Karel Havlíček Borovský: Také něco o svornosti!

Přijde to věru tak daleko - nedáme-li si pozor dobrý -, že se budeme muset pro samou svornost ze starodávného domova svého, z Čech, vystěhovat a že budeme muset mocného cara ruského prositi o kus země někde na Kavkaze, abychom tam české outočiště našli před pronásledující nás svorností v Čechách.

„Kdypak již přece bude někde ve školách zaveden náš jazyk?“ tážeme se v holubičí snášenlivosti, opírajíce se na stéblo c. k. rovnoprávnosti všech národů. – „Svornost, braši,“ – odpoví se nám, - „nedělejte pro takové maličkosti různice!“ – My se spokojíme, stydíme se a mlčíme.

„Kdypak ale u šlaka přec budou opravdu umět ouředníci napsat poctivých několik řádků v češtině?“ – povzdechneme si po nějakém čase, zapomenuvše již, že nás poprvé tak lehce odbyli. „Svornost, jen svornost! Kdyby nebylo toho štvaní, byly by blažené časy v zemi. Cožpak nemáte nic důležitějšího v tomto velikém čase než pořád to abecedárství?“ – odpoví se nám trochu zhurta. – My se lekneme, opět se stydíme a mlčíme zase.

„Kdypak ale již u všech všudy šlaků přece alespoň ty Pražské noviny budou rovny německým, aby se již déle neděl ten nesmysl, že se ubohým, ani slovo německy nerozumějícím lidem, ještě k tomu za jejich vlastní peníze, ouředně tisknou ohlášení, kterým ani oni, ani jejich sousedé nerozumějí?“ osmělujeme se po uplynutí roku c. k. rovnoprávnosti opět si postěžovati. „Zase již plodíte nesvornost, zase již štvete národnost proti národnosti,“ odpoví se nám zhurta, a my se již zase musíme polekati a oněměti.

„Kdypak nás přece pustíte do toho našeho divadla v Praze, které my ze svých peněz vydržujeme pro vaši slávu a pohodlí; již je skoro jeden a půl léta od zavedení c. k. rovnoprávnosti, a my posavad ještě čekáme s kloboukem v ruce přede dveřmi, až nás tam ti páni pustí.“ – „Svornost, mlčte; budete-li zticha, tedy vám za odměnu vystavíme prkenné divadlo – za branou, abyste dělali komoci pro zdraví.“

Tak to chodí ustavičně a my pořád posloucháme s pouhými laskominami, ale prázdným žaludkem. Němečtí sedmašedesátníci praví, abychom nedělali vládě nesnáze svými „přepjatými“ žádostmi; němečtí radikalisté praví, abychom byli svorni proti vládám; v tom ale se bratrsky srovnávají radikalisté i sedmašedesátnici, že nám ani o vlas uhnouti nechtějí, ačkoli jen žádáme, co nám náleží.

V tomto ohledu jest věru velmi zajímavé povšimnouti si chytrého způsobu Němců i Maďarů, kterým oni nás Slovany umějí sobě ve služebnosti udržovati. Podobá se to velmi onomu dvojnásobnému mlýnu ve známé naší národní hře. Z jedné strany stojí Košut a ve jménu republiky, ve jménu svobody volá nás k sobě, abychom se k Maďarům přidali; všechny Slovany, kteří s ním nedrží, nazývá jen reakcionáře a služebníky kamarily; slibuje přitom hory doly, a vyhraje-li, budeme se děliti o to, co se vybojovalo: oni, Maďaři, jádro, nám Slovanům šlupky. Z druhé strany zase starokonzervativní Maďaři z vysoké šlechty sedí okolo knížete Windischgrätze, který proti Košutovi bojuje, a umějí si věc tak navlíknout, že kdyby Košut prohrál, přece zas jen Maďaři z toho zisk míti budou, ovšem ve jménu své oddanosti k císaři. – Blahoslavený člověk, který umí z jedné huby studeně i teple dýchat! Zkrátka, oni si to zařídili tak, že když vyhraje Košut, budou panovat Maďaři, a když vyhrají Slované, budou přece taky panovat Maďaři. To je ta vznešená politika.

Němci zas z jedné strany jakožto sedmašedesátníci drží s vládou a pracují o to, aby všechno po starodávnu, tj. německé zůstalo; z druhé strany ale jakožto republikáni a radikalisté lákají nás těšínskými jablkami, jak dobře bychom se u nich mohli míti, kdybychom jim vytáhli kaštany z ohně, a dokazují nám, že není pro nás jiné spásy než ve spojení s německým radikalismem. Ať si pak to vypadne tak nebo tak, ať si vyhrají radikalisté neb vlády, o nás se již postarali, my na každý způsob budeme jejich, buď ve jménu svatého pokoje a zákonitého pořádku, neb ve jménu republiky německé.

To jsem již kolikráte s bolestí na mysli rozvažoval, jak na nás všude tenata nastrojena jsou, ať si jdeme vlevo nebo vpravo – a není divu, že se časem mimo vůle zmocní duše těžkomyslnost, když před očima jest onen nestejný boj, který náš ubohý národ již od sta- a od tisíceletí bojuje dílem s absolutními vladaři, dílem se závistivými, nenasycenými sousedy. Jak to jde těžko, než se dostaneme o krok dále! O každou maličkost musíme několikrát bojovati, než jí dosáhneme, každou píď své vlastní půdy musíme jako v ustavičné válce vydobývat. Veliké věci nám nedají proto, že prý to nemůže být najednou, a malé nám nedají proto, že prý to za to nestojí! – Summa summarum, že nebudeme mít nic!

Ať si tedy svými rozličnými manévry obelstí kohokoli, my se nedáme nikdy mýliti, naše srdce zatvrzeno jest již proti jejich lstím, neboť již mnoho a dlouho je pozorujeme. Pravda a právo musí míti konečně průchodu, aťsi se schovávají, zač chtějí, však již je děravý a průhledný ten jejich opotřebovaný štít „svornosti“, my za ním vidíme dobře a zřetelně jejich zištnost, nespravedlivost a neústupnost. Svornost a mír je krásná věc, přece ale praví sám Ježíš (Mat. X, 34): „Nolite arbitrari, quia pacem venerim mittere in terram; non veni pacem mittere, sed gladium.“

Národní noviny 24. 5. 1849