Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech

Karel Havlíček Borovský, narozen 31. října 1821 Borová, zemřel 29. července 1856

V letošním roce si připomínáme 205 let od narození K. H. Borovského a 170 let od jeho úmrtí. „Byl to český vlastenec, novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů,“ (Wikipedie).  Při této příležitosti jsme publikovali a budeme publikovat některé z jeho článků publikovaných v Pražských novinách, Národních novinách a Slovanu. 

Slovan a Čech

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlenka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve, za starodávna. Jak obyčejně na světě bývá, stala se i tato myšlenka Slovanstva, jako všechny jiné velké a nové myšlenky, módou u nás, takže před několika léty každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno jako naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý, dříve než se počal učit mluvnici české, přeběhl ruský, polský a jiné jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jinoslovanských jazycích čítal a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Ilyry* a jiné Slovany jmenoval každý své bratry, staral se o jejich prospěch, ne-li více, aspoň tak jako o vznik svého národu, a ti, kteří nepraktičnější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech osmdesát miliónů Slovanů (i s těmi milióny, co jich zatím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympatie a všechny jiné věci, které jmenovati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu, jako jsou Francouzi atd. jedním národem.

To všechno dohromady nazvali Němci panslavismus, a vyšňořivše ho ještě mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali (jen na papíře) troubu váleční do zubů a troubili proti panslavismu a Slovanům: „Mordelement!“

Zkrátka o tom panslavismu nadělalo se po mnoha let hluku, křiku a povyku, napřed u nás v Čechách (přičem si ještě dovoluju práci pánů Hurbana a Štúra ignorovati a milé Slovensko k našemu kmenu připočíst), pak v Ilyrsku hned nato v Němcích, potom v Rusích, nato i ve Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou v nějakém nové fraku i do Polska přestěhovala, a majíc již jako z Francouz přicházející důstatečného kreditu, také všem Polákům k bratrství s námi srdce roztáhnula!

Prosím zatím nehoršiti se nic pro tu ironii, s kterou jsem se o tak svaté věci psáti osmělil: malé strpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy svými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy nevynucuji aniž vynutiti mohu ironii, mluvě o věcech zdravých, pravdivých, užitečných a rozumných.

Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slovanstva u nás a v Ilyrsku, a námi i Ilyrům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti, takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co trusky k nejužitečnějšímu přimíšeny bývají.

Mnozí z nás, nerozumějíce, oč se tu jedná, uchytili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné, fantastické výsledky myšlenky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejich žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové náhledy o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v malých městech našich. Tyto bludné myšlenky co možná v myslích krajanů porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím více vštípiti a vůbec všechny dobré stránky myšlenky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati jest účelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garancie ze života potřebují: chceme-li proti předsudkům vystoupiti, s nejlepším prospěchem to učiníme, přiznáme-li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli. Zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Za studentských let na univerzitě pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna, věší, polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá, menší, do idey, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, a bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořily se (avšak netiskly) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilyrské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se se všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko a – nezalíbilo se mi, s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem sarmatské kraje a po Novém roce v nejtužších mrazích klusal jsem na kibitce do Moskvy, zahřívám nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zavánělo. – Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krev a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlenky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou, poetickou, nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

*Ilyrové, národy obývající západ Balkánského poloostrova (Wikipedie)

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (2)

Především abych, jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevné a nevývratné přesvědčení své, že Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové atd., nejsou jedním národem. – Tato slova, jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírnějšího vysvětlení potřebovati budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě (Cizozemci v Rusích v Časopise Českého muzeum) k určení toho, co národ jest, již pověděl, uchopím se zde raději přirovnání. Komu kdy napadlo mluviti o národu románském neb germánském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěle a Francouze aneb Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaši dohromady jsou románští národové a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Holandčané germánskými národy slovou, zrovna tak jsme my, Poláci, Ilyři, Rusové atd., slovanskými národy a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi národy slovanskými není tak veliká rozdílnost jako mezi románskými a germánskými, musíme tomu naprosto odporovati. Třeba by upř. mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak veliký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli příkladu jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému a mezi frančtinou a vlaštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie aj. více dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrditi, že by si kupř. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Ilyři a Poláci blíže stáli než kteříkoli dva národové germánští neb rozmánští.

Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu slovanského původu již od dávna na čtyry podstatně od sebe rozdílné národy, z kterých každý (vyjímaje Ilyry) již od dávna jedním národem samostatným jest, a všechno buď měl, neb má, co zapotřebí jest, má-li se o národu mluviti. Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže. Šlechetná mysl Kollárova rozhřála nás ve Slávy dceři nejvíce k jakémusi neurčitému přátelství a bratrství se všemi slovanskými národy: zapotřebí bylo tak silné, živé a nové páky, aby se duše naše, tak dlouhou nečinností zmalátnělé a zvšednělé, opět k nějakému životu probraly, a také jsme opravdu z této myšlenky velmi mnoho dobrého pro sebe nakořistili, o čem ještě později zmínku učiníme. Z druhé strany se ale právě tímto básnickým a velmi neurčitým přátelstvím a bratrstvem, které se ustavičně mezi pouhou literární vzájemností (jižto ale vlastně se všemi národy míti máme a můžeme, byť by si ostatně naši nejúhlavnější nepřátelé byli) a ostatními vyřknutými a nevyřknutými požadavky panslavistickými kolíbalo, konečně tak hlavy pomátly, zvláště lidem v zeměpisu a historii, jakož i slovanském národopisu méně cvičeným, že již sami nevěděli, kudy ven a kudy tam s tím Slovanstvem. Následky pak z takové pomatenosti myšlenek a z neurčitosti pojmů bývají vždy podivné a nejvíce škodné.

Právě toho máme teď rázný příklad na Slovensku.

Komu jen trochu povědomy jsou tamější poměry, věděti bude, jak tam panslavismus královal, jak nadšeně se mnozí Slováci v myšlence kochali, že jednou všichni slovanští národové jednu literaturu a bůhvíco ještě dohromady míti budou, jeden již vydal gramatiku všeslovanskou, tj. utvořiti chtěl všeobecnou slovanskou řeč: zkrátka každý ví, že mezi Slováky nejvíce panovalo domnění, že by se opravdu ještě časem svým ze všech národů slovanských jediný utvořiti mohl. Roku 1842 přesvědčil jsem se sám na cestě své po Slovensku o všem právě řečeném, ačkoli již z toho, co příchozí do Prahy Slováci (a mezi nimi sám pan L. Štúr) mluvili, dost vysvítalo.

A kdo by si byl pomyslil, že se 1845 pánům Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým, ostatně dosti nepatrným lidem (přirovnáme-li je k slavným a zasloužilým Slovákům předešlé doby) podaří místo velikého spojení všech Slovanů odtrhnouti Slovensko ještě od nás ostatních s kterými opravdu již v literatuře a v národnosti pevně spojeno bylo! Nepodobá-li se to nejtrpčí ironii? Uvěřil-li by to kdo na pouhé slovo?!

Se zvláštní chytrostí hledí tito pánové Hurban a Štúr to, co se jenom proti jejich osobnímu mrzkému a škodnému počínání píše, jako hanu na celé Slovensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slováky, kteří vždy našimi milými a váženými bratry jsou a i po hurbansko-štúrském apoštolství zůstanou, tím více vzrůstalo a jejich soběcký, marný záměr utvořili ze sebe, malinkých človíčků, patriarchy tím snadněji se podařil. Z toho ohledu prosíme snažně každého vlastimilovného Slováka, který naše listy čítá, aby dle možnosti všechno to, co proti hurbano-štúrovským novotám píšeme, mezi svými krajany rozšířil a rozhlásil, tak aby se Slováci z čistého pramene o našem mínění dověděli, nikoli ale z pokaleného pramene Orla neb Novin Štúrových. Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slovenska k Maďarům atd. dobře zpravený Slovák pravdivost našich slov uzná a počínání hurbano-štúrské, z kterého pro celý náš národ jenom škoda vyplynouti může, tak jako slavný a zasloužilý náš Kollár a my všichni zatratí

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (3)

Není zde místa ani potřeby dlouhé výklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická, i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, protože velmi mnoho příležitosti k vzniknutí soběctva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o školách atd. Kdož neví, že se lépe cizí porovnají než bratří?

Z některé tedy příbuznosti mezi národy slovanskými nedá se již očekávati svornost mezi nimi, ba sousedství jejich přislibuje nám vždy hojných nesvorností. Beřme svět tak, jaký jest, a očekávejme tedy přátelství a svornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a výhody, žely a radosti společné jsou a k hádkám příčina vyskytnouti se nemůže. Takový ale poměr je toliko mezi národem naším a ilyrským; pročež také ujišťuji, že opravdové a trvanlivé přátelství a bratrství, pravá, více než literární vzájemnost jenom mezi námi a Ilyry býti může, a také bude, jako vůbec jisto jest, že těmto dvěma národům největší zisk z idey Slovanstva vyplynul.

Avšak přehlédněme již všeliké následky, které nově vzkříšená myšlenka Slovanstva u rozličných národů slovanských způsobila.

Dobré máme právo sami o sobě v tomto pádu dříve promluviti. Již od starodávna u nás, bezpochyby proto, že jsme co malý národ v ustavičných válkách s velikým Němectvem pomoci potřebovali, povstalo toužení po spojení ostatních slovanských kmenů v jeden celek. Husité zrovna určitě se o to ucházeli, nazývajíce ostatní Slovany svými bratry. Zmínky o tom příbuzenstvě ustavičně nacházíme v rozličných dobách. Kramerius zrovna píše, že se jeho noviny i v Polsku, i na tureckých hranicích čítají, kde všude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrovského pak až do této doby dospěla myšlenka ta k největší skutečnosti.

Nehodláme a nemůžeme zapírati, že jsme my, celý národ československý, nejvíce však obyvatelé Království českého, ze všech slovanských národů nejvíce potratili ráz svůj zvláštní a národnost: sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a ne čistě. Němectvo na náš jazyk, na naše smýšlení, na naše obyčeje, zkrátka na všechno u nás veliký a snad již nenapravitelný vplyv provedlo: nechceme-li tedy, aby se o nás říci mohlo, „že jsme také Němci, jenomže česky mluvící“, musí být hlavní naše starost vyhledávati všemožně všeho, čím se kdysi národnost naše označovala, aneb dílem ještě podnes označuje.

A tu stojíme vlastně při nejhlavnějším užitku, který by nám z vzájemnosti slovanské vykvésti měl a mohl, jenomže jsme až posavád tuze malé péče o to měli. Starožitnosti české ukazují nám poněkud, jací bývali nezněmčilí otcové naši; a kde tento slabý pramének vysýchá, uchytiti se můžeme slovanských starožitností vůbec, poněvadž si slovanští národové před časy ve všem mnohem ještě podobnější byli; že však jiní národové slovanští národnost svou až dodneška lépe zachovali než my, podává nám i národopis slovanský velmi hojné pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitností všeslovanských nejlépe se přiučíme, co našeho a co cizího u nás jest; tam jako v zrcadle naše neporušené předky vidíme. S lítostí tedy pozorovali jsme, jak většina jenom na skořápce Všeslovanstva lepěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd., a málo dbajíc o pravé poznání jiných národů slovanských.

Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli vložili celou péči o všechno to, nepováživše, co bedra jediného snésti mohou a co nikoli. V Národopise Šafaříkově máme jako výkres budoucího velikého stavení; učinil se pořádek v ohromné práci určením hranic na zemi i v jazycích, zůstala nám však ovšem již lehčí, ale obšírná práce vyplniti celou tu osnovu a popsati geograficky a etnograficky do podrobností všechny ty kmeny slovanské. Kdy se takového díla dočkáme, kdy se dočkáme cestovatelů do Ilyrska, o kterém tak málo víme? Ovšem jest lehčeji nazvati sebe Bořivojem aneb nějakým X-aslavem než přispěti opravdu prací svou k národnímu zvelebení.

Rovněž tak chatrně stojíme v historii všeslovanské. Šafaříkovy Starožitnosti jsou alfa i omega: kýž by jen mravopisní díl také vyšel, přičem povážiti musíme, že byť by i síla a věk jediného muže k úplnému provedení rozsáhlého díla postačovaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto vydány nejsou. A cožpak historie ruská, polská, ilyrská od té doby, kde přestávají Šafaříkovy Starožitnosti? – Napíše se sama? –

S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slovanských hlavním průvodčím k poznání, co jest germanismus aneb jiná nečeskost; z ostatních slovanských jazyků shledávati můžeme to, co jsme ztratili neb čeho ještě v řeči své nemáme. Jmenovitě co se vyšší konverzační řeči týče, která až posavad u nás vzdělána není, podává nám ruština a polština velmi hojných pomůcek, jenomže jich málo užíváme. A kdo by to řekl, že my Čechové, filologický národ, nemáme posavád ani jedné řádné gramatiky kteréhokoli slovanského jazyka? Kdo by si pomyslil, že vždy velikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme?

Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem vážiti nejen překládáním, nýbrž více čtením, neboť se mi marnotratstvím býti zdá překládati a vydávati v češtině to, čemu tak snadně každý vzdělaný našinec porozuměti může. (Populární knihy se arci překládati mohou.)

Totoť tedy je vzájemnost slovanská, to jsou výhody, které z toho máme, že nejsme osamostatnělí na světě jako Maďaři neb Škipitáři, že jsme Slované! A pokavád nevyčerpáme všechno zde uvedené co nejvíce možná, ať žádný nezpívá o bratrstvu mezi Slovany! Nechme planých řečí a krásných floskulí a chopme se díla. „Ne ten vyjde do království nebeského, který říká: Pane, Pane, ale který plní vůli Otce mého.“ Lehko jest píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slávii, ale těžko učiti se gramatiky a historie a etnografie!

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (4)

Kromě těch uvedených duševních výhod můžeme i my Čechové mnohé jiné, materiální užitky ze Slovanstva míti. Jak snadno jest nám pro blízkost a podobu jazyku vyučiti se velmi rychle kterýkoli jiný slovanský jazyk. Poněvadž ale všichni ostatní národové slovanští mnohem méně vzděláni jsou než my a zároveň vlast naše lidmi již dost naplněna jest, máme vždy nejlepší příležitost co vzdělanci všelikých způsobů, řemeslníci, umělci atd. v jinoslovanských zemích dobré obživy najíti, řádné jmění nashromážditi a pak doma ovoce své pilnosti v pokoji stráviti. Štěstí a dobrý byt každé země musí ale růsti, když občané jakýmkoli způsobem z jiných zemí přičinlivostí svou hojné jmění do země své táhnou. I této okolnosti jsme ještě jak náleží nepoužili, a jenom v našem císařství co úředníci přicházejí Čechové hojně do jinoslovanských zemí, za hranice ale rakouského mocnářství málokdo se odvažuje.

Tu také na jednu okolnost pozornost svou obrátiti musíme, že my, jakožto národ nízkomyslný, pokažený a zmalátnělý, nemajíce dost národní hrdosti, brzy mezi jinými Slovany, zapomínajíce řeč svou, národnost a řeč jinoslovanskou přijímáme. Obyčejně se to dělo ze sprostoty a bez pomyšlení, že by to nedobře bylo, co však nastala myšlenka vzájemnosti slovanské, málem by se takové podlé počínání ještě ctností bylo nazvalo. Poněvadž se s podivnou převráceností a nepraktičností ne Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, nýbrž celé Slovanstvo za vlast naši považovalo, myslilo se také, že Čech kupř. v Rusích a Polsku tak dobře doma jest jako v Praze a že opustiti řeč a národnost svou a přijmout jinou slovanskou jest tak jako přestěhovati se z Chrudimska do Čáslavska! Přijmouti kupř. profesuru v Rusích nezdálo by se žádnému z takových Všeslovanů našich počínáním nevlasteneckým,* a pracujíce pro jiné slovanské národy, mínili tím i o vlast svou českou již důstatečné zásluhy míti.

Proti takovému záhubnému smýšlení zde určitě vystoupiti držíme za svatou povinnost a vyslovujeme zjevně, že Čech přestoupivší k národnosti jinoslovanské zrovna tak se proti vlasti své prohřešuje, jako by se byl přetvořil ve Francouze, Němce atd., a zrovna tak odrodilcem se stává. Neboť opakuji ještě jednou s důrazem, že vlast naše není Slovanstvo, nýbrž jen Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko. Kdyby celé Slovanstvo vlastí naší bylo, kdyby všichni Slované jedním národem byli, již bychom byli měli dávno přijmout jazyk ruský jako převládající co spisovní řeč, co jistě posud žádnému moudrému z nás nenapadlo. V tom musí být první zásada naší národnosti, že se jazyka svého nikdy odříci a jej nikdy a za žádný sebepříbuznější dobrovolně vyměniti nechceme. Kdo jinák smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám.

Jiný, ačkoli jen zdánlivý užitek myšlenky Slovanstva byl ten, že se nepřátelé a hubitelé naší české národnosti odstrašiti měli tak velikým osmdesátimiliónovým jménem, jako jest Slovan, tak aby proti každému hodlajícímu potlačiti nevelmi hojný národ český všichni ostatní Slované co nepřátelé stáli. Taková politika je ale v každém ohledu dětinská a směšná. Nechceme se ani obšírně toho dotýkati, že beztoho každý rozumný a v záležitostech těchto honěný člověk dobře ví, že všichni Slované dohromady, jako jedna síla vzati, skoro nic neplatí, protože vždy jedna polovice proti druhé jako oheň proti vodě jest, a tudy jedna druhou v šachu drží a k činnosti nepřipouští, a že tedy vyhrůžka celým Slovanstvem jenom planá jest a zkušenému ještě směšná býti musí.

Ale abychom zkrátka a určitě věc odbýti mohli, kdožpak jsou tito nepřátelé naší národnosti, před kterými tak přehrozný strach míti musíme, že je touto osmdesátimiliónovou banknotou Slovanstva odstrašiti chceme? Pan Šuselka, Laube atd.? Ti jsou sami rádi na světě a nedovedou zahladiti národ český! A kdyby i všichni Němci dohromady o naši záhubu stáli, ačkoli tomu tak není, vždyť nejsme sami Češi proti nim! Jsme část mohutného mocnářství, a stát náš co do mocnosti vyrovná se jistě celému Německu. A vláda naše národnost naši nikterak nepotlačuje, ba naopak ji zvelebí a v čas potřeby i zastávati bude!

Jediný a opravdový nepřítel naší národnosti – jsme my sami. Jenom my sami plichtíme se všude veřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší převrácenosti a módařské zastaralé národní zkaženosti. Ačkoli se již chválabohu mnoho za nejnovějších časů k lepší stránce učinilo, přece ještě posavád většina v zastaralém bludu a šlendriánu německém potopena jest. Kolik set (na tisíce se jistě počítati nemohou) Čechů umí posavad jazyk svůj pravopisně psáti? Německý pravopis neuměti je u nás pro každého, kdo vzdělaným slouti chce, veliká hanba! A český? – Mnozí venkovští páni Francové za zvláštní čest si kladou, že ani česky čísti neumějí!**

Kdo nám zakazuje učit se česky číst a psát? – Ba někteří z nás (a sice je hodně mnoho těch některých), kterým to výslovně nařízeno jest od vlády, všelijakým způsobem ve své necvičenosti zůstati se starají.  A jsou i tací lidé (sic: lidé), kteří pokládají snažení o zvelebení jazyka našeho a národnosti za nedovolenou věc, za jakési rebelantství!!

My tedy sami jsme největší nepřátelé národnosti své, a proto zapotřebí není v Rusích a v Polsku pomoci hledati, nýbrž jenom zastaralou převrácenost ze sebe vypuditi.

O tom, že na probuzení národního smýšlení zpočátku myšlenka Slovanstva velikého a dobrého vplyvu měla, již dříve jsme zmínku učinili: zde jenom přidáme zvláštní ještě spasitelný účinek její ve vlasti naší. Náš českoslovanský národ neměl štěstí spojenu býti vždy pod stejnou vládou. Tím nejvíce utvořily se u nás rozdílnosti provinciální a nevyhnutelná provinciální zášť a řevnivost na škodu celku. Hlavní vada při nás jest také to, že společného jména národního jako Francouzi, Angličané, Němci, Poláci, Vlaši atd. nemáme. Naše „Čech“ značí výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan, Slovák již sebe nenazve Čechem aniž svůj jazyk českým, nýbrž moravským, slovenským. Nedůstatek tento, rušící svornost a jednotu celku, již dávno těžce se cítil, a proto nastalo jméno Čechoslovan, které se však pro lpící na něm zápach učenosti k takové potřebě nehodí.

Což by nikterak nebylo provinciální smýšlení blahu celé vlasti obětovati a jména Čech (a pro spisovní jazyk český), které již mnoho v historii na sobě nese a i v cizině za společné nám všem Čechoslovanům přijato jest, všude, kde o celém našem národu řeč jest, užívati?

Poláci v tom ohledu takto se vyhnuli zmatku. Obyvatelé Království polského nazývají se Koroniaři a Poláci jsou všichni dohromady. I my bychom provincii českou nazývati mohli výhradně „královstvím“, a Čechy by pak všechno dohromady sloulo: pak by se, kde by rozdíl provinciální vytknouti zapotřebí bylo, obyvatelé království jmenovati mohli kupř. Korunáři a ostatní jako posavad Moravané, Slezané, Slováci. Všichni ale jsou Čechové, Čechové v království, Čechové na Moravě, Čechové na Slovensku. Anebo se snad Provensalé, Vendejci, Burgunďané nechtějí jmenovati Francouzi a Sasové, Prušáci nenazývají sebe Němci? –

S myšlenkou Slovanstva vznikla touha po spojení všech Slovanů v jeden národ, s jediným písemním jazykem: touha tato uskutečniti se nemůže. Kýž by aspoň mezi námi Čechoslovany co hlavními pěstiteli této krásné, veliké, avšak nepraktické myšlenky za odměnu pravá svornost ve všem a úplné spojení v jeden národ s jediným písemním jazykem nastaly a vždy trvaly.

*Pro uvarování všelikých špatných výkladů vyslovuji zde své přesvědčení, že navždy vlast svou sice nikdo opouštěti nemá, že však vždy dovoleno a s vlasteneckým smýšlením spojitelno jest na jistý čas v cizině prospěchu svého v jakémkoli povolání vyhledávati.

**Zde nemůžeme opominouti obrátiti pozornost na to, čeho si, jak se nám zdá, ještě veřejně nikdo nevšimnul: že se totiž venkovští vrchnostenští úředníci patrně vyhýbají zákonu zemskému, který od každého v Čechách úřadujícího výslovně žádá úplnou známost jazyka našeho (tedy i gramatiku a pravopis). Český však jazyk neučí se nikde leč na vyšších ústavech (jako na vysokých školách), a poněvadž vrchnostenští písaři tak vysoko ve školách neprorážejí, nýbrž obyčejně jen několika klasy gymnaziálními atd. své veškeré vzdělání ukončí, ucházejí tím způsobem tak jaksi té české gramatice. Kýž by se tak mohl nějaký dobrý způsob vymyslit, kterak by nějak lacině lepšího vzdělání dojíti mohli!

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (5)

Nejnešťastnější ze všech slovanských národů byl ilyrský. Nejenže skoro vždy v hrubé poddanosti vzdychal u Turků a Vlachů, že na mnoho malých, nepatrných dílců rozdělen byl a jest, kteří mezi sebou žádného neměli spojení, nejenže ode všech stran rozličné národnosti: maďarská, německá, turecká, řecká, vlašská, škodný vplyv naň měly a zčásti jej pomaďařily, poněmčily, poturčily, pořečtily, povlaštily; ale potkalo tento národ ještě podivnější a hrozivější neštěstí v náboženství. Vyznávají náboženství katolické, řecké, unitské, mohamedánské a protestantské! Hodná rána proti jednotě v národu za našich časů, kde se lidé ještě v stavu jsou pro náboženství zabíjeti a z lásky křesťanské jeden druhého trhati a – jísti!

Co však již nejnesnesitelnější jest, i ta mizerná abeceda dělí je na dvě strany, cyrilskou a latinskou, ba dříve i glagolitika pomáhala všemu dobrému do třetice. A k tomu ještě rozděluje cyrilika a latinka v literatuře a v životě národ mluvící jedním nářečím, neboť mezi srbštinou a ilyrštinou (jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píší) dokonce žádného není rozdílu, vyjímaje nepatrné provincialismy! Za našich časů, kde se všechno sbližuje, sestřeďuje, spojuje, k politování jest ovšem taková malicherná rozdělenost kvůli abecedě, a pokavad se nějakým způsobem neodstraní, nebude národ ilyrský ve světě zaujímati takovou důležitost, jakou by dle položení, počtu a jarosti své míti mohl.

Slovanstvo a slovanská vzájemnost učinily v tom ohledu Ilyrům nejdůležitější pomoc; skrze ni naučili se jižní Slované považovati za jeden národ; Srbové, Bosňáci, Hercegovci, Černohorci, Dalmatinci, Chorvaté, Hraničáři, štýrští i krajinští Slovenci otevřeli oči a nahlídli, že si podobnější jsou, než posud myslili; pochopili, že v ničemnosti zahynou a v boji s velikými, silnými národnostmi utnou, pakli ještě déle pěstovati budou množství malých literaturek, každou s jiným podivným a nemotorným pravopisem.

I podařilo se v Záhřebě, kde vlastně nejvíce národnímu živlu místo příznivé bylo, utvořiti střediště jižního Slovanstva neřecké víry; vzdělaný již dosti jazyk starých dubrovnických spisovatelů a náš český pravopis přijaty jsou co blahoslavené spojidlo veškerého dolního Slovanstva. Proti jménu Ilyr vedle se sice ještě opozice, avšak nenahlížíme, proč by se přijmout nemohlo; na jménu zajisté málo záleží, jaké jest, ale nějaké společné jméno míti nevyhnutelně zapotřebí k udržení pevného svazku a jednoty. A proto myslíme, že by tu všechny učené důkazy a domněnky přestati a jenom blaho celku, budoucí velikost národu před očima býti měla, která, ač se to třeba nezdá, přece velmi od jména společného závisí.

Každému národu přejeme, aby se co možná k největšímu štěstí dopracoval, a jižním Slovanům kromě toho zvlášť ještě máme příčiny všechno dobré přáti a jim dle možností pomáhati, protože mezi námi a nimi veliká analogie jest, kterou každý, kdo věci rozumí, sám nahlížeti musí. Češi a Ilyři mohou býti pobratimci, oni mohou ukázati světu řídký, ba neznámý posud příklad přátelství dvou národů. Všechny příčiny toho a důvody nedají se zde tak pojednou uvésti, budeme však ještě častěji budoucně o tak důležité věci mluviti, která pro oba národy velmi důležitá a užitečná jest a teprv bude.

Opravdivě tři nářečí jazyka ilyrského spojily se již v jednu literaturu a spojení toto vždy upevňovati a šířiti se bude. Tím více však litovati musíme, že když se tato těžší věc podařila, přece kvůli pouhé liteře, kvůli pouhé nekřesťanské náboženské zášti celý národ, celá síla jeho na dvé rozpoltěna být má; neboť řeč, jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píší, úplně jest taková, jako se v Srbsku mluví! A není naděje, aby kdy toto rozdvojení tak statečného národu přestalo, leč že by se v Srbsku latinská litera přijala ve světských spisech a jenom pro náboženské cyrilica podržela. Tím by (ó kýž by se to někdy podařilo bystrým hlavám proraziti)! nejen Srbové sami velice získali přivtělením se k ostatním, osvícenějším literaturám evropejským, tím by se emancipovali od záhubného pro samostatnost svou vplyvu ruštiny, který až posud tak veliký jest, že snad kupř. novinám bělohradským Rusové lépe rozuměti mohou než sami Srbové; tím by se teprv jak náleží zvedla literatura ilyrská, když by celý národ každý spis čísti mohl; a kdož vypočte všechny jiné blahodějné následky přijatí latinského písma! Víme dobře, že se tomu kněžstvo srbské protiví, ale právě tím by získalo náboženství, kdyby se cyrilici jenom jakožto svatého, ctihodného písma v náboženských spisech užívalo!

Latinští Ilyrové nemohou žádným způsobem cyrilicu přijmouti, má-li se tu tedy něco pro spojení celého národu stát, závisí věc jenom od Srbů. I zde doložiti musíme, aby když se celé Slovanstvo v jeden národ, v jednu literaturu spojiti nedá, aspoň to, co se státi může, zanedbáno nebylo – spojení ilyrské literatury a ilyrského národu, aby i zde ustoupila marnost jednotlivých prospěchu všeobecnému.

Bulharové posavad ještě osamělí stojí a určiti se nedá, budou-li sami pro sebe, nebo-li se z nich stanou Rusové či Ilyrové. Rusové se o ně sice dost opatrně starají, jako o tom sám osobní zkušenost mám: doufám však pevně, že se přece z vnuknutí anjelů strážců konečně k Srbům přidají, z čeho jedině by pro ně pravé blaho vykvésti mohlo.

Jazyk ilyrský vyniká nad jiné slovanské bohatostí kořenů a blahozvučností svou, to, jakož i mnohé krásné staroslovanské zvyky, které se v jihu zachovaly, a ráznost, zmužilost, pravou svobodomyslnost (nejen šlechtickou jako v Polsku) mohou se všichni ostatní Slované od Ilyrů přiučiti. Zvláště naší české poezii, která až posud mnoho blahozvučnosti nevyplodila, nemohlo by důkladné studium jazyka národní poezie ilyrské na újmu býti, jakož by oběma nám, Čechům i Ilyrům, dobře bylo vzájemně vlastnosti své trochu si vyměniti: my od nich statečnost, poctivost, nezkaženost národní a oni od nás zas trochu industrie a toho ernstu v životě, kterému jsme se drobet již od Němců naučili, pro kterýž ale posud ještě ani my, ani žádný jiný jazyk slovanský slovíčka nemá.

Upříti se nemůže, že Ilyrové ze všech ostatních Slovanů nejdále v umění, vědách a vůbec ve vzdělání pozadu zůstali: a tu právě mohou použíti příležitosti a od ostatních Slovanů, což jim velmi snadno, i z literatury, i z praktického života, i z jazyků (totiž novější slova kultury, která posud jazyk jejich nemá) co možná nejvíce kořistiti.

Jedna věc přislibuje zvláště národu ilyrskému časem svým velikost a znamenitost v řadě národů evropejských: myslím rozmanitost částek, z kterých sestává, a vplyvů, pod kterými stojí. Ještě vždy se pozorovati mohlo, že se ve světě rozmanitost, pakli v jeden celek souměrně spojena byla, neminula s velikými následky, a dobré položení a rozličné nestejné sousedstvo jižního Slovanstva ručí nám za budoucí znamenitost literatury i života tohoto národu.

Pozorna zde činím čtenáře na to, že v Ilyrech celé ostatní Slovanstvo v malém jako reprezentováno jest: Slovenci korutánští a štýrští jsou jako ilyrští Čechové, poněmčilí, s přísadou protestantství, nejvycvičenější v řemeslech; Chorváti jsou ilyrští Poláci, buřiči na sněmích, horliví katolíci, šlechta všechno, a sedlák nic; Srbové jsou ilyrští Rusové, kupci řecké víry s cyrilicou; Bosna je hluchá, nečinná, v otroctví kleslá ilyrská Bělorus; a Černohorci jsou ilyrští kozáci. Opravdu jsou tyto analogie (ačkoli omnis similitudo claudicat) velmi nápadné již jen proto, že také zrovna v tom pořádku za sebou tyto země leží.

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (6)

Přistupuji právě k nejdůležitější části svého pojednání, k té okolnosti, která vlastně rozhoduje o celé budoucnosti myšlenky Slovanstva. Jest to poměr Rusů, Malorusů a Poláků mezi sebou. Tento poměr, jak tyto tři národy slovanské dohromady stojí, ospravedlní nejlépe všechny mnohým snad trpké výroky o slovanství, které jsem hned na počátku svého pojednání učinil a – učiniti musel. Opatrněji bych byl mohl zanechati tyto příkré a u nás neobvyklé sady až ku konci, aby se čtenářstvu, celým pojednáním již poněkud oblomnému, nezdály tak podivné a (jak říkáme) paradoxní; poněvadž ale v tak důležitých věcech za potřebné uznávám, aby si holá, nezakrytá pravda sama cestu prorazila, postavil jsem hned na čele zjevné vyznání své, kam směřuji, a doufám, že se konečně největší část čtenářstva s náhledy těmito spřátelí.

Celé Slovanstvo je vlastně na tři nestejné části rozděleno (rozděleno pravím), které mezi sebou v spojení nejsou, totiž jedna část západní Slovanstvo (Čechoslované), druhá jižní Slovanstvo (Ilyrové) a třetí východní Slovanstvo (Rusové, Poláci a Malorusové).

Spojení musí se zde arci jenom v zevrubnějším a relativním smyslu bráti, neboť že některý Rus neb Polák do Čech přijede, a když bohatý jest, z žertu a kvůli demonstraci do Matice vstoupí, že některé ruské, polské knihy čteme atd., to se ještě spojením nazvati nemůže. Ačkoli sic Rusové na jižní Slovanstvo poněkud vplyv mají, jako v Bulharsku, v Srbsku a v Černé Hoře, přece vždy ještě ohledem na ten veliký vplyv, který Rus, Polsko a Malorus na sebe vzájemně měly, mají a vždy míti budou, říci musíme, že nyní tyto tři části, východní, západní a jižní Slovanstvo, každá pro sebe stojí a izolovány jsou. (Ne vždy tomu tak bylo; Polsko kupř. s Čechy častěji v takovém spojení byly, že stejného panovníka mívaly; a ne vždy tomu tak bude: Ilyrsko kupř. s Čechy budoucně v mnohem větší vzájemnosti budou než posavad.) - - -

Přehlédněme v krátkosti dějiny velikého slovanského východu a osudy těchto třech velikých slovanských národů a uvidíme, jak jeden po druhém snažil se o primát, o hegemonii nad ostatními dvěma, co se snad z té okolnosti zeměpisné poněkud vysvětliti dá, že mezi těmito národy od přírody žádné hranice určeny nejsou.

Napřed vládl Kyjev a Malorus, tam se utvořila první mohutnost říše a zdálo se, že i Polsko, i ostatní nynější Rus do říše té vtaženy budou. Brzy však klesla veliká říše Vladimíra a s ní upadly vyhlídky na samostatnost národu maloruského. – Nyní počaly vznikati najednou národ polský i velkoruský, napřed, poněvadž středky jejich Krakov a Moskva velmi od sebe vzdáleny byly, jeden o druhý nedbajíce, potom však tím více přicházejíce mezi sebou do rozličných poměrů, čím více se moc obojích šířila, čím více se hranice říší jejich vzájemně blížily, až konečně spolu bezprostředně hraničiti počaly.

Tak se setkali dva nadmíru podobní a nadmíru rozdílní velikáni: podobní v anarchii a nespravedlivosti domácího zřízení, rozdílní ve víře, jeden samovladařský, druhý aristokratský. Brzy nastala mezi oběma zášť, po zášti vojny a z vojen utvořila se poznenáhla taková nenávist národní, že jeden o zkázu druhého usilovati počal, a tak ještě až podnes stojí obě národnosti, polská i ruská, naproti sobě.

Ovšem je lehko objímati v duchu a líbati veškeren svět jako němečtí kosmopolité, taková ctnost je velmi obrovská a přitom nejlacinější ze všech, poněvadž se pouhým větrem, slovem vyplniti dá. Ale prý láska se okazuje skutkem! Máme tedy milovati všechny Slovany, poněvadž s námi stejného původu jsou a podobný jazyk mluví, máme tedy milovati Rusy i Poláky, a Rusové i Poláci mají milovati nás. A ta láska se má ukázat skutkem! – Prosím, račte si těchto několik slov přemyslit. - - - Dvě strany se spolu o život a o smrt potýkají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympatizovati, oba stejně milovati? Nedržet ani s jednou, ani s druhou stranou, za takovou lásku se obě strany nepoděkují, a kdo s jednou stranou jest, musí býti nepřítelem druhé. Mohli jsme i sami na sobě pozorovati, k čemu taková nepraktická, skrze moc poezie vypěstovaná láska a sympatie slovanská vede. Jenom lidi papouškující po jiných myšlenky mohli se při takových poměrech polsko-ruských udržet ve slovanské všestrannosti: těžko ale bylo postaviti se tu na pravé, na pravdivé stanoviště. Někteří byli nakloněni národnosti polské a nenáviděli ruskou, jiní naopak, a to měla být všeslovanská vzájemnost.

Sám o sobě mohu zde například uvésti, jaké jsem fázy prošel ve slovanské sympatii, než jsem své pomatené náhledy rozmásti a v pořádek uvésti dovedl. Zpočátku přál jsem Polákům nenávidě Rusy, jakmile jsem ale opravdivý stav věcí v Polsku blíže seznal, jakmile mi před očima spadla rouška poeticky zakrývající prozaickou bídnost a zkaženost národu, tj. šlechty polské, proměnila se hned náklonnost moje v nenávist a z jakési psychologicky velmi pochopitelné opozice zdáli se mi Rusové lepší býti než Poláci. Dlouho však to netrvalo a nahlídnul jsem, že jest Petr jako Pavel, Rus jako Polsko, zmizela slovanská sympatie, naučil jsem se Rusy i Poláky považovati při vší příbuznosti jazyků, původu a obyčejů jako národy nám Čechům cizí; naučil jsem se nahlížeti, že nám Čechům není dobře jísti polívku, do které jsme nedrobili, a co Rusové a Poláci od starodávna mezi sebou mají, ať si to také mezi sebou vyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojovati se jakýmkoli způsobem k věcem tak nešťastným a mrzutým, jako jest rusko-polská národní zášť.

Nesmíme ostatně na záležitosti rusko-polské tak zaslepeným okem hleděti jako větší část ostatní Evropy, a zvláště Německo, nesmíme si mysliti nevinného beránka v drápech vlčích, nýbrž vězme, že se vlk s vlkem potýkají, a kdo vlastně mezi nimi beránkem jest (že Malorus), o tom povíme nížeji. Poláci sami dříve tak stáli o záhubu Ruska, jako teď naopak; násilím, lstí, daremnými kousky hleděla Republika zničiti říši ruskou; jako jsou teď Rusové ve Varšavě, tak byli Poláci v Moskvě; do chrámů ruských stavěli na potupu a z bujnosti koně a hanebným způsobem hubili země velkoruské. (Jak se k Malorusům chovali, neopomineme přidati na svém místě.) Ačkoli nemůžeme schvalovati jednání Rusů v novějších časech proti Polákům, přece by nespravedlivé bylo zamlčeti, že jim nejvíce jen takovou mírou odměřují, jakou jim dávněj, v čas mohutnosti své, Poláci měřili. Tu se musí říci jenom: Dnes mně, zejtra tobě!“ a těžko by bylo určiti, kdo více vinen jest.

Dobře vím, že by mi tu někdo namítnouti mohl: „V takových tedy okolnostech jest bratrská, opravdu slovanská povinnost naše starati se o smíření těchto dvou národů, jako přítel nedorozumění mezi svými přáteli narovnati hledí. Pak přece docílíme ideálu svého, svornosti mezi všemi Slovany.“ K vyvrácení této námitky postarám se dokázati, že se rozepře a boje mezi národem polským a ruským nikdy utišiti a skončiti nemohou, a zde přicházíme na maloruské stepě.

Malorus, Ukrajina, jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci i Rusové, jest jablko nesvornosti hozené osudem mezi tyto dva národy, jest příčinou ustavičné nenávisti mezi oběma, pokavád jeden zcela pokořen nebude. Poměr, v jaký napřed Polsko a pak Moskva vstoupily k Ukrajině a Malo- i Bělorusi, nikdy tomu nedovolí, aby nějak smířeny vedle sebe stály, aby se přátelsky porovnati a vzájemně hranice mezi sebou položiti mohly. Tak se nad Polskem a Ruskem mstí potlačená svoboda Ukrajiny.

V Polsku i v Rusích panovala nevole a jenom na obšírných stepích Ukrajiny projížděl se kozák volný jako bujný vítr: na těchto stepích utvořila se poznenáhla svoboda přiměřená lidskému důstojnictví, jako nebylo ani v Polsce a na Rusi, rytířsky bránil zde kozák vlast svou, svobodu a víru a zaháněl basurmany (mohamedány). Ačkoli mezi nimi byli mužové všelikých slovanských národů (i veliký počet vyhnanců českých), převládal vždy živel maloruský, a poněvadž většina národu maloruského v poddanosti u polské šlechty byla, musela vzniknouti nenávist mezi těmito volnými Malorusy, kteří jenom jižnější části Ukrajiny zaujímali, a šlechtou polskou (Lachy). Nastaly pak ještě horší příčiny k nenávisti pro náboženství: Malorusové všichni horlivě vyznávali řeckou víru a polská šlechta s jezovity nekřesťanským, nelidským, lstivým, Bohu a Kristu nemilým způsobem usilovala jim vnutiti katolické náboženství. Zuřil boj Malorusů proti Polákům, v kterém se páchaly ďábelské ukrutnosti; ve udatné hlavě hetmana Bohdana Chmelnického upevnila se myšlenka osvoboditi dokonce národ od vplyvu polské šlechty a utvořiti samostatnou maloruskou říši; ale okolnosti nebyly příznivy, a tak se musel s částí svého národu dát pod ochranu stejně věřícího cara, ana ostatní, větší část vzdychati nepřestávala pod přetěžkým jhem rozpustilé aristokratce polské. Aspoň ta část, která se byla dala ruskému caru pod ochranu, užívala ještě nějaké obmezené samostatnosti; hetman Mazepa chtěl použíti okolností a založiti svobodnou, zcela samostatnou říši maloruskou, ale Petr Veliký zvítězil a Kateřina zničila poslední jiskru svobody maloruské a dala lid, který až posud osobní volnosti požíval, v rabství, a tak zhasl národ statečný, maje z jedné strany Poláky, z druhé Moskvany za pány (za šlechtu), a počal býti jenom nejnižší luzou ve své vlasti, chráněné dlouho krví vlastních předků.

Není naděje, aby se kdy opět z mohyl (hrobů) povznesli vzhůru bujní orlové ukrajinští, jenom strašné bohatýrské dumky a písně budou věčně hlásat světu nešťastné osudy národu maloruského a veliké mohyly, rozestavění to po celé zemi strážcové minulosti, věčně se budou zasmušile dívat na kleslé syny ukrajinské, nad kterými se i zdají kvíleti hejna černých ptáků, poletující od mohyly k mohyle. - - -

Duch národu maloruského pohřbili Poláci a Rusové, ale o veliké tělo počali se děliti, a jak obyčejně bývá při dělení, počali se svářit a podnes se ještě neporovnali. Oba dva národy, Rusové i Poláci, vydávají maloruský jazyk (který ostatně i od ruštiny, i od polštiny tak vzdálen jest jako kupř. čeština od polštiny) za nářečí svého jazyka; obzvlášť Poláci snažili se v posledních časech, vidouce velikou přednost na straně ruské, všelijak, i dost směšným způsobem, lid svůj podmaněný maloruský jenom za zkažené nějaké Mazury a jazyk organický Malorusů jenom za špatnou nějakou a pokaženou polštinu vydávati.

Ačkoli ostatně Malorusové i Moskala (Kacapa), i Poláka (Lacha) nenávidí a od obou dle všech svých vlastností značně a podstatně se liší, přece Rusové co držitelé Maloruska mnohem příznivější okolnosti na své straně mají než Poláci. Stejnost ve víře (řecké) a nahodilá stejnost národního jména zvláště zde rozhodují. Moskvané vzali zde zrovna takovou politiku jako dávněj Poláci s Litvou; jako se tito s ní pobratřili, aby ji pohltiti mohli a popolštiti tak, že tam již nyní celá šlechta je polská, zrovna tak dělají se nyní Moskvané bratry Malorusů, a pod záminkou, jako by se za útisky učiněné dříve víře ruské a národnosti od Poláků pomstíti chtěli, vydírají jenom poddané Malorusy z rukou Poláků a berou si je sami za poddané. Tak poznenáhla začíná vytiskovati šlechta velko-ruská ze všech bývalých východních částí veliké Republiky polské šlechtu polskou.

Tu jsme tedy viděli tři veliké národy slovanského východu, z kterých každý ostatní dva velmi nenávidí; a také spravedlivou příčinu nenávisti má. O bratrstvě zde nemůže být rozumným způsobem žádná řeč. Nicméně jako navzdor přece i u těchto národů myšlenka všeslovanství průchodu, by obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně svědčí: zatím ale právě ten způsob, v jakém Poláci i Rusové všeslovanství rozuměli a přijali, dokáže to zas nejvíce, že nezasluhují naši sympatie.

 Rusové (nemluvím zde o vládě, protože já smýšlení vlády ruské věděti nemohu) chopili se idey Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin): bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na Západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi i s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás, i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli, a pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.

Sám osobně jsem se na Slovensku dověděl a přesvědčil, že dva ruští profesoři, B. a S., cestujíce Slovenskem Slováky popichovali, aby se od nás Čechů v literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slovákům, že jejich jazyk jest mnohem lepší a slovanštější než český, že se každý kmen slovanský samostatně vyvinouti má atd. To arci všechno jen z bratrské slovanské lásky, a ne snad dle zásady: divide et impera. – Také jsem se dověděl krásnou anekdotu v Moskvě o 10 000 rublů (asi 12 000 zl. v. č.), kterými Rusové (privátní lidé) dovésti chtěli, aby latinští Ilyrové přijali v literatuře cyrilskou abecedu. Všechno jen z lásky bratrské, bez ohledů!

A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka Píseň o vysvobození Srbska, v které se Alexandr I. jmenuje velikým slovanským carem a která se končí tím, že „celá ruskoslovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva“. Ve zvláštním poznamenání praví se tam: „Sestry tyto jsou: Polsko, Prusko, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilyrie čili Tyrol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmácie, Dubrovník, Černá Hora, Albánie, Nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy slovanského původu.“ Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!

Nemohu zde obšírně všechno vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl: dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů i Ilyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás vstrčit do kapsy. Čechové jsme, a Čechové zůstati hodláme navždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nechceme-li je dokonce nenáviděti.

Ale právě tak chladni buďme i k Polákům. Poláci jsou také Rusové, jenomže se svázanýma rukama. Povědomo, že dříve Poláci o Slovanstvu věděti nechtěli, nazývajíce ho rusismem. Teprva když demokrati a emigranti polští ve Francouzích na šťastnou tu myšlenku přišli, že by snad ostatní Slované také s Poláky zároveň lehkomyslné revoluce vyváděti, a tudy jim v jejich špatně vypočtených plánech posloužiti mohli, tu teprva počali se s námi bratrovat a již si ve své lehké, sangvinické mysli představovali, jak budou oni hegemonii vést mezi západními, liberálními Slovany, jak budou oni naši vůdcové, jak my se za ně budem s každým bíti, koho oni nenávidí! Blázni byli, kordy měli! – My zatím ale máme chladnější krev a lepší rozum. Byl také jeden Polák (nebudeme ho jmenovat), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněvadž myslil, že se časem svým popolštíme!!

Znamenité jest konečně i to, že Rusové i Poláci jedni druhé vzájemně z počtu Slovanů vylučují: ruští učení dokazovali o Polácích, že jsou neslovanského plemene sarmatského (a potichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc svou krev za něco lepšího, než je slovanská a rusínská – selská), a Poláci zas dokazovali o Rusích, že jsou mongolského původu.

Karel Havlíček Borovský: Slovan a Čech (7)

Ani Rusové, ani Poláci neuměli posavad z myšlenky Slovanstva tak kořistiti, jak by pro ně nejprospěšněji bylo. S jakousi šviháckou nadutostí hledí oba národy na nás Čechy z výšky dolů jakožto na nepatrný národek, ačkoli se jim přitom zrovna tak děje jako vždy ve světě, kde se nadutý s přičinlivým, skromným člověkem scházejí.

Těší mne velice, že zde mohu s chloubou říci, kterak my Čechové, ačkoli dle počtu a mohutnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u všech rozumných a vzdělaných ve větší vážnosti stojíme; jak čestně se všude o našich předcích, o velikých skutcích českého národu mluví, jak pochvalně se naše upřímné a opravdové snažení v nejnovější době ode všech ctihodných lidí uznává! Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky jenom všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže litovánu býti!) ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou svět hledí, jak chladnou, pevnou rukou sáháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti, jak svými tvrdými českými hlavami tak setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se zhroutí! Krásné, veliké to podívání na národ statečně a mužně bojující o své zachování, o svůj život, o národnost! A máme se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme? Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati? – Čech se práce a překážek neleká, Čech nezmalomyslní, Čech se na jiného nespoléhá: Čech se přičiní a přemůže všechno.

Právě proto, že se u nás pilněji pracuje, není pochybnosti, že na lepším historickém základu, který máme, a při lepších okolnostech z ohledu všeobecného vzdělání našeho lidu my Čechové přece ještě v umění, v literatuře a vůbec v štěstí národním i Rusy, i Poláky předhoníme. Ačkoli v počtu mnohem slabší jsme než Poláci a Rusové, převyšujeme přece i na počet v duševním ohledu aspoň Poláky, poněvadž v Rusích a v Polsku jenom šlechta čísti umí a v literatuře národ reprezentuje, ostatní ale národ v duševním, literárním životě téměř žádného účastenství nemá.

Zde ještě jednu okolnost poměrů národností ruské, polské a maloruské vynechati nesmíme, totiž východní Halič. Obyvatelstvo východní části Haliče jsou Rusíni (Malorusové) a dohromady s uherskými na počet tři milióny vynáší. To jsou jediní Malorusové nestojící pod vplyvem národnosti velkoruské. Poněvadž však až posavad vždy od šlechty polské v náboženském i v politickém ohledu utištěni byli a národnost jejich nikterak uznávána, tím méně podporována a vzdělávána nebyla, panovalo o nich vždy domnění, že žádostivým okem do moskevské říše hledí, kde zvláště náboženství jejich tak slavně panuje. Zněmčiti tento lid není možná, zpolštiti není radno, kdyby se ale národnost jejich uznala, pojistila a podporovala a na základě historie maloruské i nářečí maloruského vzdělávala, nejenomže by tam všechny sympatie ruské i polské dokonce přestaly, ba tito z ohledu národnosti svobodní a samostatní Rusínové stali by se přirozeným během hlavní antagonisté Velkorusů, a naopak by i veliká část ostatních Malorusů s těmito sympatizovala. – Vláda naše učinila sice již jeden hlavní krok tím, že mezi Rusíny aspoň jeden vyšší vzdělaný stav utvořila. Dříve totiž všichni drobet vyšší byli Poláci, a naše vláda dotovala pořádně kněžstvo řeckounitské a postavila ho s katolickým i ve vzdělání, i ve vážnosti na stejný stupeň (dříve byli popové ruští v Haliči pouzí nevzdělanci, v ničem od ostatního lidu se nelišíce), a tím již dostal národ v duševním ohledu nějakou reprezentaci. Kdyby mu teď ještě školy popřány byly, kdyby závazek k šlechtě tak tuhý nebyl a kdyby jmenovitě záhubnými normálkami ušetřen býti mohl, získal by se tak národ téměř nový, zcela a upřímně vládě oddaný. Do podrobností zde o tom řeč šířiti nemoha, odkládám další rozpravu o tom až někde k příznivějšímu místu.

Konečně ještě za dobré uznávám hlavní příčinu uvésti, která mne pohnula, abych odůvodněné mínění své o Slovanstvu veřejně zde v novinách pronesl. Známo jest každému, kterak zlomyslní lidé, zvlášť němečtí spisovatelé v říši, ustavičně poctivé a bezelstné snažení naše o zvelebení národnosti a jazyka našeho všelijakým podskočným způsobem zle vykládají viníce nás u vlády, jako bychom zradu proti ní ve spolku s ostatními Slovany zamýšleli. Dobře známe sobecké příčiny, z kterých se nám tato křivda děje, poněvadž těmto lidem, kteří by nás rádi poněmčili, a tak svůj národ naší záhubou rozmnožili a povznesli, nadmíru protivné jest zvelebování a vzrůstání národnosti české. A poněvadž tedy spravedlivým způsobem nic proti naší národní věci míti nemohli, hleděli nás co tajné přátele Rusů před celým světem osočiti. Ačkoli nepravdivost tohoto obvinění mezi námi vůbec a snad i jinde uznána jest, umínil jsem si přece dokázati, že takové sympatie mezi námi, Poláky i Rusy ani býti nemohou, jakož i o celé myšlence Slovanstva vůbec jasně se vyjádřiti, aby budoucně takovým lidem i ta poslední branka, z které proti nám výpady činili, zavřena byla.

Z té příčiny sepsán jest tento obšírnější článek: obšírnější pravím jen s ohledem na místo, kde vytištěn jest, neboť myslím, že by se o věci pro nás tak důležité mnohem obšírněji a na mnohých místech i srozumitelněji a s mnohými výklady, které jsem zde pro krátkost dáti nemohl, jednati mělo. Co jsem napsal, vyplývá z čtení skoro všeho, co posud o záležitosti panslavismu psáno jest, a z osobní zkušenosti mé, kterou jsem dílem na cestách, dílem z knih o slovanských národech nabral, a všechno zde napsané jest úplné přesvědčení moje. Hlavní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestavím, jsou tyto: Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyry tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy jako kterékoli jiné národy evropejské. – Každý z těch národů slovanských sám pro sebe stojí a jeden za druhý ani v dobrém ani ve zlém neodpovídá; čest a hanbu národní nemají společně. – Pro velikou podobu jazyku slovanských užitečno a potřebno jest každému národu slovanskému literárně co možná nejvíce ostatních si všímati a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. – Jenom mezi českým a ilyrským národem mohou být kromě toho větší sympatie, protože dle nynějších poměrů jeden druhému nikoli nebezpečen, ovšem ale prospěšen býti může. – Mocnářství rakouské jest nejlepší garancie na zachování naší a ilyrské národnosti, a čím výše vzroste moc císařství rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. – Aby někdy Slované všichni jediného jazyka v literatuře uživati mohli, je věc nemožná, a proto každé snažení k tomu nesmyslné a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní v jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotlivými nářečími mnohem větší mezery jsou než mezi slovanskými. Němci byli dříve již politicky spojeni a okolnosti, které u nich literaturu jednu utvořily, nejsou mezi Slovany. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: „Já jsem Čech,“ ale nikdy: „Já jsem Slovan.“ Kdykoliv se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném. Slované mají čtyry vlasti, a ne jednu vlast: a patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe jest méně lidí, ale důkladně a vřele milovati než každého trochu.

Pražské noviny 15. 2. až 12. 3. 1846