Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (6)

Přistupuji právě k nejdůležitější části svého pojednání, k té okolnosti, která vlastně rozhoduje o celé budoucnosti myšlenky Slovanstva. Jest to poměr Rusů, Malorusů a Poláků mezi sebou. Tento poměr, jak tyto tři národy slovanské dohromady stojí, ospravedlní nejlépe všechny mnohým snad trpké výroky o slovanství, které jsem hned na počátku svého pojednání učinil a – učiniti musel. Opatrněji bych byl mohl zanechati tyto příkré a u nás neobvyklé sady až ku konci, aby se čtenářstvu, celým pojednáním již poněkud oblomnému, nezdály tak podivné a (jak říkáme) paradoxní; poněvadž ale v tak důležitých věcech za potřebné uznávám, aby si holá, nezakrytá pravda sama cestu prorazila, postavil jsem hned na čele zjevné vyznání své, kam směřuji, a doufám, že se konečně největší část čtenářstva s náhledy těmito spřátelí.

Celé Slovanstvo je vlastně na tři nestejné části rozděleno (rozděleno pravím), které mezi sebou v spojení nejsou, totiž jedna část západní Slovanstvo (Čechoslované), druhá jižní Slovanstvo (Ilyrové) a třetí východní Slovanstvo (Rusové, Poláci a Malorusové).

Spojení musí se zde arci jenom v zevrubnějším a relativním smyslu bráti, neboť že některý Rus neb Polák do Čech přijede, a když bohatý jest, z žertu a kvůli demonstraci do Matice vstoupí, že některé ruské, polské knihy čteme atd., to se ještě spojením nazvati nemůže. Ačkoli sic Rusové na jižní Slovanstvo poněkud vplyv mají, jako v Bulharsku, v Srbsku a v Černé Hoře, přece vždy ještě ohledem na ten veliký vplyv, který Rus, Polsko a Malorus na sebe vzájemně měly, mají a vždy míti budou, říci musíme, že nyní tyto tři části, východní, západní a jižní Slovanstvo, každá pro sebe stojí a izolovány jsou. (Ne vždy tomu tak bylo; Polsko kupř. s Čechy častěji v takovém spojení byly, že stejného panovníka mívaly; a ne vždy tomu tak bude: Ilyrsko kupř. s Čechy budoucně v mnohem větší vzájemnosti budou než posavad.) - - -

Přehlédněme v krátkosti dějiny velikého slovanského východu a osudy těchto třech velikých slovanských národů a uvidíme, jak jeden po druhém snažil se o primát, o hegemonii nad ostatními dvěma, co se snad z té okolnosti zeměpisné poněkud vysvětliti dá, že mezi těmito národy od přírody žádné hranice určeny nejsou.

Napřed vládl Kyjev a Malorus, tam se utvořila první mohutnost říše a zdálo se, že i Polsko, i ostatní nynější Rus do říše té vtaženy budou. Brzy však klesla veliká říše Vladimíra a s ní upadly vyhlídky na samostatnost národu maloruského. – Nyní počaly vznikati najednou národ polský i velkoruský, napřed, poněvadž středky jejich Krakov a Moskva velmi od sebe vzdáleny byly, jeden o druhý nedbajíce, potom však tím více přicházejíce mezi sebou do rozličných poměrů, čím více se moc obojích šířila, čím více se hranice říší jejich vzájemně blížily, až konečně spolu bezprostředně hraničiti počaly.

Tak se setkali dva nadmíru podobní a nadmíru rozdílní velikáni: podobní v anarchii a nespravedlivosti domácího zřízení, rozdílní ve víře, jeden samovladařský, druhý aristokratský. Brzy nastala mezi oběma zášť, po zášti vojny a z vojen utvořila se poznenáhla taková nenávist národní, že jeden o zkázu druhého usilovati počal, a tak ještě až podnes stojí obě národnosti, polská i ruská, naproti sobě.

Ovšem je lehko objímati v duchu a líbati veškeren svět jako němečtí kosmopolité, taková ctnost je velmi obrovská a přitom nejlacinější ze všech, poněvadž se pouhým větrem, slovem vyplniti dá. Ale prý láska se okazuje skutkem! Máme tedy milovati všechny Slovany, poněvadž s námi stejného původu jsou a podobný jazyk mluví, máme tedy milovati Rusy i Poláky, a Rusové i Poláci mají milovati nás. A ta láska se má ukázat skutkem! – Prosím, račte si těchto několik slov přemyslit. - - - Dvě strany se spolu o život a o smrt potýkají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympatizovati, oba stejně milovati? Nedržet ani s jednou, ani s druhou stranou, za takovou lásku se obě strany nepoděkují, a kdo s jednou stranou jest, musí býti nepřítelem druhé. Mohli jsme i sami na sobě pozorovati, k čemu taková nepraktická, skrze moc poezie vypěstovaná láska a sympatie slovanská vede. Jenom lidi papouškující po jiných myšlenky mohli se při takových poměrech polsko-ruských udržet ve slovanské všestrannosti: těžko ale bylo postaviti se tu na pravé, na pravdivé stanoviště. Někteří byli nakloněni národnosti polské a nenáviděli ruskou, jiní naopak, a to měla být všeslovanská vzájemnost.

Sám o sobě mohu zde například uvésti, jaké jsem fázy prošel ve slovanské sympatii, než jsem své pomatené náhledy rozmásti a v pořádek uvésti dovedl. Zpočátku přál jsem Polákům nenávidě Rusy, jakmile jsem ale opravdivý stav věcí v Polsku blíže seznal, jakmile mi před očima spadla rouška poeticky zakrývající prozaickou bídnost a zkaženost národu, tj. šlechty polské, proměnila se hned náklonnost moje v nenávist a z jakési psychologicky velmi pochopitelné opozice zdáli se mi Rusové lepší býti než Poláci. Dlouho však to netrvalo a nahlídnul jsem, že jest Petr jako Pavel, Rus jako Polsko, zmizela slovanská sympatie, naučil jsem se Rusy i Poláky považovati při vší příbuznosti jazyků, původu a obyčejů jako národy nám Čechům cizí; naučil jsem se nahlížeti, že nám Čechům není dobře jísti polívku, do které jsme nedrobili, a co Rusové a Poláci od starodávna mezi sebou mají, ať si to také mezi sebou vyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojovati se jakýmkoli způsobem k věcem tak nešťastným a mrzutým, jako jest rusko-polská národní zášť.

Nesmíme ostatně na záležitosti rusko-polské tak zaslepeným okem hleděti jako větší část ostatní Evropy, a zvláště Německo, nesmíme si mysliti nevinného beránka v drápech vlčích, nýbrž vězme, že se vlk s vlkem potýkají, a kdo vlastně mezi nimi beránkem jest (že Malorus), o tom povíme nížeji. Poláci sami dříve tak stáli o záhubu Ruska, jako teď naopak; násilím, lstí, daremnými kousky hleděla Republika zničiti říši ruskou; jako jsou teď Rusové ve Varšavě, tak byli Poláci v Moskvě; do chrámů ruských stavěli na potupu a z bujnosti koně a hanebným způsobem hubili země velkoruské. (Jak se k Malorusům chovali, neopomineme přidati na svém místě.) Ačkoli nemůžeme schvalovati jednání Rusů v novějších časech proti Polákům, přece by nespravedlivé bylo zamlčeti, že jim nejvíce jen takovou mírou odměřují, jakou jim dávněj, v čas mohutnosti své, Poláci měřili. Tu se musí říci jenom: Dnes mně, zejtra tobě!“ a těžko by bylo určiti, kdo více vinen jest.

Dobře vím, že by mi tu někdo namítnouti mohl: „V takových tedy okolnostech jest bratrská, opravdu slovanská povinnost naše starati se o smíření těchto dvou národů, jako přítel nedorozumění mezi svými přáteli narovnati hledí. Pak přece docílíme ideálu svého, svornosti mezi všemi Slovany.“ K vyvrácení této námitky postarám se dokázati, že se rozepře a boje mezi národem polským a ruským nikdy utišiti a skončiti nemohou, a zde přicházíme na maloruské stepě.

Malorus, Ukrajina, jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci i Rusové, jest jablko nesvornosti hozené osudem mezi tyto dva národy, jest příčinou ustavičné nenávisti mezi oběma, pokavád jeden zcela pokořen nebude. Poměr, v jaký napřed Polsko a pak Moskva vstoupily k Ukrajině a Malo- i Bělorusi, nikdy tomu nedovolí, aby nějak smířeny vedle sebe stály, aby se přátelsky porovnati a vzájemně hranice mezi sebou položiti mohly. Tak se nad Polskem a Ruskem mstí potlačená svoboda Ukrajiny.

V Polsku i v Rusích panovala nevole a jenom na obšírných stepích Ukrajiny projížděl se kozák volný jako bujný vítr: na těchto stepích utvořila se poznenáhla svoboda přiměřená lidskému důstojnictví, jako nebylo ani v Polsce a na Rusi, rytířsky bránil zde kozák vlast svou, svobodu a víru a zaháněl basurmany (mohamedány). Ačkoli mezi nimi byli mužové všelikých slovanských národů (i veliký počet vyhnanců českých), převládal vždy živel maloruský, a poněvadž většina národu maloruského v poddanosti u polské šlechty byla, musela vzniknouti nenávist mezi těmito volnými Malorusy, kteří jenom jižnější části Ukrajiny zaujímali, a šlechtou polskou (Lachy). Nastaly pak ještě horší příčiny k nenávisti pro náboženství: Malorusové všichni horlivě vyznávali řeckou víru a polská šlechta s jezovity nekřesťanským, nelidským, lstivým, Bohu a Kristu nemilým způsobem usilovala jim vnutiti katolické náboženství. Zuřil boj Malorusů proti Polákům, v kterém se páchaly ďábelské ukrutnosti; ve udatné hlavě hetmana Bohdana Chmelnického upevnila se myšlenka osvoboditi dokonce národ od vplyvu polské šlechty a utvořiti samostatnou maloruskou říši; ale okolnosti nebyly příznivy, a tak se musel s částí svého národu dát pod ochranu stejně věřícího cara, ana ostatní, větší část vzdychati nepřestávala pod přetěžkým jhem rozpustilé aristokratce polské. Aspoň ta část, která se byla dala ruskému caru pod ochranu, užívala ještě nějaké obmezené samostatnosti; hetman Mazepa chtěl použíti okolností a založiti svobodnou, zcela samostatnou říši maloruskou, ale Petr Veliký zvítězil a Kateřina zničila poslední jiskru svobody maloruské a dala lid, který až posud osobní volnosti požíval, v rabství, a tak zhasl národ statečný, maje z jedné strany Poláky, z druhé Moskvany za pány (za šlechtu), a počal býti jenom nejnižší luzou ve své vlasti, chráněné dlouho krví vlastních předků.

Není naděje, aby se kdy opět z mohyl (hrobů) povznesli vzhůru bujní orlové ukrajinští, jenom strašné bohatýrské dumky a písně budou věčně hlásat světu nešťastné osudy národu maloruského a veliké mohyly, rozestavění to po celé zemi strážcové minulosti, věčně se budou zasmušile dívat na kleslé syny ukrajinské, nad kterými se i zdají kvíleti hejna černých ptáků, poletující od mohyly k mohyle. - - -

Duch národu maloruského pohřbili Poláci a Rusové, ale o veliké tělo počali se děliti, a jak obyčejně bývá při dělení, počali se svářit a podnes se ještě neporovnali. Oba dva národy, Rusové i Poláci, vydávají maloruský jazyk (který ostatně i od ruštiny, i od polštiny tak vzdálen jest jako kupř. čeština od polštiny) za nářečí svého jazyka; obzvlášť Poláci snažili se v posledních časech, vidouce velikou přednost na straně ruské, všelijak, i dost směšným způsobem, lid svůj podmaněný maloruský jenom za zkažené nějaké Mazury a jazyk organický Malorusů jenom za špatnou nějakou a pokaženou polštinu vydávati.

Ačkoli ostatně Malorusové i Moskala (Kacapa), i Poláka (Lacha) nenávidí a od obou dle všech svých vlastností značně a podstatně se liší, přece Rusové co držitelé Maloruska mnohem příznivější okolnosti na své straně mají než Poláci. Stejnost ve víře (řecké) a nahodilá stejnost národního jména zvláště zde rozhodují. Moskvané vzali zde zrovna takovou politiku jako dávněj Poláci s Litvou; jako se tito s ní pobratřili, aby ji pohltiti mohli a popolštiti tak, že tam již nyní celá šlechta je polská, zrovna tak dělají se nyní Moskvané bratry Malorusů, a pod záminkou, jako by se za útisky učiněné dříve víře ruské a národnosti od Poláků pomstíti chtěli, vydírají jenom poddané Malorusy z rukou Poláků a berou si je sami za poddané. Tak poznenáhla začíná vytiskovati šlechta velko-ruská ze všech bývalých východních částí veliké Republiky polské šlechtu polskou.

Tu jsme tedy viděli tři veliké národy slovanského východu, z kterých každý ostatní dva velmi nenávidí; a také spravedlivou příčinu nenávisti má. O bratrstvě zde nemůže být rozumným způsobem žádná řeč. Nicméně jako navzdor přece i u těchto národů myšlenka všeslovanství průchodu, by obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně svědčí: zatím ale právě ten způsob, v jakém Poláci i Rusové všeslovanství rozuměli a přijali, dokáže to zas nejvíce, že nezasluhují naši sympatie.

 Rusové (nemluvím zde o vládě, protože já smýšlení vlády ruské věděti nemohu) chopili se idey Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin): bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na Západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi i s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás, i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli, a pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.

Sám osobně jsem se na Slovensku dověděl a přesvědčil, že dva ruští profesoři, B. a S., cestujíce Slovenskem Slováky popichovali, aby se od nás Čechů v literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slovákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slovanštější než český, že se každý kmen slovanský samostatně vyvinouti má atd. To arci všechno jen z bratrské slovanské lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera. – Také jsem se dověděl krásnou anekdotu v Moskvě o 10 000 rublů (asi 12 000 zl. v. č.), kterými Rusové (privátní lidé) dovésti chtěli, aby latinští Ilyrové přijali v literatuře cyrilskou abecedu. Všechno jen z lásky bratrské, bez ohledů!

A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka Píseň o vysvobození Srbska, v které se Alexandr I. jmenuje velikým slovanským carem a která se končí tím, že „celá ruskoslovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva“. Ve zvláštním poznamenání praví se tam: „Sestry tyto jsou: Polsko, Prusko, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilyrie čili Tyrol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmácie, Dubrovník, Černá Hora, Albánie, Nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy slovanského původu.“ Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!

Nemohu zde obšírně všechno vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl: dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů i Ilyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás vstrčit do kapsy. Čechové jsme, a Čechové zůstati hodláme navždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nechceme-li je dokonce nenáviděti.

Ale právě tak chladni buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusové, jenomže se svázanýma rukama. Povědomo, že dříve Poláci o Slovanstvu věděti nechtěli, nazývajíce ho rusismem. Teprva když demokrati a emigranti polští ve Francouzích na šťastnou tu myšlenku přišli, že by snad ostatní Slované také s Poláky zároveň lehkomyslné revoluce vyváděti, a tudy jim v jejich špatně vypočtených plánech posloužiti mohli, tu teprva počali se s námi bratrovat a již si ve své lehké, sangvinické mysli představovali, jak budou oni hegemonii vést mezi západními, liberálními Slovany, jak budou oni naši vůdcové, jak my se za ně budem s každým bíti, koho oni nenávidí! Blázni byli, kordy měli! – My zatím ale máme chladnější krev a lepší rozum. Byl také jeden Polák (nebudeme ho jmenovat), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněvadž myslil, že se časem svým popolštíme!!

Znamenité jest konečně i to, že Rusové i Poláci jedni druhé vzájemně z počtu Slovanů vylučují: ruští učení dokazovali o Polácích, že jsou neslovanského plemene sarmatského (a potichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc svou krev za něco lepšího, než je slovanská a rusínská – selská), a Poláci zas dokazovali o Rusích, že jsou mongolského původu.

Dokončení zítra