Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (7)

Ani Rusové, ani Poláci neuměli posavad z myšlenky Slovanstva tak kořistiti, jak by pro ně nejprospěšněji bylo. S jakousi šviháckou nadutostí hledí oba národy na nás Čechy z výšky dolů jakožto na nepatrný národek, ačkoli se jim přitom zrovna tak děje jako vždy ve světě, kde se nadutý s přičinlivým, skromným člověkem scházejí.

Těší mne velice, že zde mohu s chloubou říci, kterak my Čechové, ačkoli dle počtu a mohutnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u všech rozumných a vzdělaných ve větší vážnosti stojíme; jak čestně se všude o našich předcích, o velikých skutcích českého národu mluví, jak pochvalně se naše upřímné a opravdové snažení v nejnovější době ode všech ctihodných lidí uznává! Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky jenom všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže litovánu býti!) ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou svět hledí, jak chladnou, pevnou rukou sáháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti, jak svými tvrdými českými hlavami tak setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se zhroutí! Krásné, veliké to podívání na národ statečně a mužně bojující o své zachování, o svůj život, o národnost! A máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati? – Čech se práce a překážek neleká, Čech nezmalomyslní, Čech se na jiného nespoléhá: Čech se přičiní a přemůže všechno.

Právě proto, že se u nás pilněji pracuje, není pochybnosti, že na lepším historickém základu, který máme, a při lepších okolnostech z ohledu všeobecného vzdělání našeho lidu my Čechové přece ještě v umění, v literatuře a vůbec v štěstí národním i Rusy, i Poláky předhoníme. Ačkoli v počtu mnohem slabší jsme než Poláci a Rusové, převyšujeme přece i na počet v duševním ohledu aspoň Poláky, poněvadž v Rusích a v Polsku jenom šlechta čísti umí a v literatuře národ reprezentuje, ostatní ale národ v duševním, literárním životě téměř žádného účastenství nemá.

Zde ještě jednu okolnost poměrů národností ruské, polské a maloruské vynechati nesmíme, totiž východní Halič. Obyvatelstvo východní části Haliče jsou Rusíni (Malorusové) a dohromady s uherskými na počet tři milióny vynáší. To jsou jediní Malorusové nestojící pod vplyvem národnosti velkoruské. Poněvadž však až posavad vždy od šlechty polské v náboženském i v politickém ohledu utištěni byli a národnost jejich nikterak uznávána, tím méně podporována a vzdělávána nebyla, panovalo o nich vždy domnění, že žádostivým okem do moskevské říše hledí, kde zvláště náboženství jejich tak slavně panuje. Zněmčiti tento lid není možná, zpolštiti není radno, kdyby se ale národnost jejich uznala, pojistila a podporovala a na základě historie maloruské i nářečí maloruského vzdělávala, nejenomže by tam všechny sympatie ruské i polské dokonce přestaly, ba tito z ohledu národnosti svobodní a samostatní Rusínové stali by se přirozeným během hlavní antagonisté Velkorusů, a naopak by i veliká část ostatních Malorusů s těmito sympatizovala. – Vláda naše učinila sice již jeden hlavní krok tím, že mezi Rusíny aspoň jeden vyšší vzdělaný stav utvořila. Dříve totiž všichni drobet vyšší byli Poláci, a naše vláda dotovala pořádně kněžstvo řeckounitské a postavila ho s katolickým i ve vzdělání, i ve vážnosti na stejný stupeň (dříve byli popové ruští v Haliči pouzí nevzdělanci, v ničem od ostatního lidu se nelišíce), a tím již dostal národ v duševním ohledu nějakou reprezentaci. Kdyby mu teď ještě školy popřány byly, kdyby závazek k šlechtě tak tuhý nebyl a kdyby jmenovitě záhubnými normálkami ušetřen býti mohl, získal by se tak národ téměř nový, zcela a upřímně vládě oddaný. Do podrobností zde o tom řeč šířiti nemoha, odkládám další rozpravu o tom až někde k příznivějšímu místu.

Konečně ještě za dobré uznávám hlavní příčinu uvésti, která mne pohnula, abych odůvodněné mínění své o Slovanstvu veřejně zde v novinách pronesl. Známo jest každému, kterak zlomyslní lidé, zvlášť němečtí spisovatelé v říši, ustavičně poctivé a bezelstné snažení naše o zvelebení národnosti a jazyka našeho všelijakým podskočným způsobem zle vykládají viníce nás u vlády, jako bychom zradu proti ní ve spolku s ostatními Slovany zamýšleli. Dobře známe sobecké příčiny, z kterých se nám tato křivda děje, poněvadž těmto lidem, kteří by nás rádi poněmčili, a tak svůj národ naší záhubou rozmnožili a povznesli, nadmíru protivné jest zvelebování a vzrůstání národnosti české. A poněvadž tedy spravedlivým způsobem nic proti naší národní věci míti nemohli, hleděli nás co tajné přátele Rusů před celým světem osočiti. Ačkoli nepravdivost tohoto obvinění mezi námi vůbec a snad i jinde uznána jest, umínil jsem si přece dokázati, že takové sympatie mezi námi, Poláky i Rusy ani býti nemohou, jakož i o celé myšlence Slovanstva vůbec jasně se vyjádřiti, aby budoucně takovým lidem i ta poslední branka, z které proti nám výpady činili, zavřena byla.

Z té příčiny sepsán jest tento obšírnější článek: obšírnější pravím jen s ohledem na místo, kde vytištěn jest, neboť myslím, že by se o věci pro nás tak důležité mnohem obšírněji a na mnohých místech i srozumitelněji a s mnohými výklady, které jsem zde pro krátkost dáti nemohl, jednati mělo. Co jsem napsal, vyplývá z čtení skoro všeho, co posud o záležitosti panslavismu psáno jest, a z osobní zkušenosti mé, kterou jsem dílem na cestách, dílem z knih o slovanských národech nabral, a všechno zde napsané jest úplné přesvědčení moje. Hlavní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestavím, jsou tyto: Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyry tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy jako kterékoli jiné národy evropejské. – Každý z těch národů slovanských sám pro sebe stojí a jeden za druhý ani v dobrém ani ve zlém neodpovídá; čest a hanbu národní nemají společně. – Pro velikou podobu jazyku slovanských užitečno a potřebno jest každému národu slovanskému literárně co možná nejvíce ostatních si všímati a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. – Jenom mezi českým a ilyrským národem mohou být kromě toho větší sympatie, protože dle nynějších poměrů jeden druhému nikoli nebezpečen, ovšem ale prospěšen býti může. – Mocnářství rakouské jest nejlepší garancie na zachování naší a ilyrské národnosti, a čím výše vzroste moc císařství rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. – Aby někdy Slované všichni jediného jazyka v literatuře uživati mohli, je věc nemožná, a proto každé snažení k tomu nesmyslné a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní v jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotlivými nářečími mnohem větší mezery jsou než mezi slovanskými. Němci byli dříve již politicky spojeni a okolnosti, které u nich literaturu jednu utvořily, nejsou mezi Slovany. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „Já jsem Čech,“ ale nikdy: „Já jsem Slovan.“ Kdykoliv se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném. Slované mají čtyry vlasti, a ne jednu vlast: a patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati než každého trochu.

Pražské noviny 15. 2. až 12. 3. 1846

Celý text je na tomto webu pod odkazem Informujeme/Zaujalo nás