Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (3)

Není zde místa ani potřeby dlouhé výklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická, i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, protože velmi mnoho příležitosti k vzniknutí soběctva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o školách atd. Kdož neví, že se lépe cizí porovnají než bratří?

Z některé tedy příbuznosti mezi národy slovanskými nedá se již očekávati svornost mezi nimi, ba sousedství jejich přislibuje nám vždy hojných nesvorností. Beřme svět tak, jaký jest, a očekávejme tedy přátelství a svornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a výhody, žely a radosti společné jsou a k hádkám příčina vyskytnouti se nemůže. Takový ale poměr je toliko mezi národem naším a ilyrským; pročež také ujišťuji, že opravdové a trvanlivé přátelství a bratrství, pravá, více než literární vzájemnost jenom mezi námi a Ilyry býti může, a také bude, jako vůbec jisto jest, že těmto dvěma národům největší zisk z idey Slovanstva vyplynul.

Avšak přehlédněme již všeliké následky, které nově vzkříšená myšlenka Slovanstva u rozličných národů slovanských způsobila.

Dobré máme právo sami o sobě v tomto pádu dříve promluviti. Již od starodávna u nás, bezpochyby proto, že jsme co malý národ v ustavičných válkách s velikým Němectvem pomoci potřebovali, povstalo toužení po spojení ostatních slovanských kmenů v jeden celek. Husité zrovna určitě se o to ucházeli, nazývajíce ostatní Slovany svými bratry. Zmínky o tom příbuzenstvě ustavičně nacházíme v rozličných dobách. Kramerius zrovna píše, že se jeho noviny i v Polsku, i na tureckých hranicích čítají, kde všude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrovského pak až do této doby dospěla myšlenka ta k největší skutečnosti.

Nehodláme a nemůžeme zapírati, že jsme my, celý národ československý, nejvíce však obyvatelé Království českého, ze všech slovanských národů nejvíce potratili ráz svůj zvláštní a národnost: sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a ne čistě. Němectvo na náš jazyk, na naše smýšlení, na naše obyčeje, zkrátka na všechno u nás veliký a snad již nenapravitelný vplyv provedlo: nechceme-li tedy, aby se o nás říci mohlo, „že jsme také Němci, jenomže česky mluvící“, musí být hlavní naše starost vyhledávati všemožně všeho, čím se kdysi národnost naše označovala, aneb dílem ještě podnes označuje.

A tu stojíme vlastně při nejhlavnějším užitku, který by nám z vzájemnosti slovanské vykvésti měl a mohl, jenomže jsme až posavád tuze malé péče o to měli. Starožitnosti české ukazují nám poněkud, jací bývali nezněmčilí otcové naši; a kde tento slabý pramének vysýchá, uchytiti se můžeme slovanských starožitností vůbec, poněvadž si slovanští národové před časy ve všem mnohem ještě podobnější byli; že však jiní národové slovanští národnost svou až dodneška lépe zachovali než my, podává nám i národopis slovanský velmi hojné pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitností všeslovanských nejlépe se přiučíme, co našeho a co cizího u nás jest; tam jako v zrcadle naše neporušené předky vidíme. S lítostí tedy pozorovali jsme, jak většina jenom na skořápce Všeslovanstva lepěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd., a málo dbajíc o pravé poznání jiných národů slovanských.

Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli vložili celou péči o všechno to, nepováživše, co bedra jediného snésti mohou a co nikoli. V Národopise Šafaříkově máme jako výkres budoucího velikého stavení; učinil se pořádek v ohromné práci určením hranic na zemi i v jazycích, zůstala nám však ovšem již lehčí, ale obšírná práce vyplniti celou tu osnovu a popsati geograficky a etnograficky do podrobností všechny ty kmeny slovanské. Kdy se takového díla dočkáme, kdy se dočkáme cestovatelů do Ilyrska, o kterém tak málo víme? Ovšem jest lehčeji nazvati sebe Bořivojem aneb nějakým X-aslavem než přispěti opravdu prací svou k národnímu zvelebení.

Rovněž tak chatrně stojíme v historii všeslovanské. Šafaříkovy Starožitnosti jsou alfa i omega: kýž by jen mravopisní díl také vyšel, přičem povážiti musíme, že byť by i síla a věk jediného muže k úplnému provedení rozsáhlého díla postačovaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto vydány nejsou. A cožpak historie ruská, polská, ilyrská od té doby, kde přestávají Šafaříkovy Starožitnosti? – Napíše se sama? –

S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slovanských hlavním průvodčím k poznání, co jest germanismus aneb jiná nečeskost; z ostatních slovanských jazyků shledávati můžeme to, co jsme ztratili neb čeho ještě v řeči své nemáme. Jmenovitě co se vyšší konverzační řeči týče, která až posavad u nás vzdělána není, podává nám ruština a polština velmi hojných pomůcek, jenomže jich málo užíváme. A kdo by to řekl, že my Čechové, filologický národ, nemáme posavád ani jedné řádné gramatiky kteréhokoli slovanského jazyka? Kdo by si pomyslil, že vždy velikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme?

Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem vážiti nejen překládáním, nýbrž více čtením, neboť se mi marnotratstvím býti zdá překládati a vydávati v češtině to, čemu tak snadně každý vzdělaný našinec porozuměti může. (Populární knihy se arci překládati mohou.)

Totoť tedy je vzájemnost slovanská, to jsou výhody, které z toho máme, že nejsme osamostatnělí na světě jako Maďaři neb Škipitáři, že jsme Slované! A pokavád nevyčerpáme všechno zde uvedené co nejvíce možná, ať žádný nezpívá o bratrstvu mezi Slovany! Nechme planých řečí a krásných floskulí a chopme se díla. „Ne ten vyjde do království nebeského, který říká: Pane, Pane, ale který plní vůli Otce mého.“ Lehko jest píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slávii, ale těžko učiti se gramatiky a historie a etnografie!

Pokračování