Karel Havlíček Borovský: Něco pro učitele a o učitelích

Často se u nás naskytne člověku příležitost mluviti o bídném stavu venkovských vesnických učitelů, a což dím vesnických, řekneme zrovna šmahem všech učitelů triviálních i farních škol. Tu má některý chuďas 100 zl. v. č. na rok a za těch 100 zl. mít více rozumu než celá ves dohromady; mnohý musí s trakařem do lesa na dříví jezdit a rozumí se, že kdyby tu nějakou souši zadarmo a pro boha nedostal, přinucen by byl ohřívati se jenom takovým teplem, které mu bůh již do krve vložil. Jisto jest, že mnohý obecní pastýř lepší službu má než někteří ubozí učitelové, ačkoli tito dítky, o onino jenom dobytek opatrují.

Při takovém stavu jsem si již kolikrát pomyslil, že by snad mnohý takový žebráckou službou nadaný učitel lépe udělal, aby obci své aneb patronu již dokonce tu chatrnou službu odpustil a raději zadarmo zastával: aspoň si tak úplné zásluhy získá pro onen svět, a na tomto světě beztoho již se mu mnohem hůř vésti nemůže. Divme se pak tomu, že si všelijakým, někdy dosti nečistým způsobem k nějakému živobytíčku dopomoci hledí! Hlad je těžká věc!

Všechno až posud řečené byla zajisté voda a mlýn všech pánů učitelů, teď ale pustíme také trochu vody na mlýny pánů patronů a obcí. Takové dovolené chytrosti již dávno užíváme, že se každému, komu něco nemilého říci chceme, napřed něco příjemného pod vousy poví, aby tak tu hořkou pilulku v sladkosti obalenou polknul a dobře zažil. Po přečtení tohoto začátku jistě řekl každý pan učitel: „Ten má pravdu!“ a teď, když tu první, příjemnou pravdu uznal, nesmí se druhé, nepříjemné, tak urputně protiviti. A ta nepříjemná pravda, s kterou tak dlouho na světlo vyjíti nechci, není jiná, než že větší část triviálních učitelů dle schopností svých žádný větší plat nezasluhuje. To je pravda ostrá jako paprika a peprnější než hořčice, nicméně však přesvědčen jsem, že mi každý pravý učitel, který takové čestné jméno vším právem zasluhuje a svatou povinnost svého stavu svědomitě vykonávati chce a dovede, jistě přisvědčí. Všeobecně jsou ty dvě nemilé pravdy u nás uznány, že jsou platy učitelstva triviálního tuze chatrné a že vzdělání a schopnosti téhož učitelstva ještě nestojí na tom stupni, aby se z nich pravého blaha pro zem naši očekávati dalo. Oba tyto bolestné nedůstatky naší vlasti jsou v těsném spojení, jeden zvětšuje druhý.

Neradno, ba naprosto zlé by bylo jenom jeden z nich vyzdvihnouti, poněvadž by se tak celá věc spíš zhoršila, než napravila. Kdyby se platy učitelů při nynějším stavu jejich vzdělání znamenitě zvýšily, mělo by to ten následek, že by tím hůř službu svou zastávali, poněvadž člověk nevzdělaný, čím lépe se mu vede, tím více zlenoší a zbujní. A kdyby se zas naopak co nejvíce o vzdělání a vycvičení učitelů triviálních péče vedla, kdož by se odvážil po velkém namáhání a po pracných přípravách takovou bídu snášeti, jako posavád největší část učitelstva našeho trpí? Schopnosti dobré a vzdělání otevřelo by mu všude jinde cestu k lepšímu štěstí, než je učitelství.

Musí se tedy zároveň i platy učitelů zlepšovati, i o lepší vycvičení a přípravu k takovému pro celou zem nejdůležitějšímu stavu péče vésti.

*

Počnu-li mluviti o nějakém lepším vzdělání, kterého by lid náš vesnický i městský potřeboval, již napřed vím, že se mnohým tuze nezavděčím. K veliké mrzutosti své musel jsem již mnohokráte ošklivé řeči o tom poslouchati, jak vycvičenost při sprostém lidu jenom na škodu jest, že se pak stávají neposlušní, že nemají ve vážnosti své představené atd.

Čujem ale dobře, odkud ten smradlavý vítr věje. To vy byste, milí páni, nejraději, abyste jenom vy sami byli chytří a ostatní lidé aby zůstali necvičenci, chytrý pak mnohem snadněji hloupého k svému prospěchu použíti může! Vlk by si také přál, aby jenom on sám měl ostré zuby! Ovšem by lid, kdyby důstatečně vycvičen byl, všechny nepoctivé praktiky, kterými si mnozí rádi nedovoleným způsobem na útraty poddaných kapsy nabíjejí, dovedl od sebe odvrátiti; a pak by arci mnohý mající jen několik set poctivých příjmů nemohl prostopášně tisíce vyhazovati a utráceti.

A kdo se bojí, že by vážnost svou u lidu ztratil, kdyby lid lépe vycvičen byl, ó ubožátko, ten jistě vážnosti nezasluhuje! Poctivý a vzdělaný muž ale tím více ve vážnosti bude, čím více se mezi lidem lepší vzdělání rozšíří, poněvadž teprv pak lidé jeho zásluhy dobře nahlížeti a oceniti dovedou. Lecjakýs ale karabáčník, který sám nic neumí než lidi šidit, arci se musí bát, aby se lidi nevycvičili, protože by byli hned moudřejší než on sám, a on by skrze osvětu o vážnost a o výdělek přišel. Naše milostivá vláda vždy se o zvelebení škol stará, a právě nyní mnohem více zřetel její k této věci obrácen jest. Vláda naše chce, aby lid byl vzdělán a vycvičen, protože vycvičený člověk umí dobré úmysly zemského zřízení oceniti a nedá se hned od rozličných zlomyslných lidí popouzeti. Jenom sovy se světla bojí, náš ale orel může směle do slunce hleděti.

Tak odpovídám všem zlomyslným odpůrcům všeobecné vzdělanosti. Jsou však i jiní, dobromyslní, kteří proti lepšímu vzdělání lidu z dobrého srdce a z upřímné péče o štěstí krajanů svých namítají, že skrze větší cvičenost lid také větší potřeby míti, hrději si počínati, ve vydání vyšším stavům se vyrovnati, marnosti v oděvu atd. se naučí.

Nemůžeme upříti, že opravdu poloviční nynější vzdělání takové zlé následky mívá, jak toho patrné důkazy vidíme na leckteréms pánu písaříku, na několik mil zvandrovaném řemeslníku, na mnohých pánech kaprálích atd., na rozličných pánech syncích proběhách skrze několik gymnaziálních klasů a jiných podobných. S dobrým však rozmyslem pravili jsme poloviční vzdělání, protože by, kdyby trochu důkladněji byli vycvičení, přestala sama ta ničemná marnost a půlpánovitost, která jest podílem jenom osob přičuchnuvších trochu k vzdělání.

Právě to jest kletba a neštěstí našich časů, že mnozí jenom povrchní vlastnosti vzdělanějších lidí na sobě míti se starají, a vnitřně tak přitom necvičeni zůstávají, jak byli odjakživa. Může se říci, že od takových lidí skoro všechno zlé pochází, na které si nyní nejvíce stěžujeme: oni všichni téměř ničím jiným vzdělanost svou ukázati nehledí a nedovedou, leda větším vydáním, než příjmy dovolují. A zrovna tato záhuba, která se za našich časů vždy více šíří a neštěstím hrozí, měla by být silnější pohnutkou, abychom právé, vnitřní, důkladně vzdělání rozšířiti se starali o jediný platný prostředek proti všelikému větroplašství a nemotorné prostopášné nadutosti. Kdo důležitost, zásluhy a vzdělání své v hlavě má, nepotřebuje ho kabátem, útratou a pýchou ukazovati a lháti.

Známe sami několik rolníků, které jsouce jistě ve všem, co člověku věděti potřebno a užitečno, vycvičeni, hojné sbírky kněh pro sebe a pro jiné mají, avšak vlastnoručně orati a hospodářství své jak náležitě vésti se nestydí. Jeden z nich již také do těchto novin příspěvky podal. Opravdu vzdělaný člověk nikdy se nebude marně nad svůj stav vypínati; znaje svou důležitost, jakož i to, že si před bohem všichni lidé rovni jsme, vzdáti přece bude vždy čest tomu, komu náleží; přesvědčen, že pořádek bez představených býti nemůže, poslušen bude představenému, nezadávaje nic právu svému a vážnosti.

Takoví však opravdu vzdělaní lidé nemohou povstati jinák než z dobře zřízených škol a dobře zřízená škola jest ta, v které je pravý, vzdělaný učitel. Již dříve jsem v článku svém o potřebnosti průmyslové školy české v krátkosti o tom promluvil, že věci ty, které se až posud ve školách venkovských učí, velmi málo potřebného vzdělání podati mohou, zde to již opakovati nebudu. Zde jenom tolik ještě přisadím, že větší počet našich učitelů ani tolik schopnosti nemá, aby těm chatrným věcem jako čtení, psaní, počítání důkladně a lehce vyučovati dovedli.

Nepostačuje, aby, kdo jiného čtení naučiti chce, sám jenom čísti uměl: něco jiného jest sám uměti, něco jiného vyučovati. Vědomosti, které potřebné jsou, aby učitel duše svých žáků k umění a ctnosti přivedl, nejsou tak skrovné a lehké, aby se jim každý klouček sotva vystoupivší z třetího normálního klasu za půl leta neb za rok v preparandě naučil.

Ku podivu jest, jaká v tom ohledu ještě panuje ve světě převrácenost. Lékař, dříve než nám smí předepsat prášek pro uvolnění břicha, projíti musí gymnázium a vysoké školy: a učitel, který z nás teprv lidi utvořiti má, kterému svěřena jest naše duše právě v tu dobu, kde se našemu budoucímu vzdělání, naší ctnosti základ položiti má a může, tento učitel nepotřebuje nic než z pastvy jíti do preparandy! Právníci, soudcové atd. také dvanácte let studují, aby pře naše rozsuzovati mohli: kdyby však učitelé tolik let studovali, nepochybně by se lid tak vzdělati mohl, že by větší část procesů a pří ani nepovstala. Právě takové vzdělání, jaké kněžstvo naše dostává, mělo by se i všem učitelům podávati, neboť kněží jsou také učitelé, a hlavně proto studují, aby vyučovati mohli, k pouhé moci církevní, jakou hodnost a posvěcení kněžské s sebou nesou, totiž udílení svátostí atd., jistě takových studií zapotřebí není (vyjímaje dogmatiku a církevní vědy), poněvadž tato moc beztoho nadpřirozena jest. Jak podivno, když v jednom místě jeden učitel (duchovní) tolik let se cvičiti musel, a druhý, školní učitel, za rok všechno odbýti dovedl! A k tomu je cvičení dítek mnohem těžší než cvičení vyrostlých: kromě toho duchovní hlavně jen v náboženství vyučuje, a učitel i v náboženství, i v ostatním všem! Jaká nesrovnalost!

Předkové naši v tom ohledu již na lepší stopě byli. Jak nám pan Tomek v loňském Muzejníku v článku svém o Bacháčkovi dokázal, hleděl tento znamenitý rektor Učení pražského hlavně na to, aby se za učitele do nižších, venkovských škol jenom takoví brali, kteří vysoké školy pražské byli prošli, a protivil se všemožně přijímání lecjakýchs necvičených kantorů. Tenkráte veliká část mladých učených lidí po skončeném studiu na vysokých školách několik let zastávali služby učitelské v nižších školách, až pak se jiných úřadů neb živností uchytili. Považovalo se to také při učeném člověku za spasitelnou praxi, aby se po několik let vyučování mládeže věnoval. Naši předkové byli jistě moudré hlavy!

*

Všeobecné jest za našich časů stěžování, že je študovaných lidí jako na poušti kobylek, jedna na druhou sedá a vespolek se požírají, neví se, kam s nimi, každý rok aby se vymýšlel nový kanál, kterým by se tato zátopa učených lidí někam odváděla. Bůhví jakých úřadů by se muselo navymýšlet, jen aby se větší část podědila. Zdá se však, že tato věc pro vlast, pro vládu a pro všeobecnost nemá dobrých následků. Právě mladý člověk jest ve svém úřadu horlivější, neunavený, nezištný, obětovavý: a dopustí-li se časem nějaké zbrklosti, však to jistě mnohonásobně jinak vynahradí. A při takové, jako je nyní všude, přeplněnosti nedojde nikdo, leč náhodou a výjimkou, v mládí úřadu. Študovaných lidí máme tedy dost, a přece se na dobré svědomí říci nemůže, že by větší část pánů učitelů byli študovaní lidé! A proč by se ti zbyteční vyštudovanci nemohli státi učiteli v triviálních školách? Proto, že triviální učitel nemá aspoň 200 neb 300 zl. stř. ročního platu. Jen o těch 200 neb 300 zl. se jedná a mohli bysme býti hned tak daleko, jako byli předkové naši před 200 lety, totiž míti na malých školách učitele skončivší běh vysokých škol. V takovém pádu by jistě veliký počet nejschopnějších mladíků, kteří právě při nynějším stavu věcí ani nevědí, do kterého stavu se pustiti mají, bez rozmýšlení volili učitelství. Neboť vyučování jiných, buď si to oustně, nebo písemně, pracování ve skvělé říši osvěty, zůstane vždy první a nejkrásnější věcí na světě, které se také skoro každý jasnější duch velmi rád uchytí, nehledě přitom tuze úzkostlivě na přivěšený obrok. Ubezpečen jsem, že by každý řádnější mladík raději za tento přece jen skrovný plátek o duševní zvelebení celé obce pracoval, než by se jinde za dobrou mzdu na pouhou mašinu snížil. – Velké oběti, jaké duchovní stav od přivtělenců svých žádá, zastrašují mnohého, který by jinák k stavu tomu duše vzdělávajícímu nejlepší náklonnost měl: profesur ale jest v poměru tak malý počet, že jen vždy z několika jeden slušnou naději míti může. Kdo tedy domácím vychovatelem neb spisovatelem býti nechce, nucen jest voliti si stav, ku kterému ani trochu náklonnosti, ba ani potřebné vlastnosti nemá, a státi se jen pro zaopatření své lékařem neb úředníkem, nejvíce obyčejným, a často špatným. A všechno by bylo jinak, bylo by dobře, kdyby jen učitelé tak prašpatné důchody neměli: tu by se otevřelo takové množství přiměřených míst, že by ani jeden pořádný žák vysokých škol ani chvíli po vyštudování na úřad, na službu čekati nemusel. Že by pak za několik desetiletí vlast naše jinák vypadala, nepotřebuji ani doložit.

Odkud ale vezmeme těch zázračných 200 neb 300 zl. stř. pro každého učitele? – Milostivá vláda již před několika léty nařídila školním dozorcům a krajským úřadům, aby se všemožně důchody učitelstva zvelebiti starali způsobem, jakým se kde nejlépe hodí, jenomže ovšem tak vysoko nebyly naznačeny. Při vší horlivosti pro tuto potřebnou věc nemají zemské důchody naše tolik peněžité síly, aby tak ohromné vydání, jako by byla tato větší dotace učitelstva, podniknouti mohly, zdá se však jiný, snadnější a také přiměřenější způsob, jakým by se ta věc poznenáhla, ale jistě dokázati mohla.

*

Skoro v každé obci jest nějaké obecní jmění, nejvíce polnosti, také jiné důchody, a na mnohých místech jest dosti patrné. Nevím ovšem, nač se v rozličných osadách vynakládá; tolik ale vím, že se na nic důstojnějšího, na nic užitečnějšího vynaložiti nemůže, než jsou školy. Nedíme ani o tom, že takové obecní jmění v malých místech, ve vesnicích, častěji dost zbytečně a mizerně se rozběhne, a někdy i propije, poněvadž u nás ještě nevznikl pravý občanský duch, aby se totiž každý o všeobecné dobré staral tak jako o své. Každý jenom dbá o sebe, a co sám, jenom sám nemůže užíti, o to již velikou starost nemá. Nenaučili jsme se ještě rozuměti jak náleží tomu, co spojené síly mohou a jak prospěšno jest každému starati se o všechny své krajany.

Strany škol můžeme právě nejlépe ukázati škodlivost takového nelaskavého, sobeckého smýšlení. Byť by si škola v obci (ve městě neb vesnici) sebehůř zřízena byla, nenapadne přec žádnému ze svého něčím na ni přispěti. Že ale to, co pak na necvičené a zanedbané děti své jinde vynaložiti musí, aby se pak s velikou ztrátou času a peněz jenom drobátko zase napravilo, co se z mládí promeškalo, co se tak snadně míti mohlo, na to nemyslí žádný. Kdyby se v leckterém městě od někoho malý příspěvek na školu žádal, neměl by hubování ani konce: že by ale jeho děti mnohonáctekrát tolik vyzískati mohly v budoucím životě, kdyby z mládí něco řádného zvěděly, nenapadne žádnému.

Jenom počítejme to, co každý za psaní rozličných písemností vydá, které by si sám sestaviti mohl, a oč pro nevědomost svou od rozličných malých i velkých, urozených a neurozených šejdrů připraven bývá! A toho by nikdy zapotřebí nebylo při dobře zřízených školách. Nesmíme si arci mysliti, že je škola jen pro to, aby tam kluci metlou dostávali, pak klečeli, pod komínem stáli atd.

Patrně je to na každé osadě znáti, kde je moudrý a vycvičený učitel, a doufám, že mi v tom každý, kdo měl příležitost bydleti v osadách s dobrou a špatnou školou, přisvědčí. Celé pokolení má z toho nejkrásnější památku, poštěstilo-li se mu choditi do školy za času dobrého učitele. Již z toho také následky blahodějného působení cvičného učitele vidíme, že z jeho osady, byť by dost nepatrná byla, vždy některé děti na študie přicházejí a potom do vyšších stavů přístupu najdou, z čeho pro osadu takovou nejen čest, nýbrž i častěji znamenitý užitek vyplyne. Děti, které skrze dobré vedení ve škole již nějakou zvědavost a všímavost a touhu po dalším vycvičení přijaly, také v řemesle vždy dále dojdou než jiné, zanedbané. Takový bystrý mladík, vyučiv se nějakému řemeslu, nespokojí se při cestování na zkušenou jenom třemi mílemi za pec (jak říkáme), nýbrž nabyv jak v řemesle svém, tak v ostatním živobytí a v způsobech náležité zkušenosti, provozuje umění a živnost svou s nejlepším prospěchem, a do takového místa, kde řádní řemeslníci usedlí jsou, vždy se i mnoho práce, i peněz táhne. Mohl bych zde na výstrahu jedno královské svobodné město uvésti, které mi však právě šetrnost vysloviti nedovoluje. Stav školy normální v něm již po dlouhý čas byl tak nízko pod kritikou, páni učitelové by každý jiný ouřad, při kterém by žádného rozumu zapotřebí nebylo, lépe zastali než právě učitelský: a jaké následky z toho pro město? Obchod a řemesla ustavičně klesají pro neumělost městských synků, kteří mimo to, že se nic neučili, také ještě dále z města nebyli, než že někdy za humny na třešně vylezli: žádná práce odjinud do města nejde, ba ještě z města ven i práce, i peníze do blízkého většího města se zanášejí. V záležitostech obecních a městských málokdo moudré slovo promluviti dovede, z čeho pak mnoho jiných smutných následků vzrůstá.

Zkrátka není nic v obci tak důležitého pro všechny, zároveň tak užitečného jako dobrá škola, a proto myslím, že se obecní jmění lépe vynaložiti nemůže než na zvýšení platů učitelských, to jest na zlepšení školy. Ovšem se rozumí, že se pak, když slušný plat vykázán bude, při obsazování místa učitelského na to dbáti nesmí, čí strejček jest, čí dceru atd. si vezme, zdali šumařiti umí, a (bože, odpusť hříchy) kolik sudů piva pánům sousedům a kolátorům propíti dá! To všechno nejsou hlavní dobré vlastnosti na učitele, nýbrž vzdělanost, hodnost, pilnost a jiné jim podobné, čím víc, tím líp.

Také se rozumí, že celé obce nejsou na takovém stupni vzdělání, aby potřebnost škol dobrých nahlížely, a již dokonce ne, aby samy z obecního jmění něco na plat učitelský přidati chtěly, nýbrž že by raději mnohá obec a mnohý kolátor veřejnou licitaci drželi, kdo míň vezme: tolik však naděje ve vlast naši máme, že se skoro v každé obci nalézá jeden neb více takových mužů, kteří i to nahlídnutí a zároveň tolik podnikavosti a moci na ostatní mají, aby je k tomu přemluvili. Známo jest, že jeden činný a rozumný sto ostatních za sebou táhne.

Na jednu věc ještě ku konci, než o tak krásné věci, jako jest zvelebení škol, mluviti přestanem, pozornost čtenářů obrátit musíme, aby povážili, že jest zvýšení platů nejhlavnější potřeba k zvelebení škol, poněvadž pak o schopné lidi nouze nebude. Cokoli se teď jenom pro pouhé lepší vzdělání učitelů stává a ještě stane, zůstane vždy jen marným prostředkem. Opakujeme ještě naposled: Stav učitelský musí i ve platu, i ve vážnosti, i ve vzdělanosti znamenitě povýšen a s jinými stavy, méně, než on jest, důležitými, na stejný stupeň hodnosti přiveden býti, má-li pravé vzdělání a štěstí národu našeho pevný základ dostati a statečně vykvésti. Blaze všem, kteří k tomu něčím přispěti mohou!

Pražské noviny 29. 1. až 8. 2. 1846