Karel Havlíček Borovský: Činnost vojenského soudu v Praze

Dobrá práce potřebuje času – říkáváme, a po dvaceti měsících rodí se teprva plody slavné c. k. vyšetřující komise na Hradčanech, počaté v prvních májových dnech r. 1849. Zato se musí říci, že to přece zas hodně vydá.

Ve vládních Pražských novinách počínají nyní býti stálými úvodními články takové vyhlášky vojenského soudu, jednající o provazech a o žalářích.

Pamětihodná jest přitom rozmanitost forem, v jakých tento slavný soud odsuzuje a své soudy ohlašuje: „Rozsoudilo se dle stávajících civilních zákonů“!!? „Poněvadž nyní právo trestu a milosti odevzdáno jest generálmajoru von Kleinbergovi“ atd., to jsou tak maličkosti, které jen slavný c. k. vojenský soud lakonicky ohlásí. Kdo četl ortele nad Markomanií, ohlášené dne 31. prosince 1850, viděl tam, že její ortele šly skrze vysokou c. k. vojenskou hrdelní apelaci a potvrzeny byly od nejvyššího c. k. vojenského soudu. Za několik dní ale již se zase právo změnilo a pan generálmajor Kleinberg jest od té doby neobmezeným pánem nad životem a smrtí, nad štěstím a neštěstím v Praze!! Tu přece člověk vidí, co tj. libovolnost!

Nemysli ale nikdo, že se to děje bez příčiny, jen tak náhodou, má to svou velmi důležitou příčinu, která každému, kdo věcem rozumí, do očí bije, kterou ale na ten čas schválně neuvádíme.

Veřejné mínění o těchto ortelích vojenského soudu v Čechách jest všude stejné a nepotřebujeme ani říkati jaké. Nevíme věru, z jakých příčin tentokrát vojenský soud udává všude – proti obyčeji – také den narození každého odsouzence: tuším ale, že sám sobě a vládě na újmu toto poznamenání učinil. Již v těchto matričních datech vidí každý, kterak se z komára dělá velbloud, ze studentského lehkomyslného spiknutí nebezpečná celému státu velezrada! Budeme nadarmo hledati v historii příklad nějakého podobného skutku některé vlády proti nerozvážlivým mladým lidem, u kterých by nějaký disciplinární trest přiměřen byl, ne pak provaz a dvacetiletý těžký žalář.

Když dospělý muž s dobrou rozvahou se odhodlá vyšinouti se nad zákony a silou jednati proti síle vládní, když si umíní na podaření převratu násilného dáti všanc svůj život, pak ovšem, nevyvede-li svou věc, je-li přemnožen neb před časem prozrazen, ať padne za oběť své odvahy, ať složí hlavu svou pod ruku katovu neb odejde do věčného žaláře. Onť věděl, co jej očekává, vědět, čeho se odvažuje, a musel jako muž předvídati i také ten následek svého činu a musí se také chladnokrevně podrobiti svému soudu, dle zásady oko za oko, zub za zub. Ale když fantastické mladické studentstvo pod vplyvem roku nepokojů také napodobňuje revoluce a spiknutí, a ještě k tomu, jak sám vojenský soud praví, zavedeno odjinud, tuť by přece neměla vláda vážná, vláda evropejské velmoci, písmenu zákona i na ty vztahovati a s nezkušenými mladíky jako s nejnebezpečnějšími velezrádci a agitátory nakládat! Vždyť pak s takovou přísností ani nezněly ortele v Uhřích na muže, na vůdce, za skutečné zavedení republiky a za svedený boj s vládou, jako tuto v Praze zní ortele nad studenty, z kterých jistě nyní se mnohý sám tomu diviti bude, jaký jest nebezpečný člověk a revolucionář! Co chce vláda docíliti s touto parodií exekuce po bitvě na Bílé hoře!?

Zdá se, jako by vláda naše v Čechách mermomocí chtěla také najíti tolik revolučnosti jako v Itálii, v Uhřích a v Polsku, zdá se, jako by jí to samotné divno bylo, že by u nás též nepanovalo takové smýšlení jako v ostatních velikých královstvích v Rakousku!

Co si pomyslí asi za hranicemi o tomto podivném jednání vlády? Kdyby alespoň jenom několik osob z těchto zatknutých jakožto hlavní původcové k podobnému strašlivému trestu se bylo odsoudilo a s výstrahou pro budoucnost propouštěni byli, nechalo by se to ještě srovnati s dosavadními způsoby v celém světě.

Ovšem se ví jistě a vládní noviny samy to slibují takřka, že bude dána amnestie, ale tím nepředělají se již okolnosti, aniž se napraví následky povstávající ve veřejném mínění doma i za hranicemi proti vládě.

Zdálo by se podle všeho – jestli totiž možná u vojenského soudu pražského předpokládati obyčejnou proceduru -, že již vyšetřování jest u konce, a že již tedy i ta poslední zdánlivá příčina pominula neb záminka pominula k obleženosti pražské. Ale právě naopak počínají se nejen v Praze, nýbrž i na venkově znova některé osoby zatýkati a na Hrad pražský přivážeti – dle jakého práva tito venkovští, pod žádnou obleženost nenáležející, to bůh sám jediný ráčí vědět! -, z čehož tedy musíme zas na nějaký nový začátek aneb na nekonečnost vyšetřování souditi. Lloyd dokonce mluví o novém vyšetřování červnových událostí r. 1848, na které ale, jak známo, dána byla amnestie, pročež nezdá se býti ani možná, aby snad jen tak z uměleckých, vědeckých a historických ohledů byly znovu vyšetřovány - -, kdyby nebylo nyní všechno možné.

Pročež musíme s rezignací čekati na tu dobu, až se vojenský soud nabaží své krásné činnosti, a těšiti se tím, že všechno, všechno na tomto světě má konec, kterýžto aby co nejdříve již měla pražská obleženost a s ní vojenská vyšetřující komise na Hradčanech, každodenně si přáti nepřestáváme.

Slovan 15. 1. 1851