Karel Havlíček Borovský: Svobodný výrob a svobodný obchod

Čím dále tím více nabudou pro Evropu důležitosti tato zde svrchu postavená slova a poznenáhla stanou se heslem dvou stran, které se odjakživa pod rozličnými jmény na světě spolu potýkají, totiž mezi stranou aristokratickou a demokratickou. Také pro nás, ačkoli nestojíme posud v proudu událostí evropejských, nýbrž dílem jen co diváci, dílem co pozdní následovníci účastenství máme v krocích světa, přece bude čím dále tím více zapotřebí, abychom vyjasňovali sobě tyto poměry a nabývali o nich v mysli pravá, nepředpojatá ponětí.

Směr dobrý nynějšího věku jest docíliti, aby každý sám v poctivosti užíval ovoce práce své, přičinění svého, schopností svých a jmění svého, což docíliti chce strana demokratů. Jest to ovšem ideál, který se na tomto světě v úplné čistotě nikdy provésti nemůže, ku kterému se ale lidstvo musí vždy přibližovati. Směr aristokratů jest vzdalovati se od tohoto ideálu. Demokracie žádá svobodu a právo, aristokracie žádá libovůli a nadpráví. Nesmí se však slova aristokracie a demokracie bráti jen v obyčejném smyslu, ve kterém se šlechtic za aristokrata a leckjakýs křikloun za demokrata podkládá. Mnohý kníže a hrabě, ačkoli se za demokrata nevydává, přece přispívá k provedení pravé demokracie mnohem více než leckterý křikloun, jenž v ošumělém kroji popuzuje lid ne proto, aby se tomuto lidu lépe vedlo, nýbrž proto, aby on sám co vůdce takového lidu za málo práce užívati mohl všech výhod rozené aristokracie. Vůbec za našich časů (totiž po zrušení poddanstva) to, co obyčejně jmenujeme aristokracií, totiž majitelové velikých statků, mnohem méně jest nebezpečno účelům, pravé a poctivé demokracie nežli jiný druh lidí, a sice bankéři, fabrikanti, velkoobchodníci, taknazvaná peněžná aristokracie, která nyní jako upír saje krev z ostatního člověčenstva.*

Ti jsou vlastně za našich časů ta pravá nebezpečná aristokracie, která hrozí zmocniti se celého světa a uvrhnouti na lidstvo mnohem horší, mnohem trvanlivější jho, nežli bylo jho feudální zemsko-panské šlechty. Toto jho peněžné aristokracie jest nejvíce proto nebezpečné světu, že nástroje jeho, ta síť, do které zaplítá člověčenstvo, téměř neviditelné jsou, a jenom účinek se teprva vidí a bolestně cítí, a to ještě jenom od zkušených lidí, neboť jiní toho ani nepozorují, že a jak zkrácení jsou, kdežto přece za staré, feudální poroby i ten nejsprostší pozorovatel, jakým způsobem od vrchnosti zkrácen bývá. Peněžná aristokracie ale jako neviditelná můra ubírá šťávy celému národu: na některé burze promluví spolu několik bankéřů několik slov, napíšou několik řádků – a již obrali zem o několik miliónů pracně vydělaných peněz; jiný zas vyšle své agenty na všechny strany, skoupí všechno zboží jednoho druhu a uzavře do svých skladů, až naň nastane nouze, a pak přinutí lid zaplatiti mu toto zboží jednou tak draze.

Šlechtičtí naši majitelové velikých statků zemských nemají žádné rozumné příčiny opírati se pravé demokracii aneb se jí obávati, a jestli to činí (což bohužel pozorujeme skoro napořád), činí to za příčinou svých starých předsudků, a osmělujeme se doložiti, jen ke své vlastní škodě. Nyní, po zrušení poddanství, kdežto přec již ani nejmenší naděje nikdo míti nemůže, že by opět nazpět uvedeno býti mohlo, musí těmto majitelům velikých pozemků (nejsou-li krátkozrací) právě nejvíc záleželo býti na odstranění všeliké libovůle a všelikého nadpráví a na uvedení všeobecném práva a svobody. Neboť oni co stav nemohou míti žádný užitek z libovůle a nadpráví, leč nějakou malichernou přednost, a jenom peněžná aristokracie pohltí všechny výdělky z nespravedlnosti a utiskne tak dobře je jako nás všechny. Tu přednost ale, kterou by majitelové velikých statků skrze aristokratické zřízení dosáhli, tu mají beztoho i při demokratickém zřízení již skrze své jmění, zároveň ale při demokratickém zřízení, při všeobecném šetření práva, toto jejich jmění nade všechnu pochybnost jim pojištěno jest, na kterém jim přece mnohem více záleží než na prázdných titulech a na formálních přednostech. Na druhé straně však aristokratická libovůle a bezpráví, budou-li provozovány od peněžné aristokracie, do největšího nebezpečí a nejistoty přiváděti musí jmění, poněvadž vzbuzují proti sobě co přirozený odpor snahy komunistické a hrubě socialistické a tyto snahy, bude-li se jim nespravedlivostí peněžné aristokracie více života dodávati, uvrhnou konečně jmění všeliké do nebezpečí a do nejistoty, což opět majitelům půdy mnohem škodlivější býti může než aristokratům peněžným. Peněžný aristokrat lehce své jmění v čas nebezpečí uchrání a jinam přenese, ne tak majitel půdy.

Z těch příčin jistě pochopitelných bylo by vlastně jen ku prospěchu majitelům půdy přidržeti se pravých demokratických zásad, práva a svobody, a bojovati proti všeliké libovůli a proti všelikému bezpráví, což jest jediný a pravý účel rozumné demokracie.

Hlavní známka každé aristokracie jest, že zneužívá moci státní, zákonů ke svému zisku. Tak i naši fabrikami chtějí cla na cizozemské zboží zneužívali k tomu, aby zamezili cizímu lacinějšímu lepšímu zboží cestu k nám a aby nám mohli své špatné výrobky za drahý peníze prodávati. První začátek a účel cla, totiž poplatku, který se z přiveženého zboží odváděl, byl ten, aby se zvětšily státní neb panovníkovy příjmy. Brzy však zmizel docela tento účel a cla se počalo užívati zcela k jiné věci, totiž k obhájení domácího průmyslu, jak se říkalo, skutečně a vlastně ale jen k neslušnému obohacování fabrikantů na útraty a na škodu všech ostatních občanů. To se stalo takto: Pozorovalo se brzy, že země, ve kterých kvete průmysl, rychle bohatly, myslilo se tedy: Také naše zem ať bohatne, a ať tedy má průmysl! Zakládali tedy dle příkladu jiných zemí fabriky. Ty se ale nechtěly dařit, neboť ty samé výrobky, které vycházely z domácích dílen, byly dražší a špatnější než výrobky z ciziny přicházející, každý tedy je kupoval a fabriky domácí nemohly obstát. Jaký tedy proti tomu prostředek? Jaký jiný než nepřirozený a falešný. Pravý prostředek proti tomu nebyl vlastně jiný než přičiniti se, abychom také my mohli tyto výrobky tak dobře a lacině aneb ještě lépe a laciněji pracovati nežli cizozemci, a počkati tak dlouho s fabrikací každého jednotlivého výrobku, až v tomto stavu budeme. To se ale zdálo dlouhou cestou a obtížnou, chopili se tedy snadnějšího (jak myslili) prostředku, totiž prohibice (zápovědi) a cla. Nedovolili cizozemské výrobky buď docela do země přivážet (prohibice), aneb na ně položili veliká cla. Tak ovšem brzy pomohli fabrikantům domácím k bohatství – ale na škodu celého národu. Kupříkladu: Potřebovali bychom ročně asi 100 000 000 loket kartounu a mohli bychom dostati cizozemský po 6 kr. stř. loket. Když jest možná kartoun kdekoli ve světě za ten peníz udělati a k nám dovézti, jest také možno (aneb může alespoň býti možná) udělati ho z nás za ten peníz. Ale naši fabrikanti by ho kupř. buď pro svou nešikovnost, buď pro zištnost nemohli a nechtěli dělati laciněji než za 10 kr. stř. loket. Rozumí se samo sebou, že by přirozeným způsobem nikdo jejich kartoun nekupoval, nýbrž raději lacinější cizozemský. Aby se to tedy nestalo, položí se kupř. na cizozemský kartoun z lokte 5 kr. stř. cla a každý, kdo by k nám přes hranice svůj kartoun chtěl voziti, musel by z něho od lokte 5 kr. stř. platit. Tak tedy přijde cizozemský kartoun u nás na 11 kr. stř. loket a domácí za 10 kr. bude se kupovati co lacinější. To nazývají ochranné clo, poněvadž prý chrání domácí průmysl. Zatím ale jest celá zem vlastně asi o 7 000 000 zl. stř. ročně tím ošizena, totiž o to, oč by svůj kartoun z cizozemska laciněji dostala, kterážto suma se domácím fabrikantům zbůhdarma do kapsy vežene. Jiné věci dokonce se ani do země přivážeti nesmějí, a následovně je mohou domácí fabrikanti tím dráž prodávati.

Fabrikanti ovšem namítají proti tomu, že nejdou peníze ze země, že se obživí ve fabrice mnoho lidu, že se může domácí průmysl jen poznenáhla a jen pomocí vlády (totiž prohibice, cla ochranného, aneb dokonce i peněžných příspěvků na zřízení fabrik!) vyvinovati atd., což bohužel mnozí jim věří k veliké škodě svých kapes a k velikému prospěchu kapes fabrikantů. Proto se také, abychom podobné předsudky rozprášiti pomohli, vynasnažíme celý stav věci každému pochopitelně před oči postaviti a vyjasniti pravý význam slov: svobodný obchod, svobodný výrob.

Takové vyjasnění jest u nás právě tím potřebnější, poněvadž naše země česká nejvíce se průmyslem honosí, a sice průmyslem hlavně nepřirozeným a jen podobnými prohibicemi a cly drženým, a poněvadž oboje noviny samostatné v Praze vycházející, totiž Constitutionelles Blatt a Deutsche Zeitung (české již za příčinami vojenské vlády nevycházejí žádné), v rukou našich německých fabrikantů jsou, a tedy, jak se samo sebou rozumí, proti všelikému snížení cel a proti svobodnému obchodu co možná nejvíce brojí a mysli lidu v této věci zaslepují.

Myslívalo se sice dříve, že ta země jest nejšťastnější a nejbohatší, která z ciziny nic nepotřebuje, nýbrž všechny své potřeby sama si opatří. To však není pravda, nýbrž země, která nejvíce z ciziny potřebuje, může býti nejbohatší, a nejšťastnější jest jistě ta zem, která si všechno, co chce, odkudkoli opatřiti může. Věc tato jest velmi jednoduchá a o bohatství a štěstí celých zemí a celých národů platí to samé, co o jednotlivých: kdo má víc příjmů než vydání, jest šťastný a možný. Která země tedy ročně vydělá, než potřebuje, ta jest šťastná a mohovitá. Na tom ale není mnoho záležíno, jestli země mnoho svých potřeb z ciziny kupuje, aniž se může říci, že by tím něco tratiti musela.

Obyčejně se myslívá a říkává, že země, která za víc peněz z ciziny zboží kupuje, nežli svého zboží prodává, tím chudne; ani tomu není tak, aspoň nemusí být tak. Neboť jestli kupuje jenom za to cizí zboží, co jí z vlastního výrobu nad potřebu zbývá, a jestli toto z ciziny kupované zboží se hned nespotřebuje (nesní, nezkazí), jest přece patrno, že tato země rok od roku bohatne, totiž o to zboží, co z ciziny nakoupila a které jí přece zůstane a její stav vždy zlepšuje.

Štěstí a bohatství země a národu nezávisí tedy právě od toho, jak mnoho z ciziny kupuje a jak mnoho tam zase prodává; hlavní výminky štěstí a bohatství země a národu jsou: předně aby se více vydělalo, než se spotřebuje, a za druhé, aby se hodně mnoho vydělalo a hodně mnoho spotřebovalo. Obě tyto výminky jsou nevyhnutelné: neboť země, která více potřebuje, než vydělá, musí chudnout a se nuzovat, a země zas, která nemůže mnoho vydělat, a tedy mnoho spotřebovat, nemůže býti příliš šťastná, protože málo užije.

Nesmyslnost toho, co praví naši fabrikanti, že jest pro národ a zem užitečnější kupovati jejich špatné zboží za drahé peníze, kdežto by se cizozemské lepší a lacinější dostati mohlo, tato nesmyslnost jeví se nejlépe z následujícího příkladu: Petr kupříkladu jest šikovný a pracovitý kovář a vydělá si denně svým kovářstvím 2 zl. stř. On by potřeboval pro sebe zámek, který by mohl u zámečníka za 1 zl. stř. dostati. Petr kovář by si tento zámek sice také sám udělati dovedl, poněvadž ale to není jeho práce, ztratil by tím tři dny. Otázka: Co má tedy učiniti, má si udělati zámek sám, aneb jej koupit u zámečníka? – Tu přece každé dítě vidí, že Petr kovář tím 5 zl. stř. získá, když zámek od zámečníka koupí, za ty tři dni, které na vypracování zámku sám vynaložit musí, vydělal by si svou kovářskou prací 6 zl. stř., kdyby si tedy zámek sám udělal, přijde mu na 6 zl., a když ho tedy za 1 zl. stř. koupí, 5 zl. stř. přitom získá.

Naši fabrikanti ale povídají a chtějí nám dokázat, že by to pro onoho kováře užitečnější bylo, kdyby si raději sám zámek udělal za 6 zl. stř., než aby ho od jiného koupil za 1 zl. stř.!! To jest oni to nepovídají zrovna o Petru kováři, nýbrž povídají to o celé zemi, že získá tím, když svoje domácí zboží kupuje dráž, než by dostala cizí. Oni ovšem dokládají, že v takovém pádu peníze v zemi zůstanou, to jest ale zrovna tak, jako kdyby někdo, jenž ve své zahradě dukát ztratil, tím se těšiti chtěl, že zůstal v jeho zemi, ale ztracený jest přece! Tak jako Petr kovář řekl: Když si sám zámek udělám, nevydám žádných peněz, kdybych ho ale třeba za 1 zl. stř. od jiného koupil, vydáme přec ten zlatý, když si tedy zámek sám udělám, ušetřím ten zlatý! – Pěkné to ušetření, když zatím tolik práce promeškáš, za kterou bys mohl 6 zl. stř. dostati! Pak bys mohl koupiti zámek a ještě by ti 5 zl. zůstalo. A rovněž tak zem, která výrobky domácích fabrikantů dráž kupovati musí, než by cizozemské dostala, tratí tím zrovna tolik, oč jsou domácí dražší.

Ale obživí se při domácím průmyslu množství lidí, - říkají fabrikanti. Pěkná to obživa. Kdyby země všechno to zboží, které potřebuje a které by z cizích zemí (bez cel) laciněji dostati mohla než od domácích fabrikantů, kdyby, pravím, země všechno to zboží z cizozemska kupovala, může za ty peníze, které by jí zbyly, všechny dělníky takových fabrik domácích zdarma vyživit z toho, oč jí zboží laciněji přijde, a ještě jí mnoho zbyde, totiž všechno to, co fabrikanti domácí, clem ochránění, jakožto svůj roční reich do kapsy strčí. Vždyť to přece vidíme, jak náhle naši páni fabrikanti pod stínem ochrany velkých cel bohatnou, vidíme, že nebohatnou ze svého umění, ani ze své přičinlivosti, nýbrž jedině z monopolu, poněvadž velikým clem odstraněno jest všechno cizozemské lacinější a lepší zboží. A na čí útraty, na čí škodu bohatnou, patrno jest ze všeho toho, co jsme pravili. Kdopak jest u nás fabrikantem? Těch, kteří svým věcem rozumí a schopni jsou zdokonalovati výrob a činiti nové, užitečné vynálezy, pravých fabrikantů, těch jest jako bílých kavek málo: největší část fabrikantů našich jsou lidé, kteří beze všeho umění jenom za několik tisíc zlatých si nástrojů opatří, s kterými mohou pod ochranou vysokých cel zem svou o peníze holiti.

Jestli tedy ministr Bruck znamenitým snížením cel těmto pánům jejich nezasloužené výdělky trochu přistřihnouti a celé zemi lacinější a lepší zboží opatřiti zamýšlí, musíme jej za to jenom chváliti a nanejvýš přáti si, aby v krátkém čase nato ještě větší snížení cel nastoupilo, a tak se poznenáhla přiblížilo zrušení všech cel a počátek zcela svobodného obchodu.

Žádost našich fabrikantů, aby velikými cly proti konkurenci cizích fabrik hájeni byli, jest tím neslušnější, poněvadž brojí proti zásadě: Co sám nechceš, nečiň jinému. Neboť nesmíme zapomínati, že fabriky při svém založení zničily množství řemeslníků proto, poněvadž mohly fabriky výrobky své laciněji dávati než řemeslníci. Žádali tito řemeslníci ke své ochraně, aby zboží od fabrikantů zhotovené clo platiti muselo takové, aby se vyrovnalo tím clem zboží od řemeslníků zhotovenému v ceně? Aj, tenkrát se nic neučinilo pro řemeslníky, a pro fabrikanty mělo by se to činiti? Která fabrika nemůže konkurovat v láci a dobrotě zboží s jinou, ať zhyne! neboť to důkazem jest, že jí není zapotřebí. Fabriky, které se živí jen ochranním clem a prohibicí, jsou jen hmyz hlodající na těle země a sající šťávu z národu.

Ať nikdo nemyslí, že snad všechno toto z nenávisti k fabrikám a fabrikantům pravíme a že snad se počítáme do druhu těch pošetilců, kteří myslí, že fabriky jsou jen k záhubě světa. Naopak, my pokládáme fabriky za veliký pokrok, za veliký užitek pro svět, ale jen pravé fabriky, a pravé fabriky jsou u nás ty, které v stavu jsou dobrý výrobek svůj nejlaciněji prodávati a žádného ochranného cla nepotřebují.

Každá fabrika při svém založení byla škodlivá těm, kteří ten samý výrobek dříve co řemeslníci hotovili, ale ona byla zároveň užitečná všem těm, kteří dříve onen výrobek od řemeslníků kupovali dráž. Poněvadž ale jest patrno, že těch, kterým fabrika byla užitečná, kterým opatřila lacinější zboží, více musí být nežli těch, kterým ublížila, totiž řemeslníků onoho výrobku, tedy jest patrno, že vcelku byla lidstvu užitečná.

Užitečnost fabrik záleží v tom, že důmyslnými stroji usnadňují a ušetřují lidstvu práci. První, který před pluh zapřáhl voly a tak oral zem, byl fabrikant proti tomu, kdo ji rejčem neb motykou jen vzdělával, a tento s rejčem zase již zasluhuje nazván býti fabrikantem proti tomu, kdo snad by jen svou rukou beze všelikého nástroje zem vzdělával. Kdo první sochorem páčil kámen ze země, již byl fabrikant proti těm, kteří jen vlastníma rukama jej zdvihali, neboť on sám se svým sochorem docílil tolik, co by tři čtyři pouhýma rukama nedocílili. To, co vidíme na těchto prostých a prvopočátečních příkladech v malém, to také poskytují nynější fabriky lidstvu ve velkém. Kolik sto tisíc lidu by muselo pracovati a jak by byla jejich práce obtížná, ba dílem nemožná, kdyby chtěli zhotoviti tolik jehel do roka, kolik jich zhotoví jedna belgická dílna! A jak vysoko v ceně by přišly jehly takto hotovené!

Ale právě proto, že fabrika jest jen pro usnadnění lidské práce, mizí všechna zásluha fabriky, když práci neusnadňuje. V tom pádu ale se nalézají fabriky, které prohibicí neb clem ochráněny býti žádají proti konkurenci cizozemských. Neboť jest jisto, že tyto cizozemské mnohem více usnadňují práci, poněvadž lepší a lacinější zboží zhotovují, a naše fabriky, které clem chráněny býti musejí, jsou proti oněm cizozemským v tom samém poměru jako řemeslníci proti našim fabrikám.

*Vlastně až zbytečné jest tuto opakovati, že jmenujíce stav, nemyslíme nikdy každého jednotlivce v něm, nýbrž jak se samo rozumí, vyjímáme ty, kteří vyjmutí zasluhují.

Slovan 29. 3. 1851