Čínské zahraniční investice v uplynulých letech vykázaly impresivní vzmach, korunovaný vznikem Iniciativy jednoho pásma a jedné cesty. V nadcházejících letech však nelze očekávat podobně dravý růst. Zejména kvůli nárůstu ochranářství a stárnutí čínské populace.
Přímé zahraniční investice čínských firem a podniků loni poklesly o bezmála desetinu na zhruba 143 miliard dolarů, vyplývá z dat čínského ministerstva obchodu. Sestupná dynamika tedy v roce 2018 zmírnila, jelikož předloni se přímé zahraniční investice Číny propadly – historicky vůbec poprvé – dokonce o více než devatenáct procent. Rekordním tak zůstává rok 2016, kdy objem čínských zahraničních investic přesáhl 196 miliard dolarů. Za klesající tendencí uplynulého páru let stojí dva klíčové důvody.
Zaprvé, Peking sám usiluje o to, aby čínské firmy investovaly v zahraničí strategičtěji, tedy aby méně vyhledávaly investice například do nemovitostí, hotelů, kin či sportovních klubů. Zadruhé, ekonomický vztah Číny a Západu je zejména od loňska poměrně napjatý. Hlavně s ohledem na celní válku Washingtonu s Pekingem, ale nověji také kvůli hongkongským protestním bouřím, které mají být podle některých čínských hlasů minimálně přiživovány Západem, zejména Spojenými státy.
V první polovině letošního roku čínské zahraniční investice dále klesaly, stejně jako stavební přeshraniční aktivita čínských firem. Pokles je tažen ochabováním velkoobjemové zahraniční akviziční aktivity čínských státních podniků, jimž pekingské ústředí v souladu se snahou o upřednostnění strategických investic poskytuje celkově méně devizových prostředků. Peking se také obává odlivu kapitálu ze země a prudkého oslabení vlastní měny, renminbi, která se pod tlakem ocitá už z důvodu probíhající celní války. Souvisejícím pozitivem je nárůst podílu soukromých firem na celkovém objemu čínských zahraničních investic a také citelný nárůst podílu čínských zahraničních investic „na zelené louce“.
Objem čínských investic v zemích Iniciativy Jednoho pásma a jedné cesty stále znatelně zaostává za objemem investic v nejvyspělejších západních ekonomikách, avšak propast se zmenšuje. Období historické dominance bohatých západních zemí jakožto hlavních destinací čínského kapitálu pomalu, ale jistě vrcholí. V prvním letošním pololetí směřovaly do zemí Iniciativy hned tři pětiny celkového objemu čínských investic, zatímco loni to byly jen dvě pětiny. V období od roku 2005 až do poloviny letoška mířil největší objem čínských investic dle údajů American Enterprise Institute a Heritage Foundation do USA (182,1 miliardy dolarů), následuje Austrálie (95,9), Spojené království (82,8), Švýcarsko (61,6), Brazílie (57,3), Kanada (54,5), Německo (41,7) a Singapur (34,2). Právě Singapur je největším příjemcem čínských investic ze zemí Iniciativy Jednoho pásma a jedné cesty, další pak je Rusko (33,4).
V řadě zemí je však čínský kapitál přítomen spíše v podobě investic do výstavby, přičemž vzniklé projekty – železniční tratě, přehrady, letiště, přístavy nebo dálnice – pak zůstávají ve vlastnictví příslušného státu. Například pro Pákistán Peking vyčleňuje daleko větší objem prostředků zajišťujících financování výstavby než objem prostředků v podobě přímých investic. Právě Pákistán celosvětově dominuje jakožto příjemce čínských peněz určených na výstavbu. Od roku 2005 do poloviny letošního roku takto získal 43,1 miliardy dolarů. Následují Nigérie (31,7), Saúdská Arábie (30,9) a Indonésie (30,5). Všech deset největších příjemců čínských peněz na výstavbu se řadí k zemím Iniciativy Jednoho pásma a jedné cesty. Od vzniku Iniciativy v roce 2013 přijaly její země více než čtyři pětiny všech čínských prostředků určených pro financování stavebních projektů v zahraničí.
Zahraniční stavební projekty typu přehrad či železničních tratí uskutečňují z drtivé většiny čínské státní podniky, které jsou schopny mobilizovat dostatečné finanční prostředky díky provázanosti s čínskými státními bankami. Spojené státy, evropské země, ani třeba Japonsko nejsou zpravidla s to mobilizovat svůj soukromý sektor do té míry, aby byl tandemu čínských státních podniků a čínských státních bank rovnocenným konkurentem. Peking navíc své zahraniční investice a investice do zahraničních stavebních projektů promyšleně geograficky diverzifikuje doslova napříč celým světem.
Nicméně doba největšího rozmachu čínských investic dokonce i v zemích Iniciativy je zřejmě pryč. Důvodem je stárnutí čínské populace a citelný úbytek práceschopného čínského obyvatelstva, ke kterému dochází zhruba od roku 2014. Peking už proto tolik nedychtí po projektech v zahraničí, díky nimž kromě jiného dává uplatnění vlastní pracovní síle.
Čínské zahraniční investice v uplynulých letech vykázaly bezesporu impresivní vzmach, korunovaný vznikem Iniciativy jednoho pásma a jedné cesty. V nadcházejících letech však nelze očekávat podobně dravý růst, a to ani v rozvíjejících se zemích. Důvodem určité ztráty dynamiky čínských zahraničních investic, k níž již dochází, bude i v příštích letech ve své podstatě zhoršování mezinárodních ekonomických vztahů a růst protekcionismu na jedné straně a na straně druhé důsledek pokračujícího stárnutí čínské populace.
Absolventi nalézají z celé EU nejsnáze práci na Olomoucku, Zlínsku, v Dolním Bavorsku, na Plzeňsku a v Jihočeském kraji. Je Česko stále montovnou?
Region Střední Moravy, který zahrnuje Olomoucký a Zlínský kraj, vykazuje vůbec nejvyšší míru zaměstnanosti absolventů v celé Evropské unii. Vyplývá to z čerstvých údajů Eurostatu. V roce 2018 činil podíl zaměstnaných absolventů na celkové příslušné populaci 96,8 procenta. To znamená, že bezmála 97 procent lidí ve věku 15 až 34 let, kteří vzdělání dokončili před třemi a méně lety, mělo v loňském roce zaměstnání. Na dalším místě je v žebříčku region německého Dolního Bavorska (zaměstnanost absolventů tam činí 96,1 procenta), následuje opět region český, tentokrát region Jihozápad (zaměstnanost absolventů vykazuje hodnotu 94,3 procenta), který tvoří Jihočeský kraj a Plzeňský kraj.
Nejnižší míru zaměstnanosti absolventů vykazuje řecký region Západní Makedonie (24,3), následují italské regiony Sicílie (24,5) a Kalábrie (27,5).
Mimořádně vysoká úroveň zaměstnanosti jmenovaných, ale i dalších českých regionů odráží nejlepší situaci na trhu práce v České republice v její novodobé historii po roce 1993. Mezi lety 2014 a 2018 vzrostla míra zaměstnanosti absolventů ve zmíněném regionu Střední Morava z 74,9 procenta na uvedených necelých 97 procent. Zaměstnanost tedy narůstá i v uplynulých letech, ruku v ruce s tím, jak pokračuje období prosperity ČR a situace na trhu práce je v té souvislosti stále lepší (z pohledu zaměstnance), ale také stále napjatější (z pohledu zaměstnavatele).
Příznivý je taky signál, který uvedená čísla vysílají ve smyslu struktury poptávky po tuzemské pracovní síly. Ukazuje se, že silná poptávka v ČR existuje nejen po pracovnících s nízkou kvalifikací, ale i po těch s kvalifikací vyšší, částečně rozporuje poměrně široce zažité přesvědčení, že česká ekonomika stále vykazuje silné rysy takzvané montovny, tedy hospodářství zajišťujícího produkci s nízkou přidanou hodnotou.
Zaměstnanost absolventů dle regionů EU (2018; v %) – TOP 5 nejlepších regionů EU
1 Olomoucký kraj 96,8
2 Zlínský kraj 96,8
3 Dolní Bavorsko 96,1
4 Jihočeský kraj 94,3
5 Plzeňský kraj 94,3
Česká ekonomika v době od července do září dobře odolávala nepříznivým mezinárodním vlivům
Hrubý domácí produkt České republiky rostl meziročně o 2,5 %. Tuzemská ekonomika tedy v porovnání se druhým kvartálem nepatrně ztratila na dynamice, avšak nadále si udržuje celkem solidní tempo růstu. Zvláště po přihlédnutí k tomu, že německá ekonomika koketovala s technickou recesí. Nakonec české ekonomice pomohlo i to, že Německo podle posledních předběžných údajů do recese nepadlo. Přes jisté známky stabilizace ovšem německá ekonomika i tak čelí nejstrmějšímu propadu průmyslu za poslední desetiletí, tamní ekonomiku drží na nohou spotřeba domácností a spotřeba vlády.
„Vitamíny“, které chrání české hospodářství před německou „nákazou“, představuje zejména rovněž spotřeba domácností, kterou pohání výrazný růst kupní síly tuzemského obyvatelstva. Nejinak tomu bylo i ve třetím kvartále. Za celý letošní rok vzroste kupní síla obyvatelstva – mzdy očištěné o inflaci – o zhruba čtyři procenta.
Překvapivě dobrý výkon vzhledem k mezinárodním podmínkám podává také zahraniční obchod. Naopak průmyslová výroba letos zaznamená zřejmě jen „černou růstovou nulu“, protože právě průmysl je zatím nejcitelněji zasažen zmíněným nepříznivým vývojem v Německu a obecně v zahraničí.
Za celý letošní rok by česká ekonomika měla růst tempem 2,6 procenta, v příštím roce pak její růst zpomalí nejspíše na 2,2 procenta.
Třicet let po listopadu 1989 jsme sice Němce mzdově nedohnali, zato jsme předehnali Francouze v celkové spokojenosti. Můžeme slavit, přiměřeně
Bez nadsázky lze říci, že pro české země představuje uplynulých třicet let z hospodářského hlediska nejúspěšnější třicetiletku historie. Česká ekonomika je dnes mnohem svobodnější, výkonnější, environmentálně šetrnější, nesrovnatelně více zapojená do globálního trhu a více orientovaná na služby.
V indexu ekonomické svobody Fraserova institutu poskočila mezi lety 1990 a 2017 ze 101. příčky ve světě na pozici 22. Ekonomická svoboda a nízká míra přerozdělování prokazatelně zintenzivňují například inovativní aktivitu, takže podněcují růst produktivity. Růst produktivity je přitom dlouhodobě jediným zdrojem celospolečenského bohatnutí. Podle globálního indexu inovací je Česko druhou nejinovativnější ekonomikou bývalého východního bloku, po Estonsku.
Kupní síla průměrného Čecha vzrostla za třicet let o dvě třetiny. Čistý příjem průměrného obyvatele ČR včetně dětí a důchodců stoupl od roku 1989 o více než 600 procent z necelých 2000 korun na více než 15 tisíc korun v roce 2018
V období let 1990 až 2016 poklesly emise skleníkových plynů o 34,4 procenta na 129,6 milionu tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Mezi lety 2005 až 2016 pak emise poklesly o 11,8 procenta, tj. 17,4 milionu tun ekvivalentu oxidu uhličitého, takže největší porce práce na ozdravení životního prostředí byla učiněna v leckdy zatracovaných – byť neprávem – 90. letech.
To vše však neznamená, že jsme nejvyspělejší ekonomiky dohnali. Zatím se k nim stále jen přibližujeme. Pomaleji, než mnozí očekávali. Němci nad námi ve mzdách vedou a ještě dlouhá léta, ba desetiletí tomu tak bude. Na druhou stranu, podle letošní statistiky OSN jsou Češi celkově spokojenější než třeba Francouzi. Češi se umisťují na dvacátém místě na světě, Francouzi jsou 24. Ukazatel zohledňuje nejen vlastní ekonomický výkon a životní úroveň, ale i ukazatele typu naděje dožití nebo společenské vzájemnosti.
Pokud by kdokoli v listopadu 1989 řekl, že do třiceti lety budou Češi celkově spokojenějším národem než Francouzi – nejen z ekonomického, ale i z celospolečenského hlediska, považovalo by se to zřejmě obecně to za úspěch, až skoro za sci-fi. Němce jsme sice ve mzdách nedohonili, ale Francouze jsme v celkové spokojenosti předhonili. Můžeme slavit. Ale přiměřeně. (16.11.2019)