Každá strategie, která nebyla uvedena do praxe, je pouhým cárem papíru

Na otázky CzechIndustry odpovídá Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu

Hlavní události první poloviny roku z hlediska obrany a bezpečnosti byl bezpochyby Summit NATO v Turecké Ankaře. Z informací, které byly zveřejněny, nic zásadního nepřinesl? Souhlasíte s tímto názorem?

S tím rozhodně nesouhlasím. Ba naopak. Z hlediska obranných průmyslů jednotlivých členských zemí NATO je velkým přínosem, že summit NATO v Ankaře schválil dokument s názvem SYNC, což znamená Strategy for Industry NATO Cooperation. Tato strategie pro spolupráci průmyslu s NATO je reakcí na zhoršování bezpečnostního prostředí a navyšování obranných výdajů.  Přijetí této strategie umožní vytvořit hlubší vztah mezi NATO, spojenci a průmyslem. Už jenom za přijetí takto klíčové strategie lze Summit hodnotit jako úspěšný.

V čem jsou podle vás jeho konkrétní přínosy pro Českou republiku?

Každá strategie, která nebyla uvedena do praxe, je pouhým cárem papíru. Přínosy nastanou pouze za předpokladu, že se tato strategie promítne do naší legislativy. Tím myslím nejenom zákony, ale i vnitřní předpisy silových ministerstev, které mnohdy výrazně zpomalují pořizování potřebné techniky a služeb. Jedním ze základních principů přijaté strategie je, že průmyslové zkušenosti mají být zohledňovány při rozvoji schopností, nikoli až ve fázi nákupu.  Ale ony dnes nejsou mnohdy zohledňovány ani ve fázi nákupu.

Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Foto peak.cz

A pokud je o náš obranný a bezpečnostní průmysl?

Náš obranný a bezpečnostní průmysl je připraven plnit tu roli, kterou od něj přijatá strategie očekává. Tedy být silným, inovativním a pružným obranným průmyslem, který je nezbytný pro zajištění schopností, technologické převahy, připravenosti a interoperability. Strategie mluví o nutnosti přestat vnímat průmysl jako obyčejného dodavatele a brát ho jako partnera, bez něhož není možné vybudovat vlastní ani kolektivní obranyschopnost.

Přezbrojení a modernizace naší armády postupuje krok za krokem. Rád bych se v této souvislosti zeptal, co se změnilo s nástupem vlády Andreje Babiše?

Řekl bych, že to stále postupuje krok za krokem. Jeden z bodů přijaté strategie na summitu hovoří o nutnosti urychlit cestu od vývoje, testování a experimentování k reálnému zavedení nových technologií a k jejich pořízení. Tam vidím nejslabší místo v současném procesu nakupování. Jestliže se nám nepodaří toto změnit, bude se nakupovat technika na války minulé, a ne na ty budoucí.

Můžeme říci, že vláda naslouchá zbrojařům a jejich potřebám více než v minulosti a dá se tedy očekávat větší podpora našemu obrannému a bezpečnostnímu průmyslu?

Rádi bychom byli, aby obranný a bezpečnostní průmysl měl větší podporu vlády, než tomu bylo v minulosti. Ona je to tak trochu nutnost s ohledem na stávají bezpečnostní prostředí. Bez silného obranného průmyslu nelze zajistit zvýšené potřeby ozbrojených sil v krizi. Je potřeba posilovat, navyšovat a zajistit dlouhodobé udržení výrobních kapacit již v době míru. Během krize to již nepůjde.

Požadavky na zelenou výrobu ukryté pod tři písmena – ESG byly brzdou obranného a bezpečnostního průmyslu při rozšiřování výroby a získání potřebných investic. Trvá Brusel stále na svém nebo ze svých požadavků ustoupil?

Bruselští úředníci se zapouzdřili ve své sociální bublině a nadále páchají dobro. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Nedávno předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přednesla zprávu o stavu Unie, v níž prohlásila, že Evropská unie na tom nikdy v historii nebyla tak dobře jako nyní. Chápu, že po téměř sedmi letech v jejím čele těžko mohla říct pravdu. V Evropě jsme naprosto závislí na amerických technologiích a čínských surovinách.  Máme drahé energie, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil a byrokracii, která ničí průmysl a vyhání investory. A celé slavné ESG je tak těžké závaží, že je schopno potopit veškerý evropský průmysl. Nejenom ten obranný. Odolnost, diverzifikace a omezení zranitelností kritických dodavatelských řetězců, jako jeden z klíčových prvků naší bezpečnosti, jsou v evropském prostředí pouhou chimérou.

Zbrojní a bezpečnostní výroba je dnes pod křídly Ministerstva průmyslu a obchodu, vznikla tak obranně-průmyslová základna, což by mělo přinést její posun z hlediska kvality a efektivity. Za jakých předpokladů tomu tak bude?

Ono tomu bude. A když budou kvalitní lidé, tak to půjde rychleji.

Jaký je váš názor na transformaci MPO?

Beru to jako fakt a pozitivně vnímám, že budoucí ministerstvo hospodářství si jako pro naši zemi klíčové průmysly vybralo kosmický a obranný průmysl. Díky tomu očekávám významnější rozvoj těchto oborů.

V čem je zásadní rozdíl mezi defence a dalšími průmyslovými obory?

Myslím, že se tyto rozdíly do budoucna budou stírat. Požadavky, které se dnes kladou na obranný průmysl, se budou postupně rozšiřovat přes subdodavatele na celý dodavatelský řetězec. 

S tím souvisí i režim utajení a bezpečnostní prověrky.

Samozřejmě. Současně probíhající hybridní válka tomu bude nahrávat.

Řada dodavatelů z malých firem se snaží zapojit do rostoucího obranného průmyslu. Mají šanci, pokud ano, za jakých podmínek?

Šance je vždy, ale budou se muset přizpůsobit novému prostředí. Není to tak, že dnes jsme dodávali do automobilového průmyslu, tak zítra budeme dodavateli ve zbrojním průmyslu. Obranný průmysl je silně konzervativní a dosti dlouho trvá, než se do něj podaří proniknout novým společnostem.

Může se pro ně stát odrazovým můstkem členství v AOBP?

Určitě neplatí rovnice: vstoupím do AOBP = budu mít zakázky u zbrojovek. S každým novým zájemcem o členství vedeme individuální pohovor, abychom mu sdělili, co je hlavní náplní činnosti naší asociace a zároveň zjistili, proč daný zájemce chce k nám vstoupit. Když dojdeme k přesvědčení, že se směřování naší AOBP neshoduje s představami zájemce, členství mu rozmluvíme. Na druhou stranu býváme často mile překvapeni, jak kvalitní a produktově zajímaví jsou zájemci o členství.  Takové rádi uvítáme v našich řadách.

V německém tisku jsem zaznamenal řadu článků, že by velcí výrobci automobilů mohli přejít do zbrojního sektoru. Něco podobného navrhoval i prezident Trump.  Z vašich předcházejících slov vyplývá, že to mohou říkat nebo psát lidé, kteří nemají konkrétní představu, jak to v tom či onom oboru chodí?

V automobilovém průmyslu jsou podstatně větší série než v obranném. Obranný má zase širší variabilitu a výrazný podíl vývoje a inovací. Cesta od automobilového průmyslu k obrannému vůbec není snadná, ale není nemožná. 

Připravuje se koncepce AČR do roku 2040. V nedávném rozhovoru náčelník Generálního štábu nastínil směry, které by měla obsahovat – posílení protivzdušné obrany, dokončení těžké brigády, zahájení modernizace střední brigády, nábor nových vojáků, zavádění moderních technologií a digitalizace. Jak moc se v tom podle vás najdou české firmy?

U některých projektů jsme schopni pokrýt kompletně potřeby, u jiných ve spolupráci se zahraničním partnerem. V každém případě by mělo vedení ministerstva mít na paměti, že v době krize platí přísloví: „Hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.“ V případě války dostanou ozbrojené síly pouze to, co se vyrábí na našem území. Ze zahraničí možná trochu, ale s velkým zpožděním. Každý průmysl bude nejprve pokrývat potřeby vlastních ozbrojených sil.  

Čtrnáct let do roku 2040 není dlouhá doba, když si vybavíme, co vše předchází výrobě moderních zbraní a další techniky. Neujede nám vlak, jak už tomu bylo v nejednom případě?

V každém případě se musí změnit přístup k firmám obranného průmyslu v duchu strategie SYNC. Partnerství tak, jak to vyžaduje NATO, je radikální změnou v přístupu. Podniky obranného průmyslu by se měly stávat inovačními partnery ozbrojených sil, s kterým budou udržovat schopnosti v dlouhodobém horizontu. Uvedu to na příkladu dronů. Ty nelze nakupovat na sklad, protože jejich tempo vývoje je až neuvěřitelné. Proto je lepší postavit dodavatelský model na inovačním vztahu a najít průmyslového partnera, který bude dodávat vždy to nejnovější. Jestli se nám takové partnerství podaří nastavit, pak nám vlak neujede.

Navíc se neobejdeme bez mezinárodní spolupráce, její význam v obranném a bezpečnostním průmyslu roste víc než v jiných oborech…

Ideální je dělat si vše sami na národním principu. Ale v dnešní době to lze pouze u omezeného množství výrobků. A ještě je otázka, zda v subdodavatelském řetězci není něco ze zahraničí, co by v době krize znemožnilo případnou výrobu. I proto se nová strategie bezpečnosti dodávek v NATO zabývá subdodavatelským řetězcem.  Ale u řady potřebné techniky pro ozbrojené síly se bez spolupráce se zahraničím neobejdeme, to je fakt. Ale tato spolupráce by měla být postavena na vzájemném propojení tak, aby obě strany v době krize byly na sobě vzájemně závislé. Jedině takto lze zajistit dodávky v době krize. Vztah typu, „jestli mě necháš na holičkách ty, nechám i já tebe“ bude stoprocentně fungovat.

Jejím odrazem může být skutečnost, že český obranný export v minulém roce poprvé překonal hranici sto miliard korun. Je to hodně, nebo má rezervy pro další růst?

Nemyslím si, že by kapacity obranného průmyslu dále rostly takovým tempem a že bychom byli na dalších trzích natolik úspěšní, že by se tempo růstu exportu dalo udržet. Ale přibývají nové firmy se zajímavými výrobky, o které je v zahraničí zájem. Jestli dojde k dalšímu růstu vývozu, pak se bude jednat především o nové produkty.

Podle vyjádření Lubomíra Kovaříka, viceprezidenta HK ČR „ Další výrazný posun exportu nemůže být založen pouze na tom, že budeme vyrábět větší množství stávajících výrobků. Musí stále více vycházet z vlastního vývoje, sofistikovanějších technologií a produktů s vyšší přidanou hodnotou,“ Tedy přechod na novou kvalitu výroby…

Ano, tak jak říkám. Nové moderní technicky vyspělé výrobky s vysokou přidanou hodnotou budou dále táhnout český obranný průmysl dopředu.

Které produkty nebo řešení mají podle vás největší exportní potenciál?

Především ty, o které bude u zahraničních partnerů zájem. Moderní technologie, chytré nápady a seriózní přístup jsou základem úspěšnosti nejen v zahraničí.

Takže na pořadu dne je posílení výzkumu a vývoje a investice do nich. Není to už po mnoho let stále stejná písnička?

Je to stále stejná písnička, ale ta se nikdy neohraje. Chceme-li udržet konkurenceschopnost, jsou silný výzkum, vývoj a inovace základem.

Naše vědeckovýzkumná základna je podle některých názorů příliš humanitní. Patříme k nejprůmyslovějším zemím a tomu by mělo odpovídat její zaměření včetně posílení aplikovaného výzkumu, který se po listopadu 1989 „rozpadl“…

Základem toho, aby stát fungoval, je výkonná ekonomika. Jsme průmyslově orientovanou zemí, kde průmysl tvoří základ naší prosperity. Aby tomu bylo i nadále, je nutno primárně investovat právě do výzkumu a vývoje v těch oblastech, které jsou schopny náš průmysl posunout dopředu. Nebude-li stát mít takto nastavené priority, budeme chudou zemí, která nebude mít zdroje na humanitní obory.  

V konečném výsledku je to o penězích, které by byly smysluplně vynaloženy. Jak na tom jsme s jeho financováním ve srovnání s jinými zeměmi?

Kdybych objem prostředků vynakládaných na výzkum a vývoj srovnával třeba s Izraelem, asi bych zaplakal.  Ale ony se dají utratit velké peníze i naprosto nesmyslně. Na to není potřeba žádná chytrost. Je nutné vydávat rozumné prostředky, ale hlavně je důležité je vynakládat smysluplně.  Dosavadní přístup, že se do každého oboru dá trochu peněz, aby se snad nikdo neurazil, nedává smysl. Je nutné vybrat klíčové obory, ve kterých chceme být excelentní, a tam směřovat většinu státní podpory. Jedině tak udržíme silné hospodářství. A které by to měly být obory? Třeba ty, které si jako prioritní pod sebe vzalo budoucí ministerstvo hospodářství.

Je podpora ze strany státu dostatečná? Netýká se to jen výzkumu a vývoje, ale technického školství, bez odborně zdatných lidí se neobejdeme.

Jakákoli chyba v koncepci vzdělávání není vidět hned, ale až za mnoho let. V té době se ale projeví jako fatální a už nebude řešení. Už dnes se průmysl, a nejen obranný, potýká s nedostatkem kvalitních a kvalifikovaných odborníků. Ve výrobě si můžeme dočasně pomoci dovozem zahraničních pracovníků. Ale když nebudeme mít experty ve vývoji, konstrukci ani technologii, svět nás převálcuje. Vůbec se nechci navážet do oborů, jako jsou třeba dějiny umění či komunikace a média. Ale když strojní fakulty vysokých škol nevychovají nové konstruktéry leteckých motorů, které dnes úspěšně vyvážíme, pak naše země zchudne a nebude práce pro absolventy těch oborů, jejichž práce se nedá exportovat. Stát musí vědět, jaké obory jsou stěžejní, a ty podporovat třeba i státními stipendii. Je to v zájmu naší budoucnosti.

Jsou české firmy úspěšné v evropských programech?

Nechci malovat realitu na růžovo jako von der Leyenová. Proto to řeknu přímo, české firmy nejsou v evropských programech zdaleka tak úspěšné, jak bychom chtěli, aby úspěšné byly. Víme, co zlepšit, ale k tomu potřebujeme spolupráci s těmi, co jezdí do Bruselu. A také, aby se uměli na všech těch evropských jednáních ozvat hodně nahlas.

Daří se více spojovat defence s potřebami Armády České republiky?

Ano. Nejenom že se dá, ale musí se dát. Výrobce musí vědět, co uživatel chce. A naopak uživatel musí být obeznámen s možností, kterou výrobce nabízí. Nakonec s tím počítá i nově přijatá NATO strategie.

A také spolupráci AOBP s AČR?

Strategie SYNC přepokládá nastavení otevřeného komunikačního kanálu, který se v tomto dokumentu nazývá FRONT DOOR. A očekává se, že tuto komunikaci s uživatelem, tedy Armádou České republiky, bude plnit národní asociace, kterou u nás je Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. A je v zájmu nás všech, aby tyto „přední dveře“ byly vytvořeny. Jinak nám zadními vrátky budou lézt různí pseudolobbisti a pochybné existence, jejichž zájem není budování obranyschopnosti naší země, ale zájmy úplně jiné.

Před deseti lety byl vládou schválen Audit národní bezpečnosti. „Jeho cílem bylo ověřit dvě základní schopnosti státu, kterými jsou schopnost identifikovat konkrétní bezpečnostní hrozbu a přijmout vůči ní preventivní opatření a schopnost reagovat na nastalou krizi. Audit se věnuje deseti okruhům hrozeb: Terorismus, Extremismus, Organizovaný zločin, Působení cizí moci, Bezpečnostní aspekty migrace, Přírodní hrozby, Antropogenní hrozby, Hrozby v kyberprostoru, Energetická, surovinová a průmyslová bezpečnost a Hybridní hrozby a jejich vliv na bezpečnost občanů. Zároveň byla rovněž zpracována kapitola Stabilita měny a finančních institucí, kterou připravila Česká národní banka,“ uvádí se v tiskové zprávě Bezpečnostní rady státu z listopadu 2016. Vybrané pasáže z Auditu publikujeme v časopise. V souvislosti s výše uvedeným bych se rád zeptal, co vše by podle vás měla zahrnovat nebo zahrnuje průmyslová bezpečnost.

Průmyslová bezpečnost právě zahrnuje toto všechno. Základem je být připraven a nebýt překvapen.

Je česká společnost dostatečně připravená na potenciální bezpečnostní krize?

Jestli je společnost připravená na krizi, poznáte, až krize nastane. Přál bych si, aby naše společnost na bezpečnostní krizi byla připravena. Ještě raději bych byl, aby tato krize nikdy nenastala. Nicméně odolnost společnosti je základem pro schopnost zvládat krize. Proto společně budujme odolnou společnost a nemusíme se bát budoucnosti.

Když byste měl uvést potenciální výzvy, hrozby a příležitosti z pohledu českého průmyslu, které by to byly?

V prvé řadě bychom měli přestat ohrožovat sami sebe. Musíme přinutit politiky a potažmo bruselské úředníky, aby pod pláštíkem zeleného náboženství, přestali potápět evropský průmysl. Budujme průmysl inovativní, robustní a konkurenceschopný. Odolný nejen proti kybernetickým útokům, ale i proti možným sabotážím. O takový průmysl se pak stát může opřít v době krize.

Ilustrační foto CSG

Zdroj: časopis CzechIndustry 3/2026