Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (1)

Karel Havlíček Borovský, narozen 31. října 1821 Borová, zemřel 29. července 1856

V letošním roce si připomínáme 205 let od narození K. H. Borovského a 170 let od jeho úmrtí. „Byl to český vlastenec, novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů,“ (Wikipedie).  Při této příležitosti jsme přinesli a budeme přinášet některé z jeho článků publikovaných v Pražských novinách, Národních novinách a Slovanu.  

Slovan a Čech

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlenka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve, za starodávna. Jak obyčejně na světě bývá, stala se i tato myšlenka Slovanstva, jako všechny jiné velké a nové myšlenky, módou u nás, takže před několika léty každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno jako naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý, dříve než se počal učit mluvnici české, přeběhl ruský, polský a jiné jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jinoslovanských jazycích čítal a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Ilyry* a jiné Slovany jmenoval každý své bratry, staral se o jejich prospěch, ne-li více, aspoň tak jako o vznik svého národu, a ti, kteří nepraktičnější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech osmdesát miliónů Slovanů (i s těmi milióny, co jich zatím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympatie a všechny jiné věci, které jmenovati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu, jako jsou Francouzi atd. jedním národem.

To všechno dohromady nazvali Němci panslavismus, a vyšňořivše ho ještě mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali (jen na papíře) troubu váleční do zubů a troubili proti panslavismu a Slovanům: „Mordelement!“

Zkrátka o tom panslavismu nadělalo se po mnoha let hluku, křiku a povyku, napřed u nás v Čechách (přičem si ještě dovoluju práci pánů Hurbana a Štúra ignorovati a milé Slovensko k našemu kmenu připočíst), pak v Ilyrsku hned nato v Němcích, potom v Rusích, nato i ve Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou v nějakém nové fraku i do Polska přestěhovala, a majíc již jako z Francouz přicházející důstatečného kreditu, také všem Polákům k bratrství s námi srdce roztáhnula!

Prosím zatím nehoršiti se nic pro tu ironii, s kterou jsem se o tak svaté věci psáti osmělil: malé strpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy svými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy nevynucuji aniž vynutiti mohu ironii, mluvě o věcech zdravých, pravdivých, užitečných a rozumných.

Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slovanstva u nás a v Ilyrsku, a námi i Ilyrům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti, takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co trusky k nejužitečnějšímu přimíšeny bývají.

Mnozí z nás, nerozumějíce, oč se tu jedná, uchytili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné, fantastické výsledky myšlenky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejich žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové náhledy o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v malých městech našich. Tyto bludné myšlenky co možná v myslích krajanů porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím více vštípiti a vůbec všechny dobré stránky myšlenky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati jest účelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garancie ze života potřebují: chceme-li proti předsudkům vystoupiti, s nejlepším prospěchem to učiníme, přiznáme-li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli. Zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Za studentských let na univerzitě pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna, věší, polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší, do idey, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, a bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořily se (avšak netiskly) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilyrské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko a – nezalíbilo se mi, s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem sarmatské kraje a po Novém roce v nejtužších mrazích klusal jsem na kibitce do Moskvy, zahřívám nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zavánělo. – Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krev a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlenky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou, poetickou, nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

*Ilyrové, národy obývající západ Balkánského poloostrova (Wikipedie)

Pokračování