Česká národní banka sazby nezvýšila, bojí se dopadu obchodní války a brexitu na zpomalující českou ekonomiku. Bankovní rada České národní banky na svém měnověpolitickém zasedání 7. 11. ponechala dle očekávání základní úrokové sazby na stávající úrovni. I takový krok však lze v současném mezinárodním kontextu považovat za „jestřábí“. Světově významné centrální banky, v čele s americkým Fedem a Evropskou centrální bankou, totiž své klíčové sazby snižují, případně dokonce měnovou politiku opět nekonvenčně uvolňují, jako ECB od tohoto měsíce.
ČNB pochopitelně není vůči současnému i vyhlíženému vývoji ve světě netečná. Tempo spotřebitelské inflace v posledních měsících překonává předpoklad ČNB, což by za klidnějších zahraničních podmínek tuzemskou centrální banku vedlo k dalšímu zvýšení úrokových sazeb. Takto ale úroky raději ponechává a ponechá i v příštím týdnu na stávající úrovni, tj. základní úroková sazba zůstane na úrovni dvou procent.
Obchodní válka Spojených států a Číny, hrozba tvrdého brexitu a ekonomické zpomalování Číny či Německa totiž představují na horizontu měnové politiky ČNB, tedy v horizontu zhruba půldruhého roku, ústřední protiinflační hrozby i z hlediska české ekonomiky. Ministerstvo financí snížilo odhad růst české ekonomiky na příští rok, což je dokresluje, že ČNB jedná v souladu s většinovým expertním konsensem.
V horizontu měnové politiky také zvolní tuzemský tlak na růst mezd, protože už příští rok lze kvůli globálnímu zpomalení a nejistotám očekávat mírný nárůst míry nezaměstnanosti v ČR. ČNB tak navzdory tomu, že se inflace drží blízko horní meze tolerančního pásma inflačního cílování není ke zvýšení sazeb nucena, a naopak udržením stabilních sazeb zohledňuje vyhlížený nárůst dezinflačních tlaků.
Ministerstvo financí je ve své prognóze růstu ČR v roce 2020 znatelně opatrnější než Česká národní banka. Nechce politikům dodávat kuráž, ČNB naopak vhání optimismus
Hned tři klíčové instituce včera aktualizovaly svoji prognózu růst české ekonomiky v letošním a příštím roce. Jedná se o ministerstvo financí, Evropskou komisi a Českou národní banku.
Nejoptimističtější je pro letošek i rok 2020 Česká národní banka. Pozoruhodný je zvláště poměrně citelný rozdíl jejího odhadu růstu pro příští rok a odhadu pro to samé období z pera ministerstva financí. ČNB předpokládá růst ve výši 2,4 procenta, zatímco ministerstvo jen ve výši dvou procent. Rámcově schválený rozpočet přitom staví na předpokladu růstu české ekonomiky v roce 2020 ve výši 2,2 procenta.
Pokud by se tedy naplnila nová prognóza ministerstva, už z tohoto titulu je třeba na příjmové straně rozpočtu pro příští rok odečíst řádově několik miliard korun. Ty do něj nepřiputují právě čistě jen z toho důvodu, že ekonomika poroste tempem dvou procent, místo do nynějška předpokládaných 2,2 procenta.
Nutno však podotknout, že ministerstvo financí bývá ve svém dohadu růstu konzervativnější než Česká národní banka. A to právě i z toho důvodu, aby nepřiměřeně optimistický scénář vývoje v následujícím roce nedal politikům příliš kuráže pro další požadavky navyšování rozpočtových výdajů.
Odhad České národní banky na druhou stranu může být až příliš optimistický, neboť centrální banka je institucí hospodářské politiky a její prognóza ovlivňuje například rozhodnutí soukromého sektoru o intenzitě investic v nadcházejícím období. Pokud bude centrální banka pesimistická, může růst podvázat už je z titulu svého vlivu, který na ekonomiku v popsané, „psychologické“ rovině má.
Zprůměrováním odhadů růstu ministerstva financí a ČNB získáváme hodnotu 2,2 procenta. Nikoli náhodou jde zároveň o odhad růstu Evropské komise pro rok 2020. Evropská komise opírá svůj odhad růstu do značné míry o kvalifikovaně zpracované, „zprůměrované“ odhady klíčových českých institucí.
Takže právě úroveň růstu české ekonomiky ve výši 2,2 procenta je pro příští rok tou v tuto chvíli realisticky nejpravděpodobnější. Což je dobrá zpráva, neboť právě o takovou hodnotu se – jak už je řečeno – ministerstvo financí opíralo při sestavování státního rozpočtu na rok 2020.
Češi v září hodně zvýšili své útraty za auta, elektroniku, kosmetiku a obecně za nákupy na e-shopech. Tyto výdaje táhnou celou ekonomiku, ochlazení přijde příští rok
Češi stále nakupují s gustem, od elektroniky po kosmetiku. Jejich útraty táhnou ekonomiku, ochlazení přijde příští rok.
V září vzrostly maloobchodní tržby ve stálých cenách meziročně o 7,3 procenta, tedy nejvýrazněji od ledna roku 2018. Ke znatelnému růstu jim ovšem pomohla poměrně nízká srovnávací základna loňského září, které bylo v roce 2018 vůbec nejslabším měsícem z hlediska růstu maloobchodu. Letos se to tedy kompenzuje a září je zatím nesilnějším měsícem roku 2019, co se maloobchodu týče. Celkově tento vývoj svědčí o tom, že tržby v maloobchodu se stabilně drží na poměrně vysoké úrovni.
Nejsilnější růst od loňského července zaznamenal motoristický segment maloobchodu. Tento výsledek však nelze přeceňovat. Ze dvou důvodů. Prvním je slabá srovnávací základna loňského září, kdy byly prodeje aut poznamenány přechodem na nové homologační normy. Druhým důvodem pak je to, že nynější zářijový růst je podobně jako loňský růst červencový evidentně jen určitým přechodným výstřelkem, daný opět regulatorně. Loňský červenec vykázala vysoké tržby v motoristickém segmentu rovněž kvůli přechodu na novou homologaci, kdy se překotně doprodávaly auta vyhovující homologaci staré.
Nadmíru dobře se v září dařilo tržbám v segmentu elektroniky, kosmetiky a nejstrmější meziroční nárůst od srpna 2018 zaznamenaly e-shopy.
Maloobchodní tržby tak stále vykazují solidní úroveň a prokazují, že spotřeba domácností letos je a bude klíčovým tahounem celé ekonomiky. Růst maloobchodu je poháněn vzestupem reálných mezd, tedy kupní síly obyvatelstva, která letos vzroste o zhruba čtyři procenta.
Spotřebitelé mají stále docela dobrou náladu, což plyne z konjunkturálních šetření ČSÚ, byť jsou si v jisté a rostoucí míře vědomi možných rizik. Míra úspor domácností je za letošní první pololetí přece jenom o něco výše než ve stejném období loňska i předloňska, za čímž je alespoň zčásti právě i opatrnostní spoření.
Dokud ale trh práce nezačne vykazovat znatelnější známky slábnutí, spotřebitelský optimismus Čechů zůstane na poměrně vysoké úrovni.
K obratu na trhu práce dochází zřejmě právě v těchto měsících, neboť v září došlo k nejvýraznějšímu poklesu počtu volných pracovních míst za poslední léta. Další měsíce potvrdí, zda šlo o pouhé zakolísání, nebo zda přehřátý trh práce opravdu soustavněji ochlazuje.
V příštím roce by každopádně měla míra nezaměstnanosti stoupnout z letošní očekávané úrovně 2,8 procenta na 3,3 procenta, což pochopitelně dolehne i na spotřebitelský apetýt. Maloobchod by za celý letošek měl přidat 4,6 procenta, v příštím roce však poroste již tempem jen přibližně polovičním.
Zahraniční obchod překonává sám sebe
Zahraniční obchod České republiky překonává sám sebe, překonává očekávání. V září vykázal výrazně lepší než předpokládanou výslednou bilanci, když dosáhl přebytku 25,1 miliardy korun, zatímco trh počítal s přebytkem 17,3 miliardy. Výsledek zahraniční obchodu opakovaně, měsíc za měsícem, překonává poslední dobou odhad trhu.
Zahraniční obchod zůstává zatím překvapivě odolný jak vůči zhoršujícím se mezinárodním obchodním podmínkám, tak vůči ztrátě dynamiky domácí průmyslové výroby, která je patrná i z údajů za září. Zahraniční obchod drží nad vodou zejména vyšší přebytek bilance obchodu s auty, svědčí mu ovšem také například zlevnění cen ropy na světových trzích, které snižuje objem českého dovozu.
Příznivý je nejen zářijový výsledek zahraničního obchodu ČR, nýbrž celkový vývoj od začátku roku. Přebytek zahraničního obchodu totiž meziročně za těchto osm měsíců narostl o dalších takřka 55 miliard korun. Vývoz meziročně stoupá v procentuálním vyjádření přibližně dvakrát rychleji než dovoz, což je potěšitelné samo o sobě, ale zejména po přihlédnutí k faktu, že tahounem české ekonomiky je momentálně spotřeba. Právě rostoucí spotřeba se pochopitelně týká nejen domácího, ale právě i dováženého zboží, jehož import by tak měla podněcovat. Pokud však i tak vzestupná dynamika exportu předčí dynamiku dovozu, jedná se vzhledem k mezinárodním podmínkám, ztěžujícím export, o velice solidní výsledek.
Stavebnictví naráží na nedostatek kapacit – bytů se letos začalo stavět nejvíce od roku 2009
Stavební produkce se v září po srpnovém propadu vrátila k meziročnímu růstu. Navzdory poměrně vysoké srovnávací základně září loňského roku.
Loni v září základnu navyšoval loňský celkový boom stavebnictví. Ten způsobil, že stavebnictví relativně záhy narazilo na své limity. Právě s tím se nyní vypořádává, což také z části vysvětluje slabší než loňský meziroční růst.
Například počet zahájených bytů je letos za období od ledna do září nejvyšší od roku 2009, když dosahuje hodnoty přes 29 000. Kapacity stavebních firem jsou tím však do značné míry již vyčerpány, kvůli předchozím takřka deseti dosti hubeným létům, jimiž stavebnictví prošlo. Na současný „nášup“ z poptávkové strany zkrátka stavebnictví není připraveno.
Nedostává se mu například vhodné pracovní síly, kterou mu ve velkém „odčerpal“ průmysl. Nyní však dochází k postupnému nárůstu počtu zaměstnanců ve stavebnictví, takže se zdá, že stavebnictví přece jenom zpomalujícímu průmyslu „přetahuje“ pracovníky, které lze využít v obou segmentech, například manuálně pracující dělníky. V průmyslu totiž, na rozdíl od stavebnictví, dochází po celý letošní rok k setrvalému meziročnímu poklesu počtu zaměstnanců, který se navíc postupem roku dále prohlubuje.
Český průmysl čelí obchodním válkám i brexitu, avšak už to pomalu přestává stačit i jen na dýchavičný růst
Český průmysl čelí obchodním válkám i brexitu, avšak už to pomalu přestává stačit i jen na dýchavičný růst. Propad německého průmyslu a další nepříznivé zahraniční faktory v září stáhly tuzemský průmysl do červených čísel. V průběhu roku dynamika průmyslu postupně dále slábne.
Relativně vysokou odolnost vykazuje v těchto náročnějších časech automobilový segment průmyslové výroby. Ztráta dynamiky tuzemského průmyslu se promítá také do zaměstnanosti v něm. Pokles počtu zaměstnanců se prohlubuje po celý letošní rok. Naposledy ke srovnatelným poklesům docházelo v krizovém roce 2013, byť tehdy pokles nastával z již notně ponížené základny meziročního srovnání, zatímco v současnosti je míra nezaměstnanosti v ekonomice stále blízko svého více než dvacetiletého minima. Průmyslová výroba za celý letošní rok vykáže růst zhruba 0,5 procenta.
Zhoršování podmínek ve zpracovatelském průmyslu trvá už takřka rok, neboť naposledy se zlepšovaly loni v listopadu. Příliš optimismu neposkytuje ani pohled k sousedům. V Německu se taktéž podmínky v průmyslu zhoršují po celý letošní rok, přičemž zhoršování je v zásadě měsíc od měsíce stále závažnější. Žádné světýlko naděje v německém tunelu nebliká.
V Česku je neblaze zasažen zejména automobilový segment průmyslu, kde se také nejvýrazněji ze všech průmyslových segmentů zhoršují podmínky zaměstnávání. V říjnu tak došlo k nejvýraznějšímu snížení pracovních sil za posledních takřka deset let, za celé období od listopadu 2009.
Vzhledem k tomu, že ekonomická situace ve světě se stále nezlepšuje, je třeba počítat s dalším slabým výkonem německého průmyslu, který bude nadále tíživě doléhat na průmysl český. Otázkou je, zda se ekonomické potíže průmyslu přelijí do dalších částí ekonomiky, třeba do sféry služeb, nebo zda se – obecněji – promítnou do snížení dynamiky spotřeby domácností. Právě spotřeba domácností je letos klíčovým tahounem celé české ekonomiky. Její stále poměrně solidní výkon pomáhá udržovat českou ekonomiku relativně odolnou vůči německému zpomalení. Při nelepšícím se stavu mezinárodní ekonomiky, zasažené zejména obchodní válkou USA a Číny, je třeba počítat s dalším zhoršováním podmínek v tuzemském průmyslu a od příštího roku s růstem celkové míry nezaměstnanosti v ČR.
Ostuda. Čeští učitelé vydělávají dvakrát hůře než učitelé v Kostarice, vyšší platy si zaslouží
Čeští učitelé si v mezinárodním srovnání stojí stále velice špatně. Dokonce hůře než učitelé prakticky z jakékoli jiné ekonomicky srovnatelné země. Vyplývá to z údajů, které aktuálně vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – OECD.
Její mnohasetstránková publikace Education at a Glance 2019, publikovaná letos v září, porovnává výdělek průměrného středoškolského učitele s průměrným výdělkem, který ve stejné zemi má zaměstnanec s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním. Platy českých učitelů dosahují pouze zhruba dvou třetin průměrného výdělku zaměstnanců s vyšším nebo vysokoškolským vzděláním. Prakticky v žádné jiné zemi OECD na tom učitelé nejsou hůře než v ČR.
Například v takové Kostarice bere učitel ve vztahu k průměrnému výdělku zaměstnance s vyšším či vysokoškolským vzděláním více než dvakrát tolik, co učitel v Česku.
Platy ve školství nelze odvozovat od produktivity jako třeba v průmyslu. Manažer průmyslového závodu si snadno spočítá, kolik pracovníků a kolik odpracovaných hodin bylo třeba na výrobu tolika a tolika autodílů nebo celých automobilů. Ví také, kolik za svoji produkci utržil. Za posledních 50 let vzrostla produktivita třeba v autoprůmyslu závratně, za posledních 100 let astronomicky a za posledních 150 let nekonečně, vždyť autoprůmysl tehdy ani neexistoval.
Jak se za stejnou dobu změnila klasická školní třída? Takřka vůbec. Akorát tmavě zelenou tabuli a křídu možná tu a tam nahradil „whiteboard“ a fix. Jde o jeden z příznaků toho, že produktivita ve školství roste dramaticky pomaleji než v průmyslu. Jestliže je výše mezd odvislá od produktivity, mají snad být platy učitelů neměnné?
Pochopitelně, že nemají. Nedávno zesnulý americký ekonom William Baumol proslul svou hypotézou „nákladové choroby“. Odvětví s žádným nebo nízkým růstem produktivity, jako je školství, se musí, co se tempa růstu mezd týče, dříve či později „nakazit“ od odvětví s vyšším růstem produktivity, tedy s vyšším růstem mezd. Jinak to nejde.
Jinak by totiž dnes už nebyli žádní učitelé nebo by vyučovali jen naprostí asketové. Čili pokud se kantorům zvyšují platy, není to tím, že by byli rázem produktivnější, ale tím, že třeba zaměstnanec v autoprůmyslu vyrobí za den či hodinu zase o něco více autodílů nebo celých vozů.
Středeční stávka učitelů je tak v zásadě v souladu s ekonomickou logikou. Lze se bavit o tom, kolik mají učitelé dostat přidáno, ale nelze zpochybnit, že mají v době ekonomické prosperity a růstu produktivity svaté právo „nakazit se“ vyššími mzdami od jiných, z povahy věci produktivnějších odvětví.
Obzvláště když ještě přihlédneme k tomu, že nyní u nás připadá přibližně patnáct žáků na jednoho učitele, tedy o jedno dítě více než před zhruba pěti lety, a že tedy „produktivita“ učitelů se v tomto smyslu, jen omezeně vypovídajícím, zvýšila. (8.11.2019)
