Klimatizace se z luxusu mění v novou položku rodinného rozpočtu, ale i zdroj nerovnosti

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Novým fenoménem se i v ČR stává letní energetická chudoba

Klimatizace se v Česku postupně mění z luxusního doplňku v běžnou součást letního přežití. Silné vedro už není jen nepříjemnost, ale ekonomický náklad. Domácnosti platí za chlazení, firmy za nižší produktivitu práce a stát nepřímo za vyšší zdravotní rizika, výpadky dopravy či tlak na energetickou síť. To, co bylo ještě před několika lety v českém bytě spíše výjimkou, se bude stávat běžnou položkou rodinného rozpočtu.

Nejviditelnější je účet za elektřinu. Klimatizace není tak drahá jako topení v zimě, ale při delší vlně veder už nejde o zanedbatelnou částku. U menšího bytu se náklady mohou pohybovat ve stovkách korun měsíčně, u většího bytu či rodinného domu při intenzivním chlazení i v nižších tisících. Záleží na výkonu zařízení, energetické třídě, izolaci domu, stínění, ceně elektřiny i na tom, zda domácnost chladí rozumně na 25 až 26 stupňů, nebo se snaží mít doma dvacetistupňový chlad.

Právě tady se ukazuje první finanční paradox. Kdo kupuje klimatizaci jen podle pořizovací ceny, může prodělat na provozu. Levnější mobilní klimatizace bývá dostupnější okamžitě, ale je hlučnější, méně účinná a často spotřebuje více elektřiny na stejný chladicí efekt. Naopak dražší splitová jednotka znamená vyšší vstupní investici, montáž a často i souhlas vlastníka domu či společenství vlastníků, ale při pravidelném používání může být levnější na provoz a účinnější.

Klimatizace tak začíná zvyšovat sociální nerovnost. Ne proto, že by sama o sobě byla problémem, ale proto, že možnost chránit se před horkem je stále více otázkou peněz. Bohatší domácnost si může pořídit kvalitnější klimatizaci, venkovní žaluzie, lepší izolaci, rekuperaci, případně vlastní fotovoltaiku. Častěji také bydlí v domě či bytě, kde může stavební úpravy vůbec provést. Chudší domácnost naproti tomu častěji žije v nájemním bytě, paneláku nebo přehřívané městské lokalitě, kde nemůže jednoduše zasahovat do fasády, instalovat venkovní jednotku ani využít vlastní střechu pro solární panely.

Vedro proto není sociálně neutrální. Kdo má peníze, koupí si nejen komfort, ale také lepší spánek, vyšší pracovní výkon a nižší zdravotní riziko. Kdo peníze nemá, platí horko únavou, horší koncentrací, stresem, nižší produktivitou a v krajním případě i zdravotními komplikacemi. Klimatizace se tak stává novou hranicí mezi těmi, kdo si mohou dovolit snesitelné léto, a těmi, kdo jej musí pouze vydržet.

Tento závěr podporuje i akademická literatura. Studie Air conditioning and global inequality, publikovaná v roce 2021 v časopise Global Environmental Change, pracuje s daty za domácnosti ze 16 zemí a upozorňuje, že klimatizace je významný adaptační nástroj proti horku, ale její rozšiřování může prohlubovat existující nerovnosti. Autoři shrnují, že s rostoucím významem chlazení v oteplujícím se světě hrozí, že dostupnost klimatizace zůstane výrazně příjmově podmíněná.

Podobně studie Inequality in the availability of residential air conditioning across 115 US metropolitan areas, publikovaná v roce 2022 v časopise PNAS Nexus, ukazuje, že i uvnitř bohatých měst existují výrazné rozdíly v dostupnosti domácí klimatizace. Autoři zkoumali 45 995 sčítacích obvodů ve 115 amerických metropolitních oblastech a upozornili, že rozdíly v dostupnosti klimatizace se na úrovni čtvrtí promítají do rozdílné zranitelnosti vůči horku a rozdílné schopnosti se mu přizpůsobit.

Ekonomický rozměr horka je zřejmý i u práce. Přehledová studie Occupational heat stress, heat-related effects and the related social and economic loss: a scoping literature review, publikovaná v roce 2023 v časopise Frontiers in Public Health, shrnuje poznatky o zdravotních, sociálních a ekonomických dopadech tepelného stresu na pracovišti. Horko neznamená jen nepohodlí, ale také nižší výkon, více únavy, vyšší zdravotní rizika a ztráty produktivity. Chlazení pracovního prostředí je proto ekonomické opatření, nikoli jen benefit pro zaměstnance.

Z hlediska celé ekonomiky je klimatizace zároveň paradox. Jednotlivci pomáhá, ale při masovém používání zatěžuje elektrizační soustavu. Když tisíce domácností, kanceláří, obchodů a provozoven najednou chladí, roste spotřeba elektřiny právě v době, kdy vedro zatěžuje i distribuční síť a kdy mohou extrémní jevy ohrožovat provoz infrastruktury. Klimatizace tak adaptuje domácnosti na horko, ale současně vytváří novou letní energetickou špičku a tlak na investice do sítí.

Evropské srovnání ukazuje, že nejde jen o český problém. Evropská agentura pro životní prostředí ve zprávě Cooling buildings sustainably in Europe z roku 2022 uvádí, že vybavenost evropských domácností klimatizací vzrostla ze 14 procent v roce 2010 na přibližně 20 procent v roce 2019. Zpráva zároveň zdůrazňuje sociální stránku udržitelného chlazení budov: dobře navržená adaptační politika může snižovat zdravotní rizika, nerovnosti i letní energetickou chudobu.

Rozdíly v Evropě jsou ovšem značné. Jižní státy jsou na horko zvyklé déle a klimatizaci používají častěji. Střední a severní Evropa ji historicky tolik nepotřebovaly. Evropské domy jsou často stavěné hlavně na udržení tepla v zimě, nikoli na ochranu před letním přehříváním. Klimatizaci má asi jen asi čtvrtina evropských domácností, zatímco ve Spojených státech a Japonsku zhruba 90 procent domácností.

To je pro Česko důležité varování. Tuzemské byty a domy byly desítky let navrhovány především na zimu: zateplit, utěsnit, udržet teplo. Jenže ve chvíli, kdy přibývá letních vln veder, se ze stejné vlastnosti může stát problém. Přehřátý byt ve městě není jen otázkou nepohodlí, ale také zdraví, pracovního výkonu a peněz. Zatímco v zimě se mluvilo hlavně o energetické chudobě spojené s vytápěním, do budoucna bude čím dál důležitější i letní energetická chudoba: tedy situace, kdy si domácnost nemůže dovolit udržet doma snesitelnou teplotu.

Pro domácnosti z toho plyne jednoduchý závěr. Klimatizace už není jen spotřebič, ale investice. Finančně dává smysl sledovat nejen pořizovací cenu, ale hlavně účinnost, vhodnou velikost zařízení, kvalitu montáže, stínění a způsob používání. Každý stupeň dolů znamená vyšší spotřebu. Chladit byt na 20 stupňů při venkovních 35 stupních je ekonomicky úplně jiné než udržet jej na 25 či 26 stupních.

Pro stát a obce je závěr podobný. Nestačí říkat lidem, ať si pořídí klimatizaci. To by pouze přeneslo náklady na domácnosti a zvýšilo tlak na síť. Smysl mají i pasivní opatření: stínění, zeleň, světlé povrchy, větrání, lepší urbanismus, úpravy škol, nemocnic, domovů seniorů a veřejných budov. Nejde jen o klima, ale o produktivitu, zdraví a sociální soudržnost.

Zkrátka a dobře, klimatizace je nová letní pojistka domácností. Chrání zdraví, spánek a pracovní výkon, ale přidává stovky až tisíce korun k účtům za elektřinu. Zároveň vytváří novou sociální nerovnost. Bohatší si kupují chlad, lepší bydlení a snesitelné léto. Chudší horko častěji pouze přečkávají — s horším spánkem, nižším výkonem a někdy i vyšším účtem za méně účinné chlazení.

 

Vláda by neměla stropy paliv vypnout naslepo. Má je změnit v krizovou pojistku – postupně od nich ustupovat i přes zesílení úderů v Perském zálivu

Česká vláda by po víkendovém zesílení střetů v Perském zálivu neměla stropování cen pohonných hmot k 30. červnu prostě vypnout a tvářit se, že mimořádné riziko pominulo. Současně by však neměla cenovou regulaci jen mechanicky prodloužit na celý červenec. Nejrozumnějším řešením je krátké technické prodloužení, například o týden až dva, doplněné o jasnou výstupní klauzuli.

Ještě v pátek se zdálo, že trh s ropou se rychle uklidňuje. Cena ropy Brent v pátek klesla o 4,34 procenta na 71,99 dolaru za barel a americká WTI o 3,74 procenta na 69,23 dolaru. Přispěl k tomu pokračující pohyb tankerů přes Hormuzský průliv a slábnoucí obavy z akutního výpadku dodávek. Brent za týden odepsal 10,86 procenta, WTI 9,62 procenta.

Jenže právě víkend ukázal, že uklidnění může být klamné. Tanker v Hormuzském průlivu zasáhl projektil, Spojené státy a Írán si vyměnily údery a obě strany se navzájem obviňují z porušení prozatímní dohody. Jde o nejvážnější eskalaci od podpisu dočasné mírové dohody. Důležité je i to, že tato eskalace proběhla v době, kdy byly trhy zavřené, takže její plný dopad do cen ropy a paliv se ukáže až dnes v noci, resp. zítra, tedy po otevření burz.

To je argument proti ukvapenému konci regulace. Není to však argument pro její výraznější prodloužení. Cenový strop má být nouzovou brzdou, nikoli běžným nástrojem cenotvorby. Pokud jej stát nechá platit dlouho poté, co hlavní šok odezní, deformuje trh, oslabuje konkurenci, vytváří nejistotu pro dovozce i čerpací stanice a zakládá precedent, že vláda bude při každém prudším růstu světových cen regulovat maloobchodní ceny.

Domácí čísla přitom dál ukazují, že strop pro většinu trhu není těsným omezením. V pátek činila maximální povolená cena Naturalu 95 40,42 koruny za litr a maximální cena nafty 36,22 koruny za litr. Pro víkend a pondělí ministerstvo financí stanovilo strop na 40,46 koruny za litr benzinu a 36,40 koruny za litr nafty.

Skutečné průměrné ceny jsou přitom nižší. Podle čtvrtečních údajů společnosti CCS se Natural 95 prodával v průměru za 39,02 koruny za litr, o 57 haléřů méně než před týdnem. Nafta zlevnila za týden o 1,67 koruny na 35,57 koruny za litr. Benzin je tedy zhruba o 1,44 koruny pod víkendovým stropem, nafta o 83 haléřů níže.

Správný postup vlády by měl být trojí. Zaprvé, stropy nyní krátce prodloužit jen jako pojistku do vyhodnocení pondělní a úterní reakce ropných a velkoobchodních trhů. Zadruhé, dopředu oznámit, že pokud ropa a evropské velkoobchodní ceny paliv po víkendové eskalaci dramaticky nevyskočí, regulace skončí. Zatřetí, zachovat dohled nad maržemi, zejména na dálničních tazích a v místech se slabší konkurencí.

Ministerstvo financí už nyní stanovuje maximální cenu jako třídenní klouzavý průměr velkoobchodních cen ČEPRO, Orlen a MOL a burzovní kotace Platts, k nimž přičítá marži tři koruny a DPH. Samo ministerstvo zároveň vyzývá čerpací stanice, aby ke stropům sahaly jen výjimečně a držely ceny pod nimi.

Zvlášť je třeba oddělit otázku stropů od dočasně snížené spotřební daně z nafty. Konec stropování nemusí sám o sobě vyvolat skokové zdražení, protože průměrné tržní ceny jsou pod limity. Návrat spotřební daně by však cenu nafty zvýšil mechanicky. Daň z nafty byla dočasně snížena z 9,95 koruny na 8,011 koruny za litr; včetně DPH jde o úlevu 2,35 koruny na litr.

Vláda by tedy neměla volit mezi dvěma extrémy: ani stropy k 30. červnu bez dalšího vypnout, ani je pohodlně prodloužit na celý červenec. Po víkendové eskalaci v Perském zálivu dává smysl krátká krizová pojistka. Ale právě proto, že jde o pojistku, musí mít jasný konec. Pokud se ukáže, že víkendové střety nezpůsobily nový cenový šok, má regulace skončit. Nouzová brzda má zůstat brzdou pro mimořádnou situaci, nikoli zataženou ruční brzdou českého trhu s palivy.

 

Silné vedro je skrytá daň, která navíc nejtíživěji dopadá na ty chudší

Čtrnáct dní horka může českou ekonomiku stát kolem dvanácti miliard korun

Současná vlna veder není jen meteorologickou událostí. Má i své ekonomické dopady. Silné vedro se chová jako skrytá daň. Nikdo ji neschválil ve sněmovně, nevybírá ji finanční úřad a domácnosti ji neuvidí jako samostatnou položku na účtence. Přesto ji ekonomika platí. Platí ji nižší produktivitou práce, vyšší spotřebou elektřiny, větší únavou, náklady na chlazení, větším počtem zdravotních komplikací, zpožděním zakázek a v krajním případě i slabší úrodou.

V podmínkách české ekonomiky lze čtrnáctidenní vlnu mimořádných veder orientačně vyčíslit na zhruba 10 až 15 miliard korun. Střední odhad činí přibližně 12 miliard korun. V mírnějším scénáři, kdy horko sice obtěžuje, ale neochromuje provozy a není spojeno s výrazným suchem, může být účet kolem sedmi miliard korun. V horším scénáři, kdy teploty opakovaně atakují čtyřicítku, zvyšuje se nemocnost, častěji se přerušuje práce a vznikají škody v zemědělství, může účet přesáhnout 20 miliard korun.

Základní scénář, z něhož odhad vychází, nepočítá s tím, že celé Česko zažívá čtrnáct dní v kuse čtyřicetistupňové teploty. Počítá spíše s dvoutýdenní epizodou letního horka, z toho zhruba deseti pracovními dny, kdy se denní maxima v nížinách, průmyslových regionech a městských aglomeracích pohybují většinou kolem 32 až 36 stupňů Celsia. Několik dnů, například tři až pět, přitom může přinést maxima kolem 36 až 39 stupňů. Ve městech se zároveň mohou objevovat tropické noci, tedy situace, kdy teplota neklesne pod 20 stupňů. Ty zhoršují regeneraci, zvyšují únavu a posilují dopad horka na pracovní výkon v následujících dnech.

Jinými slovy, výpočet vychází ze situace, kdy velká část ekonomicky významných oblastí Česka zažívá dva týdny teploty nad 30 stupňů, opakovaně nad 35 stupňů a několik extrémních dnů blížících se 40 stupňům. Nejde o celostátní průměrnou teplotu 35 stupňů, nýbrž o zatížení hlavních ekonomických center, nížin, stavenišť, skladů, dopravních provozů, městských služeb a zemědělských oblastí.

Výpočet vychází z nominálního hrubého domácího produktu České republiky kolem 9000 miliard korun ročně. Česká ekonomika tak v prostém průměru vytvoří přibližně 24,7 miliardy korun denně. Za čtrnáct dní jde o výkon přibližně 345 miliard korun. Vedra samozřejmě tento výkon nevynulují. Ekonomika dál vyrábí, obchody prodávají, služby fungují a lidé chodí do práce. Horko však část tohoto výkonu ukousne.

Pokud mimořádné vedro sníží celkový výkon ekonomiky během daných dvou týdnů zhruba o tři až tři a půl procenta, znamená to ztrátu přibližně 10 až 12 miliard korun. Pokud by byl dopad jen kolem dvou procent, účet by činil zhruba sedm miliard korun. Pokud by naopak kvůli extrémním teplotám, tropickým nocím a suchu dosáhl čtyř až šesti procent, šlo by o 14 až 21 miliard korun, a po započtení zemědělských škod i více. Střední odhad kolem 12 miliard korun tak odpovídá scénáři, kdy pracovní výkon v nejvíce zasažených odvětvích klesá citelně, ale celá ekonomika jako celek zůstává funkční.

Nejde o přesnou statistiku, nýbrž o kvalifikovaný makroekonomický odhad. Opírá se o zahraniční recenzované akademické studie, evropské a středoevropské modely i české zdravotní studie. Domácí ekonomickou oporu poskytuje analýza zveřejněná aliancí Šance pro budovy. Podle jejích veřejně prezentovaných závěrů mohou letní vedra Česko v roce 2060 stát kvůli nižší produktivitě práce až 800 miliard korun ročně. V době publikace šlo o částku odpovídající zhruba šestině tehdejšího českého HDP. Analýza zároveň upozorňuje, že část těchto ztrát mohou omezit energeticky úsporné renovace a lepší adaptace budov na horko.

Tento český odhad je pro nynější výpočet důležitý zejména tím, že potvrzuje základní mechanismus. Silné vedro není jen problém zdravotní, klimatický nebo zemědělský. Je to problém produktivity práce. V přehřátých budovách, výrobních provozech, školách, skladech či kancelářích lidé pracují pomaleji, více chybují a častěji vypadávají z pracovního procesu. Česko tedy nemá jen abstraktní zahraniční zkušenost. Má i domácí ekonomickou analýzu, která ukazuje, že náklady veder mohou být velmi vysoké, pokud se ekonomika a budovy nepřizpůsobí.

Použitelnou středoevropskou analogii nabízí také studie Economic impact of labor productivity losses induced by heat stress in Austria, zveřejněná v časopise Climatic Change. Rakousko představuje pro Česko relevantní srovnání: jde rovněž o středoevropskou ekonomiku se silným průmyslem, službami a vazbami mezi odvětvími. Studie ukazuje, že tepelný stres se ekonomikou nešíří jen přes jednotlivé pracovníky, ale také přes dodavatelsko-odběratelské vazby mezi odvětvími. V modelu jsou přímo nejvíce zasažena odvětví s prací na slunci, zejména zemědělství a stavebnictví, avšak dopady se přes ekonomické vazby přenášejí i dále. V nejhorším scénáři studie uvádí průměrnou ztrátu reálného HDP kolem 0,7 procenta oproti základnímu scénáři. Pro český výpočet je to důležité tím, že zpoždění na stavbách, v zemědělství nebo logistice se může promítat také do průmyslu, obchodu a investic.

Zahraniční akademická literatura tento mechanismus potvrzuje. Studie Global non-linear effect of temperature on economic production, zveřejněná v časopise Nature, ukazuje, že celková ekonomická produktivita není ve vztahu k teplotě lineární. Podle jejích závěrů produktivita ekonomik vrcholí při průměrné roční teplotě kolem 13 stupňů Celsia a při vyšších teplotách výrazně klesá. Studie přitom uvádí, že tento vztah se projevuje nejen v zemědělství, ale i mimo něj, tedy i v průmyslu a službách. Pro českou debatu je důležité právě to, že horko není jen problém pole nebo lesa. Je to problém celé ekonomiky.

Podobně studie Temperature and the Allocation of Time, zveřejněná v Journal of Labor Economics, ukazuje, že vysoké teploty snižují nabídku práce zejména v odvětvích, která jsou přímo vystavena působení počasí. Zjednodušeně řečeno: když je příliš horko, část práce se prostě neodpracuje. Lidé pracují kratší dobu, pomaleji nebo práci přesouvají na jiné hodiny. To přesně odpovídá situaci na stavbách, v zemědělství, dopravě, skladech či dalších provozech, kde nelze celé pracovní prostředí jednoduše uzavřít do klimatizované kanceláře.

Další přímý důkaz přináší studie The Impact of Temperature on Productivity and Labor Supply, zveřejněná v Journal of Political Economy, o zpracovatelském průmyslu. Studie zjistila, že vysoké teploty snižují produktivitu pracovníků v továrnách a zvyšují absenci. V národním panelu továren podle ní roční výkon závodu klesá přibližně o dvě procenta na každý dodatečný stupeň Celsia. Důležité je i zjištění, že klimatizace a kontrola teploty v pracovním prostředí ztráty výrazně tlumí. To znamená, že vedro je zároveň daň z nepřipravenosti: kdo má chlazený provoz, stínění, úpravu směn a moderní budovu, platí méně; kdo je nemá, platí více.

Mezinárodní organizace práce (ILO) ve zprávě Working on a warmer planet uvádí, že tepelný stres může do roku 2030 globálně připravovat ekonomiku o více než dvě procenta celkové pracovní doby ročně, a to buď proto, že je příliš horko na práci, nebo proto, že lidé musejí pracovat pomaleji. Podle plné zprávy jde konkrétně o 2,2 procenta celkových pracovních hodin, což odpovídá 80 milionům plných pracovních úvazků. ILO za nejvíce ohrožená odvětví označuje zemědělství a stavebnictví. Právě tato odvětví jsou přitom i v Česku během veder mezi nejzranitelnějšími.

Český zdravotní rozměr dokumentuje studie Temporal changes in years of life lost associated with heat waves in the Czech Republic, zveřejněná v časopise Science of the Total Environment, která zkoumala časové změny v počtu let života ztracených v souvislosti s vlnami veder v České republice v letech 1994 až 2017. Studie dospěla k závěru, že četnost a intenzita vln veder v Česku rostla a že celková zdravotní zátěž spojená s horkem se zvýšila. Pro ekonomickou interpretaci je to důležité, protože zdravotní následky veder znamenají výdaje zdravotnictví, absence, ztracené pracovní hodiny a tlak na veřejné rozpočty.

Starší česká studie Mortality and displaced mortality during heat waves in the Czech Republic, zveřejněná v International Journal of Biometeorology, analyzovala úmrtnost během sedmnácti vln veder v České republice. Zjistila, že celková úmrtnost během těchto vln veder rostla v průměru o 13 procent. U některých raně letních epizod přesahoval relativní nárůst celkové i kardiovaskulární úmrtnosti 20 procent. To podporuje tezi, že silné vedro není jen nepohodlí, ale reálný společenský a ekonomický náklad. Vyšší nemocnost a úmrtnost zatěžují zdravotnický systém, rodiny, zaměstnavatele i veřejné finance.

Nejviditelnější je skrytá daň veder na stavbách. Práce na rozpáleném lešení, silnici nebo střeše není jen nepříjemná, ale často i nebezpečná. Firmy musejí zavádět častější přestávky, přesouvat směny do ranních hodin, zajišťovat pitný režim a počítat s pomalejším tempem. Pokud stavební firma v horkých dnech ztratí desetinu výkonu, nejde o abstraktní ztrátu. Znamená to zpoždění zakázek, dražší organizaci práce a někdy i smluvní sankce.

Podobně zasažené je zemědělství. Tam se silné vedro neprojevuje jen přes pracovní výkon lidí, ale také přes půdu, vodu, rostliny a zvířata. Pokud se vysoké teploty spojí se suchem, vzniká riziko nižších výnosů obilí, zeleniny, ovoce i krmných plodin. To se nemusí projevit okamžitě, ale až později v cenách potravin nebo v nákladech zemědělců. Zvláště zrádné je, že škoda se může kumulovat. Jeden horký den pole nezničí, ale série horkých dnů bez srážek už může zásadně změnit výsledek sezony.

Další položkou je energetika. Domácnosti i firmy více chladí. Běží klimatizace, ventilátory, lednice, mrazáky a chladicí technologie v obchodech, skladech, restauracích či hotelech. Pro část ekonomiky je chlazení nutností, nikoli komfortem. Výsledkem jsou vyšší účty za elektřinu a vyšší provozní náklady.

Prodejci klimatizací, ventilátorů, balené vody, zmrzliny nebo nápojů sice krátkodobě vydělávají, ale z hlediska celé ekonomiky jde z velké části jen o přesun spotřeby. Peníze, které domácnost vydá za chlazení nebo nápoje, často nevydá jinde.

Silné vedro je navíc daň regresivní. Nejvíce dopadá na ty, kteří se mu mohou bránit nejméně. Bohatší domácnost má klimatizaci, lépe izolovaný byt, venkovní stínění nebo možnost odjet z města. Chudší domácnost často žije v přehřátém bytě a šetří i na elektřině. Podobně je to u pracovníků. Manažer v klimatizované kanceláři je zasažen méně než stavební dělník, kurýr, řidič, skladník nebo kuchař v přehřátém provozu.

Z makroekonomického hlediska dvanáct miliard korun není částka, která by sama o sobě změnila výsledek celého roku. V ekonomice o výkonu kolem 9000 miliard korun jde přibližně o 0,13 procenta ročního HDP. Jenže právě v tom je silné vedro zrádné. V celoročním součtu může vypadat jako malá položka, ale pro konkrétní firmy, domácnosti, obce a zemědělce je velmi citelné. A pokud se podobné vlny budou opakovat několikrát za léto, z jednorázové epizody se stává strukturální náklad.

Ekonomické poučení je jednoduché. Vedra nejsou jen nepohodlí. Jsou to vyšší účty, nižší produktivita, větší zdravotní zátěž a tlak na veřejné i firemní rozpočty. Česko bude muset více investovat do stínění, zeleně ve městech, zadržování vody, lepší izolace budov, úprav pracovní doby a modernějšího chlazení. Jinak bude skrytou daň ze silného vedra platit stále častěji.

Čtrnáctidenní vlna mimořádných veder tak může českou ekonomiku vskutku stát kolem dvanácti miliard korun. Není to daň vypsaná zákonem. Je to daň z nepřipravenosti na klima, které se mění rychleji než české domy, města, pracoviště a infrastruktura.

 

Král Karel III. přelomově zveřejnil, kolik zaplatil na daních: 363 milionů korun

Z toho lze odvodit, že v žebříčku nejbohatších Čechů by skončil na 27. místě, za Luďkem Sekyrou

Britský král Karel III. učinil krok, který je v prostředí evropských monarchií mimořádný. Poprvé zveřejnil, kolik zaplatil na osobních daních. Nejde však o plné daňové přiznání, jak je zná běžný poplatník, nýbrž o zveřejnění celkové daňové povinnosti. Právě z ní lze ale alespoň přibližně odhadnout, jak velké příjmy král má – a nepřímo i to, zda jeho osobní majetek odpovídá spíše odhadu kolem 19 miliard korun, nebo širšímu odhadu kolem 50 miliard korun.

Karel za britský daňový rok 2024/25 zaplatil 12,9 milionu liber, v přepočtu přibližně 363 milionů korun. Za předchozí rok šlo o 11,7 milionu liber. Od nástupu na trůn v září 2022 tak odvedl na daních přes 30 milionů liber, tedy více než 840 milionů korun. Tato částka ho řadí mezi zhruba stovku největších daňových poplatníků v Británii. Současně zveřejnil daň také princ William, a to 7,76 milionu liber, tedy asi 218 milionů korun.

Podstatné je, že britský král tyto daně neplatí proto, že by musel. Britské daňové předpisy se na Korunu v běžném smyslu nevztahují, takže panovník není právně povinen platit daň z příjmu, kapitálových zisků či dědickou daň. Od roku 1993, po dohodě tehdejší královny Alžběty II. s vládou, však panovník platí tyto daně dobrovolně. Totéž se týká prince z Walesu, tedy nyní Williama.

Z čeho se vlastně Karlovo bohatství skládá?

Britský král není běžný miliardář, který má akcie, hotovost a nemovitosti napsané na sebe a může je kdykoli prodat. Jeho majetek se dělí do několika vrstev.

Tou první je skutečně osobní majetek: soukromá sídla Balmoral a Sandringham, osobní investice, úspory, část umění, šperků, známek, koní či jiných movitých věcí. Balmoral je skotské venkovské sídlo královské rodiny, známé mimo jiné tím, že tam v roce 2022 zemřela Alžběta II. Sandringham je zase soukromé královské sídlo v anglickém Norfolku. Tato aktiva jsou králova v mnohem bližším smyslu než třeba Buckinghamský palác.

Druhou vrstvou je Duchy of Lancaster, tedy Vévodství lancasterské. Nejde o vévodství ve smyslu samostatného státu, nýbrž o historické portfolio půdy, nemovitostí a investic, které slouží jako zdroj soukromého příjmu panovníka, takzvané Privy Purse. Tento příjem král používá na soukromé výdaje, ale také na část oficiálních povinností. Vévodství lancasterské mělo za rok končící 31. března 2025 čistou hodnotu aktiv 678,7 milionu liber, tedy asi 19,1 miliardy korun, a upravený čistý přebytek 24,4 milionu liber, tedy asi 687 milionů korun.

Třetí vrstvou je Crown Estate, tedy Korunní majetek. To je obrovské portfolio nemovitostí, půdy a práv, včetně části londýnských realit či výnosů z mořského dna využívaného pro větrné elektrárny. Crown Estate však není Karlovým osobním majetkem. Král ho nemůže prodat, zisky nejdou přímo jemu, ale do britské státní pokladny. Z nich se teprve podle politicky stanoveného vzorce odvozuje Sovereign Grant, tedy veřejný příspěvek na výkon oficiálních královských povinností: provoz úřadu, cesty, reprezentaci či údržbu rezidencí. Crown Estate není osobním majetkem panovníka a příslušné zisky neplynou přímo jemu.

Sovereign Grant je tedy něco jako „rozpočet prezidentské kanceláře“, jen v britském monarchistickém provedení a v mnohem větších historických kulisách. Pro rok 2026/27 má dosáhnout 137,9 milionu liber, tedy asi 3,9 miliardy korun. Souvisí to i s desetiletou rekonstrukcí Buckinghamského paláce za 369 milionů liber. Buckinghamský palác přitom není Karlova soukromá vila; je to oficiální a ceremoniální centrum monarchie.

Právě toto vrstvení majetku vysvětluje, proč se odhady Karlova bohatství tak liší. Konzervativní Sunday Times Rich List 2026 odhaduje Karlovo osobní jmění na 680 milionů liber, tedy asi 19,1 miliardy korun. Tento odhad nezapočítává Crown Estate ani institucionální majetek Koruny jako jeho osobní vlastnictví. Do Karlova osobního bohatství řadí zejména Balmoral, Sandringham, osobní investice a další soukromá aktiva.

Naproti tomu širší odhad listu Guardian z roku 2023 hovořil o zhruba 1,8 miliardy liber, tedy asi 50,7 miliardy korun. Tento výpočet zahrnoval i obtížně ocenitelné položky, například umění, šperky, známky či širší majetkové struktury. Palác jej odmítl jako spekulativní.

Ke kterému z těchto dvou odhadů ukazuje zveřejněná daň? Odpověď zní: spíše ke konzervativnějšímu odhadu kolem 19 miliard korun, i když s jedním důležitým dovětkem. Daň neříká, kolik Karel vlastní. Říká hlavně, kolik měl zdanitelného příjmu.

Britská horní sazba daně z příjmu činí 45 procent u příjmů nad 125 140 liber a při takto vysokém příjmu už poplatník nemá osobní nezdanitelnou částku. Pokud tedy Karel zaplatil 12,9 milionu liber a zjednodušeně předpokládáme, že šlo převážně o příjem zdaněný touto sazbou, odpovídá tomu zdanitelný základ kolem 28,7 milionu liber, tedy asi 808 milionů korun. Přesné číslo neznáme, protože zveřejněn nebyl rozpad na běžný příjem, dividendy, kapitálové zisky ani odečtené oficiální výdaje.

Tento dopočet dobře sedí na známé příjmové zdroje. Samotné Vévodství lancasterské vykázalo přebytek 24,4 milionu liber. Kdyby byl celý tento přebytek zdanitelný horní sazbou 45 procent, daň by činila asi 11 milionů liber. Karel však zaplatil 12,9 milionu liber. Rozdíl lze vysvětlit dalšími příjmy z investic, soukromých statků nebo kapitálových zisků. Zhruba řečeno: Lancaster vysvětluje většinu Karlovy daňové povinnosti.

Poměr zdanitelného základu k majetku je pak výmluvný. Pokud má Karel majetek kolem 680 milionů liber, pak zdanitelný příjem 28,7 milionu liber představuje výnos přibližně 4,2 procenta ročně. To je realistické u kombinace historických nemovitostí, půdy a investic. Pokud by měl majetek 1,8 miliardy liber, pak by stejný zdanitelný příjem představoval výnos jen asi 1,6 procenta ročně. To není nemožné, pokud by velkou část majetku tvořilo umění, šperky, známky, nelikvidní statky nebo aktiva bez běžného výnosu, ale zveřejněná daň sama o sobě tak vysoký odhad nepotvrzuje.

Z českého pohledu je zajímavé srovnání s žebříčkem nejbohatších Čechů. Podle aktuálního žebříčku Forbesu 100 nejbohatších Čechů 2025 by majetek kolem 19 miliard korun řadil Karla přibližně na 27. místo. Pohyboval by se tedy kolem Karla Pražáka, Milana Kratiny, Zdeňka Bakaly či Luďka Sekyry. Nebyl by v první desítce, ale patřil by bezpečně do horní třetiny stovky nejbohatších lidí v Česku. Forbes uvádí například Luďka Sekyru s 19,7 miliardy, Karla Pražáka s 19 miliardami a Milana Kratinu s 18,7 miliardy korun.

Pokud bychom však přijali širší odhad kolem 50 až 51 miliard korun, posunul by se Karel v českém žebříčku zhruba na 11. místo. Byl by pod Pavlem Baudišem s 54,5 miliardy a nad Tomášem Chrenkem se 47,2 miliardy korun. Stále by byl daleko za českou špičkou: Renátou Kellnerovou s rodinou, Danielem Křetínským, Karlem Komárkem, Michalem Strnadem či Pavlem Tykačem, jejichž majetky se pohybují ve stovkách miliard korun.

Zveřejněná Karlova daň více odpovídá osobnímu majetku kolem 19 miliard korun než odhadu kolem 50 miliard korun. Částka 50 miliard může být obhajitelná jako širší inventář hodnot spojených s králem, pokud do něj započteme hůře ocenitelná aktiva a sporné položky. Ale z hlediska běžného ekonomického pohledu – kolik osobního majetku generuje přibližně jaký zdanitelný příjem – působí konzervativní odhad věrohodněji.

Karlovo zveřejnění daně je tak hlavně politicko-symbolický krok. Ukazuje, že i dědičný panovník, který daň formálně platit nemusí, cítí tlak na větší transparentnost. Současně ale potvrzuje, že britská monarchie zůstává finančně neprůhlednou institucí. Veřejnost zná zaplacenou daň, ale nezná celé přiznání. Zná hodnotu některých majetkových struktur, ale často neví, kde přesně končí osobní bohatství a kde začíná majetek držený ve prospěch úřadu, tradice či státu.

Otázkou zůstává, jak je struktura Karlových majetkových poměrů: co je osobní majetek, co je institucionální zdroj příjmu, co je veřejný rozpočet a co je jen historická kulisa s vysokou účetní hodnotou. Karel III. podle zveřejněné daně není v korunovém vyjádření „padesátimiliardář“ v běžném podnikatelském smyslu. Je spíše devatenáctimiliardářem, který má navíc přístup k mimořádně výnosné a historicky privilegované majetkové „infrastruktuře“ britské monarchie.

 

Férové vypořádání minoritářů ČEZ není politický dárek

Je to ve vyspělé ekonomice nijak zvláštní cena za to, že ČEZ byl roky burzovní společností, zatímco nyní po něm stát chce roli strategického nástroje

Debata o budoucnosti ČEZ a o možném vypořádání menšinových akcionářů se nyní částí kritiků jeho zamýšleného postupu zužuje na líbivou, ale zavádějící zkratku, že „zaplatí všichni a vydělají jen minoritáři“. Takové pojetí ale míjí podstatu věci. Skutečnou otázkou není, zda má někdo na úkor veřejnosti inkasovat prémii. Skutečnou otázkou je, kdo ponese riziko výstavby nových jaderných bloků, které Česko pro svou energetickou bezpečnost a náhradu uhlí bude potřebovat.

Nové jádro není běžný komerční projekt. Jde o investici v řádu stovek miliard korun, s návratností přesahující horizont několika vládních období a s výrazným politickým, regulatorním i tržním rizikem. Cena elektřiny, pravidla evropské energetiky, emisní politika, bezpečnostní standardy i samotná veřejná podpora jádra se mohou v průběhu desetiletí měnit. Takový projekt se proto v Evropě zpravidla nestaví jako obyčejná investice burzovní firmy, jejíž vedení má primárně maximalizovat hodnotu pro všechny akcionáře.

Právě v tom spočívá podstata českého problému. ČEZ je sice firmou ovládanou státem, ale nikoli firmou stoprocentně státní. Vedle státu v něm existují menšinoví akcionáři, kteří vlastní zhruba třicet procent společnosti. Ti nejsou nějakými trpěnými příživníky veřejného sektoru, nýbrž spoluvlastníky majetku ČEZ. Mají právo na ochranu své investice, na rovné zacházení a na to, aby s nimi nebylo nakládáno jako s překážkou státní energetické politiky. Pokud stát chce používat ČEZ jako nástroj strategické politiky, musí tento vlastnický konflikt férově vyřešit.

Z tohoto pohledu je argumentace části kritiků zestátnění oprávněná jen napůl.

Ano, výkup či restrukturalizace ČEZ něco stojí. I kdyby nešla přímo přes státní rozpočet, nýbrž přes prostředky samotné firmy, stále jde o hodnotu podniku, který stát většinově vlastní. Peníze použité na vypořádání minorit by jinak mohly sloužit k investicím, ke snížení zadlužení, k dividendám státu nebo k posílení kapitálové pozice ČEZ. Tvrdit, že taková transakce nemá veřejný náklad, by bylo ekonomicky nepřesné.

Stejně nepřesné je ale tvrdit, že vypořádání minoritářů je samo o sobě jakýmsi dárkem soukromým vlastníkům. Pokud stát chce získat plnou strategickou kontrolu nad energetickým aktivem, musí zaplatit za majetek, který mu dosud nepatří. To není mimořádná výsada minoritářů, ale elementární projev právního státu a ochrany vlastnictví. Jinou věcí samozřejmě je, jaká cena je férová, jak se stanoví, jaká aktiva se prodávají, kdo nese rizika a zda transakce není nastavena nevýhodně pro veřejný sektor.

Mezinárodní precedenty ukazují, že česká debata není výjimečná. Francie po energetické krizi dokončila plné převzetí EDF, tedy své klíčové jaderné společnosti, právě proto, aby stát měl stoprocentní kontrolu nad strategickými investicemi a restrukturalizací zadluženého energetického gigantu. Británie u projektů Hinkley Point C a Sizewell C zvolila jiné nástroje, ale princip je podobný: stát se podílí na riziku skrze garance, regulovaný model výnosu či přímý kapitálový vstup. Finsko u Olkiluoto pracovalo se specifickým modelem, v němž akcionáři nesou náklady a získávají elektřinu podle předem daných pravidel.

Ani jeden z těchto modelů ale nestojí na představě, že stát politicky rozhodne o strategické investici a pasivní menšinoví akcionáři burzovní firmy ponesou část rizika bez jasného a férového vypořádání.

Stavět nové jádro přes polostátní burzovní firmu s významnou minoritou je dlouhodobě konfliktní. Vytváří to prostor pro spory, regulatorní nejistotu, podezření ze zvýhodňování státu na úkor soukromých vlastníků a nakonec i pro odkládání investic, které Česko potřebuje. Nejčistší model je ten, v němž nové jaderné bloky staví stát, případně státem plně kontrolovaná projektová entita. Pokud má stát nést strategickou odpovědnost za bezpečnost dodávek, dekarbonizaci a dlouhodobou stabilitu energetiky, měl by nést také hlavní investiční riziko. Nelze chtít, aby stát rozhodoval jako plánovač, ale část ekonomických důsledků nechával na soukromých akcionářích. To není tržní model, ale nejasný hybrid, který bude neustále generovat konflikty.

Výkup či restrukturalizace ČEZ tedy nejsou samospasitelné. Samy o sobě nezlevní elektřinu, nezaručí levnější jádro a mohou být pro veřejný sektor nevýhodné, pokud budou špatně oceněny. Odpůrci zestátnění výroby elektřiny ale podceňují cenu alternativy. Tou je pokračující soužití státní energetické strategie s právy menšinových vlastníků v jedné burzovní firmě. A tato alternativa také není zadarmo.

Česká energetika stojí před rozhodnutími, která budou zemi ovlivňovat desítky let. Má-li stát stavět nové jaderné bloky, měl by otevřeně říci, že jde o veřejnou strategickou investici, a podle toho nastavit vlastnickou i finanční strukturu. Férové vypořádání minoritářů není politický dárek. Je to cena za to, že ČEZ byl roky burzovní společností, zatímco nyní po něm stát chce roli strategického nástroje. Z tohoto hlediska je vlastnické vyřešení konfliktu racionálnější než jeho další prodlužování.

 

Sport přestává být samozřejmostí. Podíl lidí, kterým brání finance, se za pět let více než zdvojnásobil

Sport se v Česku postupně stává dražší záležitostí. Zatímco ještě před několika lety označovalo finance za hlavní překážku zdravého životního stylu pouze šest procent lidí, dnes je to již třináct procent. Podle průzkumu MultiSport navíc více než třetina Čechů přiznává, že kvůli rostoucím cenám omezuje návštěvy sportovišť. Nejde přitom pouze o subjektivní pocit. Podle dat Eurostatu zdražily služby spojené s aktivním provozováním sportu v roce 2025 o 4,3 procenta, zatímco celková inflace činila 2,5 procenta. Sportovní služby tak zdražovaly podstatně rychleji než běžné ceny v ekonomice.

Rostoucí ceny se promítají také do rodinných rozpočtů. Podíl lidí, kteří za sport utratí více než 1 500 korun měsíčně, se za posledních pět let zvýšil ze tří na jedenáct procent. Za sportující se přitom označuje přibližně polovina Čechů. Proměňuje se však způsob, jakým lidé svůj volný čas tráví. Zatímco během pandemie výrazně vzrostl zájem o venkovní aktivity, v posledních letech se část sportovců vrací zpět do fitness center a posiloven.

Přestože se sportovní preference mění, celková míra pohybové aktivity zůstává dlouhodobě poměrně stabilní. Právě proto je otázka dostupnosti sportu důležitá. Pokud se pravidelný pohyb stává pro část lidí hůře dostupným, může to mít důsledky i mimo sportovní prostředí. Méně pohybu totiž zpravidla znamená vyšší riziko zdravotních problémů, které se dříve či později promítají do výdajů na zdravotní péči.

Většina Čechů sice své zdraví hodnotí pozitivně, přesto však průměrný obyvatel České republiky prožije ve zdraví pouze 62 let života. Každý rok života prožitý ve zdraví tak nepředstavuje přínos jen pro samotného člověka, ale i pro společnost jako celek.

Data Českého statistického úřadu zároveň ukazují, že pravidelný pohyb není v české společnosti rozložen rovnoměrně. Zatímco mezi lidmi ve věku 16 až 34 let sportuje pravidelně 66 procent osob, mezi lidmi staršími 65 let už jen 33 procent. Ještě výraznější rozdíly existují podle vzdělání. Pravidelně se hýbe 71 procent vysokoškoláků, ale pouze 32 procent lidí bez maturity.

Podobný obraz nabízejí i regionální data o organizovaném sportu dětí a mládeže. Mezi jednotlivými okresy existují několikanásobné rozdíly v počtu mladých sportovců. Už v dětském věku tak vznikají rozdíly v pohybových návycích, které mohou ovlivňovat zdravotní stav populace i ekonomické náklady o mnoho let později.

 

Ceny jako na Západě, výplaty stále ne. Česko dohnalo Evropu tam, kde lidé musí platit nejvíc

Nová data Eurostatu ukazují paradox. Česká republika ještě nedohnala západní Evropu v platech, ale v některých klíčových životních nákladech už ano.

Celková cenová hladina v Česku dosahuje 89,4 procenta průměru Evropské unie. Jsme tak stále levnější než Německo se 108,3 procenta nebo Rakousko se 113 procenty. Jenže celkový průměr zakrývá podstatný detail.

Největší položkou rodinných rozpočtů v EU je bydlení. A právě zde už mezi Českem a západní Evropou zůstává jen malý rozdíl. Cenová hladina bydlení, energií a souvisejících služeb dosahuje v Česku 107,1 procenta unijního průměru. V Německu činí 113,9 procenta a v Rakousku 113,4 procenta. Naproti tomu v Polsku dosahuje pouze 52,2 procenta a na Slovensku 80,4 procenta.

Jinými slovy, v oblasti, bez které se žádná domácnost neobejde, už jsme mnohem blíže Německu než Polsku.

České ceny potravin už navíc nejsou od německých tak vzdálené, jak by si řada lidí mohla myslet. Zatímco v Česku dosahuje cenová hladina potravin 89,8 procenta průměru EU, v Německu činí 102,4 procenta a v Rakousku 109,5 procenta.

Zajímavé přitom je, že Česko už není automaticky levnější ani v kategoriích, které si mnoho lidí spojuje s levnějším životem ve střední Evropě. U alkoholu a tabáku dosahuje česká cenová hladina 92 procent průměru EU, což je více než v Polsku, na Slovensku i v Rakousku.

Jiný obrázek ale nabízejí služby. Restaurace a ubytování dosahují v Česku pouze 69,5 procenta unijního průměru, zatímco v Německu jsou na 108,4 procenta a v Rakousku na 116,8 procenta.

Právě proto mají mnohé domácnosti pocit, že se život zdražuje rychleji, než naznačují souhrnné statistiky. Lidé totiž nevnímají průměrnou cenovou hladinu celé ekonomiky. Vnímají především nájem, hypotéku, energie a pravidelný nákup potravin. A právě v těchto položkách se české ceny západní Evropě přiblížily nejvíce.

Problém je, že příjmy tak rychle Západ nedohnaly. Hodinové náklady práce dosahují v Česku 19,8 eura, zatímco v Německu 45 eur a v Rakousku 46,3 eura. Češi navíc pracují déle. Průměrný zaměstnanec odpracuje 37,5 hodiny týdně, Němec 33,9 hodiny a Rakušan 34 hodin. Za rok to představuje zhruba jeden pracovní měsíc navíc.

Český problém tak nespočívá v tom, že bychom pracovali málo. Spočívá v tom, že ceny některých základních životních potřeb se západní Evropě přiblížily mnohem rychleji než české výplaty. (29.6.2026)