatických modelů, o něž se opírají vývody IPCC, povšimněme si nedávného přiznání dr. Kevina Trenbertha. Podle něj „žádný z modelů, které IPCC používá, není inicializován na pozorovaný stav a žádný z klimatických stavů v modelech ani vzdáleně nekoresponduje se současným pozorovaným klimatem“. Trenberth je vedoucím oddělení analýzy klimatu amerického Národního střediska pro výzkum atmosféry (NCAR) a není žádný skeptik; je naopak významnou oporou IPCC (byl jedním z hlavních autorů klimatologické části zprávy z roku 2007) a oddaným zastáncem oficiálního názoru na změnu klimatu.

Nechme ale už modely na pokoji a podívejme se raději na reálný svět. Dalším významným zdrojem nejistoty v celé věci je fakt, že zemské klima vždy podléhalo přirozeným změnám, které nijak nesouvisely s lidskými aktivitami. Klimatologové příčiny změn vysvětlují různě a mnozí se domnívají, že klíčovou roli hrála sluneční aktivita. Značný vliv na globální teploty mohou mít i změny v oceánských proudech.

Ačkoli do poloviny 19. století nemáme příliš mnoho spolehlivých vědeckých měření teplot, dobře se ví, například z historických pramenů a zpráv, že před zhruba tisícem let, dávno před nástupem industrializace, vládlo teplé období zvané středověké klimatické optimum, příjemná doba, kdy byly teploty pravděpodobně stejně vysoké nebo vyšší než dnes. Ještě tepleji bylo podle všeho o další zhruba tisícovku let dříve, v době římského impéria. Z archeologických pramenů například víme, že za Římanů se v Británii komerčně pěstovalo víno až v hrabství Northamptonshire v samém středu Anglie, daleko na severozápad od Londýna.

V době méně nedávné, během 17. a 18. století, pak nastala takzvaná malá doba ledová, kdy v zimě pravidelně zamrzala Temže, a na zamrzlé řece se konaly populární ledové trhy, které máme zvěčněné na dobových barevných grafikách. Výzkumy hranice lesů, které ukazují, jak vysoko v různých historických obdobích mohly v horách růst stromy – ukazatel, který koreluje se změnami teploty – naznačují, že tyto teplotní změny, zejména středověké klimatické optimum, se odehrávaly i mimo Evropu. Potvrzují to také nedávné studie oceánských sedimentů.

Velmi odlišnou interpretaci minulosti však podává nyní již nechvalně známý „hokejový“ graf vývoje globálních teplot za posledních 1 000 let. Nazvaný je tak podle toho, že po celé dlouhé období před nástupem spolehlivých vědeckých měření ukazuje údajně stabilní teploty (nehledě na dobře doložený jev středověkého klimatického optima), které připomínají dlouhou a rovnou rukojeť hokejové hole, a za nimi následuje prudký růst teplot, podobající se zakřivené a vzhůru mířící čepeli. Grafu vypracovanému v USA v roce 1998 profesorem Michaelem Mannem a jeho kolegy Bradleym a Hughesem se dostalo prominentního místa ve zpráve IPCC z roku 2001 a rychle se z něj stal symbol oficiální interpretace globálního oteplování.

Cílem hokejového grafu samozřejmě bylo, aby názorně ukázal, že oteplení ve 20. století nemohlo způsobit nic jiného než industrializace. Graf byl nekriticky uvítán všemi těmi, kdo se k podobnému názoru hlásili, mimo jiné britskou vládou, která také hokejovému grafu přiřadila význačné místo ve svém dokumentu o energetické politice z roku 2003. A nebýt pronikavé a usilovné kritiky dvou Kanaďanů – profesora Rosse McKitricka, environmentálního ekonoma se specializací na otázky globálního oteplování, a těžařského konzultanta a experta na statistiku Steva McIntyra, mýtus hokejky by se stal obecně přijatou pravdou, jak si to také IPCC evidentně přál.

McIntyra a McKitricka podráždilo zejména to, že Mann odmítal zveřejnit svá podkladová data a vrhnout světlo na své metody. To je bohužel ve společenství teoretiků globálního oteplování až příliš běžná praxe. Uplatňuje ji dokonce i Oddělení klimatického výzkumu (CRU) Východoanglické univerzity u svých publikovaných řad globálních průměrných teplot. Když jeden australský badatel požádal CRU, aby mu umožnilo prověřit podkladová data a metody sestavování řad, činitel CRU Phil Jones to odmítl se slovy: „Proč bych vám ta data měl dávat, jestliže vaším cílem je najít na nich něco špatného?“

V reakci na kritiku z Kanady se však dva výbory amerického Kongresu rozhodly založit dvě komise expertů, jednu složenou z klimatologů a druhou ze statistiků, které by celou věc prověřily. Zprávy komisí vyšly v roce 2006 a jejich celkové vyznění dalo McKitrickově a McIntyrově kritice plně za pravdu. „Hokejový graf“, za který se IPCC nekritický postavil, tyto zprávy označily za artefakt vytvořený chybným a selektivním vzorkováním a volbou nevhodné statistické metody, a nyní je již zcela zdiskreditován. Vše, co z něj zůstalo, je konstatování, podle něhož „lze s vysokou spolehlivostí říci, že globální průměrné povrchové teploty byly během posledních několika desetiletí 20. století vyšší než v jakémkoli srovnatelném období předcházejících čtyř století“ - což je ovšem stěží nějaký pozoruhodný závěr, připomeneme-li si, že před 400 lety svět začala sužovat malá doba ledová.

Je politováníhodné, že IPCC odmítl omyl s „hokejkou“ byť jen přiznat nebo prověřit, natožpak že by chtěl změnit závadné a nedbalé postupy, které mu vůbec umožnily takový produkt schválit a propagovat. Vše, co panel udělal – a za těchto okolností už stěží mohl udělat méně – bylo, že hokejkový graf ve své poslední zprávě z roku 2007 tiše odsunul na vedlejší kolej a do nejčernějšího Shrnutí pro politické představitele jej vůbec nezařadil.

Ukázalo se například, že Mannem použité metody generují tvary hokejek z čistě náhodných dat (kterým vědci říkají „rudý šum“). Zvláštní také bylo, že pokud výsledky Mannovy zástupné metody odhadu historického vývoje teplot srovnáme s přímo změřenými teplotami, najdeme jen málo podobností s obdobím jak před rokem 1900, tak i po roce 1950 (kdy nastalo oteplení, o něž nám teď jde).

Zemské klima však nevykazuje značnou proměnlivost jen v čase. Teplota a klima obecně se ohromně liší po celé zeměkouli, ale různá je z geografického hlediska i míra oteplování a jeho údajných důsledků. Zaznamenané oteplování je nejvyšší v polárních oblastech, kde je na Zemi nejchladněji, a nejnižší v tropech, kde je naopak nejtepleji; a dokonce i v oblastech, které se oteplily nejvíc, je patrná sezonní odlišnost, kdy největší oteplení vykazují nejchladnější měsíce. V některých částech světa ledovce ustupují, existují však oblasti, kde nikoli, a dokonce místa, kde se zřejmě zvětšují. Zatímco grónský ledovec na okrajích taje, uprostřed nabývá na objemu. Existují místa, kde mořská hladina zřetelně roste, a kupodivu i oblasti, kde zůstává stálá nebo dokonce klesá (zčásti, avšak v žádném případě výlučně, je to proto, že se zde zvedá pevnina); svědčí to o tom, že i při globálním oteplování mají na mořskou hladinu dominantní vliv lokální faktory.

Díky této rozmanitosti je pro lidi jako Al Gore až příliš snadné, aby si pro svůj tendenční film Nepříjemná pravda cíleně vybral takové lokální úkazy, které nejlépe doloží předem dané alarmistické vyznění. My se ale musíme pevně držet ústředních otázek: v jakém rozsahu vzrostla globální průměrná teplota za posledních sto let; proč k tomu došlo; jak by se měly teploty vyvíjet během příštích sta let; a jaké to bude mít pravděpodobné důsledky. Až po zodpovězení těchto otázek můžeme začít racionálně rozhodovat, co bychom s globálním oteplováním mohli nebo měli dělat.

Na paměti musíme mít ještě dvě další věci:

První je, že v situaci, kdy kolem globálního oteplování převládá panika a poplach, mají zejména média sklon přisuzovat prakticky každý nepříjemný povětrnostní a klimatický jev globálnímu oteplování a vydávat jej za důkaz nutnosti omezit emise oxidu uhličitého. Ve skutečnosti však mnohé z těchto jevů nejsou nijak výjimečné, třebaže jejich následky mimořádné být mohou; počet obyvatel vzrůstá a hmotný majetek na osobu se zvyšuje, takže je logické, že náklady na odstranění škod způsobených nepříznivým počasím budou s velkou pravděpodobností i po odečtení inflace značně vyšší než u škod způsobených podobnými událostmi o řadu desetiletí dříve. Opět je nutné připomenout, že mnohé z těchto jevů jsou čistě lokálního původu a nemají žádnou souvislost s nějakým globálním trendem, natož s globálním oteplováním (a dokonce ani ty jevy, které se považují minimálně zčásti za důsledek globálního oteplování, nám rozhodně nic neříkají o příčinách oteplování).

Zadruhé jde o to, že naše porozumění klimatu je stále ještě v relativně zárodečném stadiu. Nejen že je klima ohromně komplikovaný systém, ale také klimatologie je relativně nový vědecký obor, který během 20. století vznikal z celé řady disciplín, zejména meteorologie, ale také oceánografie a geologie. Je pochopitelné, že spousta vědců, zejména těch, kteří fungují jako poradci vlád, má sklon zdůrazňovat to, co ví, zvláště ohledně povahy skleníkového efektu, a neříkat to, co neví. Avšak vědci ani politici nijak neposlouží pravdě ani veřejnosti, když budou předstírat, že toho vědí víc než ve skutečnosti. Není možné se tvářit tak, že to, co je v současnosti neznámé, nemůže existovat. Nejistotu je nutné přiznat.

Málo seriózních vědců však klesne na takovou úroveň povrchnosti, jakou charakterizuje vyjádření v britské vládní Sternově zprávě. Podle něho „přesnost klimatických předpovědí je omezena kapacitou počítačů… Je důležité aktivně pokračovat ve výzkumu a vývoji výkonnějších klimatických modelů, které zredukují zbývající nejistoty klimatických předpovědí. Přitom i IPCC a Hadleyho centrum přiznávají, že „zbývající nejistoty“ se týkají klíčových aspektů této vědy.

Nedá mi to, abych nepodotkl, že jako ministr financí, jímž jsem kdysi byl, bych svůj úřad požádal, aby provedl důkladné zhodnocení čehokoli tak důležitého, jako jsou ekonomické aspekty klimatických změn, ještě předtím, než by vláda přijala jakékoli nákladné závazky k řešení tohoto problému. Sternova zpráva, kterou britská vláda publikovala v roce 2006 (sir Nicholas Stern byl v té době vedoucím ekonomickým poradcem vlády), však byla zadána až poté, a je tak v podstatě jen propagandistickým cvičením na podporu předem stanového vládního cíle získat ve světě vůdčí roli při řešení klimatických změn. Proto také, jakkoli může 692 stránek této zprávy obsahovat hodně zajímavého, její závěry ani argumenty, na nichž spočívají, žádný větší význam nemají.

V určitém smyslu jsou ovšem rozdíly mezi dvěma protichůdnými názory na základní vědecké aspekty globálního oteplování relativně malé. Jak víme, oficiální podání říká, že většina oteplení, které se odehrálo v poslední čtvrtině 20. století, byla s velkou pravděpodobností způsobena nárůstem emisí oxidu uhličitého a jeho koncentracemi v atmosféře v důsledku industrializace. Soupeřící názor připouští určitou roli tohoto faktoru, zpochybňuje však slovíčko „většina“. Praktické důsledky tohoto drobného rozdílu však jsou značné. Především má zásadní vliv na všechny předpovědi vývoje teplot pro příštích sto let. A zadruhé z něj také plyne, že zatímco náklady prudkého omezování emisí budou v obou případech stejné, přínosy rozhodně nikoli.

Vláda často stojí před úkolem, a platí to zejména pro resorty jako národní obrana, přijmout racionální rozhodnutí o nastolení co nejlepšího politického kursu v situaci, kdy převládá nejistota. Je nutné, abychom se nenechali ochromit a nepropadli úplné pasivitě. Zároveň se ale nesmíme nechat v panice dotlačit do něčeho, z čeho se může vyvinout katastrofálně škodlivá akce. V mnoha ohledech je zde poučná paralela s invazí do Iráku (roli alarmistické vládní Sternovy zprávy zde hraje Blairův nechvalně známý „pochybný dokument“).

Poznamenejme, že na poli ekonomické politiky dnes centrální bankéři všeobecně uznávají, že nejistota tvoří základní aspekt života, takže politické kroky by měly být voleny s ohledem na celé spektrum možných scénářů. Původ nejistot ohledně klimatu je samozřejmě jiný než původ ekonomických nejistot, ponaučení pro to, jak dělat politiku, však zůstává stejné.

Určitě je však moudré zbytečně neriskovat a být třeba i nadměrně opatrný. Z toho důvodu budeme po zbytek knížky vycházet z předpokladu, že většinový názor (ztělesněný IPCC), jak jsme jej nyní popsali, je správný; mějme ovšem vždy na paměti, že ve skutečnosti má celý problém daleko do toho, aby byl „vyřešen a uzavřen“.

Nigel Lawson Vraťme se k rozumu, O globálním oteplování střízlivě a bez emocí, Dokořán 2009