Karel Havlíček Borovský: Česká šlechta

Před rokem 1848, za časů zcela libovolné (despotické) a byrokratické vlády, počala konečně i šlechta česká, totiž abychom se lépe vyjádřili, malá část české šlechty, vésti opozici proti knížeti Metternichovi. Sněmy Království českého odbývávaly se vždy jen co pouhá slavnost beze všeho významu, a ačkoli vlastně měli stavové důležité právo povolování daně (tedy tím samým i právo odepřít), přece neužívali skutkem nikdy tohoto práva svého, nýbrž sjeli se obyčejně v uniformách červeně bílých a řekli „ano“ a rozjeli se po nějakém rokování, o kterém se říci může vším právem:  „Vítr vál a stavové čeští mluvili!“

Od r. 1845 počaly se však některé osvícenější a činnější osoby stavu panského a rytířského trochu rozpomínati na to, co jest sněm a co býti má zastoupení země proti vládě, a počali také, ovšem jen dosti zlehka, dávati nespokojenost svou s vládou najevo a přišli konečně na této cestě až tak daleko, že jednu nepatrnou část peněz nepovolili, kterou však vláda, nic nedbajíc na odpor stavů, přece rozepsala, a nadto knížeti Lambergovi za jeho dne 27. května 1847 drženou řeč písemné napomenutí dáno a přednostovi sněmu nařízeno jest, aby prý takové odchylky a neslušné návrhy budoucně netrpěl. Tyto neslušné návrhy knížete Lamberga byly ale následující:

1. Aby vláda budoucně bez povolení sněmu žádné dluhy nedělala, přičemž dokázal, že vláda při svých půjčkách velmi nezkušeně si počíná a od Siny, Rothschilda, Arnsteina a Eskelesa znamenitě předražována byla. 2. Aby se sněmu předložily každoročně státní účty a aby byla finanční správa sněmu odpovědná. 3. Aby se panování úřednictva obmezilo, počet a platy úředníků zmenšeny byly, k tomu účelu aby se zjednodušilo řízení, aby se zbytečného psaní nechalo a aby se místo dosavadních kolegiálních úřadů v administraci, ve finanční a politické správě všude jednotliví schopní, poctiví a odpovědní úředníci ustanovili. 4. Aby soudy jak civilní, tak i trestní byly veřejné a ústní a aby před soudem byli všichni, ani nejvyšší erár nevyjímajíc, sobě rovni.

To tedy byly ony neslušné návrhy a odchylky, pro které kníže Lamberg ještě 6. listopadu 1847 dostal dle intimace hraběte Salma, tehdejšího správce zemského, výtopek, a co se za čtyry měsíce nato v březnu 1848 přihodilo, ví každý, že totiž vláda mnohem ještě více než tyto neslušné návrhy povolila.

Celé dosti zajímavé jednání tehdejších sněmů zůstalo větší části lidu tajné a teprva r. 1849 vyšly všechny sem náležející spisy a jednání českého sněmu tiskem v Hamburku pod názvem Der böhmische Landtag im Jahre 1847.

Dočítáme se v této knížce krásných slov, která mluvili mnozí ze šlechty české tenkráte proti vládě.

***

Tuším, že jsou řeči držané od šlechty české na tomto sněmu i nyní dosti zajímavé pro nás, zvláště když povážíme, že někteří z těchto v r. 1847 tak liberálně mluvivších pánů od r. 1848 mnohého z nás pro podobné liberální řeči a spisy za buřiče a za přepjatce prohlašovali. Ovšem tenkrát oni zastupovali zem, když ale jsme my ji na sněmu říšském zastupovali, mluvil a psal mnohý z liberální opozice r. 1847 právě tak proti nám, jako mluvili na sněmu českém r. 1847 pan baron Ehrenburg. Jeho Excelence hrabě Leopold Thun, prezident hrabě Salm a pan purkmistr z Müllerů! – Ó důslednosti světská! Z řečí těchto také každý musel pozorovati, že pan hrabě Vilím Wurmbrand a pan hrabě Fr. Thun syn tenkrát, r. 1847, byli nejkrásnější levice, přičemž se mimochtě každý nyní usmáti musí, kdo činnost těchto dvou hrabat od r. 1847 pozoroval.

Nepíšeme ostatně tento článek s tím účelem, abychom snad šlechtě české, a jmenovitě údům tehdejšího sněmu změnu ve smýšlení předhazovali a je vůbec nějak urážeti chtěli. Naopak, uznáváme úplně liberálnost jejich tehdejších zásad, snažení jejich k obmezení moci byrokratické a odhodlanost, s kterou se již tenkrát stavili na odpor libovládě despotické, a jsme přesvědčeni, že větší část z těch dvaceti šesti, kteří tenkrát v opozici byli, ještě až posud zůstala věrna tehdejším zásadám svým. Musíme totiž podotknouti, že mnohé liberální a všeobecnosti skutečně užitečné návrhy činili již v předešlých sněmích, na které ovšem vláda tenkrát skoro žádný ohled nebrala. Vláda se tenkrát chovala vůbec ke sněmu českému s nesmírnou nevážností, dobře vědouc, že sněm tento stavovský nemá žádného kořene, žádné lásky v lidu. Kromě toho stav kněžský a městský vždy se co možná nejpodlízavěji a nejservilněji při všem chovaly: nebudiž to ovšem ani kněžím, ani městům na potupu řečeno, neboť nebyl tento stav kněžský a městský na stavovském předbřeznovém sněmu ani zastupitel kněží, ani zastupitel měst, nýbrž ve stavu kněžském sedělo jen několik prelátů a města zastupovali purkmistr a několik radů magistrátu pražského jen pro forma, kteří jakožto úředníci ani se nesměli opovážiti míti také nějaké mínění.

Jen stav panský a rytířský vedl opozici proti vládě, a ještě tu málo osob bralo podílu ve sněmovním jednání, větší část ani sněmy nenavštěvovala. Co ale nejpodivnější jest, že i tito pánové jenom teoreticky svou opozici vedli, zapomínajíce, že sněm bez podpory veřejného smýšlení jest nulou vždy u vlády. Vyhledávajíce ve starých archivách práva sněmu českého, nepovšimli si neb snad nechtěli povšimnouti toho, že tenkrát, když český sněm měl opravdu nějakou váhu u vlády, býval také tento sněm výkvětem a hajitelem českého národu. Českého národu si ale větší část této panské a rytířské opozice pranic nevšímala, a byli i někteří mezi nimi, kteří spravedlivě a přirozené snažení utlačené národnosti české osočovali, prohlašujíce se zjevně pro germanizaci Čech jakožto nevyhnutelnou prý výminku pokroku a civilizace!! Neměli jste tehdy žádné srdce k utištěnému národu, a následkem toho také národ nemohl míti srdce k vám!

Má-li míti slovo šlechtic vůbec nějakého rozumného smyslu, musí býti šlechticové lidé pocházející z rodin již dříve o národ zasloužilých, přitom mohovití, nejsouce skličováni starostmi o svou výživu, a majíce tudy času a prostředků k tomu, aby všechny své síly k obecnímu dobrému celého národu obětovati mohli, a především obětovati chtěli. Že přitom šlechta nesmí užívati žádného nadpráví nad národem, že nesmí národ utiskovati neb utiskovat pomáhati, rozumí se samo sebou a jeví se již z toho, že musí být šlechtic muž o národ zasloužilý. Utiskovatel národu ale nemůže být o národ zasloužilý.

Již dle této definice se jeví, že jsme my Čechové neměli žádnou šlechtu, vyjmeme-li několik málo mužů, kteří ještě pamětliví zůstali způsobů svých vlastimilovných předků.

Že v předkonstituční době nemohla být šlechta v lásce u lidu, jest věc již na pouhý pohled patrná: svazek patrimoniální nedopouštěl nikterak příchylnost mezi pánem a poddaným. Nebyly přitom právě povinnosti poddaných k vrchnostem, kupř. robota atd., nejhlavnější závadou: mnohem nesnesitelnější, obtížnější byli lidu poddanému vrchnostenští úřadové, kteří z větší části (nechceme všechny obviňovat) zneužívali všemožně moci své k vynucování rozličných platů a služeb. Ačkoli vlastně vrchnosti neměli z takového jednání úředníků svých žádný užitek, ačkoli naopak toto úřednictvo ještě i vrchnostem samým všelijak důchodů ubíralo, přece to zlé, které na poddané vycházelo z úřadů, škodilo vždy také v očích lidu vrchnostem samým, ba všechno dobré, které často i některé vrchnosti poddaným svým činily, bylo jen do větru proto, že zase útisky úředníků všechno vyhubily.

Od té doby ale, co zrušeno jest poddanství a prohlášena jest konstituce, také se šlechta česká nepřičinila posud ničím získati sobě opět lásku a důvěru lidu, ačkoli by k tomu byla měla nejlepší příležitost. Naopak, větší část naší šlechty svým špatně ukrytým brojením proti svobodám lidu a proti rovnoprávnosti všech občanů před zákonem, svou patrnou příchylností ke všemu, co jen reakcí zavánělo, ještě více popudila veřejné smýšlení a utužila to přesvědčení, jako by šlechta česká jen pracovala k tomu, aby všechen pokrok v občanském životě se zastavil.

Nechceme zde opět celou šlechtu obviňovati, neboť známe zajisté sami mezi ní i takové muže, kteří přece z ústavní svobody se upřímně radují, třeba by byli mnohé své předešlé přednosti ztratili, a také ani upírati nechceme, že kromě těchto jest ještě více šlechticů, kteří absolutismus nenávidí, třeba se oni zase s námi neshodovali v tom způsobu ústavní vlády, který my si přejeme. Nicméně však přece již povstalo všeobecné mínění, jako by šlechta všemožně si absolutismus přála a všude se opravdovým konstitučním zásadám buď zjevně, nebo potají protivovala.

Když se ale všechno rozumně a bez předsudků rozváží, jakou má šlechta příčinu litovati té změny, která se r. 1848 v rakouských občanských poměrech přihodila? Co ztratila šlechta skrze konstituci?

Dle našeho mínění neztratila nic, naopak získala velmi mnoho. Nepochybně, že mnohý zatvrzelý šlechtic (ač bude-li který tato slova čísti) zavrtí usměvačně hlavou nad tímto tvrzením, avšak odůvodníme ihned slova svá.

Šlechta ztratila skrze konstituci své poddané, robotu a své výmineční soudy. Co se soudů týče, budou nyní všechny soudy mnohem lépe zřízeny, než byly dříve soudy šlechtické, a může se tedy jen o tu zvláštní marnost jednati, že nyní šlechtic i nešlechtic pod stejný soud náleží, což ovšem nikdo moudrý za ztrátu považovati nemůže. – Pravda také jest, že šlechta za robotu jen malou náhradu dostane, kdo ale ví, jak se robota odbývala, musí nám přisvědčiti, že i tato malá náhrada ještě větší cenu má, než měla dříve naturální robota, že totiž, abychom se ještě srozumitelněji vyjádřili, kdyby si šlechta za tu náhradu, kterou za robotu dostane, vlastní potahy držela, více a lepší práce tím nabyde, než jí dříve robota poskytovala. Robota byla pro poddané veliká obtíž, ale pro šlechtu jen nepatrná výhoda. Tato naše slova jsou již na mnohých místech zkušeností stvrzená, a přesvědčíme se brzy, že vlastní ekonomie, když bude dobře a bez roboty zřízená, mnohem více šlechtě ponese než dříve s robotou. – Co se konečně toho týče, že již nyní nemá šlechta žádné poddané, strany toho by se každý rozumný šlechtic tuze snadně uspokojiti mohl. Poddaní beztoho měli jen Pretium affectionis, totiž, jinými slovy, ta čest míti poddané nenesla beztoho šlechtě žádný užitek, nýbrž jen škodu, jak každý, kdo těm věcem rozumí, bez důkazů uvěří. Jenom uražená pýcha může se z této ztráty poddaných rmoutiti, nikoli ale pravý, občanský rozum, a tím méně již křesťanská láska. Bez toho zbydou ještě posud šlechtě ti poddaní, které, pokud svět je světem, vždy bude míti bohatý člověk, totiž své placené služebníky. Že nynější zákony zabraňují i s těmi nelidsky nakládati, toho snad přece žádný šlechtic litovati nebude.

Naopak má ale šlechta z ústavy velké výhody. Nejhlavnější jest bezpečnost jejích privátních statků. Po jedné generaci bude již staré poddanství zcela u lidu zapomenuto, bývalé vrchnosti budou jenom zámožní, a sice nejzámožnější občané, mající v rukou prostředky, aby sobě váženost a lásku svých ostatních spoluobčanů ještě v mnohem větší míře opatřili, žádný nemilý závazek nebude jim v tom vaditi, jako dříve byla nedůvěra přirozená mezi pánem a poddaným, mezi stěžovatelem a obtíženým. Nyní již nebude šlechta nikoho obtěžovati, nýbrž naopak bude míti příležitost mnohým ulehčiti, mnoho srdcí sobě získati. Kdyby byl ale závazek poddanství ještě déle se udržel, kdo mohl ručiti šlechtě za to, aby ji nepotkal osud šlechty francouzské za časů Veliké revoluce, aby se svými poddanými i statky a život neztratila? Která moc může zastaviti bouři, když se již roznítila?

Již tato jediná výhoda, že se nepřirozený, ještě ze starých, slepých časů zděděný svazek poddanství tak lehce, tak nekrvavě, můžeme říci, tak laskavě u nás rozvázal, mohla by rozumné části šlechty v zapomenutí uvésti všechny sny bývalé vrchnostenské nadvlády. Povážíme-li ale, že krátký čas, jestli ústavní a právní vláda skutečně do života uvedena bude, podle zkušeností jiných zemí znamenitě všechno vzkvétati, a tudy především usedlosti rolní nesmírně v ceně postupovati budou, musíme nabýti pevné jistoty, že za krátký čas statky bývalých vrchností beze všeho poddanství mnohem více platiti budou, než dříve platily se všemi závazky poddanskými.

Tím vším chtěli jsme ale dokázati, jak nerozumně jedná ta část šlechty, která všude nespokojenost s novějšími konstitučními ústavy najevo dává, a jmenovitě za každou cenu si zase ke starému navrácení přeje.

Když ale i ta část šlechty české, která před rokem 1848, jak jsme z výše uvedených řečí poznali, proti tehdejšímu byrokratství opozici vedla, nyní se ode všeho veřejného života vzdaluje, anebo dokonce naší liberální straně na odpor stojí, musí to každého pravého přítele pokroku hluboce zarmoutiti. Každý to víme a všichni to všude vidíme, že z celé rakouské revoluce r. 1848 nikdo jiný užitek neměl než právě ta byrokracie, proti které vlastně celá tato revoluce směřovala a proti které sama šlechta česká před rokem 1848 se opírala. Vy jste chtěli zrušiti moc byrokracie, a ejhle, padli jste sami r. 1848 a právě ta samá byrokracie posilnila se ještě vaším pádem a zdědila po vás celou vaši moc. My též chtěli jsme zrušit moc byrokracie, ale zatím jsme ji jenom tím více povýšili: vizte ji nyní, jak chodí okolo nás vojensky zřízená, ozbrojená kordy, posetá hvězdičkami, opestřená všemi barvami polního kvítí, že se jí ani Šalamoun nevyrovnal ve své slávě! Chtěli jsme jí odejmouti moc v jedné polovici Rakouska, a pomohli jsme jí zatím ještě k moci i v druhé polovici, ke které posud neměl přístupu! Chtěli jsme ji rozptýliti, a ona se centralizovala a rozptýlila nás! Smutná jest to pravda, ale nevývratná, že se stala byrokracie rakouská dědicem jediným revoluce rakouské r. 1848.

A ty česká šlechto, která žehráš na to, žes odložiti musela své stavovské uniformy, uniformy to národu českého, chtěla bys snad nyní obléci livreji té byrokracie, proti které jsi malomocně oponovala, chtěl bys snad nyní pomáhati táhnout triumfátorský vůz těch, kteří jsou jediní dědicové tvé ztracené moci?

Jest věru čas, aby alespoň ta část české šlechty, která již dříve nějakou činnost politickou projevovala, nyní nezůstávala déle se svým smýšlením ukrytá a nevydávala se v podezření, jako by mlčením svým snad schvalovala ten způsob vlády, jaký máme nyní. Možná jest, že zásady této šlechty ve mnohých a snad důležitých ohledech s našimi se nesrovnávají; avšak právní vládu, vládu konstitučně obmezenou, ode vší byrokratické a ordonanční libovůle vzdálenou, poskytující dostatečné garancie osobní svobodě a jistotu jmění (ku které jistotě i to počítáme, aby se státní pokladnice libovolně a ordonančně do kapes občanů nezakořeňovala), - takovou vládu musejí si všichni neodvislí a poctiví mužové přáti, nechť jsou pak šlechticové, aneb nešlechticové, mohovití, aneb jen skrovně od osudu opatření. Na takovém základě jest vždy možné srozumění, a čestnější jest dle mého mínění pro šlechtice, aby se podrobil sněmu z celého národu svého vyvolenému než libovolným dekretům kteréhokoliv kanceláře!

Slovan 1. 6. 1850